ZUZANA JE ZASE SAMA DOMA

Pásmo písniček

Podle vyzkoušeného receptu postavené pásmo, prakticky koncert spojený promluvami nemocné Zuzany.

Představení vycházející z úspěchu předcházející hry Zuzana je sama doma, opět prakticky koncertní pásmo písniček, ne hra v pravém slova smyslu. Obsahovalo sérii hitů: Malé kotě, Árie měsíce, Kočka na okně, Písnička pro Zuzanu, Mister Rock a Mister Roll a především nejnovější duet Matušky a Pilarové Ach, ta láska nebeská, který později získal Zlatého slavíka.

Televize představení natočila v upravené podobě (např. i s pozdější "jonášovskou" Koupil jsem si knot) v roce 1961. Živé nahrávky ze hry vyšly na 2CD "Písničky ze Semaforu 6" firmy Bonton. Většina skladeb se také dostala na dobové singly a EP desky firmy Supraphon.

Průvodní slovo: Jiří Suchý

Hudba: Jiří Šlitr + zahr. autoři, Jiří Suchý (skladba Samouk)
Režie: J. Roháč
Výprava: Dimitrij Kadrnožka a Jan Lukas
Kostýmy: Zdena Kadrnožková
Premiéra: 22. 10. 1961, 57 repríz

Hráli:

Eva Pilarová

Waldemar Matuška

Hana Hegerová

Karel Štědrý

Václav Štekl

Viktor Maurer

Helena Lukasová

Zuzana Stivínová

Písničky:

Malé kotě

Malý blbý psíček

Potkal jsem jelena

Smrt starého osla

Pozvání

Jaro

Houpací židle

Drožkář

Píseň o vyšinutém trpaslíkovi

Mister Rock a Mister Roll

Blues o stabilitě

Samouk

Betty

Kočka na okně

Vím už, co to znamená

Árie měsíce

Černá Jessie

Ach, ta láska nebeská

Písnička pro Zuzanu

Recenze

Průvodní slovo pořadu [...] je daleko vtipnější, vynalézavější i satiričtější, než tomu bylo u Zuzany č. 1. Zasazení do rámce domu, jehož obyvatelé různě reagují na Zuzanin magnetofon s oblíbenými melodiemi, dává také větší možnosti. Dovoluje např. konkretizovat typy těch, kteří se "pohoršují" - nebo alespoň z titulu dospělosti pokládají za nutné dělat, že se pohoršují - nad oblibou džezu, umožňuje vysmívat se konzervativnosti i vzít v ochranu [...] tento zájem mládeže i ji samu. To je, mimochodem, také jedna z příčin obliby a popularity Semaforu. S tím ovšem souvisí i některé problémy. Je třeba vidět, že dopad některých čísel je poněkud jiný, než jak snad bylo zamýšleno. Bylo by omylem se domnívat, že např. písnička Mister Rock a Mister Roli měla snad úspěch proto, že textem jakoby paroduje roknrolové řádění. Má úspěch především pro svůj roknrolový rytmus, pro pohyb, který ji na scéně provází. Ostatní, pokud to bylo zamýšleno, se vytrácí. A nejen tady. [Josef Schnabel: Nový program Semaforu. Mladá fronta, 25. 10.1961 ]

Nová Zuzana, která je zase sama doma, znamená pro Semafor další krok vpřed. Jestliže spojovací text prvního pořadu byl jen formálním pojítkem jednotlivých písní, pak text nové Zuzany má svůj záměr, ideový obsah. Je to satirický posměšek na "příborníkovou" generaci, tedy na pány měšťáky, ať jsou v županu toho či onoho střihu. [...] Většina písní vyšla z autorské dílny Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, řadu z nich dobře známe, některé jsou mladšího data. O jejich kvalitách nebudu psát - jsou už, sice pomalu, ale jistě uznávány a blíží se doba, kdy bude třeba studovat poetiku Suchého textů, nebo to dopadne tak jako s texty V+W: dodnes nemáme v odborné literatuře studii o této obrovské epoše. [...] Nutno však promluvit o režii: v Jánu Roháčovi nalezl, zdá se, Semafor konečně svého člověka, někoho, kdo má schopnost spoluvytvářet styl tohoto divadla. [...] [Vladimír Justl: Divadlo písní. Divadelní noviny, 6.12. 1961]

Mám před sebou písničky ze Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočce, jedna o starém dodělávajícím oslu, jedna o jelenu se zelenýma očima, jedna o kotěti, jedna o trpaslíkovi, jedna o secesním fešákovi, který buší do piána, jedna o starém drožkáři v buřince, jedna o jaru a slavíkovi, jedna o růžovém psaní, jedna velice vášnivá, jedna o dvou Mistrech, Rockovi a Rollovi, jedna, nejhezčí a mistrovsky zazpívaná, o tom, jak je ta láska nebeská apod. Mohly vzniknout a mohou se zpívat kdekoli. Je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filozofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině náš život. Ve spojovacím mezitextu je krotký pokus o satiru na mrzouta, který si zapisuje lidi a nemá rád saxofon, a na pána, který je celoživotním otrokem příborníku. Mladé obecenstvo si chce "přijít na své". A Semafor rád vyhoví. Rád se podbídne. Co by neudělal pro popularitu. Stačí mu, že mladé lidi přitáhne do sálu, nepřipouští si starost, jak je ze sálu pustí, co v nich vypěstuje, proti čemu se postaví, jaký ideál života jim předloží, o čem s nimi povede diskusi. [...] To je podstata sporu se Semaforem. [...]

[Sergej Machonin: Semafor - Paravan - Štafle. Rudé právo, 19.12.1961]