VELIKONOCE KAMILA MORÁVKA
Kamil Morávek byl spíš pro sebe. Stranil se společnosti, ale jinak byl úslužný, a kde mohl, tam se zavděčil. Jednou se také zamiloval. Do blondýny. Zpočátku před ní klopil oči, ale později tento ostych zmizel a došlo to mezi nimi tak daleko, že jí koupil pralinky. Chtěl blondýně předat svůj dárek, ale pak si nedodal odvahy a zamumlal jen, že je chladno. Pralinky pak jedl sám, ale hořkly
v ústech, proto hodil zbytek do kanálu. Protože byl citlivý, kupoval od té doby nugát.
Jeden čas milovala Kamila Morávka zrzavá odnaproti. Dávala mu najevo svou náklonnost a popletla mu hlavu. Jednou se ho pokusilá obejmout, ale Kamil se jí vymanil, utekl domů, zamkl se a rval si vlasy, neboť zrzavá odnaproti se mu velice líbila.
Po několika měsících se rozhodl ji odprosit. Vyhledal ji, ale bylo pozdě. Byla už matkou a její manžel se díval na Kamila nevraživě. Kamil od té doby miloval jen platonicky a zřídka...
Složitá bytost byl Kamil Morávek. Toužil, ale netroufal si. Byl smyslný, ale dělal samé nesmyslné
věci. Sžíral se pro svou nemohoucnost, ale nikdy se nepokusil ji překonat. A léta plynula. O Veli-
nocích dojížděl osobním vlakem na Českomoravskou vysočinu, odkud pocházel. Doma byla na jeho počest uchystána večeře, na níž musel vždy vyprávět, jak se žije v Praze, a vyslechnout komickou příhodu ze svého dětství.
V jedenáct hodin se všichni rozešli a na Kamila čekala trpká povinnost. Jeho starý otec, šedivý
a blahobytně vyhlížející pán, si ho vzal stranou, nalil mu sklínku koňaku, přimhouřil světácky
levé oko a pravil: "A co ženy?"
Kamil dobře věděl, co se od něho čeká, a za nic na světě by nezarmoutil starého pána tím, že by na sebe řekl pravdu. Řešil situaci tak, že se rychle napil, přimhouřil také levé oko a dal se do cynického smíchu.
Chvíli se takto oba smáli, načež starý pán podotkl: "Nic se nesmí přehánět!" Pak se posadil do
lenošky a byl připraven poslouchat.
Jmenovala se Marnit a bylo jí zřejmě osmnáct. Ležela stočena na mé pohovce a sledovala mě
očima šelmy. Přecházel jsem nervózně po pokoji a vedl jsem tento rozhovor:
"Tedy - jestli si myslíš, že s tebou chodím plné čtyři dny jenom proto, abych nakonec vyslechl
názory tvých prapředků, jsi na omylu!"
"Za prvé - teta Breta není žádný prapředek, a za druhé - to, co říká, je pravda."
"Pochop, že pravdy tety Brety v tento okamžik jsou směšné."
"Mně se nezdají."
"Ale nejsi tady sama. - Margit, dovol mi ale abych přisál své rty na tvou šíji."
"Ne, ne a ne! Přisaj si je třeba k ústřednímu topení, ale mě se nedotýkej. Známe se teprve čtvrtý
den!"
"A dotknu-li se?"
Pohlédla významně na těžkou broušenou vázu.
"Pak tedy nevím, slečno, co pohledáváte v bytě!"
"Abych řekla pravdu, taky nevím!"
Kvapně se upravila a beze slova odešla. Abych řekl pravdu, nečekal jsem takový obrat a skoro jsem chtěl vyběhnout na chodbu a zavolat. Ale ovládl jsem se. Odešla. S ní odešel i ten podivný
vztah, který mezi námi vznikl, vztah podobný rannímu oparu, tak neobvyklý u muže mého
založení. Odešla s ní i krásná příležitost prožít večer zcela jiný než stovky večerů strávených ve společnosti zkušených a zralých žen.
Odešla a odnesla mi můj ideál. A to nemluvím ani o klíči od bytu, který jsem Jí ještě včera svěřil
s tím, že může v kteroukoliv denní i noční dobu přijít a že můj byt se stává j jejím bytem. Tento
klíč ve mně vzbudil trochu naděje. Snad se vrátí, aby jej odevzdala, a pak už bude záležet jen na
mně.
Čekal jsem hodinu, snad déle. Nevrátila se. Chodil jsem po pokoji jako tygr v malé kleci. Klec
byla stále těsnější a těsnější. Byla už noc, když jsem stál před domem s otázkou - kam teď?
Žádný z pražských barů mě dnes nepřitahoval, na Stromovku jsem se necítil příliš zkušený,
bloumat po ulicích záhy omrzí... věděl jsem jen, že nemohu zůstat doma. Bezděčně jsem vykročil
vlevo. Po několika krocích jsem zůstal užasle stát. Na chodníku stála drobná dívka, s velkýma očima, neobvykle krásná, snad trochu podobná Margit, ale daleko půvabnější. Pohlížela
vyděšeně na fasády domů, jako by chtěla vyčíst z velkého množství oken odpověďna nevyřčenou
otázku. Oslovil jsem ji.
"Hledáte někoho, slečno?" Obrátila ke mně svou tvář a světlo pouliční lampy dokonale odhalilo
její kouzlo. Opravdu - něco nevídaného. Byla jemná a nezkušená a její upřímný pohled prozrazoval, že mu není nic známo o smyslných rtech a krásných ňadrech, přesto obojí bylo na dosah. Plaše zašeptala:
"Hledám... pana Kamila Morávka. Nemám číslo domu."
Mé jméno, tak neočekávaně vyslovené nejkrásnějšími ústy, jaká jsem kdy líbal, mě ohromilo.
Už jsem se jí chtěl představit, ale jakýsi instinkt, který má každý, kdo nežije zrovna skrytým životem, mě od toho odradil. Řekl jsem:
" Náhodou vím, kde je byt Kamila Morávka. Bydlí v témže domě. Když dovolíte, doprovodím vás."
Koktala něco o laskavosti, ale to už jsme stoupali po schodech. Stanuli jsme před mými dveřmi. Pozoroval jsem ji, jak zazvonila drobným prstíkem a čekal napjatě, kdo přijde otevřít. Pochopitelně nešel nikdo. Zatvářil jsem se, jako že odcházím a zběžně jsem prohodil: "Nejspíš není doma"
Dvě velké slzy jí vstoupili do očí. Pláče snad ta dívka proto, že mě nezastihla? Cítil jsem, že se
ponenáhlu měním v pomník zvědavosti. Využil jsem rychle jejích slz.
"Vy pláčete," pravil jsem, jako by to nevěděla." Mohu vám nějak pomoci?" Zavrtěla hlavou. "Pláčete snad pro Kamila Morávka? Svěřte se mi jsem jeho nejlepší přítel. Mohu vám o něm podat
jakoukoliv informaci."
Začala přerývavě mluvit: "Moje sestra - Margit - se s ním seznámila. Je to pár dní." Chtěl jsem
upřesnit, že čtyři, ale včas jsem se zarazil. "Měl na ni nějaký zvláštní vliv - úplně se v těch
dnech změnila. Dnes odpoledne mi řekla, že stráví večer v jeho bytě. Nemám ji prý čekat. Pak odešla. Marně jsem ji prosila, aby nikam nechodila, marně jsem jí líčila, co ji čeká. Pravila, že co ji čeká, to ji nemine, a odešla. Zhroutila jsem se. Nevím, jak dlouho jsem ležela. Vím jen, že když jsem procitla, první má myšlenka patřila Margit. Sebrala jsem všechny své síly a běžím sem. Myslila jsem, že nepřijdu pozdě, že se ještě všechno zachrání, a zatím .." Opět se dala do pláče. Nebylo mi jasné, co chtěla tato dívka zachraňovat, věděl jsem však přesně, že teď musím sám za-
chránit, co se dá.
"Říkal jsem, že Kamil Morávek je mým přítelem. Měl jsem spíš říct, že býval mým přítelem.
V poslední době se však dostal na zcestí a stal se z něho - odpusťte mi ten výraz - prostopášník.
Přestal jsem se s ním stýkat. A co se týká vaší sestry, budeme jednat radikálně. Nechtějí otevřít
po dobrém, vnikneme tedy do bytu násilím. Zkusím ještě, jestli náhodou některý můj klíč..." Vyndal jsem z kapsy objemný svazek klíčů. Asi osmý byl jakoby náhodou ten pravý. Dveře se otevřely. Zamumlal jsem něco o zázraku a vtrhl jsem dovnitř. Krásné stvoření šlo oddaně za mnou. Otevřel jsem radikálně dveře pokoje, a pak jsem nasadil překvapený výraz.
"Nikdo tu není!"
"Nikdo tu není ..." opakovala ona. Viděl jsem, že prožívá těžký duševní otřes, ale soucit už dávno
vymizel z rejstříku mých citů, ha ha. Kul jsem železo, dokud žhnulo.
"Znám Kamila dobře, to je celý on. Šel se slečnou nejprve na večeři. Nebojte se, sestřička se
nadlábne, Kamil je kavalír. Každou chvíli se vrátí a pak nechal jsem větu otevřenou, ponechav
její zjitřené fantazii, aby si sama vytvořila závěr tohoto dobrodružství. "Navrhuji, abychom zde
počkali," pravil jsem. Mlčky souhlasila.
A tak jsem seděl tiše ve svém bytě, vedle cizí dívky, považován za svého přítele. Byla to podivná
situace. Byl jsem rozhodnut vytěžit z ní co nejvíce.
Chvíli jsme seděli mlčky. Pak jsem začal: "Nechápu vaši sestru. Jak se jen mohla tak lehkovážně
dát na pospas takovému muži, jako je Morávek?"
"Je hodně zhýralý?" zeptala se naivně.
"Dost. - Pravděpodobně byste se mu líbila, znám jeho vkus. Máte krásné vlasy. Dovolíte? Jsem totiž kadeřník." Začal jsem si pohrávat s jejími vlasy pod záminkou, že studuji jejich kvalitu. Pak
jsem do nich zabořil svůj obličej s tím, že jsem silně krátkozraký. Neodporovala, jen dýchala
o poznání rychleji. I toho se dá využít.
"Nemáte snad horečku?" Chytil jsem ji v zápěstí a začal jsem počítat, abych vzbudil zdání, že jde
o puls. Pak jsem suše prohlásil: "Sto devadesát pět! Jste nemocná. Musíte si ihned lehnout. Jdu
pro obklad."
Když jsem se vracel s namočeným ručníkem, našel jsem ji v horizontální poloze. Bylo to po-
slušné, nezkušené dítě. Udělal jsem jí z ručníku turban kolem čela a s mateřskou péčí jsem ji
rozpjal u krku. "Bude se vám lépe dýchat. A udělejte si pohodlí," pravil jsem, zouvaje jí střevíčky.
Moje pečlivost ji dojala.
"Už dlouho na mě nebyl nikdo tak hodný jako vy. Jak se vám odvděčím?" "S tím si nedělejte
starosti."
Poslušně si dělala další a další pohodlí a myslím, že ke mně pocítila jakousi náklonnost. V okamžiku, kdy jsem byl o její náklonnosti přesvědčen, zarachotil v zámku klíč. Margit! Můj byt se stává jejím bytem, přesně tak, jak jsem jí to včera nabídl. V tom okamžiku jsem pochopil nesmírnou nejapnost a tupost podobných nabídek.
Otevřely se dveře. Mohu zde odpřísáhnout, že jsem nikdy neviděl tak překvapenou bytost, jako
byla Margit, když spatřila svou sestru na mé pohovce, lehce oděnou ve vlhký turban na hlavě.
Paprsek světla z předsíně dopadl významně na těžkou broušenou vázu. Skryl jsem se za skříní.
Margit nabyla brzy duševní rovnováhy a suše se zeptala: "Co tu děláš?"
"Asi diskutuju o agrotechnice," odpovědělo něžné stvoření. Margit přiskočila k sestře a vtiskla
jí políček. Chtěl jsem vyskočit ze svého úkrytu a hájit nebohou dívku, ale pak jsem si řekl, že
bych měl vlastně mlčet. Konečně, dívka se hájila sama.
"Přebrala jsem ti ho. Dostanu blůzu!"
Margit zrudla vztekem. "Nic ti nedám. Porušila jsi pravidla hry. Jsi podvodnice. Dneska byl ještě
můj."
"Když byl tvůj, měla jsi u něho sedět a ne běhat po městě." Drobná dívka se chovala suverénně.
Margit jí vjela do vlasů. Obě začaly ječet. Tou dobou jsem byl již natolik upraven, že jsem mohl
opustit svůj byt, což jsem taky učinil.
Když jsem byl v mezaninu, ozval se takový úder, jako když dopadne na stěnu křišťálová váza.
Starý pán se srdečně zasmál. Byl rád, že jeho syn prožívá dobrodružství, protože ani on nebyl bez chyby. Kamil si oddechl a otřel si zpocené čelo. Další Velikonoce měl za sebou.