02. KONEC VÁLKY, REKLAMNÍM GRAFIKEM A PAK VOJÁKEM GENERÁLA ČEPIČKY

Každej se nějak jmenuje. Já se například jmenuju Jiří Suchý a mám tady vydat svědectví o sobě. O svým životě. Tak já se pokusím.

Já jsem chodil za školu, to bylo hrozný. Když jsem byl už tak ve třetím ročníku, tak ten můj odpor k tomu chodění do tý školy byl tak zoufalý, že já jsem vyšel z domova a najednou jsem si říkal, já tam nemůžu, a tak jsem zapad do nějaké postranní uličky, poněvadž v tramvaji už chodili spolužáci, tak jsem si říkal, ty mě nesměj vidět, a tak jsem je nechal přejít a když už jsem věděl, že jsou ve škole v 8 hodin, tak jsem nasedl na tramvaj. Jel jsem na Václavský náměstí, kde bylo kino Koruna, a tam se za korunu promítaly nepřetržitě krátký filmy, a tak tam jsem trávil dopoledne. To byly moje nejšťastnější chvíle, když jsem tam byl, ale když jsem odtamtaď odcházel, tak zase ten pocit provinění. Tak jsem zase trpěl jak zvíře a teď jsem věděl, že si budu muset falšovat podpis na omluvenku a co se svědomí týče, tak jsem se s tím neuměl moc vyrovnat, ale věděl jsem, že je to nezbytný, že prostě nemůžu přijít a říct našim "já jsem byl za školou" poněvadž to nevím, co by se stalo. No strašný, strašný muka to byla, a tím pádem jsem tu školu ještě více nenáviděl. 

Ve čtvrtým ročníku tý hlavní školy mě potkala taková zvláštní úleva, protože tou dobou už byli Američani v Itálii a odtamtud z jihu pořád přelétávali na sever na Drážďany a Lipsko a bombardovali den co den a každý den, tak většinou po 9 hodině už hlásilo rádio, že nepřátelské bombardovací svazy, že se blížej, a za chvíli už houkala siréna, byla nejdřív příprava, takový to uíuíuíuí, pak bylo akutní nebezpečí, to bylo jenom dvakrát uíííu uíííu. A to už lítali nad námi a já jsem vybíhal na ulici a koukal jsem se na ně, a pak byl konec, to byl takovej dlouhej tón, a to už zase přeletěli. Ale proč to říkám, protože my jsme nemohli chodit do školy. My jsme tam přišli, že jo v 8, a ve čtři čtvrtě na devět už nás hnali, museli jsme jít do krytu. A to bylo každej den, takže nakonec ředitelství všech škol usoudilo, že se to bude praktikovat takhle, že v sobotu přijde žactvo časně ráno do školy, vyzvedne si úkoly na celej týden, který musí doma zpracovat, a příští sobotu je odevzdá a vyzvedne si nový úkoly, ale jinak se do školy nechodilo. Co jsem na tom shledával pozitivní, že se nechodilo do školy, ale ty úkoly jsem dělal vždycky na poslední chvíli.

Doma mě sice nutili, ale ze mě to lezlo tak pomalu... Ale potom jak se blížil konec tejdne, tak jsem štrurmoval. No, ale fakt je, že jsem většinu času prostě byl doma nebo na ulici, a hlavně jsem se díval na ty letadla na ty přelety a oni když přelítávali přes Prahu anebo přes velký město, tak vyhazovali takový staniolový proužky. Balíky staniolovejch proužků, který se rozprskly. To bylo proti radaru, protože ten staniol to rozbil, ty radarový paprsky nebo co to je, a oni nedoletěli vůbec k tomu letadlu a my jsme ty proužky sbírali. A kdo měl větší otep, tak ten byl větší král, že jo. A potom jsme sbírali střepiny, poněvadž Němci po nich stříleli ty granáty a to bylo zajímavý, jak ten obrovskej kus kovu byl roztrhanej, to byla taková neforemná střepina.

Válka vůbec pro mě znamenala ještě jeden veliký zážitek. Na prázdniny jsem jezdil do Moravského Písku a tam bydlel u pana Klaudy. Ten byl strojvůdce, jezdil na lokálce místní a bydlel v železničním domku, který byl u tratě. Já jsem tam každý den viděl ty obrovské proudy těch transportů armády německý, která táhla do Ruska. To byly denně jeden vlak za druhým, dlouhý vlaky, na kterých byly tanky naložený, na některých byly naložený i letadla, děla a samozřejmě obrovské množství vojáků. No a ti Moravané podnikaví jim vyměňovali za cigarety ringle a my děti, přišly jsme vždycky s kýblem a říkaly jsme jako "zwei Ringlotten eine Zigarette". Takže nám dali desítku cigaret a nastavili přilbu, a my jsme jim tam dali 20 rynglí a tak, takže ty kuřáci si tímhletím dopomáhali a posílali nás děti, abychom jako ty okupanty takhle obsluhovali. Dlužno říct, že mezi nima byli i lidi... dneska to vidím úplně jinejma očima. Já si pamatuji paní Klaudová jak do jednoho vojáka, který byl zřejmě sudeťák poněvádž mluvil česky špatně, ale mluvil, a ona mu říkala pořád "hele, chlapče, až tam přijdeš hned přeběhni k Rusům, jo, ne, aby si do nich střílel. Pamatuj si hned tam přeběhni!". A on říkal "to je těžký, to je těžký, to nejde, tak snadno". Takhle vypadal rub tý války, že jo, ale co bylo nejhorší a to mi dodneška běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu, že ty moravsko-písečtí muži přišli na to, že u těch transportů bejvají cisterny s benzínem a ty byly střežený, tam chodil s puškou voják furt, a oni vždycky vzali kýble, teď čekali a když ten voják odcházel, tak za jeho zády šli k tý cisterně, urvali tu plombu, to bylo zaplombovaný, votevřeli to a ty kýble napěchovali tím benzínem a zavřeli to, a teď my děti jsme ty kýble vodnášeli. Kdyby se ten voják otočil, tak nás zastřelí všecky, že jo. Naši nás posílali na ten Moravský Písek poněvadž si říkali, tam přece jenom na venkově je to bezpečnější, než tady ve městě, tady jsou pořád ty přelety těch letadel, Moravskej Písek bombardovat nebudou, že jo. A tak mě tam posílali a já jsem tam nosil za zády těch vojáků ten kradenej benzín, takže takovýhle zážitky jsem měl.

Pro kluka je válka úplně něco jiného než pro dospělého člověka. Já jsem si ani neuvědomil, že oni tam jedou padnout do toho Ruska, že to je vlastně hrozný a tak, já jsem viděl jenom ty tanky obrovský a všechno to jako pro kluka byl obrovskej zážitek. Když byl první nálet na Prahu, kterej se konal 14. února 1945, tak já kdykoliv byl přelet těch letadel a začala ta siréna houkat akutní nebezpečí, tak byla povinnost zalízt do krytu, protože jednak se nevědělo jestli budou bombardovat, a jednak lítaly ty střepiny všade a to bylo nebezpečný, ale já jsem místo do krytu vždycky vylez na půdu a tam byl takovej vikíř, tam jsem si otevřel okýnko a díval jsem se jak nad tou Prahou přelítavají ty letadla, ale voni lítali děsně vysoko a byl to monumentální zážitek. To bylo třeba takových já nevím 200 malinkejch hvězdiček a hukot jak varhany. To trvalo po čtvrt hodinu než v tý výšce jako přeletěli přes tu Prahu a teď jsem si říkal, tak tam sedí v tom nějaký Američani, vůbec je neznám jak ani vypadají, nebo co. A teď jsem se na to vždycky koukal no a toho 14. února hlásili zase akutní nebezpečí a najednou tam přiletěl malej roj letadel, 20 jich bylo, ale nízko. To jsem ještě nezažil nikdy, ty přiletely jako dost rychle, poněvadž čím jsou vejš tak lítají pomalejc, to je známá pravda že jo, a tyhlety letěly nízko a řítily se rychle a já jsem na ně koukal a takhle potom nad tou Prahou ze Spořilova, kterej je na konci byla ta Praha jak na dlani. A teď jsem viděl, že najednou z nich začalo něco padat a v ten okamžik začaly ty detonace, tak já jsem trrr, už jsem byl ve sklepě, no a když to skončilo a hlásili konec náletu, tak jsem šel nahoru a celá ta Praha byla v kouři a tak jsem říkal, a jé, tak tady teď se něco stalo. Ten nálet není dodneška myslím uspokojivě vysvětlenej, poněvadž ten dopad pro ty naše spojence byl katastrofální, poněvadž nám zničil všechno, co se nemělo ničit, že jo, nemocnice na Karláku dostala zásah, obytný domy na Vinohradech, synagoga na Vinohradech, emauzskej kostel zbourali, no prostě samý cíle naprosto nevojenský. Existují teorie, že mysleli, že jsou to Drážďany a že nevím co, ale dostal taky zásah Faustův dům takzvanej, kterej je na Karlově náměstí a to se stalo potom mou velkou inspiraci k našemu velmi úspěšný kusu, ale k tomu se dostaneme zase pozdějc, poněvadž na to určitě nezapomenu připomenout nálet jako inspiraci k naší hře v Semaforu. 

Tenhleten nálet to byl velikej zážitek, pak jsem jel po tý Praze a všade byly pobořený ty domy a teď to působilo na mě děsně, že v tom rozlomeným baráku člověk viděl, jak mají vymalováno někde, ještě jim něco tam viselo na zdi třeba nebo tak, nebo i kus nábytku ještě byl na kuse podlahy. No a potom se konal pohřeb, a tam bylo asi 120 rakví na náměstí u svatý Ludmily, to byli pouze Češi, poněvadž Němci měli pohřeb někde jinde, nechtěli, aby to bylo smíchaný s těma českejma nebožtíkama. 

Potom najednou, to už byl rok 1945 a schylovalo se ke konci války, večer, když jsme šli s tatínkem na procházku na Spořilově a všechno už ztichlo, tak jsme slyšeli detonace z fronty, která byla ještě hodně vzdálená, ale tak to bylo vždycky takový temný dunění, působilo to trochu strašidelně, ale asi nějaká naděje zvláštní, že něco se stane, že už ta válka skončí. No jednoho dne, to už bylo na spadnutí, to už byla mezi Němci tady dost panika, nikdo nevěděl, co bude a já se koukám, to byl pátý květen, podíval jsem se z okna a na plynárně, kterou jsme měli takhle přesně v dohledu v Michli, tak jsem viděl, že jako vlaje vlajka. Nikdy tam vlajka žádná na tom sudu, to byl takovej jako velikej sud ta plynárna, nevlála, a já jsem říkal pozor pozor a vzal jsem si takovej dalekohled a podíval jsem se a skutečně, byla to československá vlajka. No mě to vzalo tenkrát, přestože mně bylo kolik... 14 let vlastně. Byl jsem velice dojatej, říkal jsem, maminko, pojď sem, a za chvíli začali lidi vyvěšovat vlajky, který už měli připravený, a pak začala revoluce, pak se tam začalo střílet na tom Spořilově, ozývala se furt někde střelba. Ve škole udělali pro ty bojující Spořilovany takový stanoviště, kam se nosilo třeba jídlo pro ně, tak jednou mě maminka poslala s tím jídlem a najednou letělo letadlo úplně nízko a začalo střílet a evidentně jsem měl pocit, že po mně, poněvadž to šlehalo takhle a o kus dál přede mnou z těch malinkejch kanonů se zarylo několik výstřelů a tak jsem mazal domů zase, ale stejně to byla taková zvláštní válka ta revoluce, poněvadž jsme nevydrželi bejt někde schovaný a chvílema se nedělo vůbec nic, a hodinu, dvě hodiny, tři hodiny se nic nedělo. Tak jsme s dětma vyšli před dům a naši říkali dobře, ale nikam nechoďte jenom před domem a hráli jsme si, a najednou jsme vodněkaď třeba z vedlejší ulice slyšeli eeeeeeeee kulomet, tak zase domů a pak jsme si zase hráli, zvláštní to bylo.

Tu se přihodilo, že Němci obsadili Spořilov, nařídili stáhnout vlajky a všichni muži od čtrnácti let, že se musí dostavit na náměstí druhej den ráno. Mně ještě těch 14 nebylo, mně ještě scházelo vlastně půl roku, a náš otec se taky sebral, všichni spořilovští muži, a teď šli na sídliště Zelená liška, to bylo Na Pankráci dost daleko, a tam je dali do obytnejch domů takovejch a do různejch domácností je rozstrkali. Teď otec se ocitl jako v cizí domácnosti v cizím bytě, že jo. A teď ještě pan farář vod vedle tam s ním byl, a teď se nevědělo. Pak se zjistilo, že celý ty bloky byly podminovaný, a bylo to určený k vyhození do povětří, ale k tomu naštěstí už nedošlo. Pak najednou byl 9. květen, otec se vrátil ještě před tím 9. květnem domů, vyprávěl tyhlety zážitky, potom ti Němci se urychleně stáhli, poněvadž už se blížili ty Rusové a už se na to vykašlali, a koukám zase z toho vikýře a tam jsem viděl co se děje v tý Praze, a najednou ke Spořilovu jeli takový... já jsem nejdřív nevěděl, co to je. Poněvadž jak vypadá tank jsem viděl, ty co jezdili na tu frontu, ale neviděl jsem jak vypadá tank, který je plně vobsazenej vojákama, poněvadž oni se na nich vezli, že jo na těch seděli, takže tam byly hrozny takovejch lidí, takový zvláštní jako pyramidy se sunuly ke Spořilovu, a tak to už mi bylo jasný, že jsou Rusové, a za chvíli jich byly plný ulice na Spořilově, a to byl zase zážitek najednou. Úplně jiný uniformy, a oni zřejmě měli pokyn, že se mají chovat k obyvatelstvu dobře a kupodivu v Praze bylo těch incidentů s nima daleko nejmíň. V takových těch menších městech tam se nechovali, tak jak by se mělo, ale tady třeba na tom Spořilově před námi měli polní kuchyně a volali na nás všechny, aby jsme si přišli taky vochutnat co jeděj. Tak jsme tam přišli s talířem, a oni nám dali. Bylo to hrozný, byly to kroupy uvařený a v tom byly takový kusy špeku obrovský, a bylo to tak šíleně mastný, takže jsme jako zdvořile ochutnali, potom se že si to odneseme domů, kde jsme to museli vyhodit. To nebylo pro naše válečný žaludky, že jo, tak ale byli velice takoví kamarádský a vlídní na nás, a vedle nás byl františkánský klášter, což zní jako když se řekne klášter, tak každej si představí klášter, byla to ovšem řadová vilka stejně jako tak naše, akorát, že tam žili tři františkáni, ale už to mělo statut kláštera. No a ty se s nimi bavili, hlavně ti důstojníci debatovali s nima takovou nějakou rusko-slovensko-češtinou na různá témata a tak, ale já zase jako dítě jsem tam chodil. Teď jsem našel třeba v trávě buzolu, a začal jsem sbírat patrony, a těch patron se válelo všade po tom Spořilově, a tam byly takové parčíky a já je tam sbíral té trávě všechny. A když už jsem měl plnou krabici patron, tak jsem dokonce našel takovej kulometnej pás prázdnej, tak ty jsem si tam zasunul, byla to taková zvláštní směsice rusko-německejch patron v jednom pásu, tak tam byla taková družba Vermachtu s Rudou armádou v tom mým kulometným pásu. Netušili jsme tedy my, samozřejmě že určitě byli prozíraví lidé, kteří tušili, ale my jsme netušili co asi nám přinesou, prostě zahnali ty Němce, zlikvidovali je, a tak jsme k nim měli obdiv, ale už tenkrát, Vašek Kopta vykládal, že tam u nich bydlel nějakej Rus a ten, 10. května ho potkali, jak má na sobě kožich a dva kufry veliký a odchází a voni mu říkali, "copak jedete někam?". "Já se stěhuju". A voni říkali, "teďka tady máme už konečně svobodu?" A ten se podíval a říkal: "ty budeš divit".

Poněvadž jsem Plzeňák a v Plzni máme mnoho příbuzenstva, tak otec řek, "a jedeme se podívat do Plzně". Tak jsme se sebrali, a jeli jsme do Plzně, vlakem samozřejmě. Přijeli jsme do Rokycan, kde byla taková ta hranice mezi americkou a sovětskou zónou. No a tam se to zastavilo a přišla americká kontrola, měli prostě odchytit Němce, poněvadž oni už nechtěli, aby Němci přebíhali k Američanům. Poněvadž Němci hromadně utíkali na západ, takže zjišťovali jestli tam nejsou v tom vlaku Němci nějaký. Takový... no prostě nějakej frajer z Oklahomy tam přišel, a měl takovej bílej pendrek, a přišel vždycky a na každýho ukázal a říkal Czech? Czech? Czech? a my jsme kejvli a takhle projel celý ten vlak, a každej mu kejv na to Czech, ať byl jakýkoliv národnosti. A teď jsme tam přijeli, a to bylo zase úplně něco jinýho. Zaprvé ty jejich uniformy byly elegantní, oni tehdy nosili, to byla asi taková móda nebo předpis nevím co, ale měli košile, takový khaki košile, a na nich měli na zádech tři puky přesně nažehlený ty tři puky, a to měli jeden jak druhý. Některý seděli na okraji chodníku, poněvadž tam jich byla plná Plzeň, a seděli na přilbách, potom tam jezdily ty džípy americký, ale ty jezdily i v Praze s Rudou armádou, poněvadž tam jsem vlastně viděl prvně Willis s dvojitým w na sovětským voze s rudou hvězdou. Ty Američani jim tam dodávali ty džípy, takže tam byly taky džípy, jenže s bílou hvězdou. No a vypadalo to tak, že tam vozili holky různý ty vojáci, rejdili tam s nima takoví frajeři, to ty Rusové ne, ty byly takový jako spořádaný, kdežto ty tady, ty byli najednou šťastný, je po válce, tak to rozjeli... měli tam jazzový orchestr. No byl to tam úplně zase jinej svět.

Skončila tedy ta válka. No a já jsem už sice měl mít čtyři měšťanky za sebou tou dobou, i když do tý čtvrtý už jsem nechodil. To byly nálety, že jo, tak moudrá vláda tehdy ustanovila, že zavede JUK - jednoroční učební kurz, kterej bude vlastně takový ročník navíc. Poněvadž věděli, že jsme se toho moc nenaučili jenom prostřednictvím těch úkolů, který jsme v sobotu vždycky dostávali, tak jsem chodil, do toho kurzu. Němčinu už jsme povinnou neměli, ale byla povinná ruština, takže jsem se učil azbuku, ale na rozdíl od tý němčiny, to jsme se učili rádi, poněvadž jsme v tom cejtili jako odpor k těm Němcům a říkali jsme si, teď jsme všichni Slovani, a byli jsme takoví jako nadšení. Naši ale doma... maminka vždycky říkala já si počkám. Měla pravdu, pak to uznal i otec.

Takže jsem absolvoval ten jednoroční učební kurz, jakž takž jsem prolez. A teď co se mnou? Dál do gymnázia to vůbec zase nepřipadalo v úvahu, takže půjdu někam do učení? Ale kam? Já jsem toužil po kresleným filmu, miloval jsem kreslený film a tak jsem se ucházel u nově vzniklých Bratří v triku a tam mě nevzali, poněvadž jsem nic neuměl celkem, ale pak jsem se dostal jakousi protekci do reklamních ateliérů B&R - Burjanek a Remo, a tam mě vzali jako jakéhosi eléva. A já jsem jim tam chodil pro svačiny a lecos jsem jim tam pomáhal, lepil jsem jim ty kartony a takový, a voni mně za to vysvětlili, jak se natírají ty barvy, jak se míchají, jak se kreslí písmo, tím mě trápili dva roky, já to nenáviděl... dneska písmo miluju, kreslím ho strašně rád, jak se to všechno mění. No a tak jsem začal pracovat v oboru reklamní grafika. Byl jsem asi docela talentovanej, poněvadž po čtyřech letech jsem si podal přihlášku do svazu výtvarných umělců, což byl docela výběrovej svaz, a tam jsem vlastně jako jedinej, kterej neměl žádnou školu uspěl a vzali mě, měl jsem papíry na to, že jsem profesionální výtvarník. No a začal jsem malovat, ale tam právě jsem se seznámil v tý propagační tvorbě, nejdřív to byly reklamní ateliéry B&R, ale samozřejmě po únoru spadla klec a soukromá společnost vzala za své, a stalo se to družstvo Propagační tvorba. A tam byli výteční lidi, do dneška na ně rád vzpomínám. Zvlášť na jednoho, to byl Viktor Sodoma, otec takovýho později populárního zpěváka. Vynikající grafik, kterýho ale víc než grafika zajímala muzika. On ani neusiloval vo to, aby si udělal výstavu nebo něco, upnul veškeré síly k tomu, že hrál na kytaru, sám nebo někdy i se svou ženou, která zpívala, takže jí doprovázel a zpívali jako takhle ve dvou. No a kdykoliv byl nějaký večírek, anebo kdykoliv se sešla parta v tý Propagační tvorbě, tak zpívali písničky, který byly odposlouchaný z Radio Luxembourg nebo AFN Munich, a tam jsem se seznámil vlastně s tímhletím druhem hudby. No ale dlouho jsem si toho tam neužil, poněvadž jsem musel jít na vojnu, v roce 1952 za generála Čepičky, tak jsem byl odvedenej do Slanýho, a po měsíčním výcviku usoudili, že mám placatý nohy a dali mě do kanceláře.

No nejdřív jsem vlastně sloužil u kuchyně, jsem dělal takovou ficku lepší, nebo horší vlastně. Pak mě dali do tý kanceláře, poněvadž jsem byl jako grafik, tak já jsem uměl zakreslovat do map docela profesionálně. A navíc jsem uměl psát na stroji, a zároveň jsem tam trpěl jako zvíře. Poněvadž já jsem si za těch předvojenskejch let zvykl poslouchat ten nepřátelský rozhlas, síť amerických branných sil v Mnichově AFN Munich, a to byla droga pro mě. Já jsem to poslouchal každej den, každej den s uchem na rádiu, a poněvadž ty písničky se opakovaly, tak jsem si je zapamatoval, psal jsem na ně texty a tak, no a teď jsem přišel na vojnu, a tam to nešlo, že jo, a teď jsem byl na štábu na operačním oddělení páté mechanizované divize, to bylo nejdůležitější oddělení u divize vůbec to operační, a tam byl rádio veliký, a já na něj koukal, a teď jsem si ho nesměl zapnout. Ale jednou to prostě ve mně povolilo a řekl jsem si ne, tak takhle to dál nejde, a vymyslel jsem si zvláštní úskok. To už jsem tam byl asi dva měsíce na tom oddělení operačním, a už jsem ty oficíry znal, a voni byli takový docela vlídný a tak, a najednou jsem se obrátil na ty majory a kapitány co tam byli, a říkal jsem, prosím vás, taková zajímavá věc, na západě mají pro americkou armádu vysílačku. A já si myslím, že by nebylo nezajímavý si poslechnout, čím voni je tak krmí. Já myslím, že máme mít vůbec představu vo tom nepříteli a měli bychom vědět jako i tu jejich ideologii a tak. Teď voni na mě koukali, a já jsem jim udělal takový školení, že si nikdo netrouf mně nic říct, poněvadž jsem používal takový jako termíny, který se tehdy tam tak používali, tak jsem jako ideologicky, že by bylo zajímavý, a říkal jsem, teď ve tři hodiny zrovna to vysílají ponejprv a tak já to pustím. Oni říkali, tak dobře, koukali po sobě, jestli jsem se nezbláznil. No a já jsem šel a pustil jsem to, najednou se rozlila ta znělka, a znělo to tam v tom štábu operačního oddělení. Při druhý písničce už je to přestalo zajímat a tak se začali bavit, ale nikdo si netrouf mně říct, poněvadž nevěděli co tím sleduju, tak mě nechali, ale už se začali mezi sebou bavit, a potom už začali pracovat a tak. A já jsem si to poslechl celý a vypnul jsem to. Byl jsem blaženej po dlouhý době, zase jsem slyšel tu svou muziku. No ale druhej den jsem si říkal, no jo, tak teď nemůžu zase, ale tak zkusím to. Já jsem říkal, já bych to zase zkusil, poněvadž to je úplně jiná jiná kultura, kterou oni do nich pumpujou. A třetí den už jsem to pustil bez ptaní a voni si na to zvykli, pak už jim bylo jasný, voni nebyli hloupí, tak pak už jim bylo jasný co tím sleduju. Dokonce tam byli dva kapitáni, kterým jsem to potom řek a voni se smáli, a nechali mě a já jsem to tam poslouchal, na štábu socialistické armády československé jsem poslouchat síť amerických branných sil.