TO NEJLEPŠÍ Z JIŘÍHO SUCHÉHO

Foto. Ivan Englich
Foto. Ivan Englich

Výběr úlomků z divadleních her, povídek, úvah, písní atd.


Chechot racka chechtavého se má ke skutečnému smíchu asi jako volání křepelky "pět peněz" k finanční transakci. Smích člověka je sice taky jen zvuk, ale je, na rozdíl od racka, podmíněn nějakým žertem. Racka anekdotou nerozchechtáš!

(Obrana humorem,2002)


Nekamenujte proroky

Kamenujte pro něco jiného

(Med ve vlasech,1991)


Vypadáte jako Afrodité - pravil jsem jí.

Lehce znejistěla a pak mi odsekla:

Však vy taky nejste žádnej krasavec! 

(Knížka, 1986)


Kvalita našeho lidství je odvislá od nezměrného množství požadavků, kterým nemůžeme docela nikdy vyhovět a tak hodnota člověčenství se vlastně měří podle toho, jak se kdo o dokonalost pokouší.(Knížka, 1986)


Jednou jsem viděl na horách slečnu, která cucala rampouch a on jí tál na jazyku. Zatoužil jsem v tu chvíli po tom, abych byl rampouchem. Pak mi došlo, že by mě ta slečna musela nejdřív urazit a kdo ví, zda bych potom stál o to cucání.

(Knížka, 1986)


Slova se slétají na papír jako ptáci

Slovoslet začíná

(Knížka další, 1991)


Je vám zima slečno?

Půjčím vám své sako. Když budete chtít, můžete mi ho někdy vrátit.

Když ne, je to koneckonců jeden z nejkrásnějších způsobů jak lze přijít o sako.

(Knížka další, 1991)


Prý co Čech, to muzikant. My vlastně nejsme národ, my jsme kapela.

(Knížka další, 1991)


Sliby jsou chyby, říká se, ale není z toho jasné, jestli sliby jsou chyby protože se neplní, nebo protože se slibujou.

(Knížka další, 1991)


Dotaz: jak nejlíp vyhubit myši? Jedem?

Odpověď: Jeďte!

(Knížka další, 1991)


Lež je mi proti mysli jako konečně i jiné záležitosti s krátkýma nohama.

(3. knížka. 1999)


Myslím, že mám na svůj věk skvělou paměť. Ale je také možné, že jsme zapoměl, že si vlastně n i c nepamatuju.

(3. knížka. 1999)


Toho dne, kdy se první člověk pohoršil nad obnaženou dámou, nastal úpadek mravnosti, neboť horšit se nad krásným je totéž jako obdivovat ohavné.

(3. knížka. 1999)


Gravidita je cizí termín pro těhotenství. Nezaměňovat se slovem gravitace. Zatímco gravitaci působí přitažlivost zemská, graviditu přitažlivost ženská.

(Větší lexikon pro zamilované, 1990)


Řekne-li vám někdo: Já mám hezkou ženu, politujte ho. Není mu věrná.

Řekne-li vám někdo: Já mám věrnou ženu, politujte ho. Není hezká.

Když vám někdo řekne: Já mám nehezkou ženu a ještě k tomu je mi nevěrná, politujte. Je to smolař.

A když vám někdo řekne: Mám hezkou ženu a je mi zcela věrná, politujte ho. Je to blázen.

(Šest žen, 1958)


RENDEZVOUS je francouzský název pro schůzku, na kterou přichází pán s kyticí a dáma se zpožděním

(Malý lexikon pro zamilované, 1982)

MARTINA: A kdybys přišel na slovo brouček, řekl bys ho?

PETR: Jistě

MARTINA: Tak ho řekni.

PETR: Brouček

MARTINA: Pátým pádem voláme...

PETR: Pátým pádem voláme: Brouček!!!

(Člověk z půdy, 1959)


FRANTIŠEK: Jsem totiž Děda Mráz.

ZUZANKA: Ale, ale ... vždyť je léto! A kde máte fousy?

FRANTIŠEK: (sahá si na bradu) Vždyť jsem říkal jenom stříhat!!!

ZUZANKA: Vy nejste Děda Mráz, jste knihkupec!

FRANTIŠEK: To víš, přes to léto se člověk protlouká všelijak.

(Taková ztráta krve, 1960)


Křestní jméno jsem dostal omylem. Pan farář povídal kmotrovi: Tak jakpak se bude jmenovat? - Kdo? - No ten chlapec! - Kterej? - Ten, co ho držíte! - Jo, náš František!

(Jonáš a tingltangl, 1962)


Za břicho se lze popadat symbolicky nebo funkčně. V Jonášově případě bylo nutno volit popadání funkční, protože jeho anekdoty byly k popukání. Kdo se nepopadal za břicho, popukal. Ve vídeňském vojenském špitále U nemilosrdných sester dochoval se nám dodnes záznam o puknutí kaprála Hauptwerka, s podrobným popisem události a s vyobrazením pacientovi břišní krajiny od známého krajináře Wurzela. Na obrázku byla zřetelně k vidění trhlina zvíci dvou anekdot!

(Jonáš a tingltangl, 1962)


Je to tedy dobrá hra, ale její smysl mi jaksi uniká. Její smysl je jaksi unikátní. Na první pohled to vypadá, že to nemá smysl žádný, oproti tomu důkladný rozbor díla nám to potvrzuje!

(Čarodějky, 1971)


Chovancům u nás pouze vyhovujeme a v tom tkví všechny naše úspěchy. Takže když si někdo z nich myslí, že je Napoleon, prosím, je Napoleon. My ho nějaký čas necháváme velet, dokonce mu opatříme všechny potřebné mapy, staráme se mu o koně... a to všechno tak dlouho, dokud ho netrefí Waterloo. Těm, kteří si myslí, že jsou svatojánští broučci, natíráme zadky fosforem a pak je vypustíme na naši ústavní louku a díváme se, jak krásně světélkují. Potom jsou u nás i takoví, kteří mají za to, že jsou herci. Prosím - jsou tedy herci. A my jim opatříme divadlo a publikum.

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


Nejsem ten Jonáš, co ho naštvaní námořníci z Bible hodili do studené vody, a sotva se vzpamatoval, připlula ryba, chlamst, Jonáš se ocitá v tlamě, kolem obličeje se mu mihá ten neudržovanej chrup toho zvířete. Jonáš se ocitá v rybím žaludku, všude dusno, temno, pach rybího tuku, všecko je tam oblemptaný, Jonáš se počne modlit k Hospodinovi, což by v této situaci udělal jistě i mnohý občan bez vyznání... A tu třetího dne ryba strčila prst do krku a Jonáše vyvrhla - tři dny jí ležel v žaludku, jestli nepřeháněl. Tři dny to rybě trvalo, než přišla na to, že Jonáš není strava, nýbrž pasažér.

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


Moje anatomie je jaksi - vyššího řádu. Dejme tomu vepř. Vepř má partii, které se říká bůček. Okres bůček. Tam je maso skrz naskrz prorostlý tukem. Kdežto já mám maso skrz naskrz prorostlý duší - v tom se právě od vepře liším. Takže tohleto, co vidíte, to nejsem otylej, to jsem oduševnělej. 

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


Další sestro! Vy mě tu zatím z mé oblíbené stavebnice vystavte mou oblíbenou věž. Chci být dneska večer s věží. 

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


Mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval, o moji hudební výchovu žádnej Oskar nedbal.

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


FAUST: Jedinci zásadně neslibuju, protože jedinec potom vymáhá. Lidstvo ne. Tomu můžete naslibovat, co se do něho vejde. Lidstvo totiž vlastně neexistuje.

MARKÉTKA: Ani trochu?

FAUST: Jste snad lidstvo?

MARKÉTKA: Já? Ne.

FAUST: Já taky ne. A koho jsem se ptal, každý mi řekl, že lidstvo jsou ti ostatní, on ne. A tak jsem dospěl k tomu, že lidstvo je vlastně jakési abstraktní společenství, do něhož se nikdo nepočítá. Říká se: Kam to lidstvo spěje! A kroutíme přitom nad lidstvem hlavou a jsme rádi, že s ním nemáme nic společnýho!

(Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, 1982)


Štěstí, které je ďábel schopen člověku poskytnout, podobá se sopce: tam, kde čekáte vrchol, musíte říct dost - a následuje propast. Kráter.

(Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, 1982)


MARKÉTKA: Jé, na tomhle glóbusu není ještě ani Amerika, a Austrálie taky ne!

FAUST: To je snad samozřejmý. Když tam není Amerika, nemůže tam být ani Austrálie, ne? S tou Amerikou, to byla taková smůla, já ten glóbus koupil, a tejden na to ji Kolumbus objevil. Popadnu tedy glóbus a běžím s ním k Židovi, že ho jako ještě prodám, než se to s tou Amerikou rozkřikne. Ale Žid už to věděl, protože měl v tý Americe příbuzný...

(Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, 1982)


Když všichni říkají, že je všechno v hajzlu, znamená to, že nic není ztraceno. (1996)

Bude to pásmo, plné jemného humoru. 

Tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete

(Šest žen, 1958)


Nefotografujete?

Čím nemajíce.

(Kdyby 1000 klarinetů, 1958)


Než jsem poznal co je patník

Měl jsem elegantní blatník

(Knížka, 1986)


Lítá se do vesmíru, nadzvuková rychlost je už docela všední záležitostí, miliardy bakterií kapitulujou před našimi séry - leč pořád je na světě plno věcí, které člově nedokáže. Třeba sedět v houpacím křesle a nehoupat se.

(Knížka, 1986)


Žádnej neví co jsou Domažlice

Žádnej neví co je to Taus

Žádnej neví kde jsou doma lžíce

A proto žerem rukama

(Knížka, 1986)


Dotaz: Jsou války nevyhnutelné?

Odpověď: Nejsou. A jestli někde budou tvrdit opak, tak na ně vlítnem a rozflákáme jim to tam, že to nepoznaj!

(Knížka další, 1991)


Kabriolet je auto, do něhož když prší, prší.

(Knížka další, 1991)


Jsou lidé, kteří mají rádi hudbu a proto ji provozujou. Jsou lidé, kteří mají rádi hudbu a proto ji neprovozujou. A jsou lidé, (můj případ), kteří mají rádi hudbu a přesto ji provozujou.

(Knížka další, 1991)


Čtyři hodiny jsem běhal po pokoji a snažil se rukama rozplácnout mola. Už jsem to chtěl vzdát, když tu mol pojednou padl na znak a začal chroptět. 

Uvědomil jsem si, že jsem ho uštval.

(3. knížka. 1999)


Bylo by hrubou chybou domnívat se cokoliv.

(3. knížka. 1999)


Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem odcházíš

(3. knížka. 1999)


Četl jsem kdysi pojednání o tom, že čas jako takový vlastně neexistuje. Krásná teorie. Škoda jen, že nemám čas, abych si ji prostudoval.

(3. knížka. 1999)


Eva byla první ženou. Prototypem, který se osvědčil a vyrábí se dodnes. Stojí psáno, že v nezřízené touze po vitamínu snědla jablko a následkem toho poznala, že nemá co na sebe. Nesnažme se tuto souvislost pochopit. V jednání žen je od těch časů stále mnoho nepochopitelného. V ráji poznala Eva, že je nahá a tím se prozradila. Následovalo vyhnání z ráje, z čehož lze odvodit, že nemístný stud připravuje lidi o ráj.

(Větší lexikon pro zamilované, 1990)


Chodec opatřený holí mívá daleko lepší stabilitu než člověk neoholený, holí neopatřený.

(Jonáš a doktor Matrace, 1969)


MEFISTO - TVÉFISTO

(Faust, Markéta, služka a já, 1958)


...To jí bylo deset let, když mi ji její máma hodila na krk. Holka siřela, siřela, až osiřela.

(Faust, Markéta, služka a já, 1958)


Jsou lidé, kteří by hráli rádi na varhany, ale mají k dispozici jenom jedinou píšťalu. Co udělají? Jdou a soudcují fotbal.

(Člověk z půdy, 1959)


Mohl bych mluvit s tou stoletou stařenkou?

Ano, jděte na zahradu, sedí tam na stromě.

Na stromě?

Ano, my jsme jej včera porazili.

(Taková ztráta krve, 1960)


Š: Já nemohl chodit za piáno, my ho měli stát u zdi. Tak jsem musel dřít a dneska ze mne něco je.

S: Já vím. Skladatel. - Jenom jeden skladatel v dějinách hudby mohl chodit za piáno, i když stálo u zdi. Liszt!

(Jonáš a tingltangl, 1962)


V nezřízené touze po originalitě jsem skřížil koniklec a pampelišku. Myslil jsem, že vypěstuji konilišku. Vyšel mi pampeklec!

(Jonáš a tingltangl, 1962)


Tam někde uprostřed hustého kouře na pódiu stál Jonáš. Jeho humor byl nevázaný. Brožovaný, řekl by knihař.

(Jonáš a tingltangl, 1962)


Z kterého harému račte být?

Z harému sultána Tyrla!

A kolikpak vás pan manžel má?

Dvacet osm.

Tak říkáte akorát na únor!

(Jonáš a tingltangl, 1962)


SESTRA: Narodila jsem se - ani nevím jak - a jako batole jsem měla zlatý vlásky. Naší ulicí chodíval chodíval šumař. Měl jednu nohu kratší.

VINCEK: Než kdo?

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


SESTRA: Změřte se.

VINCEK: Osm a půl Felliniho mám.

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


DÍVENKA: Dobrý den. Prosím vás, už bude brzy konec? Mě to to­tiž moc nebaví.

VINCEK: Nonono! To se nesluší, říkat starším lidem takhle prav­du do ksichtu.

DÍVENKA: Jsem lékařka. Lékařka žížal. Když dědeček nějakou přesekne, kdo ji dá do sádry? Já.

VINCEK: A sroste?

DÍVENKA: Sroste. Totiž abych řekla pravdu, nevím. Do sádry přece není vidět.

VINCEK: Ale když po čase tu sádru sundáš, tak přece vidíš, jest­li žížala srostla nebo ne.

DÍVENKA: Ale já přece tu sádru nikdy nesundám, já to nechám tak.

VINCEK: Jestli tomu dobře rozumím, tak ty prostě děláš ze žížal takové ... sádrové tyčinky.

DÍVENKA: Ano.

VINCEK: A co děláš s těma tyčinkama?

DÍVENKA: Dělám z nich takové - otýpky.

VINCEK: A co děláš s těma otýpkama? ... Tak slyšíš. Co děláš s těma otýpkama?

DÍVENKA: Balím je do papíru.

VINCEK: A potom?

DÍVENKA: Pak je odnesu na poštu ... a pošlu je.

VINCEK: A komu je pošleš?

DÍVENKA: Já je pošlu ... na různé adresy.

VINCEK: A kde bereš ty adresy?

DÍVENKA: V telefonním seznamu. Když se mi nějaká adresa za­mlouvá, tak ji opíšu.

VINCEK: Zpáteční adresu ovšem nenapíšeš, co?

DÍVENKA: Jak to že ne? Já přece píšu i zpáteční adresu! VINCEK: V tom případě by mě zajímalo, co ti odepíše takovej ob­čan, kterej od tebe obdrží otep žížal.

DÍVENKA: Mně? Nic. Já tam totiž nepíšu svoji adresu. VINCEK: Čí zpáteční adresu tam tedy píšeš?

DÍVENKA: Taky někoho z telefonního seznamu!

VINCEK: Takhle tedy! Já se ti přiznám, původně jsem měl na te­be zlost, ale teď se mi to začíná líbit. Ono je to domyšlený. Ono to má koncepci! Ten pošle tomu ... ten tomu ... pak si ... Hm, to se mi lí­bí! Holka, myslím, že mám pro tebe pár pěknejch adres.

(Sladký život blázna Vincka, 1975)


MARKÉTKA: Co soudíte o vesmíru, pane doktore? Nic většího mě nenapadá.

FAUST: Vesmír... je dobře vymyšlen, ale dlouho nevydrží. Chybička ve výpočtu. Musí po čase zaniknout.

MARKÉTKA: Nedá se tomu zabránit?

FAUST: Dalo by se tomu zabránit. Dokonce vím jak, ale nevím proč. Prosím o další otázku.

MARKÉTKA: Další otázka: Co je to člověk?

FAUST: To je ta chybička ve výpočtu.

(Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, 1982)


MELICHAROVÁ: Jestlipak jste si dneska omyl krk?

JONÁŠ: Omyl krk, omyl krk! Krk jsem si, ale byl to omyl!

(Jonáš dejme tomu v úterý, 1985)


JONÁŠ: I začne myslet - samozřejmě na blbosti - a nenechá se přesvědčit, že ten mozek není zrovna její spojenec. Přemejšlí a přemejšlí... a najednou lup! - a udělá se jí názor. Například že my dva jsme si souzeni. A protože je pyšná, že je to názor její, upne se k němu, a já jí můžu stokrát vysvětlovat, že i mně se udělal názor, a sice lepší: Aby šla mejt nádobí a neunavovala tím věčným blábolením o lásce. 

(Jonáš dejme tomu v úterý, 1985)