MILAN BLAHYNKA

Vložte svůj text...

ALEXEJ MIKULÁŠEK

PhDr. MILAN BLAHYNKA, CSc., člen Unie českých spisovatelů a nepostradatelný spolupracovník LUKu, slaví 29. srpna 85. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

Říká se, že literární vědec je nejvíce produktivní po osmdesátce, kdy může využít svých bohatých a obsáhlých znalostí a nehledět na to, jaký obraz je pro něj slušivější, zda někoho na cestě kariéry urazí či si jinak znepřátelí. Pro Milana Blahynku (29. 8. 1933 v Ružomberoku) jako nestora české literární vědy to platí dvojnásob, protože ze svého "exilu" v Horce nad Moravou je schopen sledovat českou literaturu, zvláště poezii, a syntetizovat to, co ve stovkách svých recenzí a desítkách edic před-připravil. A jednou takovou syntézou je i monografie Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků (2017), která vloni pretendovala na knihu roku (proč se jí nestala, je jistě nasnadě). Ale možná lepší než suchý výčet všech studií na školách takových či onakých, zaměstnání v akademii věd i na vysokých školách (PhDr., CSc.), byť do převratu roku 1989, než se stal nepohodlným (proč se nestal profesorem, není těžké si domyslet), zaujme toto kratičké listování osobními vzpomínkami. Měl jsem možnost poznat mnohé literární badatele, jichž jsem si vážil a dodnes vážím, za všechny připomenu jen Josefa Veselého, Vladimíra Štěpánka nebo Milana Kopeckého, ale právě Milana Blahynku jsem poznal už na začátku osmdesátých let a od té doby, tedy více než padesát let, jsem nejen sledoval jeho práce, ale jeden čas s ním na jednom projektu i těsně spolupracoval.

Milan Blahynka udivuje všechny posluchače i čtenáře encyklopedickými znalostmi především české literatury dvacátého století, takže pro někoho hanlivý výraz "chodící encyklopedie" při rozhovoru s ním cokoli negativního brzy ztrácí a dostaví se závratný pocit, jejž museli zažívat studenti seminářů nejvýraznějších literárních vědců minulého století, ať již z univerzity pražské, brněnské nebo olomoucké (na posledně jmenované jubilant roku 1956 promoval). Rozhovor s ním je přece jen náročný, neboť se mění v obsáhlý monolog a komplexní rozpravu na určité téma, která si nárokuje, aby už už byla zapsána, archivována a po určitých úpravách i publikována. A zdaleka nejde o výčet faktů suchých a holých, o nějaký shluk bez ladu a skladu nebo, v horším případě, o tendenční "používání" faktů k lacinému "boji proti totalitě", zamořující mediální prostor. "Přetlak" znalostí se projevuje četnými odbočkami, analogiemi, kritické téma na sebe nabaluje další dílčí okruhy. K tomu přistupuje obrovský a utříděný literární archiv a knihovna, která by svým rozsahem a pečlivostí záznamu zahanbila leckterou knihovnu katedry či vysokoškolského ústavu. Až nabýváme dojmu, že se Blahynkovo bydliště stalo také exilovým odborným, byť přirozeně privátním pracovištěm.

Je především vynikajícím znalcem a editorem kompletního díla Vítězslava Nezvala a nabízí se otázka, zda jej vůbec někdo dokáže alespoň částečně suplovat. Vedle Nezvala věnoval systematickou pozornost badatelskou, kritickou nejednou i ediční tvorbě Konstantina Biebla, Vladimíra Brandejse, Miroslava Floriana, Františka Halase, Jaromíra Johna, Josefa Kainara, Jiřího Kuběny, Františka Nechvátala, Stanislava K. Neumanna, Jana Pilaře, Vladislava Vančury (samozřejmě i všem "pětatřicátníkům", nejvíce snad Karlu Sýsovi, Jiřímu Žáčkovi a Petru Cincibuchovi). Věnoval jim monografické studie i komparativní stati, samostatné knihy i rozsáhlé mnohasetstránkové edice. Mnohé znal (a zná) osobně, právem si získal jejich důvěru, mezi jinými např. Milana Kundery, jehož tvorbu analyzuje rovněž mnoho a mnoho desetiletí.

Jak už jsem napsal v jiné souvislosti, Milan Blahynka může sázet nikoliv jen na mimořádné znalosti stupňované dále a dále samostudiem a archivními dokumenty, ale také čerpá ze širokého kulturního zázemí a pronikavého sociální cítění; nezapře znalost nedogmaticky vnímaného marxismu. Máme dojem, že je ideovým žákem estetika Bohumila Markalouse (J. Johna), jakkoliv se inspiroval i F. X. Šaldou ad. Pochopitelně ve své době musel dělat kompromisy jako všichni jiní (v dobách stejných i jiných), a že jsou na ně české dějiny bohaté (!). Ostatně každá moc (zdaleka ne jen ta státní) káže "císaři, co je císařovo", a velmi se zlobí, když tomu je jinak, to se vzteká a práská dveřmi. A někdy dokonce stačí podezření, že "elity nectí" a o jejich nových šatech si nemyslí, co by si myslet měl. Dodnes je však např. "normalizační" slovníková příručka Čeští spisovatelé 20. století (1985), která vznikla za jeho vedení, mimořádně cenným a velmi podrobným zdrojem informací o autorech, o kterých bylo možno pojednat.

S naším časopisem Obrys-Kmen (později LUK) je spojen od počátku jeho vydávání v roce 1995 a přispěl do něj několika stovkami příspěvků psaných pod jménem vlastním, opatřených šifrou, nebo pod různými pseudonymy, jež však nebudeme zveřejňovat. Jde o stati, eseje, recenze, glosy, polemiky, dialogy, satirické příspěvky i verše, jež prozrazují talent literárního publicisty: není u literárních badatelů vzácný, ale také není samozřejmostí. A rovněž literární umělecký talent, který je znát na jeho jazyku a stylu, pronikavých metaforách a jenž probleskuje jazykovou hravostí a motivickou nápaditostí. Tedy nikoli náhodou obdržel Cenu Unie českých spisovatelů pro rok 2010 "za přínos literární kritice a esejistice".

Nepřejme našemu jubilantovi nic menšího než všestranné podmínky k vědecké práci, za niž se vždy dočká vděku od vnímavých čtenářů.


https://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2018/240-35-2018-29-srpna-2018/2472-milan-blahynka-jubilujici