ZUZANA JE SAMA DOMA

Pásmo písniček 

Dívka Zuzana leží doma s chřipkou a pouští si z magnetofonu písničky. 

První z legendárních Zuzan (následovaly Z. je zase sama doma, Z. není pro nikoho doma, Z. je všude jako doma, Z v lázni, Z. se vrací...). Průvodní text k této prosté synopsi napsal Miroslav Horníček, ale Jiří Suchý ho potom zjednodušil pro potřeby hry, která byla prakticky spíše koncertem než hrou.
Řadu písniček S+Š vytáhli "z archívu", Suchý totiž mnoho z nich zpíval už v dobách vystupování v Redutě (Opilá bílá myška, Vesnická romance, Marnivá sestřenice). A několik jich také Suchý v době Šlitrovy nepřítomnosti jen přetextoval na zahraniční melodie (Hluboká vráska, Co je to láska, To všechno odnes čas, Vesnická romance).
Řada hitů zdomácněla pod jinými názvy, než jim Jiří Suchý zapsal do rodných listů - Takový je život ("potkal potkan potkana"), Hluboká vráska ("bouřka do čela") nebo Co je to láska ("kočka není pes").
Většina z nich vyšla pak i na dobových SP a EP deskách. Ironií se tak nestalo u jedné z těch nejslavnějších - To všechno odnes čas; Barvy - Laky, skutečná reklamní skladba, vyšla na speciálním reklamním singlu Supraphonu (Supraphon 0399889). Všechny písně se pak objevily v živých verzích z divadla na CD firmy Bonton ("Písničky ze Semaforu 5": Zuzana je sama doma).


Autorská spolupráce: Miroslav Horníček
Hudba: Jiří Šlitr, Jaroslav Jakoubek, Jiří Suchý a zahraniční autoři
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Antonín Moskalyk a Ján Kadár (film)
Výprava a kostýmy: Běla Suchá
Premiéra: 7. května 1960
Derniéra: 15. června 1961
Repríz: 138 


Hráli:
Jiří Suchý
Waldemar Matuška
Karel Štědrý
Jana Poslušná
Marie Poslušná
Eva Pilarová
mluví Zuzana Stivínová
Orchestr divadla semafor řídí Ferdinand Havlík

Písničky: 

To všechno odnes čas
Opilá bílá myška
Koupim já si koně vraný v bazaru
Hluboká vráska
Kapradí
Blues na cestu poslední
Co je to láska
Pradlena z Portugalu
Magdaléna
Vesnická romance
Sněhová vločka
Blues pro tebe
Píseň čtyřtaktní
Takový je život
Říkávají lidé někteří
Aristofanes
Píšeň o rose
Barvy - laky
Bratranec
Marnivá sestřenice
Zuzana je sama doma


Recenze


(...) ucelené pásmo dá mladému obecenstvu dvě hodiny dobré pohody při vynikající hudbě kvarteta Ferdinanda Havlíka a vtipných písničkách. To jsou největší klady večera. K tomu nejslabšímu patří zpěv. Žel, je příliš patrno, že nejde o zkušené zpěváky. Kteří by mohli být rovnocennými partnery hudbě, jak by podobné pásmo vyžadovalo. Také nápad nevystačil na celé představení. Zvláště v druhé polovině je neustálé opakování již pociťováno jako autorská bezradnost. Ostatně celému textu by prospěla celkově větší vtipnost. 
Ještě něco se nabízí k zamyšlení. V delším pásmu vynikne totiž zcela jasně, že většina písniček opravdu chce především jen pobavit, překvapit poněkud absurdním humorem. A s tím nelze věčně vystačit. Mladí v Semaforu by si mohli při svých schopnostech klást úkoly daleko větší. 
((sch): Přijďte se podívat na Zuzanu (je sama doma). Mladá fronta, 11. 5. 1960)

Všechno nasvědčuje tomu, že divadélko Semafor si neví rady s budoucností. A tak se tedy ve svém novém programu "Zuzana je sama doma", složeném ponejvíce ze Šlitrových písniček s průvodním slovem J. Suchého, vrací do časů Reduty. Ne že by nestála tato nedávná minulost za vzpomínku - ale není to přece jen trochu brzy u divadélka tak mladého, kterému by víc slušelo upřít pohled vpřed? 
(ab: Od Reduty k Semaforu. Svobodné slovo, 12. 5. 1960)(...)

DIVADLO PÍSNÍ, ANEB JEDNA AŽ SEDM MALÝCH FOREM

Když se Semafor před časem objevil jako nejmladší z hvězd pražského divadelního nebe, bylo na všech stranách mnoho jásotu. Stačilo prostě, že to byla hvězda nejnovější a zcela zaručeně mladá, že přinášela něco, čeho náš divadelní život nemůže mít nikdy dost a co až do vzniku Rokoka a Divadla Na zábradlí dlouhá léta vůbec postrádal - vlastně už od rozpadu malostranského Divadla satiry a Větrníku. O reálných uměleckých možnostech a perspektivách této scény se tehdy neuvažovalo: zato stačil první chybný krok, aby hned na obrátku začalo na mnoha stranách kritické mrzoutění. Nová scéna, která za svůj úspěšný start vděčí šťastné symbióze bujně mladistvé střední generace, zastoupené Lohniským, Horníčkem a Kopeckým, s nejmladší generací Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, zasluhuje si jistě aspoň takový umělecký kredit, aby při prvních vážných problémech, které se na její cestě nutně vytvořily, nemusela kritika propadat panice nad jejím dalším osudem.
Chci mluvit o problémech, které se ukázaly na posledních dvou premiérách Semaforu: o Smoljakově dramatizaci UKRADENÉHO MĚSÍCE Ludvíka Aškenazyho a o písňovém pásmu Suchého a Šlitra, uvedeném pod názvem ZUZANA JE SAMA DOMA. První z nich souvisí s vlastním programem divadla více méně svou obecně poetickou strukturou: jinak je to vlastně pohostinské vystoupení příležitostného souboru, v němž převažuji amatéři a dokonce dětští herci. Smoljak je i v tomhle představení napůl pedagog a napůl divadelník: bude se musit nepochybně rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Divadlo by na něm, zdá se, neprodělalo: má cit pro poetickou atmosféru (i když mu vydatně pomohly písně Suchého a Šlitra), má nápady a vtip - ovšem zatím pořád na pomezí nezávazného amatérismu. Nejproblematičtější na celé věci je její dramaturgický smysl: ani poezie, ani humor, jak už je dnes dosti obecně známo, na divadle neškodí, ba právě naopak: jsou vzácnější nad zlato.
Poezie, ba dokonce poezie této doby, ve které začíná éra dobývání kosmu člověkem, by tu chvílemi, alespoň v navyklém aškenázyovském dozírování, vcelku byla. Ale ten humor - kam
prosím vás, míří, oč mu jde, proč je takový nemladě přemoudřelý a celkem nemoudrý? 
Představení Zuzana je sama doma přijal kterýsi rozšafný recenzent s hlubokým povzdechem: tak mladí a již tak sentimentálně retrospektivní! Trochu si to zavinili sami semaforští: Horníčkův vtipný spojovací text totiž celkem zbytečně na několika místech připomněl večery v Redutě, kde se některé (nebo snad většina) písni nového programu před časem poprvé zpívala. Mezi Redutou a Semaforem leží však naštěstí dost důkladný kus cesty: tam to byla divadelně značně bezradná, různou planou literátštinou pomíchaná a amatérsky neopeřená záležitost. Tady však vzniklo z jednotlivých mozaikových kaménků staršího původu něco, co začíná mít svébytný scénický styl. To nové "něco" není nic míň než moderní, velmi pražská, velmi mladě současná šansoniéra, aneb, chcete-li, divadlo písní, za jaké bychom měli být jeho tvůrcům ze srdce vděční, i kdyby už jejich "divadlo sedmi malých forem" žádnou další formu nevypěstovalo.
Píseň, šanson, jako svébytný divadelní projev? Ale ano: to už tu dokonce dávno a dávno bylo: divadelní Paříž je toho dodnes plná a byly časy, kdy tahle forma zapustila kořeny i v naší divadelní tradici. Tohle mladé divadlo ovšem neroste svým výrazem z tradice (nanejvýš tak ještě z plodné tradice Ježkových začátků), nýbrž z dneška, i když zatím jen z dosti malé rozlohy dneška. Lyrické okouzlení, a především osvobodivý smích, smích z přebytku bujnosti, ze záliby v absurditě (znamenitý Bratranec), a také trochu výsměchu novým podobám starosvětského idylismu (Vesnická romance). Jen výjimečně je tu i něco, v čem zní s lyrickým rozechvěním i tón protestu: Suchého znamenité Blues na cestu poslední. Je to vše, o čem může zpívat dnešní mládí? Docela jistě ne: je to však slibné východisko.
Inscenačně si vzal režisér Antonín Moskalyk nejvíc poučení z Lohniského režie šansonů v Člověku z půdy: něco se svěří temperamentu půvabných sester Jany a Marie Poslušných, trochu se ironizuje opereťácká manýra a hlavně se pěstují různé tělocvičné klauniády. Herecky nejvyhraněnější přednes má ovšem sám Jiří Suchý, který se našel v strnulé grimase smutného klauna, osobitě podbarveného řízným klukovským temperamentem, jaký by mohl být pýchou i pro rodilého Žižkovana. Spojovací text půvabně říká (bohužel jen do mikrofonu) Zuzana Stivínová. Horší je to s pokusy s filmovými prvky: Jejich kvalita a zvláště divadelní využití zůstávají v hranicích diletantismu. Co by však rozhodně nemělo být jmenováno na posledním místě je džezový kvintet F. Havlíka, kterému je třeba připsat k dobru nejméně polovinu strhujícího tempa, dravého elánu a odstíněné barvitosti jednotlivých scén. A navíc: tenhle kvintet nejen hraje na všecko možné, ale pořád také trochu dělá divadlo.
Jen ledna ze slibovaných malých forem? Ano, jen jedna. Ale zato ta, k níž má Semafor zatím nejznamenitější předpoklady. Mají-li se z tohoto základu vyvinout i některé další formy, například skutečná hudební komedie, o níž Suchý se Šlitrem sní, bude si k tomu Semafor muset vytvořit především nový, pokud možno už stálý a svým uměleckým cítěním sourodý herecký ansámbl: ten si ovšem vytváří silná režijní individualita. Bude však musit také daleko záměrněji hledat dramaturgicky. Nevím, může-li Semafor trvale existovat jako divadlo jediného autora: zdá se, že sotva. A ještě důležitější věc: potřebuje nyní rozšiřovat všemi, směry rozlohu skutečnosti, ze které roste a již vyjadřuje. Malá forma neznamená nebo aspoň nemusí znamenat miniaturní pojetí skutečnosti.
(Jiří Hájek: Divadlo písní, aneb Jedna až sedm malých forem. Divadelní noviny, 25. 5. 1960)

Průvodní slovo pořadu [...] je daleko vtipnější, vynalézavější i satiričtější, než tomu bylo u Zuzany č. 1. Zasazení do rámce domu, jehož obyvatelé různě reagují na Zuzanin magnetofon s oblíbenými melodiemi, dává také větší možnosti. Dovoluje např. konkretizovat typy těch, kteří se "pohoršují" - nebo alespoň z titulu dospělosti pokládají za nutné dělat, že se pohoršují - nad oblibou džezu, umožňuje vysmívat se konzervativnosti i vzít v ochranu [...] tento zájem mládeže i ji samu. To je, mimochodem, také jedna z příčin obliby a popularity Semaforu. S tím ovšem souvisí i některé problémy. Je třeba vidět, že dopad některých čísel je poněkud jiný, než jak snad bylo zamýšleno. Bylo by omylem se domnívat, že např. písnička Mister Rock a Mister Roli měla snad úspěch proto, že textem jakoby paroduje roknrolové řádění. Má úspěch především pro svůj roknrolový rytmus, pro pohyb, který ji na scéně provází. Ostatní, pokud to bylo zamýšleno, se vytrácí. A nejen tady. [Josef Schnabel: Nový program Semaforu. Mladá fronta, 25. 10.1961 ]

Nová Zuzana, která je zase sama doma, znamená pro Semafor další krok vpřed. Jestliže spojovací text prvního pořadu byl jen formálním pojítkem jednotlivých písní, pak text nové Zuzany má svůj záměr, ideový obsah. Je to satirický posměšek na "příborníkovou" generaci, tedy na pány měšťáky, ať jsou v županu toho či onoho střihu. [...] Většina písní vyšla z autorské dílny Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, řadu z nich dobře známe, některé jsou mladšího data. O jejich kvalitách nebudu psát - jsou už, sice pomalu, ale jistě uznávány a blíží se doba, kdy bude třeba studovat poetiku Suchého textů, nebo to dopadne tak jako s texty V+W: dodnes nemáme v odborné literatuře studii o této obrovské epoše. [...] Nutno však promluvit o režii: v Jánu Roháčovi nalezl, zdá se, Semafor konečně svého člověka, někoho, kdo má schopnost spoluvytvářet styl tohoto divadla. [...] [Vladimír Justl: Divadlo písní. Divadelní noviny, 6.12. 1961]

[...] Mám před sebou písničky ze Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočce, jedna o starém dodělávajícím oslu, jedna o jelenu se zelenýma očima, jedna o kotěti, jedna o trpaslíkovi, jedna o secesním fešákovi, který buší do piána, jedna o starém drožkáři v buřince, jedna o jaru a slavíkovi, jedna o růžovém psaní, jedna velice vášnivá, jedna o dvou Mistrech, Rockovi a Rollovi, jedna, nejhezčí a mistrovsky zazpívaná, o tom, jak je ta láska nebeská apod. Mohly vzniknout a mohou se zpívat kdekoli. Je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filozofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině náš život. Ve spojovacím mezitextu je krotký pokus o satiru na mrzouta, který si zapisuje lidi a nemá rád saxofon, a na pána, který je celoživotním otrokem příborníku. Mladé obecenstvo si chce "přijít na své". A Semafor rád vyhoví. Rád se podbídne. Co by neudělal pro popularitu. Stačí mu, že mladé lidi přitáhne do sálu, nepřipouští si starost, jak je ze sálu pustí, co v nich vypěstuje, proti čemu se postaví, jaký ideál života jim předloží, o čem s nimi povede diskusi. [...] To je podstata sporu se Semaforem. [...]
[Sergej Machonin: Semafor - Paravan - Štafle. Rudé právo, 19.12.1961]