BÁSNÍK PÍSNÍ


Literárněvědná analýza tvorby Jiřího Suchého 


Básníkem písní nazval Bedřich Václavek autora písňových textů Bývali Čechové, Čechy krásné, Čechy mé, a dvou set dalších, psaných "pro vyslovenou potřebu" české měšťanské společnosti uprostřed devatenáctého století, hojné zpívaných ješté i ve století našem a také často přetiskovaných ve společenských zpěvnících; z více než dvou set písní Václava Jaromíra Picka kolovalo těmi zpěvníky na padesát z nich; vůbec nejúspěšnější píseň Bývali Čechové se najde ve 101 ze 160 zpěvníků z let 1851-1935.

Čtvrtstoletí po citované stati, už po prvních pěti letech divadla Semafor, založeného na podzim roku 1959, byl by Václavek, kdyby se byl Semaforu dožil, viděl "básníka písní" spíše v Jiřím Suchém než ve V. J. Pickovi, a to vůbec ne jen proto, že Suchý napsal už během několika málo let tolik textů jako Picek za celý život. Pickova básnická technika byla, řečeno Václavkovými slovy, "značně manýrovitá", konstrukce Pickovy sloky znala jen "několik málo typů, které se věčně opakují", Picek básník "dal své době, co po něm žádala, ale nedovedl jí dát víc." Pro Suchého básnickou techniku je naopak příznačná invence, Suchého písňový text krystalizuje ve sloky nejrůznějšího typu. takže ani při více než devíti stech písní se nic příliš neopakuje. a básník Suchý dal své době, svým současníkům i vývoji českého písňového textu, české poezie a české kultury víc, než se dalo čekat: obrodu společenského zpěvu.

"Kdykoli se sešli přátelé nebo resumuje Václavek poměry za národního obrození, "neopominuli nikdy všecky své oblíbené písně. Zpívalo se na výletech, na hudebních, pěveckých a deklamatorních zábavách a na besedách...!

Kdykoli a kdekoli v posledních už více než pětadvaceti letech zavládne "zpěvná nálada", jaká podle Václavka panovala za obrození, zpívají se písně lidové a zlidovélé, písničky Osvobozeného divadla a z dalších hlavně - Semafor. Z kvantitativně obrovské ostatní produkce nezobecnělo nic do té míry a nezpívá se tak vytrvale jako písničky, ke kterým psal a píše texty Jiří Suchý.

Živé slovo a zpěv "jsou jaksi společenštější než literatura a hudba," konstatoval v souvislosti s národním obrozením Václavek; "proto se ho tehdejší mladá česká společnost ujala a učinila z něho svůj nejvlastnější způsob projevu." Z téhož důvodu zněla zpěvem i první budovatelská léta, zpíval se František Halas ("Teď už máme co jsme chtěli...") a mnozí jiní. Konstatin Biebl tehdy psal: "Jdou dívky s nářadím / A s jarní hlínou na opánku / Jdou chlapci s tváří proti větru / Jak o tom zpívá celá brigáda." Zpívalo se na stavbách mládeže, na schůzích a manifestacích. Na sjezdech abiturientů z těch let často dnes dochází na budovatelské, bojové a ostatní "masové" (jak se tehdy říkalo) písně z dob, kdy se zdálo, že všeobecné štěstí, blahobyt a trvalý světový mír jsou už za nejbližším rohem.

Ve společenském zpěvu z předsemaforských časů byla spontánní i závazná kolektivnost, budovatelský zápal i naivita doby. Soudobá kritika netrpěla to, co se jí jevilo jako "odtržení od společenského dění" a "od člověka jako člena lidské společnosti", ani v přírodní a milostné lyrice Františla Branislava, natož v písních, Vítězslav Nezval byl zase kritizován čtenáři za rozmarnou asociativní hravostů tím méně si ji mohl dopřát písňový text. Domnělý "odklon od našeho současného života" byl spatřován v milostném stesku stejně jako ve slovní hříčce, a tak není divu, že si v tehdejších písňových textech jen výjimečně našel místo rozvernější popěvek a že se zase blues přijímalo jen jako výraz údělu amerických černochů. Když se potom v polovině padesátých začalo rychle přecházet, jak řekl Nezval, "z krajnosti tzv. "citů kolektivních" do krajnosti tzv. "intimních citů", v oblasti pisniček se to projevilo návratem nejen k písni milostné a náladové, ale i k sentimentalitě a k pseudopoetické konvenci.

A to byla doba, kdy se grafik z ateliéru Propagační tvorby Jiří Suchý, textař, kontrabasista a Jan Křtitel amatérského Akord-klubu, odedávna ctižádostivý stát se komikem a upsaný jazzu, začal prosazovat v sálku Reduty na Národní třídě. Nebyl sám, komu nestačila vyvětralá lyrika soudobých písniček. Nikdy se samozřejmě nezpívá jen to, co právě vzniklo, a tak i v čase útlumu písňové tvorby bluesově teskné i hravě rozmarné a pak v období sentimentální reakce na budovatelské a jiné písně "masové" se přirozeně zpívaly písně lidové i Jiří Voskovec a Jan Werich, Život je jen náhoda, Klobouk ve křoví, Prázdná náruč i Stonožka, Ezop a brabenec nebo Tragédie voníkova. Čtyřsvazková edice Her Osvobozeného divadla (1954 až 1957) s texty většiny písní V + W + J spolu s kolekcemi stále ohranějších desek V + W, otáčejících se ještě závratnou rychlostí 78, těžkých a snadno rozbitných, skýtala mladému textaři a budoucím posluchačům i čtenářům jeho písňových textů přesně to, co v soudobé písňové produkci chybělo: intelektuální břitkost, humor, hravost, fantazii ve spontánní neformální službě pokroku a ve stálém, tu zjevném, tu latentním sporu s pitomostí, zlobou, zápecnictvím.

Také nové inscenace her Osvobozeného divadla v divadle ABC, kde se partnerem Jana Wericha stal Miroslav Horníček provokovaly k pokusům o obnovu vysoké úrovně českého písňového textu. Nebyla zřejmé vůbec náhoda, že Werichův partner Horníček si po návštěvě Reduty zvolil za svého partnera do Pondělků s tetou v kavárně Vltava Jiřího Suchého, že Suchého seznámil s právníkem, kreslířem a hudebním skladatelem Jiřím Šlitrem, a že když pak Semafor zahájil svou historii hudební komedií Člověk z půdy, střídal se v titulní roli s Milošem Kopeckým a Františkem Filipovským i on.

Horníček nebyl jen herec, povídkář a mistr v hovorech s obecenstvem, ale také autor písňových textů. Suchý rád vzpomíná na jeho a Šlitrovu písničku Potkal jsem jelena. V době, kdy "gramofonový trh ovládaly písně velmi krotké, psané dle osvědčené šablony" (řečeno slovy Suchého Vzpomínání), myšlenka na natočení desky o jelenovi spatřeném o půlnoci na dolním konci Václavského náměstí připadala zprvu absurdní i Karlu Vlachovi; teprve pod dojmem nové vlny, šířící se z Reduty, Vlach tu písničku přece jen dostal na desku a měla úspěch. Nás zde Horníčkův text Potkal jsem jelena zajímá proto, ze už mezi Popěvky a říkačkami z Reduty 1956-57 v Suchého Písničkách (1969) je zařazena také písnička Takový je život, která začíná veršem Potkal potkan potkana. Zdá se, že pro písňové texty jiřího Suchého nebylo bez významu, že vznikaly nejen v touze přiblížit se ideálu, jímž tu byly písně V + W, ale i v přímém sousedství s texty Horníčkovými. Horníčkovu "Řekněte mi co to bylo / co to znamená / když..." se sice dostalo obdoby u Suchého až po mnoha letech v písničcce To je láska, kde se zpívá !Řekni co to znamená / když...", ale koncem padedesátých let byla Horníčkova nadmíru inteligentní, nápaditá, vtipná a fantazijně odvážná textařská práce pro Suchého a jeho vynalézavost i tvořivost bezděčnou výzvou.

A tak text rané Suchého písničky Takový je život, položen vedle textu Potkal jsem jelena, působí jako text přímo soutěživý vůsilí o využití frazeologie hovorového jazyka i speciálních prostředků básnické výstavby. "Prapodivné divnůstce" z Horníčkova textu odpovídá u Suchého "potkal potkan". Horníček vybavil verš vnitřním rýmem ("včera v noci o půlnoci") a klíčový verš napsal málem jako palindrom ("náhle jelena"), Suchý maximálně využívá aliterace. Tu itam zjevné úsilí o zvukovou organizaci verše, o maximální přirozenost frazeologickou, o překvapivou pointu.

Úvodní sloka písničky Takový je život má sice jen patnáct slov, ale může posloužit jako ukázka Suchého slovesné práce: "Potkal potkan potkana / Pod kamenem pod kamenem / Počkat pane potkane / Ať se vám nic nestane."

Je v tom opakování slova v deklinační variabilitě (potkan, potkana, potkane) i opakování prosté (v druhém verši).

Je v tom opakování slovních začátků, tj. aliterace, a to nezvykle bohatá - v prvním verši zůstávají mimo aliteraci pouhé dvé hlásky, v celé strofě jsou nealiterována jen tři slova, tedy čtyři pětiny slov jsou zapojeny do aliterační hry.

Je v tom slabičná anafora (Potka-, Pod ka-, Počka-).

Je v tom jehož obě strany jsou vpojeny do svého verše jednak aliteračně (pane potkane, nic nestane), jednak frazeologicky ("počkat pane" stejně jako "ať se vám nic nestane" jsou zcela vžité obraty hovorové řeči).

Je v tom dráždivost vyplývající z významové odlehlosti toho, co si je velice blízké zvukově ("pane potkane") a co působí, jako by rostlo z jednoho slovního základu ("potkal A "potkan")

A je v tom konečné protiklad zdůrazněné poetické výstavby veršů i sloky a velmi nepoetického obrazu potkana.

Navíc text může posloužit jako přímo čítankový příklad Su-chého nesentimentálního životního stanoviska, vyjádřeného už názvem písničky, projevujícího se však i ve zcela věcném slohu.

Použité tvárné prostředky mají v textu první sloky písně Takový je život takovou četnost i frekvenci, že je zcela nemožné je nevnímat a že vůbec nelze uvažovat o jejich náhodnosti. Úvodní sloka písničky je vystavěna tak nápadně "artistně", že 1) manifestuje autorovu a aktivizuje čtenářovu hravost, 2) ladí čtenářské vnímání na pozornost k tvárným prostředkům tak energicky, že v dalších slokách už nemusí být jejich koncentrace vůbec veliká, aby si jich čtenář nebo posluchač povšiml, 3) tím více vyniká frazeologická přirozenost začleněných výroků živé hovorové řeči, ke které se text ostatně hlásí už svým názvem.

Rozbor celého textu Takový je život by ukázal, jak je celek zabezpečen proti jednotvárnosti, jak je rým atd. I rozbor první sloky mohl jít ještě dál až ke zjištění, že celá sloka "využívá z 29 českých fonémů jen čtrnácti a to ještě extrémně nerovnoměrně, polovina z těch čtrnácti se objevuje sedmkrát až dvanáctkrát, šest jen jednou až dvakrát (samohláska -a- 12x, -e- 9x, -o- 7x, ale -i- jen 1x a -u- vůbec ne), což umožňuje, aby jiné sloky byly "vyladěny" na jinou výraznou hláskovou sadu (ve třetí sloce 11x samohláska -i-, v prvním verši poslední sloky hned 3x dvojhkáska -ou-). Ale už to, co jsme letmo zaregistrovali, zcela stačí k poznání, že se u Suchého už v jednom z raných textů plně realizuje onen princip, který pak v "dramatu, totiž recitálu' "Sladký zivot blázna Vincka (1975), shrnul blázen Vincek, totiž Jiří Suchý, ve verších: "Jsem ten kdo píše vybroušeným slohem / Slavnostní sonet o svém průseru."

Koexistence maximálního nasazení básnických prostředků a maximální hovorové přirozenosti ustálených jazykových spojení ústí v dojem suverénní lehkosti a je dokladem přímo akrobatického zvládnutí jazyka, verše, tématu. Poetično se u Suchého stále konfrontuje s obyčejnem, vznešené se ocitá vedle obhroublého. Až exkluzívní stylizace a bezezbytková promyšlenost se u Suchého pojí se zalíbením pro dobově, sociálně, věkově i jinak charakteristická sousloví a díky té stálé dvojpólnosti textu nepůsobí Suchého verše a sloky ani jako vyumělkované, poeticky nazdobené, ani jako šedě prozaické.

Suchý velmi brzy dosáhl slovesného umění toho stupně, na němž nejartificiálnější tvar působí jako nejspontánnější popěvek. Z jeho Vzpomínání, otiskovaného počátkem osmdesátých let v klubovém měsíčníku Jonáš, víme, že text Kočka na okně byla hned druhým textem, který Suchý předhodil svému novému známému, Jiřímu Šlitrovi, ke zhudebnění, a Šlitr ho tehdy Suchému vrátil, připadal mu (ten text) "moc jednoduchý" a on "má ambice pokoušet se v hudbě o bohatější formy, takhle nějak to řekl".

Jakže vlastně zní ten moc jednoduchý text, Šlitrem ostatně později zhudebněný a pak velmi populární a dodnes dobře známý?

"Na okně seděla kočka / Byl horký letní den / Na okně seděla kočka / A koukala se ven /

Byl horký letní den / A kdekdo chodil bos / Na okně seděla kočka / A venku zpíval kos /

Byl horký letní den / A celý svět se smál / A mně veselý sen / Se pod jabloní zdál /

A celý svět se smál / Vidím to jako dnes / Na okně seděla kočka / A venku štěkal pes."

Kdybych tu nešetřil místem a necitoval verše "in continuo", ale každý psal na samostatný řádek a mezi slokami dělal mezeru, a ne pouze znaménko /, každý jen trochu sečtělejší čtenář poezie by s údivem zjistil už na první pohled, že ta veleznámá písnička je ve slovesné rovině ve své podstatě rondel, ikdyž má kromě maximálního rozsahu rondelu (české poetiky v určování maximálního rozsahu znamenitě kolísají, uvádějí 14, 15, 16 veršů) a závazného opakování prvních dvou veršů na konci druhé a třetí strofy (může být con variazioni, s obměnou) ještě další "přidaná" opakování: druhý verš první sloky na začátku sloky druhé i třetí, desátý verš se pak ještě opakuje jako třináctý. Suchý nejenže "zvládl formu" rondelu, ale zvládl ji i se "zostřením", které si sám uložil, tak virtuózně, že nepůsobí jako nějaká umělost (jak tomu bývá u mnoha básníků sahajícich po pevných lyrických formách), ba dokonce (a to už je velmi vzacné) že celek je pro většinu posluchačů i těch, kdo si písničku prozpěvují, přirozenost sama.

A jak by taky ne, když přece jsou v ní tak "obyčejné" věty jako "byl horký letní den" a taková úsloví jako "vidím to jako dnes"?

U Kočky na okně ještě chvilku zůstaneme, protože nám umožní zmínit se o dvou věcech, na něž se většinou při pojednávání o Jiřím Suchém zapomíná.

Ta první věc je souvislost nebo nesouvislost Suchého písniček s českou narodní písní lidovou a zlidovělou. Nemůže být celkem pochyby, že kdesi v pozadí tohoto popěvku je známý popěvek Kočka leze dírou pes oknem, možná by se mohlo uvažovat i o tom, že je to pokus o soutěž. Rozhodně to však není ani "ohlas", ohlasová a variační metoda ve vztahu k písním lidovým a zlidovélým je Suchému cizí. Dá se to doložit například na Baladě z mlází a na její vzdálenosti od písničky Šly pananky silnicí, jejíž úvodní verš se v té Baladě cituje. Podobně sloky Suchého Koupím já si koně vraný (v Bazáru) se odvíjejí od prvního verše zcela jinak, bez námětové i slohové souvislosti se stejnomennou blaťáckou písničkou (o které psal Václavek, v tomto doslovu už citovaný, jako o své písničce nejmilejší). I letmé doteky mají ovšem svůj význam. Dokládají - přinejmenším - schopnost básníka písní rozvíjet motiv i z písně nejznámější zcela samostatně, po svém, z reálií i snů dnešního světa a člověka.

To druhé, k čemu se nám Kočka na okné hodí, je existence dvou verzí (ze Suchého Knížky ovšem víme, že některé písně jich měly i víc) a možnost je srovnat. Kočku na okně básník pro novou inscenaci Človéka z půdy (1977) přepracoval podstatněji než např. Starou barovou lavici. Tam, kde "kdekdo chodil bos", v nové verzi "kdekdo kráčel z hub" a místo refrénu "Na okně seděla kočka..." se nyní zpívá: "V košíku samej satan / A na nebi sup." Zménil se též poslední verš původní verze. Místo "a venku štěkal pes" je nyní: "A pak ji sežral pes." Navíc jsou přidány dvě strofy se zmodernizovanou verzí pohádky o Karkulce, kterou sí vzal na mušku hajný Karásek, ale minul se, celý svět se smál, "vidím to jako dnes / Pak objevil se vlk / A on to byl jen pes."

Vysvětlení textového posunu celé Kočky na okně se může zdát snadné: příliš idylická pohoda se Suchému sedmdesátých let už tak idylická nezdála, i zamíchal do horkého letního dne něco jedovatých hub, na nebe vysadil supa ("hele, supi," radovala se už v Kytici "černá ovce v těle bílým." "vlčice v rouše berana") a psa pouze neškodně štěkajicího vyměnil za kočkožrouta. Kdo chce, může v tom hledat nějaký vývoj básníka písní, ale neměl by zapomínat, že "takový je život" u Suchého už na začátku, vždyť v písničce, kde potká potkan potkana, sežerou potkany kočky, kočky sní černý pes a psa čtvři náhodou kolemjedoucí páni. Nelze tedy říci, že se Suchý vyvíjel od iluzívně harmonického obrazu světa k obrazu dramatičtějšímu. Platí však, že spočinutí v pohodě, kdysi možné, zhruba od časů Kytice už se nedopřává, i když na konci přece jen není vlk, ale jen pes.

V Sádlu na chleba i dareba může snít, že život není pes, ale jak ukazují písničky Ostrůvek a Když jsem se vracela z Kampy (Knížka) i jiné, on pes je. Ostatně už v 60. letech v písničce přímo nazvané Život je pes si mladý muž tykal s měsícem a vzlykal, že život je pes a on se musí holit. Úsloví trvá, jeho obsah se mění. V písničce o mladém muži to byl povzdech v rámci zmatků a obtíží dospívání. V odrhovačce Když jsem se vracela z Kampy a v posmutnělém Ostrůvku je to cosi mnohem vážnějšího, a to i tam, kde si to zrazená a opuštěná nebere tragicky.

Každý ovšem ví, že povzdech "život je pes" neuvedl do českého písňového textu až Jiří Suchý, ale právě na podzim 1931, kdy se Suchý narodil, učinili to ve svém Golemovi Jiří Voskovec a Jan Werich foxtrotem Nikdy nic nikdo nemá: "Řeknete-li dnes: / Život je pes, / Co má být zítra / Za zvíře, když je dnes pes? | Protože i ten pes / Není dnes definitivní, /Neví se, / Zdali se | Ze psa vlk nemůže stát."

Písnička Nikdy nic nikdo nemá, která hned po Golemovi zazněla i na plátně ve filmu Pudr a benzín a stala se jednou z nejpopulárnějších písní V + W + J, byla a je i s životem, který je pes, tak obecně známá, že napsat písničku přímo pojmenovanou Život je pes (jak to udělali S + Š), rovnalo se přihlášce k odkazu Osvobozených a bylo i vyznáním tužby pokračovat v jejich směru, a to jazykem podobně živým, stále živeným z gnómických jader každodenní hovorové řeči a někdy i z hodně nespisovných vrstev obecné češtiny.

Písnička Život je pes byla Suchým zařazena uždo první knížky jeho písňových textů, do Klokočí (1964). Spolu s ní naznačovaly souvislost Suchého tvorby s V + W už v tomto svazku i další písňové texty: Svítání, o němž mnohem později napíše autor v Knížce (1986), že by nevzniklo, nebýt Tmavomodrého světa, píseň Nebuďte mě, blues zrozené z podobné tísně jako blues V + W Proč nemohu spát (i na ně Suchý v Knížce vzpomíná), a ovšemže také Plná hrst, ke které (do třetice podle básnikovy vzpomínky v Knížce) "byla inspirací" písnička Civilizace z Osla a stínu.

Už ve druhém svazku Suchého písňových textů Motýl (1965) se objevila písnička Golem. K postavě Golema se ovšem obraceli i jiní, v povědomí kulturní obce byla však zásluhou nestárnoucího Werichova filmu Císařův pekař aneb Pekařův císař (z roku 1951) spjata s V + W. V Suchého písničce Golem jsou Voskovec a Werich přímo jmenováni. Smysluplný je způsob,

jak se to děje: písnička výslovně situovaná do současnosti ("i dneska", ale také zmínka o členech uličního výboru) vyzývá posluchače, aby někdy přišli na návštěvu: Golem předvede, jak si umí ustlat, zahraje Humoresku "a pak večer do ticha / V komoře vám pustí desku / Voskovce a Wericha / Dovolte bych suše předpokládal / Golema že všichni znáte

Do jakého ticha? Navozeného jen potřebou rýmu? Ne snad do ticha, které vzniklo dočasným přerušením písničkové tvořivosti, oživující svět, jako legendární rabbi oživoval Golema?Jen kdo pozapomněl, jak často se u Suchého opakuje otázka "co toje", "co to znamená", může se ostýchat zeptat slovy písně Štěstí (Orchestrion z ráje II, 1982) na písničku Golem: "o čem že to dílo bylo"? Golem má podle Suchého písně nevýhodu, že už nikdo neví, jak ho uvést do chodu, a následuje sloka, která nás obzvláště může zajímat:

"Věřím však že co šlo kdysi / To i dneska možný je / Že Golema něco vzkřísí / A že Golem ožije."

Poezie, jak upozornil jistý Vítězslav Nezval, který o ní dost věděl, říká vždy víc, než sděluje, a tak se nedopustíme ani lehkého hříchu proti smyslu citovaných veršů, když v nich uslyšíme přesvědčení básníka písní, že co šlo v rudolfínské Praze a pak v díle V + W, "idnes možný je" také v pásmu poezie, že citovaná sloka "se týká" i básnické práce a že velkolepá básnická schopnost oživovat slova i svět je zase tu. Suchý se u V + W učil a dokonale vyučil technice mistrovského zvládnutí verše, který se zpívá, ale tvůrčí kontinuita se nedá vyložit jen v rovině básnických prostředků, protože byla a je především záležitostí životní a básnické koncepce. Takové Suchého písničky jako Já žiju dál, Znám tolik písní nebo Černej pátek na burze a Sádlo na chleba i mnohé další vždy znovu rozvíjejí životní filozofii radosti a životní důvěry navzdory všemu, filozofii, kterou V + W zformulovali v titulní písničce své komedie Rub a líc, když zpívali: "Ať mám míň ať mám víc ať si nemám vůbec nic / Dokaváde se dovedu smát mám víc..."

Ani u V + W ovšem neplatilo "chci vidět líc mně do rubu není nic", V + W rub soudobého života nejenom viděli, ale i básnicky analyzovali a přemáhali. Suchý navazuje právě na to přemáhání. Jestliže podle něho jen "Neandrtálec / Nikdy nepochopí / Že i s prázdnou hrstí / Dá se šťastně žít," znamená to, že si Suchý cení víc štěstí nedarovaného a neblahobytného. V + W zpívali mírně ironicky "proto ať žije i bakterie / když se vesele s životem bije" - dodávali už bez ironie: "Ať žije jen ten kdo se dovede smát." Suchý to pojetí domýšlí a aktualizuje motivkem kádrového posudku:

"Kdo vtip neumí pochopit / Kdo tíhne ke smutku / A kdo je neveselý / Měl by za to vroubek mít / V kádrovém posudku / A vlastní parte nad postelí." Od těchto rovněž ironicky myšlených veršů, mířících k závěruu, v němž "džez hraje dnes / a my se chceme smát", je ovšem blízko k vyzdvižení smíchu jako životní hodnoty, smíchu, který je dobrý, ale není dobré mít ho za zády.

Voskovce a Wericha je v Suchém, který se k těmto předchůdcům zná jako ke svým přímým učitelům, daleko víc, než se na první pohled může zdát. V + W zřejmě Suchému objevili nejenom možnost sloučení češtiny s jazzem, ale také leccos z poezie a písně lidové a zlidovělé. Byla tu řeč o Kočce na okně a o tom, že není beze vztahu k písničce Kočka leze dírou, pes oknem.

Nuže, V + W ve svém příběhu o divadle na divadle Pěst na oko roku 1938 zpívali: "Kočka leze dírou, oknem pes, / Ale my nesmíme couvnout dnes. / Kočka jenom mňouká, pes vyje. / Kdo se umí bránit, ten žije. / Zaštěká pes, kočka zapřede. / Ať se nám zas dobře povede."

Patrně právě V + W Suchému také svými výboji naznačili, co a jak lze úspěšně podnikat s klasiky. Nejde jen o Karla Havlíčka Borovského, jehož Tys bratr náš zazpívali roku 1935 ve svém Panoptiku a ten tehdy téměř stoletý text (napsaný 1843, poprvé tištěný 1849 v Šotku) vplynul mezi písně Osvobozeného divadla tak hladce, jako by ho byli sami napsali - a jako se stal jednou z písniček Semaforu začátek 51. Shakespearova sonetu (A proto odpouští má láska mému koni...). V témže Panoptiku V + W uvedli svou Babičku Mary, ve které je kromě parodie trampských písní a westernové romantiky sloka, začínající verši: "Klika cvakla - v krčmě dveře letí / a babička vchází do dveří..." Ano, to je přece Kytice Karla Jaromíra Erbena, v níž, když zvon udeřil poledne, "klika cvakla, dvéře letí - | táta vchází do dveří." Parafráze dvou veršů z Kytice neměla v Babičce Mary, pokud jde o děj a postavy, vlastně co dělat. Hřmotná zálesácká Mary se nijak nepodobá ani tátovi, místo něhož vchází do dveří, ani malé hnědé Polednici, kromě toho v písničce o ní nejde o žádné dítě, ale o tažení do volebního boje, žádná souvislost není ani v rovině morálního naučení. Přesto má parafráze dvou veršů z Kytice v Babičce Mary své poslání: horor soudobých politických zápasů se těmi dvěma verši z obecně známé básně latentně srovnává s hororem z klasického díla české poezie minulého století. Což jistě nedojde všem, kdo Babičku Mary znají a rádi zpívají, ale zdůvěrňující funkci ty dva verše mají pro každého. Neboť Polednici stejně jako Škrholu, Bajaju, Červenou Karkulku zná z dětství každý, a co je spojeno s dětstvím, otvírá přístup k srdci.Klika z Erbena, která cvakla u V+W, aby do českého písňového textu spolu s Babičkou Mary a Havlíčkem vpustila poznání o velkých možnostech moderní parafráze klasiků (téhož roku 1935 zazněla velmi moderně také lidová poezie, sebraná Erbenem, a to Vojnou E.F. Buriana na jevišti D 35), určitě nezůstala nepovšimnuta Jiřím Suchým, vždyť z verše "kliky já mám rád" z písničky Mám hlavu plnou žalmů víme o básnikově vztahu ke klikám. Klik je v Suchého textech požehnaně, snad tolik co psů. V pořadu Ten pes je Váš (1970) básník recitoval Dům s mosaznou klikou, v Blues na cestu poslední (z první Zuzany, z pořadu Zuzana je sama doma, 1960) se zpívá k nebožtíkovi, že má "to ale kliku", když nás nechal v bídě a sám se veze jako pán, v Orchestriónu z ráje (Elektrická puma, 1974) "budem-li mít kliku / zešílíme na věky", a tak dále, čtenář snad uvěří, že inventura klik u J. S. není tím u konce. Jen v parafrázi Polednice v Kytici anebo Poctě Karlu J aromíru Erbenovi (1972) žádná klika necvaká a vůbec není. Osahána Babičkou Mary, nebyla už k potřebě.

Zato princip aktualizace Suchý rozvinul do té míry, že na půdoryse Erbenovy básně (zůstalo metrum, zůstalo začleňování přímé řeči, víceméně zůstaly postavy, expozice a kolize) vytvořil dvojdílný celek (první část recitace, druhá zpěv) prostoupený reáliemi a alarmujícími vztahy k dnešku. Začíná to už v incipitu, který se už u Erbena rýmuje s názvem. Klasickou lavici Suchý nahradil lednicí, enervujici dětský křik zesílil křičící hudbou z tranzistoru, přidal pečení pečeně (za Erbenových časů ve všední den něco nemyslitelného) a pozměnil směr dětské agresivity: "bouch bác! letí do kouta" u Erbena hračky, u Suchého matička. Neméně se změnila i Polednice, chová se ještě nejspíše jako teroristka amatérka, dá se opít, nicméně byt vyplundruje (už mimo text písničky odnese i ledničku a Suchý může suše tenhle díl "baladyády" Kytice uzavřít: "A máme po lednici.") Erbenova sloka "Dej sem dítě! - Kriste pane! / odpusť hříchy hříšnici! / Divže smrt ji neovane, / ejhle tuť - Polednici!" zní v Suchého přepisu: "A pak řekla: naval dítě / Nekoukej tak zarytě / Na ta slova začla hbitě / Honit dítě po bytě."

Hrubý nespisovný výraz "naval dítě" ostře kontrastuje s jemnými prostředky zvukové výstavby strofy - střídavý rým a b a b má v této sloce tu zvláštnost, že mezi párem lichých rýmů ženských (dítě: hbitě) a sudých mužských (zarytě: po bytě) je hlásková shoda a přízvuková neshoda a že rýmové vybavení strofy je zesíleno ještě jedním vnitřním rýmem "hbitě / honit dítě po bytě"). Lexikální vulgarizace textu (perzóna, naval, huláká, narve se) nenarušila sklon původního textu k eufonicko-sémantickému čarování; jestliže se u Erbena čte "blíž se plíží", u Suchého "pro mě v domě" ap. K aliteracím, které přešly s celými verši do nového znění beze změny ("Pojďsi proň ty Polednice") přibyla zavedením "perzóny" místo "osoby" aliterace další ("Pod plachetkou perzóna").

Aktualizační adaptace Jiřího Suchého učinila z Erbenovy balady text znepokojivě působivý také tím, že původní příběh, který je součástí kulturní paměti národa a je při čtení i poslechu nové verze latentně přítomen, evokován nezměněnými nebo málo pozměněnýmiverši, stává se bezděčnou mírou zesurovění života. Tento typ aktualizace je založen na faktu stále dostatečně živé původní verze a je projevem nikoli tzv. pietní, balzamující úcty, nýbrž úcty tvořivé, vycházející z předpokladu, že adaptované dílo vydrží transpozici, neztratí se v ní, ba bude i samo znovu čteno. Tento záměr se ostatně promítl i do druhé části titulu Kytice - "aneb Pocta Karlu Jaromíru Erbenovi". Suchý se na některých místech od Erbena výslovně 0dklonil - Svatební košile končí sbor: "Ať nám to pan Erben promine / Že končil happyendem a my ne..." Daleko větší odklon ve Vodníkovi komentuje "vypravěč" bagatelizujícím způsobem: "A zde se nám počne příběh / Mírně lišit / Od původní verze / Jak nám ji napsal / Pan Karel Jaromír Erben / Na scénu vstupuje / Nová postava" a s ní to "mírné" odlišení - dívka, které u vodníka chybí "něha lidská / jabloně a mraky", zcela přirozeně se zamiluje do truhláře Petra, který "omylem do vody žbluňk", a má s ním dítě, chová se prostě tak, jako každá mladá toužící žena, nucená žít ve svazku s kýmsi lstným a podlým a v prostředí zešeřelém a studeném. U Erbena vodník jedná jako vodník, Suchý zdůrazňuje, pohrávaje si s archaickou předložkou "podle", vodníkovu podlost: "A na topole podle skal / Zelený mužík zatleskal / A na topole / Zelený mužík / Podle zatleskal."

Tak jako přepis Polednice je sondou do vztahů mezi dnešními lidmi, také Vodník je básnickou výpovědí o přítomnosti, rozmarně stylizovanou básnickou zprávou vážného dosahu o tom, za jakých okolností si lidé "spolu začínají" velmi lehce a lehkomyslně. Suchý přečetl obraz jezera, neveselých a truchlivých vodních krajů, "poloutmy polousvětla", i postavu vodníka jako metaforu, jako obraz světa, v jakém lze zit jen díky lásce, třebaže vůbec ne nebesky čisté a nevinné. Suchého interpretace vrhá zpětně světlo i na "předlohu", na Erbenovu baladu, a může se stát východiskem k výkladu, neutápějícímu se v abstraktních spekulacích nebo v porovnávání se všemi možnými vodníky lidové poezie i jiných autorů.

Suchého postup ve Vodníkovi se zdá právě opačný než ve Svatebních košilích. Svatební košile končí bez šťastného konce, Vodník bez konce krvavě krutého a přímo zločinného. V obou baladách si odklon od původního zakončení vynutila básníkova věrnost realitě přítomnosti.

Vraťme se však k písním, které se mohou zdát zcela vzdálenými jakékoli klasice, cizí jí už námětově, jako je tomu například v rockovém textu Mister Rock a Mister Roll. Ironický text o tom, jak se na pány Rocka and Rolla svádí výtržnictví a vandalství, za něž je odpovědný alkohol, je podobně jako texty adaptační a mnohé jiné Suchého verše vystavěn na protikladu jazyka maximálně hovorového, plného ustálených sousloví ("nedají nám pokoje", "jen to fičí", "víno je v tom jak se říká nevinně", "jak praví fáma") a jazyka knižního; ten je tu přítomen nejjednodušším možným způsobem, proudem knižních infinitivů na -ti, tvořícím několikanásobný gramatický rým; "Hned se začne řešiti / Kdo to bude platiti / Budete se diviti / Nikdo s tím nic nechce míti." Taková vlna knižnosti, podrobující si jinak živé obraty jako "budete se divit", je tím nápadnější, že sousedí s veršem v obecné češtině ("vyřešíme todle dráma") a je obrazem úřední topornosti i neschopnosti promluvit obyčejným lidským jazykem a cokoliv skutečně "vyřešit".

V písničce Kdoví se vypráví o komsi, kdo umí povědět vše "slovy / která se v píseň změní". Celé Suchého básnické dílo jeproměňováním slov v píseň, a to v písničku, která "všední den ve svátek promění", a v píseň, která má moc ještě větší. Hned v prvním svém tvůrčím období, za dob Reduty, Suchý snil o proměně sebe sama v píseň, "která jednoduše / vše co tě tísní /vyžene ti z duše."

Léta plynula, písní přibývalo, tužba trvala a trvá. Ten, který zná tolik písní, že si je až plete, v závěru Knížky (1985) si dá růži do klopy:"A pak se v rytmu jazzu | Proměním v synkopy."

Což není než moderní protějšek titulní balady Erbenovy Kytice. v níž se matka uložená do hrobu proměňuje v mateřídoušku. Proměnit se v to, co lidi potěší a posílí, je dávná a věčná touha básníků. Suchý se stále znovu proměňuje a usiluje proměňovat v písně tak "mocný", že "žal před nimi zdrhá", jak jedna znich praví proto poněkud obhrouble, aby se pozakrylo dojetí nad takovou ušlechtilostí a taky aby se vidělo, že tak blahodárně působí písně nejen na stvoření jemná a útlocitná.

Jedna Suchého píseň z šedesátých let se přímo jmenuje Jak se plaší zlé sny, ale celé Suchého dílo básnické míří k projasnění, proteplení, zezpěvnění života. V písničce Sníh ve vlasech dává Suchý slovo (tak jak to dělajíi V + W v písničce Rub a líc) napřed škarohlídskému pohledu a cítění, hrůze, že ticho a mráz venku iv nás jas uhasí a že malá naděje ve slunce nás nespasí. Ale jako V + W ve zmíněném textu, i Suchý se od takové rezignace distancuje, na takovou baladu "nemá náladu": A "kdyby ti chyběla / písnička veselá / já jednu znám..."

Písně a vůbec umění jsou Suchému mocností životo- a radostidárnou. Proslulá písnička Kamarádi to hlásá s nadsázkou - básník se "ani jednou nezachmuřil" za sto let, neboť osud mu nadělil nádherné kamarády jako Chestertona, Chaplina, Chagalla, Morgensterna, Rimbauda, Tichého, Daliho, takže mu "ušlo", že žil "někdy i potmě nebo v chladu"; i svou zálibu v šantánech a barech spojuje lyrický hrdina Suchého veršů s překonáváním smutku a tísně, čemuž se netřeba divit, Suchému jsou to podniky, kde se především zpívá:

"Jo šantány a bary / A místa kde se žal / Schovává do almary/ Jo tam jsem bejval král / A tam se vrátím zase / A budu zpívat song / O zatraceným čase / Kdy jsem býval stále plonk | A přesto byl jsem šťasten / Tak jako zralej klas / Jo snad zas se vrátí zas ten / Krásně zatracenej čas."

Už v prvním období Semaforu (1959- -61) se zpívala Suchého píseň Stará barová lavice dává lekci mladým nadějným básníkům. Pro obnovenou premiéru Člověka z půdy (1977) se trochu změnil text a název, není už řeč o lekci básníkům, nezměnila se však sloka, ve které lavice vypravuje, jak by si počínala, kdyby byla básníkem: sepsala by svou minulost, udělala tečku a nikdy víc už nesedala v šedivém baru, ve kterém se "snoubila tma se šerem". Suchého pojetí básníka je v podstatě plno až archaické úcty a asi není zcela imunní vůči iluzím, i když si dívka z jedné jeho písničky naříká na básníky stejně jako na lásku: láska, to jsou pro ni jen písmena, a básníci, mluvíce o ní jako o chlebě, "lžou kudy chodí." Suchého skutečný vztah k básníkům je vepsán do písně Zpověď, podle které jen básník umí milovat bez ohledu na hmotné statky, do úvahy Usměvy (v Knížce), podle níž nejspíš básník nalézá "tu správnou kombinaci slov," která vystihuje podstatu, a hlavně do úvodního textu knížky Růže růžová, do vyznání Mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval.

Je to protějšek Kamarádů, doplněk k nim, pokus o krok nad ně. Kamarády psal obdivovatel moderního umění, Mezi básniky ten, kdo je nejen uchvácen a obdarován zázraky tvorby, ale chce těm zázrakům napomáhat, třebas po učednicku spisovně "brousiti tužky" i méně spisovně "vymejšlet rýmy štěpné. Propochopení "básníka písní" má text Mezi básníky... zvláštní význam. Než so k němu dostaneme, povšimneme si toho, co by se dalo nazvat obsažnou přesností Suchého textu.

Lze ji demonstrovat na většině z nich, ale byla řeč o Kamarádech, posloužíme si z nich: "Stalo se módou sezóny / Do nepravostí rázně tepat / Kaiserrok této fazóny | Mně ale nikdy dobře nepad..." Slovy "módou sezóny", "kaiserrok" a "mně nikdy dobře nepad", Suchý velmi přesně pojmenoval, proč se s módním tepáním do nepravostí nemohl ztotožnit.

Textem Mezi básníky... stejně přesně vystihl nadosobní jednotu moderní české poezie i svůj básnický rodokmen. Enumerace Mistrů začíná Nezvalem, k němuž se Suchý - např. ve svém rozhlasovém Gramotingltanglu - hlásil i v sezónách, kdy to nebylo v módě, ale obdiv pro Nezvala a jeho Menší růžovou zahradu mu neznemožnil zůstat na chvíli i tam, "kde kohout plaší smrt", tedy u Nezvalova básnického protichůdce (k první srážce mezi nimi došlo právě nad sbírkou Kohout plaší smrt) a text pokračuje verši obdivu pro Hrubína, Holana, Šrámka, Seiferta, Březinu, Máchu. Tu Suchý, předbíhaje nejednoho současníka, jemuž se zaujetí pro X vylučovalo s porozuměním pro Y, spojil písňovou tvorbu do souborného "ranního vlaku naděje" české poezie, do úsilí o syntézu, příznačného pro vývoj i dnes. Jeho tvorba souzní s básnickým mládím. Vedle Sýsovy Knihy přísloví se svazek Suchého písňových textů jeví Zpěvníkem úsloví.

V dobách, kdy Suchého texty zněly denně z rádia a velmi často z televizoru, kladli jsme si otázku (slyšíce je, i když jsme je v Klokočí a dalších svazcích jen četli), zda jsou schopny i samostatné existence. Potom přišla dlouhá léta, kdy se Suchý prostě nevysílal a popularizovaly se různé kýčovité duhy na červánku a země her stínových. Český písňový text bez básníka Suchého banálněl a až na pár výjimek zplaněl docela. Ještěže, jak zpívali V + W, každý rub má zase líc. Populární písnička bez popularizace hyne; Suchého texty to období přežily.

Obstály vlastně ve trojí zkoušce, které byly podrobeny.

Nezmalomyslněly a nezatrpkly, třebaže se nedostávaly mezi lidi tím dnes rozhodujícím způsobem, rozhlasovými a televizními vlnami.

Nezestaropanenštěly, když ztratily milence, jakým byl Jiří Šlitr.

A dokázaly, že se ve světě neztratí ani když přicházejí ke čtenáři bez doprovodu; doprovodu hudby a autorské interpretace: bez zdánlivé všemocného aranžmá.

Byl to luxus, zkoumat životaschopnost Suchého "trochy poezie" tím, že se na dlouhé roky teměř vymaže z éteru. Když už si naše společnost ten uxus dopřála, ví teď aspoň, že básník písní je jistotně básník, jehož píseň "udržuje vždycky rovnováhu mezi citem a rozumem, rovnováhu, které dosahuje často právě vtipem, humorem". Což Václavek o české pístni lidové, ale platí to i o těch zlidovělých z dílny Jiřího Suchého.

Doslov Milana Blahynky v knize Trocha poezie