ŠEST ŽEN

Revue plná tak jemného humoru, že jej sotva postřehnete 

Muž s knihou (J. Jelínek, J. Herz, J. Suchý, M. Horníček) předčítá z deníku britského panovníka Jindřicha VIII. (H. Vyhnálek), proslaveného mimo jiné tím, že měl šest manželek. A právě ty se střídají na pódiu a zpívají písně. Během představení maloval malíř Richard Fremund portréty zpěvaček. 

Hra s bohatou historií, původně ji J. Suchý hrál s I. Vyskočilem už v Redutě, pak byla nastudována (ale neuvedena) pro divadlo Leporelo, až poté se dostala na prkna Semaforu.
S představením Semafor vyjížděl i mimo republiku (Německo).
Šest žen natočila také televizi (v režii J. Vašty). Po revoluci v roce 1990 byla hra znovu uvedena a role muže s knihou se opět ujal M. Horníček.
Nahrávky z televizní verze vyšly na CD: "Písničky ze Semaforu 7" - Šest žen (firmy Bonton). Na dobových deskách se objevila opět většina skladeb ze hry (Proč se lidi nemaj rádi, Pro Kiki, Študent s rudýma ušima, Buď mi věrná moje milá a další).


Hudba: Jiří Šlitr
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Helena Philippová (první verze) a Ján Roháč (další verze), Vladimír Drha (verze 1990)
Výprava: Richard Fremund (60. léta), Ivana Špeldová (1990)
Kostýmy: Běla Suchá (60. léta), Eva Janoušková (1990)
Choreografie: Karel Mareš (60. léta), Pavel Vokoun (1990)
Premiéra: 8. června 1962
Derniéra: 1. verze 3. března 1963
Premiéra: 1. obnovené verze 8. března 1964
Derniéra: 1. obnovené verze 27. března 1964
Premiéra: 2. obnovené verze 1. října 1964 (MLK)
Derniéra: 2. obnovené verze 10. července 1965
Premiéra: německé verze (Sechs Frauen) 17. září 1965
Obnovená premiéra: 30. září 1990 

Obnovená premiéra: 30.11.2017

Hráli:
Jiří Jelínek / Juraj Herz / Jiří Suchý / Miroslav Horníček
H. Vyhnálek / Richard Fremund
Renata Tůmová / Sylva Daníčková
Hana Hegerová
Pavlína Filipovská
Jana Malknechtová
Eva Olmerová
Lilka Ročáková
Naďa Urbánková
Věra Křesadlová
později Eva Pilarová
Pavel Sedláček / Z. Skarlandt;
Karel Gott
Milan Drobný 

Písničky:
Greensleeves
Ticho a klid
Proč se lidi nemaj rádi
Kiki
Študent s rudýma ušima
Kapka žárlivosti
Láska se nevyhne králi
Bíle mne matička oblíkala
Anna von Cleve
Tak už to často v životě chodí
Spodek, filek, král a eso
Do vody hozen
Buď mi věrná, moje milá
Bolí mě hlava
Tu krásu nelze popsat slovy
Plná hrst
Šest žen
Růžová pentle
Už dávno nejsem dítě 


Šest žen v roce 1990:


Miroslav Horníček

Dagmar Nová, Denisa Kubová, Olina Patková, 

Tereza Jirásková , Kamila Andělová , Sabina Laurinová 


Šest žen v roce 2017: 

Jindřich VIII; klarinet Felix Slováček jr.

Kateřina Aragonská; flétna, tenor saxofon, zobcová flétna Veronika Tichá

Anna Boleynová; pikola, triangl Lucie Černíková

Jana Seymourová; klarinet, alt saxofon, zobcová flétna Eliška Hurábová

Anna von Cléve; trombon, zobcová flétna Magdalena Jedličková

Dvorní fotograf Holbein; trubka Michal Merhaut

Student; trubka Michal Stejskal

Konferenciér; trubka Jakub Ševčík

Jitka Molavcová; soprán saxofon Jitka Molavcová

Vilém Košile; klarinet Jiří Suchý

Kateřina Paarová; tuba Eva Přívozníková

Kateřina Howardová / uklízečka; piano, vysavač Irena Zlámalová

Principál kejklířů, vrchní číšník Petr Šudoma

Bicí nástroje Vratislav Placheta

Kytara, banjo, tamburína Vladimír Vandrovec

Piano Jiří J. N. Svoboda, Jakub Přibyl

Kat; kontrabas Jan L. Střížovský

Obřadník; tenor saxofon, flétna Martin Zilvar

Obřadník; alt saxofon, klarinet David Vrobel

Podavačka míčků Lea Hurábová

Dívka v baru Ellyn Černochová

Kejklíři Jan Rieger, Evžen Hájek, Anna Moravcová

Host našeho divadla Luděk Sobota



Recenze: Šest žen znovuzrozených

Šest žen (původně Šest žen Jindřicha VIII.)je legendární semaforská klasika. Odkazuje až k večerům Akord clubu v Redutě, z nichž zdivadelněný koncert v roce 1958 vzešel coby zvláštní případ tehdejších text-appealů. Průvodní slovo pronášel Ivan Vyskočil coby Muž s knihou, všechny ženy zpívala Vlasta Sodomová a její manžel Viktor, grafik, kreslil před diváky jejich portréty. Jiří Suchý hrál na basu a také zpíval. Od roku 1962 bylo představení mimo jiné šikovným způsobem, jak zaměstnat plejádu populárních semaforských zpěvaček, na které diváci ochotně vystáli mnohasetmetrové fronty před divadelní pokladnou. Na jeviště přišli další Muži s knihou, včetně Miroslava Horníčka, také proto, aby si extrémně vytížení protagonisté Semaforu trochu vydechli. Praktické důvody lze odhadnout i při uvedení hry v roce 1990, kdy bylo třeba doplnit repertoár Suchého souboru, který v Semaforu osaměl.

Za tak trochu praktické, a chytře vymyšlené, považuji i nynější nasazení Šesti žen. Jiřímu Suchému je na jevišti lépe, když může číst z velké kroniky a nemusí biflovat kvanta textu - už ne jako Muž s knihou, ale kronikář Vilém Košile. Plebejec, který od časů V + W ze století do století jde. Spolu s Jitkou Molavcovou (vystupuje pod svým jménem) spíš jen přihlížejí tomu, jak staré dobré semaforské časy evokuje výtečný orchestr, který se nyní v Semaforu sešel. Každá z Jindřichových žen stylově zpívá, spontánně swinguje, ale zároveň je vynikající instrumentalistka. Zvlášť dobré jsou hráčky na tubu (Eva Přívozníková), saxofon (Eliška Hurábová) a trombon (Magdalena Jedličková). Měl bych ale jmenovat všechny aktéry, sejde se jich na malém jevišti Semaforu přes dvacet! Semaforské divadlo se tu znovu zrodilo z ducha i těla hudby trochu jinak, po svém, a to považuji za nejcennější. Příjemnou inscenaci Suchý připsal "památce Miroslava Horníčka, který revue Šest žen proslavil".

Divadlo Semafor - Šest žen. Libreto, výprava, kostýmy, texty písní a režie Jiří Suchý, hudba Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Jaromír Vomáčka, Irena Zlámalová, Mary Dana Shindler, Sholom Secunda, Jan Ladislav Dusík, His Majesty Henry VII., hudební nastudování Jakub Přibyl. Premiéra 30. listopadu 2017.

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 23. ledna 2018

https://www.divadelni-noviny.cz/semafor-sest-zen-recenze


Recenze


[...] Jde opět o text plný slovních hříček, který žertem, vtipem dává zapomenout na to, že vlastně nepřináší v podstatě nové myšlenky, na to, že jde o nové vtipy (často i ve starém známém duchu) na staré téma lásky, věrnosti a lidského štěstí. A protože jde o hříčky obratné a téma jim zvláště přístupné - je o smích postaráno.

Revue však chce vyslovit i své poučení, spočívající, velice stručně řečeno, v tom, že štěstí je něco jiného než plná hrst, že jde o plnost života, že šťastnější než Jindřich VIII., který měl šest žen, ale žádnou nemiloval, byl jakýsi Novák z Libně, který měl jen jednu, ale měl ji doopravdy rád; a snaží se tak obrátit pozornost ke skutečným hodnotám života. Jenže toto "poslání" zdaleka není vysloveno s naléhavostí pointy, která bezpečně vede i k troše zamyšlení. Je jen jedním (i když posledním) z řady čísel. Bylo by tedy snad na místě poněkud pozměnit podtitul revue na -"s poučením, které sotva postřehnete". [...]
[Josef Schnabel: Šest žen J. Suchého a J. Šlitra. Mladá fronta, 12. 6. 1962]

[...] Není to nic nového a není to ani jednoznačně aktuální. Přece však [...] je cítit stanovisko dnešního, zdravě cítícího člověka. A to je důležité. A co je pro Semafor neméně důležité, to je skutečně jemný, intelektuálně náročnější a poetický humor, s nímž se tu traktují vážné otázky a který šťastně nahrazuje dřívější nezávazné pohrávání s recesistickými nápady. Suchému se tu podařilo dokázat slova své písničky: že trocha poezie nikoho nezabije. I když některá myšlenka přiskočí autorovi do pera trochu nelogicky, volný útvar hudební revue to unese. Jedno bychom si však přáli: aby Suchý nemusel ozřejmovat smysl představení polopatistickým výkladem.[...]
[Pavel Grym: Hudební revue o štěstí a lásce. Lidová demokracie, 13. 6. 1962]

[...] Nedá se říci, že by člověk odcházel z divadla nepobaven. To ne. Semafor dá svému představení vždycky švih, mladý půvab, hlavně písničky s výborným orchestrem F. Havlíka. Mají svou poezii, ale mají především strhující rytmus, získávající jim mnoho a mnoho příznivců nejen z řad mládeže. A když už jsme u těch písniček, pak se znovu musíme obrátit k H. Hegerové, nesporně jejich nejlepší interpretce. Ale uznání zaslouží i P. Filipovská a J. Malknechtová. P. Sedláček ještě k talentu nenašel svou vlastní formu projevu, svůj styl, zůstává spíše imitátorem J. Suchého. Milým překvapením večera byl hostující J. Jelínek z orchestru K. Krautgartnera (alternuje s J. Suchým a R. Fremundem) v hlavní postavě revue - Muže s knihou. Jeho všestranné umění je vedle písniček největším přínosem hry, vcelku vkusně, ale nepříliš výrazně režírované H. Philippovou.[...]
[Helena Červená: Nová hra - nového méně. Večerní Praha, 11. 7.1962]

[...] Profesionální výkon podává vlastně jen Hana Hegerová, nová členka souboru divadla Semafor. Její interpretace písní je osobitá a dokonalá, Hegerová je zlatý hřeb Šesti žen. Ostatní dvě zpěvačky jsou Pavlína Filipovská, která udělala pokrok, a J. Malknechtová, která debutuje. Mezi tím se čas od času protahuje Sylva Daníčková a řekne něco také anglicky.
Slyšeli jsme nové písničky, které mají - jak jsme u Suchého a Šlitra zvyklí - inteligentní a sympatické texty a hudbu. A přece začne být představení na konci trochu únavné. Pro celý večer je četba spojovacího textu, i když docela svižného a místy i vtipného, přece jen jednotvárná. Tolik se tu čte, že se v tom čtení hudba a písničky málem topí. Je to trošku hudební revue, tak trochu text-appeal a trochu hrátky. Proč ne. Ale výsledný dojem je matný. Půvab neprofesionality a spontánnosti byl možná setřen právě tím, co neherec na jevišti musí dělat - musí číst. Když vejde na jeviště rozcuchaný kluk, zašklebí se na Havlíkovy muzikanty, kteří mu oplatí přátelským úsměvem, a začne vyvádět, co umí, má to půvab. Když zahřmí a uprostřed zlaceného rámu vedle pověšeného pruhovaného prádla se objeví pravý Karel Krautgartner, dá Jelínkovi trubku a řekne: Jirko, tumáš, má to půvab. Proti nakadeřenému, přislazenému, kašírovanému a jinak krášlenému světu stojí to, co prostě je takové, jaké je. To je dobré. Ale celek působí nejisté, nezvládnuté, jako by soubor v nových podmínkách, s novými členy ještě nebyl "ve své kůži". Dvojice Suchý-Šlitr je silný základ divadla, ale Semafor potřebuje ještě svého režiséra.
[ah: Šest žen, muž s knihou a písničky. Tvorba, 14. 7. 1962]

[...] Text znamená v semaforské tvorbě nesporný pokrok, svědčící o vzrůstajícím mistrovství obou autorů. Zvláště zajímavé pak je, že se tato tendence projevuje i v hudební složce. Šest žen nemá vyslovené šlágry, vyhýbá se jim dokonce způsobem, v němž lze vidět i jistý záměr. Některá hudební čísla tu plní jen funkci jakýchsi barevných plošek, kombinovaných s textem podle zásad osobitého kontrapunktu nálad a asociací. Jinde se objevují náznaky většího žánrového rozrůznění a využití charakterizačních schopností hudby. Rozsah od parlandové melodiky "Študenta s rudýma ušima" přes vzrušenější, ale stále ještě šansonový výraz "Kapky žárlivosti" až ke kombinaci "jódlovaného" scatu svědčí o tom, že se hudební paleta Semaforu sympaticky rozšiřuje. Příklon některých čísel k nevtíravější a ne tak jednoduché formě šansonu je dalším zajímavým znakem tohoto vývojového stadia a hudební stavba obou finále svědčí alespoň o schopnosti působivé gradace. Zdá se, že kritik, který se jednou pokusí o rozbor semaforských her, bude mít už pomalu o čem psát. [...]
[Lubomír Dorůžka: ...a šest žen v Semaforu. Hudební rozhledy č. 19/1962]