04. MÉ DEKADENTNÍ ZAČÁTKY, POPRVÉ V TELEVIZI

A SEMAFOR VÍTĚZNÝ

Každej se nějak jmenuje. Já se například jmenuju Jiří Suchý a mám tady vydat svědectví o sobě. O svým životě. Tak já se pokusím.

Ve škole jsem neprospíval a prolezl jsem jenom proto, že jsem byl poměrně slušnej chlapec a pánům učitelů se zželelo se mnou nakládat nějak extra tvrdě, tak mě vždycky nechali nějak jako... "no tak dobře", takže jsem jakžtakž prolezl. No a záhy jsem samozřejmě pocítil svojí nedokonalost, zvláště vedle Ivana Vyskočila. Ivan Vyskočil byl člověk, se kterým jsem se od útlého mládí tak trochu přátelil. Byli jsme oba ze Spořilova. On byl asi o dva roky starší než já, ale asi o 200% chytřejší a moudřejší. Takže když jsme se někde ocitali, tak s ním už ty dospělí, jemu bylo 16 mně 14, s ním už ty dospělí jednali jako rovný s rovným, a on s nima diskutoval o věcech, o kterých jsem nevěděl ani že jsou, natož abych o nich měl přehled. Já jsem byl takový vořezávátko, kterýho brali jako že jsem takovej hodnej chlapec a tím to haslo. A já jsem cítil tu svou nedostatečnost. Dokonce jsem měl potom ještě kamaráda Miloše Lébra, spolužáka, a ten byl velice inteligentní. A vzpomínám si, jak jednou jsme byli jsme ve sborovně naší školy, poněvadž jsme tam tiskli náš školní časopis, a shodou okolností tam byla taková kartotéka, poněvadž jsme byli už v posledním ročníku, a tam byly údaje o nás všech žácích a tak, takový tabulky to byly, kde se vyplňovali různý... no kádrování to bylo vlastně a tak. On tam našel hned to svoje, a tam bylo v rubrice inteligence - nadprůměrná a já jsem našel svoje, tam bylo inteligence - průměrná a to mě tenkrát hrozně vzalo, já jsem si před ním najednou připadal tak jako nedostatečnej. No a já jsem měl tedy asi veliký štěstí, že se mi začaly vytvářet takovýhle mindráky různý a ty byly obrovským motorem. A já když jsem odešel ze školy, tak jsem se začal vzdělávat, ale prostě tak, že jsem vypustil všechno to co nebudu potřebovat, takže o fyzice, nebo prostě o takovýchhle věcech, tam jsem naprostej primitív dodnes, ale upnul jsem se, začal jsem se třeba zajímat o literaturu.

Ivan Vyskočil chodil po antikvariátech pořád, a tak já jsem taky chodil po antikvariátech, mnohdy s ním, a když mi řekl todle to si přečti, tak jsem to okamžitě vzal. Od Miloše Lébra, kterej se později dostal na krátkou dobu naštěstí na takový zcestí a začal uznávat takovou spíš proletářskou literaturu, tak jsem odkoupil všechny knihy Nezvalovy za pár halířů, von potom zase změnil názor, to byl v těch postpubertálních dobách takovej záchvěv, tak jsem začal číst, a začalo mě to zajímat a zajímavý, že já, později komik, jsem byl odchovanec dekadence. Já jsem miloval Karáska ze Lvovic, a začalo to vlastně Oscarem Wildem, kterýho jsem objevil, a tam byl i humor. Ten Karásek už byl bez humoru. Nebo Karel Hlaváček. To bylo takový... v tmách, v hlíně tlíš jsa hnisem nyní byl život sen hrob pravdou jest... nebo takový, a já jsem dokonce navštěvoval hřbitovy. Bylo to takový zvláštní. Vedle toho jsem vyznával Voskovce a Wericha. Začal jsem toužit bejt taky něčím takovým. Byly to takový dva póly ve mně a možná dneska, když se na to zpětně dívám, tak si říkám, možná že díky právě těm dekadentnům, který na mě působili stejně tak jako klauni a komici v tý době, takže se mi podařilo, že ta moje komika nebyla taková úplně plytká - rozesmát co největší počet lidí za jakoukoliv cenu, vo to mi nešlo. Já jsem se snažil, aby to mělo svoji poetiku a svojí tvář zvláštní, a za to vděčím zřejmě těm dekadentnům.

Poněvadž jsem byl grafik a pořád mě přitahovalo výtvarný umění a pořád jsem kreslil a zdokonaloval se v tom trošičku, tak jsem chodil na výstavy. A teď vám něco řeknu, když jsem vstoupil tehdy do Propagační tvorby, že se musím také vrátit nazpátek, tak tam samozřejmě ti výtvarníci chodili neustále po nějakejch výstavách. Já do tý doby jsem výstavám neholdoval nějak, ale tak když chodili všichni, tak jsem chodil taky a přišel jsem na jednu věc, že když je člověk snob, takže to může mít někdy velmi pozitivní význam. Poněvadž já jsem tam chodil na ty výstavy, protože se mi líbilo, jak oni tam chodili a teď stáli před těma vobrazama, teď si vo nich povídali a vo tý kompozici a tak. No a tak já jsem taky postával před obrazy, a občas jsem k tomu něco řekl. Většinou to byla asi strašná kravina, ale cítil jsem se tak dobře, jako že jsem trochu lepší člověk. No a když jsem šel už na padesátou výstavu, tak už jsem, to nešlo jinak, než že jsem skutečně začal rozlišovat a najednou něco na mě skutečně zapůsobilo, čili já si říkám být snob na počátku není zase tak špatná akvizice, poněvadž se dostanu do určitejch souvislostí, do které bych se nedostal, je to takovej motor chtít se vyrovnat těm, který opravdu o tom něco vědí, samozřejmě musí nastat okamžik, takovej zlom, kdy člověk začne už myslet samostatně a kdy už nic nepředstírá a přizná si, tomudle nerozumím a tomu bych tě rozumět a začne to brát vážně, ale zpočátku jsem to bral opravdu jako že jsem chtěl bejt jako voni, jak se tak říká.

První vystoupení bylo v roce 1959 v televizi. Představte si, že nás pozvala Československá televize na Silvestra, a protože ta Reduta v těch lidech v Praze vzbuzovala takový pocit prostě jako že něco novýho a strašně to milovali, ale neměli ještě zřejmě moc soudnost, nevěděli, jak třeba udělat televizní program, tak nás nasadili mezi 23:30 a 24:00, Šlitra, mě, jenom my dva. No Šlitr celkem už byl trochu votřískaný z toho kabaretu, ale já jsem byl ještě naprostej amatér a teď jsme tam tedy přišli do tý televize a to se vysílalo živě. Jo to nebylo, že by se něco natáčelo nebo tak, takže v 23:00 už jsme tam byli, a před půl dvanáctou jsme stáli připravení, on tam měl pianino, já tam stál, že půl hodiny budeme zpívat ty naše pošetilý písničky. Tím chtěli překvapit národ. No tak ty ho překvapili. Najednou už nám hlásili - za minutu to začíná a vodpočítávali, a Šlitr mě z nepochopitelnejch důvodů povzbudil slovy, říkal "blbče, teď se na tebe dívá půl milionu lidí" a teď se rozsvítila ta červená a já měl začít, ztrémovanej, strach ze všeho, teď jsme začali zpívat ty písničky, který v tý Redutě jsme zpívali rozverně, že jo, tam vo nic nešlo a teď tady jsem tak velice jako decentně zpíval jednu tu písničku za druhou... Malý blbý psíček a takový tyhlety. Půlnoc to už to převzal někdo jinej a my jsme vodtamtaď vypadli. V následujících dnech smršť dopisů, "Co jste to tam pozvali za chuligány? Proč jste nám zkazili Silvestra nějakýma dvouma uličníkama", no strašná síla dopisů a odezva velmi negativní, takže jsme si v televizi tak půl druhýho roku nevrzli vůbec, ty už se nás báli, až teprve, když ten Semafor zase chytil, tak jsme se tam dostali, no a pak už to šlo.

Semafor tedy už šel na připravenou půdu, poněvadž ta Reduta a Zábradlí udělalo své, takže než jsme začali, tak tam stála už asi týden předtím neskutečná fronta po těch Smečkách, a bylo to vyprodaný celý měsíc dopředu a bylo to nesmírně úspěšný ten Člověk z půdy. Teďka, když se dívám na ten televizní záznam, tak si říkám dneska, kdyby jsme s tím vyrukovali, tak by nás asi hnali poněvadž to bylo velice takový naivňoučký a amatérský. Akorát ten Miroslav Horníček nebo ten Miloš Kopecký ty tam zářili. Pro mnoho lidí to bylo úplně jiný divadlo než jaký se kde hrálo v těch kamenných divadlech a tím jsme si získali tu pozici, kterou jsme potom měli a kterou už dneska nemáme, poněvadž dneska už jsou tady zase progresivnější trendy a muzikály světové že jo, ale tenkrát jsme byli vlastně jediný, který sem vnesli něco úplně novýho. No už jsme chystali další hru a abychom zatím nezaháleli, tak jsme sestavili takový jednoduchý pásmo písniček, to se jmenovalo Zuzana je sama doma. Horníček k tomu namluvil jakejsi komentář, tam došlo k takovýmu trošku napětí mezi mnou a Horníčkem, poněvadž on napsal takovej velmi lyrickej, křehkej komentář, a já jsem věděl z Reduty nebo i ze Zábradlí, že lidi prahnou po humoru a v tom Horníčkově komentáři toho humoru moc nebylo, tak já jsem ho přepsal, použil jsem jako celou řadu jeho věcí, ale narval jsem tam jako vtip. Ne, že anekdoty, jako humor jsem tam prostě dodal, jemu se to moc nelíbilo, ale v podstatě to mezi nás nevneslo nějakej rozkol. No ostatně asi o tři roky pozdějc už u nás hrál hlavní roli ve hře Šest žen. To pásmo Zuzana je sama doma, to mělo veliký úspěch, tam se objevily tváře Waldemara Matušky, Evy Pilarové, Karla Štědrého, to už by ly potom najednou velké hvězdy. Během dvou měsíců je znala celá republika, to už to letělo i na gramofonových deskách a i v televizi, v rozhlase to hráli od rána do večera, tak to už jsme měli vyhráno.

No a chystali jsme se na hru Taková ztráta krve. Byla to taková podivná hra. Já jsem to nazval detektivka s hudbou. No nebyla to moc detektivka, byla to taková podivná hra, která vzbudila nevoli úřadů. Úřady totiž prostě nějak před tím náporem, kterej jsme vedli po tom Zábradlí, tak kapitulovali aspoň dočasně, poněvadž viděli, že už se ta vlna nedá zastavit, že ta obliba toho divadla u lidí, jako celostátně vlastně, poněvadž rozhlas hrál ty písničky, že to je vlna, která se nedá zastavit. Ale nesly to velmi nelibě tu svou prohru, no a tak když jsme vyrukovali se hrou Taková ztráta krve, jednak kritiky v tisku, který byl tehdy vesměs kontrolovanej ideologicky, tak ty byly zdrcující. Samozřejmě zase nepravdivý, třeba já nevím Dušan Havlíček, to byl kritik, kterej nás s ideovejch důvodů jaksi diskriminoval a všelijakým způsobem postihoval, poněvadž měl prsty i na těch nejvyšších úřadech. Potom emigroval, a žil ve Švýcarsku... to už je jiná věc. Tak ten o nás napsal, třeba o týhle hře, že Šlitrovi došla už invence, že tam není jediná píseň, která by se dala zapamatovat, anebo která by nějak mohla zapustit kořeny. Bylo tam - Měla vlasy samou loknu, bylo tam - Po babičce klokočí a potmě strach, bylo tam - Sedla si stará žlůva na vykotlaný dub, bylo tam Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, prostě jeden hit za druhým. A tenhleten člověk napsal, že Šlitrovi došla invence... No a tak prostě do nás šili a jednoho dne přišli a tuhletu hru zakázali z ideových důvodů. Já jsem říkal a když předělám konec? Von se jim nelíbil, že konec je pesimistickej takovej, kde školník se nechá holit u jistýho holiče, kterej je jako vynášen v té hře svými pedagogy, jakože vypěstovali skvělého člověka příkladnýho a von ten holič podřízne toho školníka, jo, takže to končilo tak trošičku, musel jsem uznat, že vopravdu asi pro Semafor to bylo trochu tvrdý a proto jsem docela ochotně nabídl, že to předělám, tak jsme to předělali, a v takový mírnější verzi, kde jsem udělal optimistický konec, tak se to potom hrálo a byla to velice úspěšná hra.

Mezitím nás postihlo to, že ty úřady, když viděli, že jako to prohrávají, tak se utekly k takový podlosti, což jim nakonec tenkrát nevadilo, to byly jejich postupy. Přišly s velice příjemnou nabídkou, že to divadlo přes prázdniny, to divadlo Ve Smečkách, že provedou takovou malou rekonstrukci, že je trochu zanedbaný a takže ho dají do pořádku. No tak já jsem si říkal no konečně, už se nad námi slitovali. Po prázdninách jsme přišli, tam byly rozvalený stěny všade cihly, drť, no prostě zdemolovaný divadlo polorozbouraný, a teď my jsme měli za týden začít hrát, tak jsem letěl na ten Národní výbor a říkal jsem, prosím Vás, vy jste nám slíbili, že to divadlo dáte do pořádku a to je zdemolovaný. Voni říkali, no my vám musíme oznámit, že tam už se divadlo hrát nebude. Víte už požárníci... a tak jako rozhodli, že to je nevyhovující a tak, tam už se divadlo nebude hrát. Že to není pravda, tak to svědčí o tom, že za dva roky tam byl Činoherní klub. Ale oni se nás chtěli zbavit. Já jsem říkal, no a kde budeme hrát my? Oni říkali, to nevíme, no, ale heleďte na vokrajích města... Praha je divadelně překrvená mně říkal ten úředník, takže jděte někam na kraj města. Do Kobylis třeba. Já jsem říkal, no jo, ale za námi jezdí lidi z celý Prahy, takže to centrum bylo docela výhodný, tam měli všichni stejně. Oni říkali, to nás nezajímá, prostě takhle to je. Oni byli přesvědčeni, že tím pádem jako nějak zanikneme. Já jsem udělal tedy to, že jsme se rozhodli a našli jsme si, měli jsme 14 adres, kde jsme hráli, domluvili jsme se vždycky s vedením toho kterého divadla kdy má volnej den, každý divadlo mělo jeden volný den týdně a to nám pronajímali a my jsme hráli a skutečně lidi za námi jezdili tu do Modřan, tu do Vysočan, tu do Kobylis, prostě na nejrůznější místa Prahy na 14 adres a vždycky si nás našli, takže dva roky jsme takhle pendlovali a kupodivu jsme si udrželi tu návštěvnickou obec a to už ty úřady viděli, že je zle, že prostě to prohrály totálně, a taky jednou, když jsme obsadili na čas divadlo Na Slupi, krásný dřevěný divadlo, který už dneska není, to zbourali, takový starobylý divadlo překrásný, tak jednoho dne jsme tam uvedli komedii Jonáš a Tingltangl, o tý budu ještě moc povídat, ale teď bych měl říct spíš tu historii toho našeho snažení. Jednoho dne se ohlásil Ústřední výbor Komunistické strany Československa, že chtějí 14 míst. Tak jsem si říkal, aha, jsem vyšlou nějaký takový špehy, aby jim řekli co a jak. A najednou přišli Hendrych, Koucký, prostě ty největší špičky tehdy, který hejbali národem, tak se přišli podívat Na Slupi na toho Jonáše. A když to skončilo, tak si nás zavolali, tedy mě speciálně, a položili mně otázku, která mně uzemnila. Oni, kteří nás prostě ničili jak se to dalo, tak říkali. Prosím vás, co proti vám mají?

To si pamatuju, tohle to řekl já nevím jestli ten Koucký, nebo ten Hendrych, nebo jeden z nich říkal, co proti vám mají? Dyť to je veselý, optimistický, co proti vám mají? No já jsem říkal, já nevím kdo proti nám co má, ale máme to těžký. Voni říkali, vy musíte mít přece nějaký divadlo. Tadyhle to není divadlo pro vás, víte vo nějakým divadle, kde by se mohl ten Semafor...? Najednou jsem pochopil, že oni se rozhodli, když už nás nemohli zničit, že si nás vezmou jako za svý a že se svezou vlastně se slávou toho Semaforu. No pravda je, že možná, že mě hrdost měla říct s vámi soudruzi nikdy. No ale to by nás druhý den zavřeli a asi národ by nám to vyčítal ještě do dneška, poněvadž tenkrát to byla doba těch nekonečnejch front, diváci stáli frontu i přes noc. No a dokonce v létě si nosili spací pytle, spali v tý frontě a střídali se vždycky ve dvě hodiny v noci vystřídal ten tu svou tetu nebo tak.

Tak jsme věděli, že musíme pokračovat, a voni nám nabídli divadlo. Já jsem říkal, na Václavským náměstí je divadlo Loutka, to už jsme měli zjištěný, to hraje 2x týdně dopoledne pro školy a má v centru města, velkoměsta, hlavního města republiky má divadlo, který prostě nehraje. Já myslím, že by mohli hrát v nějakým sálku mimo tenhleten střed. A voni říkali, to je pravda, no a skutečně našli náhradní sál pro tu Loutku a nám věnovali tohleto divadlo, který kdysi sebrali Oldřichu Novém. Oldřich Nový mně vyprávěl svého času, jak o to divadlo vlastně přišel. Po únoru 1948 se hrstka jeho spolupracovníků, satiriků většinou, kteří tam byli zaměstnáni a uvažovali o tom, že si založej taky divadlo, tak se rozhodli, že ho vypuděj a jakožto soukromého kapitalistu ho skutečně odtamtuď vyštvali a udělali z toho divadlo satiry. To divadlo fungovalo jednu sezónu a vůbec tam nikdo nechodil, tak to museli zrušit, ale Oldřich Nový už vod tý doby byl bez divadla, říkal, poněvadž on byl gentleman, tak říkal, "já jsem jim tam všechno nechal, to co jsem nakoupil za svý peníze, reflektory a tak, jak jsem to zařídil, tak to jsem tam prostě nechal, vo nic jsem se nehandrkoval, i svoje osobní věci a vodešel jsem", takže to bylo takový smutný. Pak se stal spoluředitelem s Janem Werichem Divadla umění lidu v Karlíně, kdysi varieté, dneska je to Karlínské divadlo, tenkrát se jmenovalo Umění lidu to nazvali. Se říkalo jdeme do Umění lidu - blbost na druhou. Tak v tom divadle v Alfě, tam jsme se zabydleli. Přenesli jsme tam naší nejúspěšnější hru Jonáš a Tingltangl, která měla premiéru ještě v divadle Na Slupi v tom dřevěným divadle, no a hráli jsme tam potom jednu hru za druhou a to byly vlastně nejúspěšnější léta Semaforu. Bylo to upřímně řečeno podle rčení mezi slepými jednooký králem, že jo. Tady nebylo divadlo, který by poskytovalo lidem humor, písničky, no prostě všechno takový to neoficielní, takže my jsme byli jediní vlastně v tomhletom. No tak nebyli, bylo tady ještě Rokoko taky, to je pravda, tam taky se chodilo.

Bylo to údobí kdy jsem byl děsně slavnej, kde mě lidi na ulici vokukovali, zastavovali. Nejdřív to člověku lichotilo, pak to šlo na nervy. Mně šli na nervy takoví, když mě zastaví třeba paní, a teďka mně začne 10 minut na Václaváku vysvětlovat, že její vnučka zpívá Malé kotě a teď mě to předzpívává, jak vona to zpívá a tak. A já vím, že to myslí hezky, tak musím říkat, jé to je nádherný, to mám radost a tak, a už jsem měl bejt zatím někde jinde, že jo. To byly okamžiky, kdy jako jsem nebyl příliš z tý popularity šťastnej. Dneska mě zase zastavujou lidi, a to taky miluju, když mě zastaví někdo a říká "pane Suchý, já jsem takový váš fanda, já jsem viděl Jonáše 8 krát"... a když řeknu, a teď něco jste viděl poslední dobou?. "No já teďka už nechodím takhle do divadla"... Nebo jedna paní mně dokonce říkala, "já už teď k vám nechodím, já si nechci kazit vzpomínky" a přitom řekla, že byla fanda... no tak co s takovým fandou? To nemám rád. Pro mě je fanda ten, kdo se jednou čapnul v tom Semaforu a už ho to nepustilo a je takovejch dost. No dost, už to nejsou statisíce, ale jsou to tisíce, a taky je to dobrý. Ta 60. léta to byla zvláštní doba, poněvadž v Sovětském svazu díky Nikitovi Chruščovovi nastala taková obleva jakási, která se doblila až k nám a oblila nás taky, že jo, a tady ty úřady prostě už začaly bejt benevolentní vůči nám, už nás tak mě postihovaly, nevěděli vlastně kam se kola dějin rozjela, že jo.

Trochu je to zaskočilo. My na to vzpomínáme na ta léta jako na dobu, kdy nastalo takový nějaký uvolnění a kdy i v tom socialismu se dalo jakž takž dejchat. Samozřejmě dneska se to jeví eště krásnější, než to bylo, vono zase tak úplně ideální to nebylo, ale proti těm 50. letům to byla prostě oáza. My jsme se dostali dokonce i za hranice a divadlo začalo jezdit ven . Byli jsme ve Francii, v Holandsku, v Německu do obouch Němecek jsme jezdili, v Polsku jsme byli, v Jugoslávii, no prostě projeli jsme toho hodně. V televizi jsme byli pečení vaření, dokonce jsme natočili potom televizní Dobře placenou procházku. To byl film televizní podle naší hry. Točil to Miloš Forman s Janem Roháčem, my jsme tomu říkali opera, vona to byla jazzová opera, poněvadž tam se zpívalo všechno. Potom se ta doba začala tak uvolňovat, že se trochu vymkla tomu režimu a šla si už svou cestou a už se to řítilo k tomu 68. roku a to už se nedalo zarazit. A oni se to už ani nesnažili zarazit, poněvadž vopravdu netušili co přijde. Stalin padl že jo, dokonce ho museli zbourat. Jedva ho dostavěli, tak ho zbourali. Například nejenom v televizi, ale v rozhlase jsem měl svůj program, jmenoval se Gramotingltangl a to jsem vysílal každej den kromě neděle, jsem měl před zprávama večerníma půl hodinu a byl to velice poslouchanej program, byť byl jenom na VKV, na velmi krátkých vlnách, ale já jsem dostal několik dopisů od lidí, který mně psali, že si kvůli tomu koupili rádio a jedna paní mně lehce vyčetla, že si chtěla koupit kožich, ale když se dověděla že budu vysílat na těch VKV takže dala přednost pořádnýmu rádiu.