PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu
Napsal Jiří Suchý, publikováno na webu www.pozitivni-noviny.cz
Někdy mívám i dobré nápady, například ten s tím Semaforem - založil jsem divadlo, které funguje celá desítiletí, ačkoliv je to kupodivu. Horší to je s filmovou společností Perplex. Astrolog by mi možná řekl, že je to nápad, zplozený ve znamení vola. Já se zas přikláním k názoru, že je to spíš nápad odchovance naivního socialismu. Nejspíš se oba tyto názory nevylučují. Přidržme se faktu, že PERPLEX, společnost pro film a video, existuje a akceptujme, že jsem dostal další nápad - zmocnil se mě totiž naléhavý pocit, že je třeba napsat příručku, která by dovedla potenciálního diváka k poznání, co si má o této zvláštní firmě myslet. A tak jsem ji napsal.
Motto
Slyšte píseň na prastaré téma
Co si člověk nevysní to nemá
Kdo to umí ten si asi vysní ráj a lepší časy
A v tom ráji všechno to co nemá
J.S.: Splnit si sen píseň ze hry Pré
ÚVOD
V roce 1990, krátce po převratu, jsem se dověděl, že každý kdo chce, může se státi podnikatelem. Tedy i já. A že si mohu založit třeba i filmovou společnost.
Tak jsem šel a založil jsem ji. Neuvažoval jsem ani chvíli, k čemu mi bude, film byl odjakživa mou velkou láskou a to, že dělám divadlo, jsem vždycky považoval spíš za křivdu, kterou na mě páše pošetilý osud, za křivdu, kterou jsem teď najednou mohl vyradýrovat se svého života.
Známí mě varovali, že existuje slavná kapitalistická poučka, že totiž vyrobit je snadné, ale vyrobené prodat, že je těžké.
Dneska, po zkušenostech, které jsem získal, mohu prohlásit, že poučka není pravdivá: Vyrobit film, byť jen krátký, není vůbec snadné. A prodat ho? To už snad nepřichází v úvahu vůbec.
Nás, podnikatele, lze zařadit do tří skupin: Jsme-li v té první, můžete nám gratulovat. Měli jsme do začátku určitý kapitál, úspory nebo dědictví, a nám už jen zbývá ho rozfofrovat.
Zařadíme-li se do skupiny druhé, je to horší. Počáteční kapitál jsme si půjčili od banky a ta nám dá brzy poznat, že to s těmi splátkami myslí smrtelně vážně. To, že nám tím působí problémy, je jí jedno.
Jsme-li podnikatelé, zařazení do skupiny třetí, je to zlé: vypůjčili jsme si peníze od soukromé osoby, nejspíš na lichvářský úrok a dříve nebo později zjistíme, že ať se nám to líbí, nebo ne, musíme lichváře zabít. A to není zadarmo. (Při najímání vraha se prý doporučuje, dát si pozor, aby částka, kterou si za svou práci řekne, nebyla vyšší, než je ta, kterou jsme dlužili).
Já sám patřím do skupiny druhé. Ačkoliv jsem podnikatel, nikoho jsem nezabil, ani neokradl, a nic takového dokonce ani nemám v plánu. Peníze jsem si poctivě vypůjčil od banky, nějakým záhadným způsobem se mi podařilo nakonec půjčku splatit a vyrobit určité množství zboží.
Co vám mám k tomu dál říct? Snad to, že moje filmová společnost má řadu konkurentů, které je třeba zlikvidovat. Mezi ty největší patří Hollywood. Původně jsem měl za to, že s ním budu hotov poměrně rychle. Vymyslel jsem si docela zajímavou metodu, kterou se tu hned pokusím nastínit.
SOUMRAK NAD HOLLYWOODEM?
90% amerických filmů jsou filmy akční. Z nich 63% obsahuje scénu, v níž se auto řítí ze skály a nakonec vybuchne. Odhaduji, že průměrný český divák vidí takovouto scénu asi 80 x do roka. Nabídnu-li mu místo téhle okoukané podívané něco nového, nevídaného, mám vyhráno. Jsem si myslel.
To jsem ještě netušil, že náš člověk chce zásadně vidět jen to, co už někdy viděl, a že sebekrásnější poetický bonmot, jakých jsem měl v zásobě tucty, ho nezajímá, pokud není pronesen v autě padajícím ze skály.
Takhle selhávala jedna má teorie za druhou, zatímco filmů ve skladu přibývalo.
A tak jsem se jednou rozhodl a zašel jsem za jedním svým starým přítelem, který je tč. velmi úspěšným podnikatelem, že ho požádám o radu.
Když jsem mu dopodrobna vylíčil situaci své neprosperující firmy, zeptal jsem se ho zcela otevřeně, co by na mém místě dělal. Zamyslel se a pak řekl: Oběsil bych se.
Tak jsem poděkoval a šel jsem domů, aniž bych si jeho radu vzal k srdci. Nemám ve zvyku se věšet kvůli každému nezdaru.
Doma pak ve mně uzrála myšlenka: svůj příští zamýšlený projekt - lyrickou grotesku Plachá dívka z Nekázanky přepracuji na akční film.
Děj jsem výrazně pozměnil, připsal jsem pár tvrdších scén a v závěru jsem po zralé úvaze přidal i auto padající ze skály. V touze zavděčit se našemu člověku, vyměnil jsem i název: Nikoliv Plachá dívka z Nekázanky, ale Rozbij mu držku, Same!
V závěru filmu jsem vymyslel scénu, jak Sam ujíždí v autě, pronásledovaném helikoptérou. Helikoptéra ho drží v šachu a jeho auto se posléze zřítí ze skály a vybuchne, tak jak to má být.
Když jsem udělal aproximativní rozpočet, zjistil jsem, že tato scéna mi vyjde dráž než celá má dosavadní filmová produkce, a tak jsem začal redukovat. A došel jsem k názoru, že helikoptéra není zase tak moc nutná - auto by mohlo být pronásledováno policistou na kole. A nezřítí se ze skály, ale dojde mu benzín. Vyjde to o dva a půl miliónu levněji.
Z původního záměru zlikvidovat Hollywood jsem samozřejmě nakonec slevil, ale chtěl bych ho aspoň srazit na kolena.
MŮJ VSTUP DO SVĚTA FILMU
Jestliže jsem se rozhodl sepsat tuto rukověť, která by měla provázet zájemce repertoárem mé kontroverzní společnosti, vedly mě k tomu hluboké důvody - tak hluboké, že je vlastně ani sám pořádně nechápu. Jedním z nich je potřeba usnadnit laické veřejnosti vstup do tvůrčí oblasti, která není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví. Už sám fakt, že je vnímána velmi rozporně - od naprostého odmítání, přes rozpaky až k nekritickému obdivu a zpět - svědčí o něčem. Přinejmenším o tom, že tu vzniklo něco, co se vymyká.
Uprostřed vysvětlovací euforie, v níž se teď ocitám, měl bych sto chutí napsat doplňující esej O vymykání - je to velmi vzrušující téma, které jsem si v praxi mnohokrát prověřil - dokonce si někdy říkám, že jestli něco opravdu ovládám, je to právě vymykání. Mé krédo je všechno dělat jinak. Což se dílem vyplácí a dílem nevyplácí.
VEZMĚME TO PĚKNĚ POPOŘÁDKU
Vymykal jsem se vlastně od samých začátků - amatérský film Napříč a nazpět z roku 1955 se vyznačoval tím, že jsem si tu dělal nejen režiséra a herce, ale zároveň i kameramana. To, že jsem kameru nejprve spustil a pak vběhl do zorného pole jejího objektivu, aby se zde ze mne stal na chvilku herec, to bylo tak trochu symbolické a předznamenávalo to můj extrémně neortodoxní přístup k další filmové činnosti - dodnes totiž dělám všechno, co je zrovna třeba. (Dochovaný fragment filmu Napříč a nazpět je vydán na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm.)
Ostatně i mé začátky profesionální měly v sobě rovněž cosi symbolického. Byl jsem filmovým fanatikem a tak, když mi jednoho dne roku 1958 přišel telegram, který oznamoval mé obsazení do malé role ve filmu Snadný život, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Toho dne, kdy jsem se měl ponejprv dostavit k natáčení na Barrandov, probudil jsem se ještě za tmy, a když jsem se podíval do zrcadla, zjistil jsem, že mi na čele vyrazil přes noc velmi zřetelný furunkl.
Viděl jsem do té doby stovky filmů nejrůznější provenience, ale v žádném z nich nevystupoval herec s furunklem na čele - snad jen v němém filmu Král králů, ve scéně Kristus mezi malomocnými. Já však měl o svém vstupu na stříbrné plátno poněkud jiné představy. Zkrátka osud mi zasadil první ránu pod pás. Nebo to snad bylo varování?
Tým maskérů se pokusil věc zamaskovat - podařilo se to jen částečně. Cosi mimo mne si nejspíš nepřálo, abych si začal s filmem. Já jsem si však začal. Nazpíval jsem tu spolu s Josefem Zímou písničku Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl... Během prvního týdne premiérového promítání prohlásila tehdejší strana a vláda píseň za ideologicky zhoubnou, a tak jsem byl z filmu vystřižen. To všechno nebylo příliš dobrým vkladem do počátku mé filmové dráhy. Cosi se zřejmě bránilo proti mému vstupu do filmové branže, ale neubránilo se. (Po listopadu 1989 byla vystřižená píseň navrácena zpět na původní místo a od té doby bývá film občas odvysílán v televizi kompletní).
PERPLEX A JEHO 16 mm PREHISTORIE
Můj filmový začátek byl tedy dosti klopotný a s mým koncem se to má taky tak. Ale nepředbíhejme. Zmiňme se o dalším bizarním úsilí, které jsem vložil do svého prvního celovečerního filmu - byla to Sekta - film, natáčený přesně opačným postupem, než to bývá v civilizovaných zemích zvykem. Hry, která má na Broadwayi mimořádný úspěch, ujímá se obvykle Hollywood, a ta pak bývá základem k velmi výnosnému filmovému počinu. Já jsem se ujal hry, která na divadle propadla, protože mi jí bylo líto. Utopil jsem ve filmu mnoho peněz, a tak jsem natáčení v polovině stornoval. Došly mi peníze a zároveň mi došlo, že takhle se film nedá dělat.
Po deseti létech jsem si promítal natočené fragmenty a bylo mí zase pro změnu líto jich, a tak jsem dotočil jakýsi protipříběh, v němž původní Sekta hrála roli vzpomínek a ta nová současnost. Herci v mém filmu zestárli o deset let bez pomoci maskéra. Ani tenhle film jsem však nedokončil, energie potřebná k vytvoření profesionálního filmu v amatérských podmínkách prostě vyšuměla. Pokud budete chtít mermomocí vidět dokument o tom, jak jsme Sektu natáčeli, najdete ho rovněž na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm.
Na této kazetě jsou ještě další skvosty. Tak třeba Big Show - film, který jsme natočili s Jiřím Šlítrem v roce 1968, tak trochu poloprofesionálně - díky Miloši Čálkovi, produkčnímu Krátkého filmu jsme získali pro náš záměr profesionální technické 16 mm vybavení a s ním i odpovídající personální obsazení, zatímco my jsme investovali do filmu jen své amatérské nadšení. Vzniklo tak dílko, které není příliš oslnivé, nicméně zachycuje dvojici S+Š dosud v kompletní sestavě a řadu semaforských subret v jejich nejlepších létech. A taky jednu z nejdelších písniček z naší dílny. (Trvá 9 minut) a finálovou skladbu Jiřího Šlitra, dosud jinde nezveřejněnou.
Se stejným týmem jsme natočili ještě řadu filmových písniček, jak se tehdy říkalo videoklipům, a dvě z nich na této kazetě nabízíme ke zhlédnutí.
Do prehistorie našeho filmového počínání patří i další dílko - je to film The Story. Anglický název je tu poroto, že byl objednán Čedokem - Jiřímu Bauerovi dodatečně děkuju, protože se tak stalo v době, kdy jsem byl tak říkajíc na indexu. Film o Praze byl určen pro promítání v pokojích interhotelů. Obsahuje drobný příběh o Jonášovi, pendlovkách, o rozpustilých družičkách, jaké občas kreslívám, a o Melicharové. Pokud je ještě dneska zajímavý, tak snad pro ty dvě semaforské písničky, které tu zpíváme, jednu dokonce anglicky.
Do naší 16 mm éry patří i film Zuzana je všude jako doma, natočený amatérsky pro stejnojmenné divadelní představení - v hlavní roli Zuzana Burianová, nebo píseň Orchestrion z ráje ze hry Elektrická puma, který jsem natočil bez režisérských ambic, jen proto, aby se z té doby (léta normalizace) něco z naší práce vůbec zachovalo. Málem bych zapomněl na další písničky, natočené jako předchůdkyně nynějších videoklipů - některé z nich dokonce odvysílala v roce 1968 Čs.televize. Výčet této prehistorie by mohl ještě pokračovat, ale ne všechno stojí za připomenutí.
V roce 1990 však vznikla filmová společnost Perplex a tady už je co vysvětlovat vám, kteří o vysvětlení stojíte.