01. PLZEŇ, KLATOVY, PRAHA, 

SV. JAN POD SKALOU A VÁLKA

Každej se nějak jmenuje. Já se například jmenuju Jiří Suchý a mám tady vydat svědectví o sobě. O svým životě. Tak já se pokusím.


Narodil jsem se 1. října 1931.

Co myslíte, udělal jsem dobře? No, prostě už jsem tady a sice v Plzni. V Plzni ve Wenzigově ulici, kde stála porodnice. Musím říct stála, poněvadž ta za 2. světové války vzala za své při náletu na Plzeň. Prostě dostala ten nešťastnej zásah, poněvadž jasně, že porodnice se bombardovat nemají. No, ale ta moje měla smůlu. Naštěstí, no naštěstí, nemůžu mluvit o štěstí, ale pro mě bylo štěstí, že už to bylo po mém narození už řadu let. Nevím přesně kolik. V Plzni jsem si moc nepobyl. Asi tak za rok jsme se odstěhovali. Já jsem tenkrát ještě neměl pojem o tom, jak se měří čas, takže nevím, kdy to bylo, ale asi tak za rok jsme se odstěhovali do Klatov, poněvadž moje rodina vlastně celá byla z Klatov.

Tatínek tam byl syn truhláře Jakuba Suchýho a vyučil se truhlařině u svého otce. Maminka byla  ze selského rodu, tam vedle Klatov byl statek, který jim patřil. No a pak když si vzala tatínka nebo on jí, já už nevím, jak to tenkrát bylo, tak byla v domácnosti de facto pořád. Starala se vo mě a musím říct, že se starala velmi dobře. Takže bydleli jsme v Klatovech a zajímavá věc, mě na ty Klatovy utkvělo tolik vzpomínek, ale úplně bezvýznamnejch to jsou kolikrát větičky nebo skutky, třeba si vzpomínám, jak jsem jednou stál u takový zídky, která byla u mojí babičky, ta byla taky z Klatov, takhle na zahradě a dědeček zrovna sesbíral vod slepic vejce a maminka mě držela v náručí. A povídala si s ním a já jsem hrábl do těch vajec. A to jedno jsem vzal a pustil jsem ho. Ono se roztřísklo, samozřejmě, rozprsklo se a já jsem se dal do hroznýho smíchu. Mě to tak pobavilo a dědeček byl tak nadšený, že mně podávali jedno vajíčko za druhým a já je mrskal na zem a on se radoval z toho jak se směju, tak jsem jich asi... pět jsem jich pohřbil takhle, tak to si například pamatuju a to jsem musel bejt opravdu hodně malý, já nevím tři roky, jestli mně byly nebo tak. Já si pamatuji dokonce i na tak bezvýznamnou věc, jako když jsem pil z dudlíků a ta dírka tam byla taková malinká a maminka v tom dudlíku udělalala takový dva zástřihy a vznikl tam takovej nedokončenej trojúhelníček a já jsem si s ním jazykem hrával. To mně musel být já nevím rok a půl nebo já nevím. Já jsem nepil dudlíku s flaškou do šestnácti, to muselo být opravdu někdy v těchhle těch nejranějších letech a myslím, že to byla vůbec moje první vzpomínka životní. Nedovedu si představit, že bych si pamatoval ještě něco dřív.

Já se velice rád vracím teď do Klatov a vždycky si tam zajdu na místa, kde jsem bydlel. My jsme tam vystřídali dva byty. Moje tetička, která tam bydlela, Na Rozvoji se jmenovala ta čtvrť, tak to byl třetí takový byt, ke kterému se vížou mé vzpomínky. Tak já se tam vždycky jako objevím v těch Klatovech a vobejdu si tyhlety místa a najednou vám mě napadají věci, co se tam stalo. To jsou tak zasunutý věci, že bych si v životě na ně nevzpomněl. Já si vzpomínám, třeba jednou jsem byl takhle před tím naším bývalým barákem, a tam byl takový kopec a já jsem si říkal, tam do toho kopce tou silnici jsme chodili k vodojemu. Tak já se tam půjdu podívat a cestou jsem přemýšlel, jak vlastně ten vodojem vypadal, jak ho poznám, a teď jsem došel až na ten kopec a tam jsem ten vodojem našel, a byla to taková... jako kaplička to vypadalo skoro, a najednou já tam viděl ty vrata a tam byla taková velká klíčová dírka, která předpokládala takovej ten velikej železnej klíč a já jsem si najednou vzpomněl, já, který jsem si nemohl vzpomenout, jak ten vodojem vypadal, tak jsem si vzpomněl, jak mě maminka vždycky musela zvednout, poněvadž já jsem se tou klíčovou dírkou chtěl podívat dovnitř. Samozřejmě tam byla tma. Viděl jsem úplnej trus, ale chtěl jsem to vidět, a to mě vyvstalo teprve když jsem stál před tím vodojemem, tak si říkám, jak ta paměť je vlastně zvláštním způsobem zainstalovaná v tý hlavě. Taky jsem si ověřil, že ten Freud měl pravdu, když říká, že jako to, co se v člověku zapíše do těch pět let, tak že to jsou jako vlastně ty zážitky, který ho potom utvářejí. Skutečně ty Klatovy mě poznamenaly vůbec ze všeho nejvíc, to co to přišlo potom tak samozřejmě taky, ale tady já jsem objevoval svět a život. Tak si vzpomínám, jak jsme třeba šli, už byl večer, no tak večer, bylo to v zimě takže mohlo bejt čtyři pět hodin, už byla tma, a šel jsem kolem kluziště. A to už mně byly takový čtyři roky asi nebo možná ani ne, a tam jezdila taková holčička a tlačila před sebou takovou lavičku. To tam měli pro ty začátečníky, aby jako se měli čeho držet a vona jak viděla, že tam stojím s maminkou a koukám, okouním, tak říkala "pojď chlapečku, já tě svezu" a já, který jsem si tehdy ještě říkal ve třetí osobě, poněvadž tu první osobu jsem neznal, prostě mně říkali, když o mně mluvili "tak on vám je takovej a takovej". A já jsem jí říkal von nemůže von nemá brusle, jo, takže já jsem si říkal von, takže jsem byl takový... jako nějaký takový šlechtických pocity jsem měl, ale samozřejmé záhy jsem si to přestal říkat. No ale takových vzpomínek, to jsou desítky, desítky, který se mi vynořujou, ale nebudu tady s tím jako zasekávat tenhleten program, protože ty dovedou pobavit pouze mě.

Takže v těch Klatovech jsem pobyl do svých šesti let. S maminkou jsme chodívali do biografu, a sice brala mě sebou kdykoliv hrála Shirley Templeová. To ještě nebyla tenkrát velvyslankyní, neměla ani na to věk, anebo když hrál Laurel a Hardy. Tak tyhle ty tři osoby jsem miloval, to byl můj svět. Vůbec miloval jsem film jako takovej. Doma jsem měl laternu, takovou laterničku na kličku, tam se dal film, kousek filmu a když jsem točil tak... byla tam petrolejka malinká taková, ta se zapálila a na zeď to dělalo obrázky, a to byla magie, pro mě obrovská magie, protože na té bílé zdi, kde nic nebylo jsem najednou si sám pustil vobrázky, které se hejbaly. A navíc ta laterna, ten lak se vypaloval, jak tam byla ta petrolejčička a mělo to takovej pach. Kdykoliv jdu dneska třeba někde, kde třeba opalujou lak z rolety u garáže nebo co a zavětřím tenhle ten pach spáleného laku, tak mně okamžitě vyvstanou ty vobrázky, které jsem tam viděl... nebudu vyprávět jaký, to zase už zajímá jenom mě. Ale mohl bych, poněvadž si je všecky pamatuju. A začal jsem chodit do houslí, maminka totiž zjistila, že jsem docela nadaný dítě. Já jsem už ve svých třech letech toužil, nevím, jak jsem k tomu přišel, po tom mít harmoniku tahací. A pořád jsem říkal tati kup mu homoliku, říkal zase ve třetí osobě. Kup mu homoliku, tak mně koupili potom harmoniku a já jsem si s ní zalez a nechali mě bejt, jen takovou malou harmoničku. No a když mě byly čtyři roky, tak jsem už uměl hrát Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem. A uměl jsem hrát Zelení hájové, bejvali jste... no několik písní... sám jsem si našel, takže tatínek, kterej kromě toho že dělal tu truhlařinu, tak taky hrál v takovém kavárenským orchestru a ten orchestr občas hrál v létě v neděli na kolonádě v parku, tak mě tam jednou vzal a já jsem tam vystoupil. Měl jsem obrovskej úspěch. Tak mě potom nechali ještě vystoupit na Sokolské akademii. A když mi bylo čtyři a půl, tak maminka usoudila, že to je sice dobrý, že jsem se naučil na tu harmoniku, ale že bych se měl nějak vzdělávat odborně a dali mě... do houslí jsem začal chodit. To byly takový malinký housličky ještě samozřejmě pro děti jsou takový čtvrteční nebo co, a k panu Hlinkovi, který tehdy byl v Klatovech. To byl takový muzikant, o kterým ještě budu vyprávět, až budeme v Praze poněvadž on se ocitl potom taky v Praze, no a ten mě učil vod mejch čtyři a půl let a chodil jsem tam asi do třinácti, takže mně to vydrželo dost dlouho.

Já jsem byl vůbec zvláštní dítě. Nejenom, že jsem se naučil sám na tu harmoniku, ale naučil jsem se vlastně sám číst a sice takovým zvláštním způsobem, že vždycky jsem přišel za maminkou a říkal jsem... jak se čte támdleto písmeno a ona mě řekla to je B... a zase nic, ještě vodpoledne jsem třeba přišel a tohle to? a vona říkala to je Z. A pak nic. Druhej den zase jsem nějaký písmenko se zeptal, nebo pak po několika dnech jsem se přišel zeptat na dvě písmenka. A tak jsem chodil a říkal jsem si B, Z a tak, a jednoho dne jsem překvapil maminku, že jsem přišel a říkal jsem maminko, my máme na šicím stroji napsáno Minerva. A vona říkala, no máme, kdo ti to řek?. A já říkal, já jsem si to přečetl. To mně bylo taky kolem necelých pěti let a ona se zarazila a říkala, počkej, počkej, a vzala noviny a říkala... tak co je tady to? tam byl titulek a já jsem je vzal a obrátil jsem je vzhůru nohama a četl jsem ty písmena vzhůru nohama. Vzhůru nohama jako ne, že bych stál na hlavě, jako ty noviny jsem obrátil a vod tý doby se to stala taková atrakce, když někdo k nám přišel, tak mě vždycky strkali do rukou noviny a řekli, no hele Jiří, tak přečti todleto a já jsem si s bravurou prostě vždycky obrátil ty noviny a já jsem uměl číst i normálně ne, že bych uměl číst jenom obráceně jako, ale věděl jsem, že tomu se lidi víc divěj, když to čtu vobráceně. 

A tak jednoho dne maminka usoudila, že jsem dítě celkem nadané a řekla. Hele tady v těch Klatovech nemá nějak moc šancí. Já si myslím, že v tý Praze přece jenom se bude moct líp projevit, jestli z něj něco bude. Praha je přece jenom Praha, a protože tatínek tehdy dostal místo na dráze v Praze, a to byla veliká krize totiž a nezaměstnanost a jako truhlařina už vůbec by ho neuživila v Klatovech, tak začal hledat práci a dostal místo na dráze, ale vyloženě tu nejhorší, že dělal na trati, ale byl vděčný i za to. No a vždycky na neděli přijel domů a zase v pondělí už jel tam. Tak maminka řekla najdi tam byt a vodstěhujeme se do Prahy. No tak skutečně jednoho dne jsme sbalili všecko a jeli jsme do Prahy. No to byl pro mě obrovskej zážitek...

Protože to bylo nad mý představy, že jo, teď tramvaj. Tak jsme jeli tramvají, teď jsem tam viděl semafory, zelená,, červená, jak to tam naskakovalo ohromně to na mě zapůsobilo. Otec nás vzal na Václavský náměstí, říkal, to je tady náměstí. Já jsem znal Klatovský náměstí, akorát. No a to Václavský je já nevím 10 klatovskejch náměstí pod sebou, že jo, takhle kdybychom seřadili. No tak to bylo obrovský a teď mně řek, a my budeme bydlet na Máchově náměstí. Jenomže netušil jsem,to, to Máchovo náměstí bylo Na Chodovci, takže jsme jeli na konečnou 19tky na Spořilov a potom jsme šli na ten Chodovec, se šlo čtvrt hodiny do kopce pěšky a potom tam bylo takový malý náměstíčko, kde uprostřed byly, asi tři břízky tam rostly a tak, tak to bylo první zklamání z Prahy, řekl jsem tak to je náměstí? To bylo zase proti Klatovskýmu náměstí úplně zanedbatelné. Těchletěch Máchových náměstí by se do Klatov vešlo 10, do Klatovskýho náměstí, takže to bylo takový zklamání. Já jsem totiž všechno tehdy poměřovat těma Klatovama. Třeba věděl jsem, že Černá věž měří 78 metrů a vždycky, když jsem potom už byl i starší, i dodneška, když mi řeknou, že třeba ta raketa měří 120m, tak si říkám tak Černá věž plus eště skoro 50 m a vždycky všechno poměřuju tou Černou věží, tak proto taky to náměstí poměřuju Klatovským náměstím. No a tak jsme se ocitli, to už mně bylo skoro sedum, v šesti letech mě nevzali do školy, protože já jsem byl dost slabý dítě a já jsem odmítal hodně jíst, to jsem se natrápil rodiče hrozně. No ale tak v sedmi mě vzali do školy a to jsem chodil na Spořilov. Ten Chodovec leží takhle hned vedle Spořilova, takže se jenom přejde silnice a byl jsem u spořilovský školy.

No a na tu mám velice krásný vzpomínky... paní učitelka Rozkovcová. Já jsem jí úplně vášnivě miloval, to byla paní učitelka, ve který jsem se viděl. Poněvadž ona každej den musela přijet na konečnou 19tky, vona nebyla ze Spořilova, a potom jít pěšky ke škole, tak já jsem jí čekal už na cestě, a vždycky jsem ji vyrval aktovku a nesl jsem jí aktovku. Nebyla to podlejzavost, nebo nechtěl jsem si tím polepšit nějak, ale prostě jsem pro ní něco chtěl udělat, vona měla takový kudrnatý drobný vlasy a takový jiskrný oči a já jsem prostě miloval paní učitelku Rozkovcovou v sedmi letech, jenomže ona se mi vdala hned, takže ve druhé třídě už jsme ji neměli, ale měli jsme pana učitele Muchu, který se stal řídicím. Takže pana Řídícího Muchu a k tomu jsem chodil do houslí, poněvadž naši řekli, že musím pokračovat, tak jsem chodil hrát na housle a dokud jsem byl na obecné škole, tenkrát byly obecná škola, měšťanka, gymnázium. Na gymnázium jsem se nedostal, poněvadž na to jsem byl blbej. Já jsem měl tak katastrofický vysvědčení, že mě tam nevzali, ale v obecný škole jsem byl primus. Tam jsem byl pořád mezi nejlepšíma. Já nevím, jak je to možný, že i když jsem potom přešel na tu měšťanku, za protektorátu se měšťance říkalo hlavní škola. Nevím proč, ale to do dneška se pořád dělají nějaký reformy a začne se něčemu říkat jinak. Takže tenkrát jsem chodil na tu hlavní školu a tam to šlo se mnou z kopce, ovšem v tý obecný škole jsem byl velice dobrej, pořád samý jedničky ve všem až do třetí třídy na Spořilově a do čtvrtý třídy, to už začala válka a naši usoudili, že líp než v Praze 6 že se budu mít někde venku a dali mě do Svatého Jana pod Skalou, kde byl učitelský ústav.

Školští bratři, to byl takovej francouzskej řád, který založil Svatý Jan de la Salle, nosili takový černý volný hábit a takový jako mají protestanti, takovej ten rozeklanej límec do takovejch těch dvou jazyků. Tak to byl jejich úbor... Tam jsem pak jaksi trávil rok, byl bych tam zřejmě i déle, ale pak to obsadila německá armáda a udělala z toho lazaret. Já bych měl říct, že když jsem začal chodit do tý školy na Spořilově, tak se začaly velice měnit poměry politické samozřejmě, poněvadž se blížila prostě okupace a válka, no a jednoho dne byla mobilizace a to jsem děsně prožíval, protože jednak školu nám zabrala armáda naše, z toho udělali dočasně kasárna, takže my jsme neměli kam chodit, ale chodili jsme k tý škole a koukali jsme se na všecko, děsně jsem to prožíval. Já si vzpomínám jak třeba jednou letěli, jak byla ta mobilizace a manévry všelijaký, tak letěl nad námi nad Spořilovem takovej velikej roj letadel, ale to byly dvojplošníky ještě takový. A bylo jich, já nevím možná 60 a letěly tak pomalu, si to plazily po tom nebi, a já jsem říkal, my tu válku nemůžeme prohrát, když máme takovejchhle letadel, byl jsem takovej vlastenec nadupanej. No, ale netrvalo to dlouho naši vojáci se zase stáhli, a my jsme se vrátili do školy, ale zase to netrvalo dlouho a vyhodili nás, poněvadž se tam nastěhovala německá armáda a teď jsem zase chodil a koukal jsem ... Ti měli zase úplně jiný takový ty šedomodrý uniformy, ne šedozelený, taková polní šeď tomu říkali, feldgrau a takový čepice jiný a tak.

Vod tý doby vlastně se datuje to, že dneska sbírám přilby, poněvadž mě fascinovaly ty proměny. Pak jsem zažil samozřejmě sovětskou armádu, tedy Rudou armádu, americkou armádu a všechno tohleto. A ty proměny mě fascinovaly a já jsem to děsně vobdivoval. Pak jsem jel do toho Svatýho Jana. Tam to bylo celkem poklidný, tam se válka nekonala vůbec. Tam jsme o ničem takovým nevěděli. No a jednoho dne se nám přihodilo, že nás nikdo nebudil. Tam se vstávalo dost časně, myslím v 7 hodin ráno tam byl budíček. Dokonce v prosinci, když byly roráty tak v půl sedmý ráno. Byl jsem vždycky trošičku votrávenej vstávat v půl sedmý a šli jsme do takovýho studenýho podzemí, kde byla taková krypta vlastně, takovej kostel v jeskyni a ten byl pod tím velkým kostelem a ty roráty se konaly tam. Tam nebyla elektřina, tam svítily jenom svíčky a byla tam zima. Dneska na to vzpomínám jako na fantastickej zážitek. Tenkrát jsem byl takovej z toho vždycky votrávenej. Říkal jsem, už aby bylo zase jaro, aby nebyly roráty, ale dneska... to mělo takovou atmosféru v tý kryptě... tam byla taková krápníková jeskyně, kamennej oltář, jenom světlo těch svíček a teď se zpívaly ty adventní písně, které jsou, to je zajímavý, zatímco většina písní chrámovejch, co zpívají lidi, to je spíš baroko a ještě pozdější, že jo, tak ty adventní se zachovaly.., to je 12. - 13. století všechno. A ty jsou tak nádherný a takový syrový a hrozně se to hodilo, oni věděli asi proč to situovali ty roráty tam dolů, poněvadž to mělo... takovou jednotu to vytvářelo, to vidím teprve dneska. Vzpomínám na to jako na obrovský zážitek, kterej mě možná i trošičku zase posunul nějakým směrem k tomu, jak dneska myslím a co dělám.

Po tom Svatým Janě jsem se vrátil samozřejmě do Prahy a naši mě chtěli dostat na gymnázium, kdežto tam jsem nějak neuspěl, takže mě dali na tu měšťanku, které se tenkrát říkalo hlavní škola. Učitelům jsme museli říkat pane odborný učiteli. No a tam já jsem dostal jednou takovou absolutní averzi k učení. Jedině kreslení mě trošku bavilo a zpěv anebo takovýhle ty únikový předměty, ale absolutně jsem nechápal matematiku, přestože ten odborný učitel, Čáp se jmenoval, nám to vysvětloval velice trpělivě, ale v okamžiku, kdy místo čísel začal psát na tabuli písmena a na druhou plus b na druhou rovná se ab na druhou nebo co, tak já jsem nechápal proč? Prostě to mně nedokázal vysvětlit. Vždycky jsem dostal čtyřku nebo vždycky čtyři a vedle toho bylo napsáno n, čemuž se říkalo v naší hantýrce napínák. Dostal jsem napínáka. A to už byl jako náběh na naprosto nedostatečnou. Nepochopil jsem nic. Taky, když jsem potom bral rozum bylo mně 18 nebo 19 a najednou jsem si uvědomil, jak ta matematika, co je to za obrovskou vědu, tak jsem děsně tím začal trpět, že jsem to nepochopil, tak jsem si koupil aritmetiku pro začátečníky - knihu a začal jsem soukromě si to studovat. Došel jsem ke třetí straně a už jsem nevěděl, vo čem to je, tak jsem to musel odložit. Pochopil jsem, že prostě tenhle obor není pro mě a dodneška mě to mrzí, ale nepochopil jsem nic.