ÚTRŽKY Z HISTORIE

Raně rockové prvky nové hudby mladé nastupující generace se od 2. poloviny 50. let nesměle hlásí o slovo i u nás. Historicky první z českých skupin s touto hudební orientací byl Akord Club manželů Sodomových (1956- 58 v pražské Redutě na Národní třídě), i když tu shoda s některými prvky západního rocku měla spíše nahodilý než programový ráz.

Soubor Akord Club vznikl v Praze v roce 1956. Zaměřoval se na americké taneční písničky, ovlivněné swingem, ale beatově rytmickým frázováním a částečně elektrifikovaným soundem připomínal spíš britské skifflové skupiny. Jejich verze hitu Billa Haleyho Rock Around the Clock - Tak jak plyne řeky proud v podání Viktora Sodomy staršího byla v Redutě v prosinci 1956 prvním veřejně hraným rock'n'rollem v Čechách. Záznam na albu je z roku 1957. O rok později se Akord Club rozpadl a jeho repertoár s texty kontrabasisty Jiřího Suchého a prvními skladbami Jiřího Šlitra položil základy poetiky a humoru pozdějšího Semaforu. (Aleš Opekar; sleevenote CD Bigbít / průkopníci českého rock'n'rollu, Bonton Music 1998.)

"Po válce byla dlouhá bída o dobrou muziku, a tak když se potom objevila Sodomova a Suchého Reduta, musel ji objevit každý, komu tohle chybělo. " /21/ Vedle Reduty hrávali hudebníci z Akord Clubu i v pásmech Miroslava Horníčka Pondělky s tetou v kavárně Vltava (1956-57). Britský časopis Picture Post píše o Suchém jako o "Elvisovi z Prahy". V letech 1958-59 vznikají ve stolové vinárně Reduta první text-appealové večery Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého, později ve spolupráci s Miroslavem Horníčkem nazvané Plentuchy. Mezi publi­kem a protagonisty rezonovala potřeba dohovoru. Eva Kozlovská pro to našla jistý důkaz ve Vyskočilově po­vídce Muž s pivem z III. text-appealu: 

,,Proč člověk povídá? Motivy jsou různé. Aby něco řekl, o něco požádal, něco oznámil nebo někoho setřel - a tak.  Ale ve skutečnosti člověk povídá proto, aby, jak říká subtilní básník Hölderlin, řečí dosvědčil, kým je! Nebo jak říká méně su­btilní truhlář řečí Paleta, protože se musí vykecat! A jsme u jádra věci. Nebýt Muže s pivem, kde by byl Homér, kde Dante, Goethe,  Jirásek, Hemingway?" 22 A kde Vy­skočil, Suchý, Šlitr, Grossmann, Šimek? ,,Práce Suchého, Vyskočila a jiných měly svůj dosah, získaly brzy svoje lidi: mohli jsme si dovolit dělat bez subvence, nešlo  pochopitelně vůbec o to stavět novádivadla, šlo o to- domluvit se." /23/

Proč vlastně vznikl nebývalý zájem o Redutu? Publicisté našli různé důvody: nový hudební směr, písničky si žádaly poslech (to tu prakticky od dvojice V+W ne­bylo), ukazovala se potřeba myšlenky, doba postrádala svěží humor a rytmus popěvku, konjunkturární žánry estrády nestačily ani s důvtipem a ani s dechem, chtělo se prý znovu prožívat smutek a naději generace prahu 20. let, zapsané pod jménem poetismus... Nabízela se i otázka, zda nemá nová generace také právo na vyjádření svého pocitu sobě přitažlivým způsobem.

"Protože tito mladí lidé měli důvodné přesvědčení, že svedou víc, než kolik mohli zatím ukázat, žejsou sto vyslo­vit své pocity a myšlenky určitějším a rovnanitějším zp­ů sobem - a protože už existovala prokazatelná společenská odezva na jejich podporu - založili , či lépe řečeno pros­adili divadlo." /24/ Ze zárodečné formy tzv. text-appealu, což je označení pro divadelní představení typu moderního literárního kabaretu, kde hlavním rysem je apelování tex­ tem na posluchače, vzniká spontánně od konce 50. let hs­i torická vlna malých divadel vesměs kabaretního ráz.u V užším smyslu chápeme pojmem "divadla malých jevištních forem" právě tuto vlnu a za druhé tím rozumíme v obecném slova smyslu označení pro zvláštní proud diva­ delního kumštu , který funguje od nepaměti jako přirozený protiklad forem velkých.

Koncem 50. let je na mnoha oficiálních i neoficiálních místech vyslovováno přání vzniku nové vlny kabaretních scén. Jedno takové najdeme i v předmluvě Františka Čer­ného ke knize principála souboru červené sedmy Jiřího Červeného. A přání se plní, ,,když se herec, spisovatel, psy­cholog a pedagog I. Vyskočil sejde se zpěvákem, básní­kem, hudebníkem a hercem J. Suchým nebo když se druhý jmenovaný sejde se skladatelem, klavíristou a poté i her­cem a zpěvákem J. Šlitrem. " /25/ Oba posledně jmenovaní poprvé vlastně náhodou na jednom z Pondělků s tetou. Vznikne divadlo. A kupodivu dosud ne navyklou diva­delně provozní metodou přísné dělby práce. ,,Byl to tak přirozený, přímo klasický vznik divadla, že přirozenější snad ani být nemohl. Byl ovšem za dané situace tak nezvyklý, že připadal nenormální." /26/ K dělbě práce nakonec přece jenom přišlo, ale to až o pár měsíců později.

Na počátku divadla

"Zo Suchého kapely, Šlitrovho talentu, z textappealov v Redute, z nadšenia mladých hercov a z originálnych tex­tov Vyskočilových, Macourkových, Suchého ... zrodilo sa Divadlo Na zábradlí." /27/ Experimentální scénka navazovala na divadla, která tu byla již za války (Větrník, D 99, divadélko na Smetanově lávce v Praze) a rovněž vznikla bez finanční podpory a bez usnesení. Nově a hojně vyrůstající divadla malých forem převzala společenské a sociální funkce "předscén" a dialogů Voskovce a Wericha, Horníčka a Wericha, Horníčka a Kopeckého . Především skupiny studentů se staly nástupní rampou, předstupněm nových podnětů. Vědomě i nevědomě navazovaly na nejlepší v kabaretním zpěvu, v Osvobozeném  divadle, v Divadle satiry.

Jan Votruba v koreferátu Některé dnešní problémy malých jevištních forem viděl tehdejší situaci takto: ,,Těmi rodiči, stojícími v pozadí, jsou: společenský vývoj moder­ního života, tempo a široký růst inteligence dnešního člo­věka, potřeba pohotového reagování na tento neklidný, rychlý a veliký svět, plný životních jistot a nejistot, svět horečně pulsující v rytmu moderních tanců, svět měnivý jako večerní neon; svět přinášející s každým čerstvým výtiskem novin i nové problémy, vyvolávající nově rozpory v lidech. " /28/ Dá se namítnout, že Votrubova slova platí pořád, a přesto neprožíváme expanzi vzniku malých kaba­retních scén.

Malé formy s hlavními znaky stručností, lapidárností, neotřelostí a metaforičností vyjadřování se nejvíce při­bližovaly mentalitě mladého člověka před čtvrtstoletím, nejvíce mu imponovaly. Za velký přínos těchto souborů se považuje jejich prvotní soustředění na problematiku mládeže. A ať již situovaly svůj projev do dávné mi­nulosti, nebo daleké budoucnosti (myšleno po formální stránce), většinou z jeviště přicházela k divákovi sou­časnost.

Potřeba vzniku a vývoje malých forem, divadel a dílen se dělí na dvě oblasti tázání: na podmínky nalezení konse­kventnosti obsahové a formální ve vyjádření nových aktu­álních tematických oblastí a na působení vnějších vlivů těchto nových hlasů. ,,V potřebě vyrovnat se s různými nedostatky společenského dění..., a zároveň ve snaze upoutat co nej­ účinněji své stejně staré obecenstvo, spojovaly podobné skupiny poznovu drobné, satiricky zaměřené jevištní útvary s jednoduchou, obvykle svépomocně vytvářenou hudební slož­kou. Determinováno léty svého vzniku, zajistilo si toto hnutí osobitým projevem vzrůstající pozornost i ze strany širší veřejnosti. Tím se vytvořily dostatečné hospodářské předpoklady pro vznik samostatných profesionálníchscének se sil­ným podílem hudby a zvláště písniček." 29

Vraťme se ale od problémů obecných k začátkům Divadla Na zábradlí, kde se v roce 1958 k trojici Suchý, Šlitr a Vyskočil postupně přidali posluchači výtvarné aka­demie, posluchači AMU, další autoři, herci a zpěváci. Mezi jinými i Ladislav Fialka a Ljuba Hermanová.

Premiérou inscenace KDYBY TISÍC KLARINETŮ bylo 9. prosince 1958 otevřeno nové pražské divadélko na Anenském náměstí v Praze 1. Dostalo název podle postranní uličky vedoucí z náměstí na nábřeží. Čtveřici mladých nadšenců, Heleně Phillippové, Jiřímu Suchému, Vladimíru Vodičkovi a Ivanu Vyskočilovi, svě­řila prostor tajemnice osvěty Praha 1 a divadelní přízni­vec Marta Medonosová. Zakladatelé je v létě a na podzim upravili a v prosinci v něm přivítali první diváky.

(... ) Hned první představení Klarinetů, leporela o 36 obrazech, jak zněl podtitul, vzbudilo mezi diváky i kritiky zvědayost a zájem. Hra plná veselých písniček a vtipných dialogů o tom, jak se ze zbraní stanou hudební nástroje, způsobila na konci 50. let senzaci. Poetikou navazovala na textappealové večery Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého v pražské Redutě. (Martina Musilová, Josef Ru­beš; sleevenote CD Kdyby 2000 klarinetů, Lotos 1998.)

,,Říkáme tomu tak, protože revue by měla být výpravnější , hudební komedie by musela mít náležitou dramatickou stavbu a kabaret by neměl mít děj. Zkrátka je to leporelo, stejně jako dětská rozkládací knížka s mnoha obrázky," /30/ pravil o leporelu Suchý, který ještě v Redutě stačil uvést první verzi pořadu Šest žen. Dobová kritika ocenila inscenaci scény Osvětové besedy v Praze 1 titulky jako "vtipné" , ,,rytmické", ,,opravdu dobré", "mladé", ,,hýřící vtipem", ,,plné fantazie a smyslu pro humor" , ,,odvážné", ,,novátorské"... Zároveň cítila i to, co však bylo řečeno až o pár let později: ,,Kladným jevem je to, že z programu skupin začínají mizet i donedávna hěžné projevy bezradnosti a smutku , čekající generace', sklon k životní pasivitě apod. a proniká sem více životního optimismu a zdravého veselí." /31

Ústřední myšlenkou hry, do které přispěl Jiří Šlitr v důsledku svého odjezdu na Světovou výstavu do Bruselu pouze jednou písničkou, byla touha po míru. Kdyby tisíc klarinetů znamenalo tisíc proměněných pušek, nebylo by čím válčit. Nadšeným ochotníkům se podařilo vytvořit svéráznou divadelní poezii, podpořenou scénou dosud v Praze neviděnou a vymykající se zažitému, navyklému i vyzkoušenému divadelnímu zákonu. Podstatnou složku textu tvořily monologické výpovědi, pantomima, písničky (převyšující úroveň divadelního textu) a napětí, které vznikalo z koexistence různých žánrů a ctižádosti vytvářet ho i dějovou linií.

Lapidární příběh o Zuzaně a muži s trubkou, kteří si přejí mír, a jejich víra spolu s přáním má přesvědčit okolí, měl silné "koření" okolo: Suchého a Vyskočila, známých veřejnosti z Reduty, populární zpěvačku, herečku a šanso­niérku Ljubu Hermanovou, začínajícího mima Ladislava Fialku (více než osobnosti spolu v jedné řadě) a k tomu fluidum novosti spolu s masovou "šeptandou". To všechno dohromady zapříčinilo nebývalý zájem. 

V počátcích Divadla Na zábradlí pokojně koexistovali umělci různého zaměření. Kromě jmenovaných byli ke spolupráci přizváni Miloš Macourek, Václav Havel, Jaromír Vomáčka, Jaroslav Jakoubek, Vladimír Vodička nebo Trio Míši Poláka. Divadlo se utvářelo dalšími inscenacemi. Vznikla FAUST,MARKÉTKA,SLUŽKA A JÁ (prem. 24. 5. 1959) ,,Nová metamorfóza faustovského tématu, tento­krát do polohy kabaretní morality o starém seriózním pánovi Dr. Faustovi a mladém neseriozním děvčeti Markétě, kterou by všichni chtěli předělávat do filistrov­ské, kariéristické a větroplášnické polohy. " /32/ Zábradlí se profiluje i kusy Devět klobouků na Prahu (1960) a Nejlepší rocky Ljuby Hermanové (1962).

Charakter divadla se pomalu ustálil, definitivně se při­brala pantomima a Černé divadlo. Prvními dvěma insce­načními pokusy tu však vznikal nový tvar a dobová kritika nerespektovala základní specifika tohoto tvaru. Pomě­řovalo se textem, bylo však nutno hodnotit kritérii obsaže­nými uvnitř inscenované podoby. Primární roli hrály postoje, nikoli fabule. To koneckonců platilo i pro další Suchého hry, už semaforské.

V průběhu roku 1959 Jiří Suchý kolektiv Divadla Na zábradlí opouští (v Redutě zkouší kabaret Pondělí je ve středu, který je nakonec zakázán, a tak se uplatňuje tamtéž v Nocturné), neboť spolu s Jiřím Šlit­rem a Ferdinandem Havlíkem ho diferencovala představa jiného divadelního tvaru, s větším prostorem pro písničky.

K smíchu všechna představení

Po návratu z Bruselu zakládá Jiří Šlitr amatérskou hudební skupinu. ,,Nocturné v Redutě možno nazvat poslední etapou v prehistorii Semaforu. V této době už píší oba spoluautoři svou první hudební komedii, hledajíce současně prostor pro její uvedení." /33/ Posléze se tímto stává divadélko ve Smečkách, kde byl 30. 10. 1959 pre­miérově uveden ČLOVĚK Z PŮDY. Od toho dne se i datuje vznik Semaforu, v němž se původně mělo uplatnit Sedm Malých Forem. Zkoušelo se divadlo poezie (Divadlo zázraků, Poezie našich dnů, 1960), divadlo masek (Škrobené hlavy, 1960; Johannes doktor Faust, 1961; Sběratel stínů, 1962), hudební kome­die pro dětského diváka se Suchého texty (Ukradený měsíc, prem. 2. 4. 1960). Vše bez valného diváckého úspěchu, a tak nastává obrat k pís­ničkám.

Člověk z půdy byl tzv. divadlem na divadle, revuí, volným dějovým pásmem, přinášející téma rozporu mezi uměním a životem. Vedle úsměvu rozdával i zamyš­lení. Suchý se Šlitrem ho proložili řadou jazzově ladě­ných písniček, které dokázaly samostatně existovat i pře­slo, že byly velmi umně vklíněny do textu. Sice nevinná, leč přeci jen snaha po kritice společenských nepořádků se objevila i v následných inscenacích, ba i v textech některých písniček.

Kontakt se skutečností byl ve hře navozován komic­kými obrazy. Střídání Miloše Kopeckého, Miroslava Horníčka a Františka Filipovského v titulní postavě Antonína Sommera výrazně přispělo k úspěchu u diváků.

Byl jsem vyzván, s napětím jsem přijal. S instinktem jsem šel do neznáma a nejenom, že jsem nelitoval, přímo s radostí a hrdostí se na to ohlížím zpátky. Byl jsem na samém počátku a byla to jedna z nejkrásnějších chvil na jevišti. MILOŠ KOPECKÝ

Po padesáti letech divadelní činnosti se člověk ohlíží. A vidí: místa hluchá, místa plodná. Říkám si: divadlo je buď krásné dobrodružství nebo nic. Za jedno z opravdu krásných dobrodruížství považuji Člověka z půdy s Jirkou Suchým. Jsem rád, že to bylo, jsem rád, že to je. Aspoň takto. MIROSLAV HORNÍČEK 

Stále jsem toužil zúčastnit se, mimo své oficiální povolání v Národním divadle, i spolupráce s nějakým malým divadýlkem. Byl jsem přece jen jejich odchovan­cem a po válce mi velice chyběla . Proto když se zakládal Semafor, ochomejtal jsem se kolem tak dlouho, až jsem byl obsazen do role Sommera, v Člověku z půdy. Mám na ty chvíle nádherné vzpomínky. Připomělo mi to mladá léta v Osvobozeném divadle. Jsem rád, že Semafor je tu dodnes. FRANTIŠEK FILIPOVSKÝ

Posledního z rodu Sommerů jsem hrál já,  Jiří Suchý. 15 let po premiéře "Člověka z půdy" jsme upravili toto představení pro děti. Miloš Kopecký byl prvním Sommerem, Miroslav Horníček hrál tuto roli nejdýl, František Filipovský byl nejoficiálnější - docházelť k nám z Národního - a já zase měl krásnou červenou paruku. JIŘÍ SUCHÝ (Sleevenote LP Člověk z půdy, Supraphon 1989.)

Začínající Waldemar Matuška o Suchém v tehdejší době vypověděl: ,,Nebol však vtedy v obľube. Po novi­nách skor naňho nadávali. " /34/ Přesto Člověku z půdy nelze upřít na tehdejší zvyklosti řadu novinek, kupří­kladu: ,,Místo obvyklých revuálních girls postavili jsme na scénu ve hře Člověk z půdy zcela novátorsky řadu chlapů. " /35/ Suchý se v něm představil v autorském jevištním projevu, v roli Malého lorda, a často byl kriti­zován za to, co utvářelo jeho zvláštnost: za schopnost navázat kontakt s obecenstvem. Toto umění tvořilo základní hodnotu jeho herectví. Milan Lukeš to označo ­val jako herectví kabaretní.

Ten byl výjimkou, jinak se koncem 50. let pod pojem "herectví" vůbec nevztahovalo autorství nebo kontaktáž diváka. Byly to zcela neznámé prvky. ,,Tvar, který nám vyšel, se dal sotva nazvat muzikálem, ale bylo to divadlo, lišící se od všech ostatních divadel a navíc vyslovující cosi, co bylo tenkrát ve vzduchu. " /36/

Suchý a Šlitr postřehli, že mnozí diváci chodí opako­vaně jen na písničky. Využili proto těch odložených, které se nikam "nevlezly", a uvedli je v pořadu ZUZANA JE SAMA DOMA (prem. 7. 5. 1960)

Honza opustí Zuzanu, smutná dívka si pouští k rozve­selení z magnetofonu písničky. V happy endu se milující znovu shledají. Autoři příběhu - Jiří Suchý a Miroslav Horníček - doznali, že příběh byl vedlejší, přednost dostaly písničky  Zuzana "stala se důkazem, že mladý člo­věk této doby dovede pečlivě naslouchat slovům písně, pokud tato slova a tato píseň odpovídají jeho životnímu

1 1ocitu, náladl a názarn." /37/

Přísné oko a ucho kritika vytýkalo sentimentální retro­

, pe ktivnost (ve spojovacím textu byla připomenuta Reduta), clímdokrevnost literární hrdinky, násilnost, laci-

11 ost, naivnost průvodního slova. Na druhé straně se při­

, pěchalo s díkuvzdáním za moderní divadlo písní s řadou t člocvičných klauniád a dvěma zfilmovanými písničkami ( Včera neděle byla, Pramínek vlasů), údajně na hranicích

diletantismu.

"Mám zjištěno , že někteří diváci při mém přednesu M arnivé sestřenice byli v divadle po páté a vůbec nevní­ mali, o čem ta písnička vlastnl je. S takovým publikem bych se také rád rozešel." /38/ Byly tady jiné ambice, snil o se o hudební komedii, ale situace se dvojici Suchý- Slit r vymkla z rukou. Obliba rokemolu, žánru, který byl pro Suchého a Šlitra prostředkem, nikoli cílem, je vynesla

na vrchol popularity.

Část recenzentů (hlavně literárně divadelních teore ­ tiků) se postavila za názor Jiřího Hájka, že k hudební komedii je zapotřebí mít stejnorodý kolektiv a vyzrálé herce kolem sebe, a to zatím Suchý a Šlitr nemají, protože vý ra zně chybí režisérská osobnost, která by soubor vytv o­ i la. Kritikům z řad těch, co měli mimochodem i vztah k populární hudbě a hudební vědě, otázka herců nevadila. Pravda byla někde uprostřed.

Nutno dodat, že faktem zůstává skutečnost, že Jiří

Suchý v Zuzaně našel svou podobu komika, ten dosud d1 y bějící a potřebný "parket" a "výraz". Jemná gr­o

t esknost, šaramantnost, strnulá grimasa - vše podbarveno dčtskýma očima , klukovským temperamentem řízného

tempa. Dodnes to má kouzlo chtěného i nechtěného zároveň.

O rok později se narodila Zuzana číslo dvě, pojmeno­ vaná ZUZANA JE ZASE SAMA DOMA (prem. 22. I O.

1961, písničky Pozvání, Písnička pro Zuzanu, Ach ta láska nebeská, Kočka na okně, Teach me tonight, Bety aj.):

,,Metoda se celkem nezměnila, byla jen zpestřena několika v_ýstupy herců, kteří v rolích nájemníkí't protestovali nebo souhlasilishudbou,kterousiZuzana pouští na magnteo­ fonu." 139! Recitál měl už režiséra pro daný žánr nej­ schopnějšího: Jána Roháče. Potvrdilo se, že ze slibo v­a

ných sedmi forem má divadlo nejznamenitější předpoklady právě k této.

Avšak ještě před touto Zuzanou se hrála dvě předst ­a vení. Páteří semaforské dramaturgie se stala nechuť k morálnímu kazatelství a pokryteckému školometství, odpor k hrabivosti, kariérismu a přizpůsobivosti . Tyto prvky se staly i základní devízou druhé hudební komedie TAKOVÁ ZTRÁTA KRVE (pre m. 12. 10. 1960, písničky Pondělní blues, Píseň o koni, Byl jeden dudák, Marnivá sestřenice, Sluníčko, Sup a žluva, Klokočí aj.), která se stavěla za zájmy mládeže o poznání souvislejším dějem než předcházející Člověk z půdy.

Zápletka se točila okolo příkladně vzorného občana Drábka, vycpaného učitelem, aby mohl sloužit jako vzor pro žáky. Podvod je postupně odkrýván a Drábkovi je rvá­ cena krev. ,,Krev patří nám" jsou slova závěrečné písně, jež parafrázovala proslulý pochod Osvobozených.

Podle kritiků byl divák zmatený. ,,Neví, o-čem je hra, proti čemu je napsaná, jakou má morálku, o čem chce diváka přesvědčit. "/40/ Musí však hra vždy o něčem být? Nemůže vyjadřovat poselství v druhém, třetím plánu než jenv plánu dějovém? Může ho přeci sdělit v režijním pojetí, ve scén ickém uch opení předlohy, ve výsledném tvaru hry. ,,Mládež se do Semaforu jen hme. S čím odchází po Takové ztrátě krve? Nezbývá, než se zeptat znovu div­a dla Semafo,; jak nakládá se SV)'mi talent): co si vlastně

111 rslí o životě, kam kráčí, za co a proli čemu se staví upro­ l'll' ed zápasu světa. " /41/

Rozpor mezi semaforskými recenzemi z prvních tří let 11 ak tivit ou diváků podává Vladimír Just: ,,Ano - právě to, fr posluchači viseli aktérům na rtech, tedy právě ony momenty pNsného zaujetí obsahem, názorem, sdělením

/1\' I )' příčinou i odpouštění ( či nepovšimnutí si) případných

/onnálních prohřešků. Těmito prohřešky - z hlediska sdě­

il'11inepodstatnými- seovšemotovícezaobíral nazíravý

/..rilicismus." /42/ Takový, který "není schopen svou rl'cenzí objektivizovat, tj . zhodnotit dodatečně i svou , roli'

, , pFedstavení." /43/

Jiří Šlitr odjíždí s Laternou magikou za hranice, Jiří Suchý má tedy čas "vysadit" a potěšit diváka svou láskou, 'hri stianem Morgensternem v překladu Emanuela Frynty, v literárním kabaretu PAPÍROVÉ BLUES (prem. 17. 2. 1 961, písničky Malý blbý psíček, Já žiju dál, Želví blues 11,i.), které Suchý spolu s Jurajem Herzem spolurežíroval. Za hereckou příležitost pro sebe ho později považovala Pav lína Filipovská.

Byl to večer dětství, jeho pohledu na svět, večer byst­ rosti, hravosti, poetického půvabu, třebas i nesmyslné kr ásy. Tisk znovu pokládá otázky o ideovosti poezie

11 divadelní tvorby Jiřího Suchého, o jeho "legraci pro k:g raci" : ,,Dramaturgie divadla Semafor si bohužel zřejmě nek lade jiné cíle, než aby se svým repertoárem mladému 1111blikuzalíbila."/44/,,Jetoškoda,neboťvmnohém

.l'měrumají pro společenskyzávažný kabaret předpo­

/.,/ady. " /451 Nejvíce to sílí kolem druhé Zuzany. Tehdy se herci ze Semaforu stěhují a stěhují (Podzimní Nocturné , po němž následovalo Vánoční i Jarní, se hrálo ve Vojanových sadech), protože divadlo ve Smečkách pro­ hl ásili úředníci za nevyhovující.

Po roce cestování odchází téměř polovina aktérů sou­ horu. Waldemar Matuška: ,,M y sme holi produktom žívej, vi1áln ej a rytmus milujúcej mládeže, a my sme mohli ťažko 11r1štartovať na iný kurz,navyslovené komorné umenie,

najmii ak naturel mnohých z nás sa pre to ani nehodil. '

/46/ Není tu řečeno, proč se na Semafor chodilo víc ne jinam, ačkoli Suchý prohlašuje, že hodlá zaměřit pozor nost ke komornějšímu divadlu?

Semafor počíná znovu zářit na slupském jevišti , v květnu 1962 novým pásmem jako člen právě utvořenéh Státního divadelního studia. Je to i rok usídlení divadlan desetiletí v pasáži Alfa, v moderní budově, kde řadu Je

hrával Oldřich Nový ve svém geníálně nazvaném Novém divadle.

Přímo v centru Prahy I

!iemaror stánek má divadelní

Po debatách s diváky pod názvem Ber - dej! se pokr­a čovalo ŠESTI ŽENAMI (p rem. 9. 6. v plzeňské Alfě, 1.0

7. 1962 v Praze Na Slupi, písníčky Bei mir bist du schon, Tu krásu nelze popsat slovy, Pro Kiki aj.) v dráze nazn­a čené už Člověkem z půdy a Takovou ztrátou krve. Staronovým problémem se znovu ukázal nutný předp­o klad nosného tématu, který vydrží na celý večer, dovolí rozehrát komedie do celé šíře a nerozdrobí se v jednotlivé písně, anekdoty, satirické šlehy či gagy.

Autoři věděli, že to stále není onen ideální typ hudební komedie. Zdařilejší než celek sám se jevily izolované scény, především ty s vynikajícími písněmi pro Hanu Hegerovou (Študent s rudýma ušima, Kapka žárlivosti, Pro Kiki). Pavlína Filipovská se zaskvěla v písni Bíle mě matička oblékala. Jinak tu byl vyprávěn smyšlený deník smyšleného krále Jindřicha, povídalo se o tajemných kr­a jinách žen, ale i o tajemné krajině smrti. 1964 byla hra Šest žen obnovena a soubor už předvedl profesionalitu, kde je zvládnutá profese podmínkou k výpravě za umě­

n ím . Šest žen se stalo důkazem, že profesionalita je lékem na diváckou nenávštěvnost neboli krizi divadla.

Stylově čistším tvarem se ukázalo představení JONÁŠ A TINGLTANGL (prem 18. 6. ve Zlíně, 18. 7. 1962 Na Slupi, písničky Vyvěste fangle, Tak jako ten Adam, Koup il jsem si knot, Tatar, Chodila před léty [Motýlek], 'hy bí mi ta jistota, Modré punčochy, Bar Honolulu, Zlá neděle, Klementajn, Honky tonky blues, Tulipán, Lili Ma rlén, Petruška , Škrhola, Šišlala), výjimečné v mnoha

, měrech.

Dovolte, abychom se tímto představením vyznali z lásky ke kabaretům, music-hallům a tingltanglům, ve kte rých' jsme nikdy v životě nebyli, ale jejichž atmosféru 111.šíme.

Tuhle větu jsme s Jiřím Šlitrem napsali tehdy roku 1962 do programu hry Jonáš a tingltangl. Atmosféru sta- 1ých zábavních podniků jsme skutečně mohli jen tušit, Jlroto že když jsme spatřili světlo světa, poslední podniky tohoto druhu už končily svou činnost. Ale kuplety

,\' výstupy starých komiků a kabaretiérů ještě nějaký čas tily mezi lidmi, slýchali jsme je a smáli jsme se jim I jejich naivitě. A dodnes si občas pouštím gramofonové tlesky či fonografové válečky a naslouchám hlasům 1,apomen utých komiků a uvažuju nad tím, jak se během cdnoto století proměňoval humor.

Náš Jonáš a tingltangl di1em napodoboval řemeslo

,vv ých předchůdců, di1em však přinášel vlastní vklad . Po 1působu starých kabaretiérů jsme vyprávěli zcela nové 11tipya zpívali zbrusunovépísničky.Apublikumjepřijí­ malo vděčně. Zdálo se nám, že diváci se nejen smějou 110intám, ale cítí spolu s námi určitou lásku k oněm 1/obám, kdy lidem stačilo jen málo k tomu, aby měli mdost. A že tak, jako my jsme napodobovali staré ko miky, naši diváci napodobovali to někdejší bezelstné

/Jllblikum, zábavylačné a vděčné publikum, které může 11xistovatjenom,kdyžsi jeviště a sál dobře rozumí. (Jiří Su chý; sleevenote LP Jonáš a tingltangl 1., Supraphon 1989.)

Suchý a Šlitr (ten na jevišti poprvé) humo rně, iron ick a melancholicky rozmlouvali o pocitu a pojetí světa Divák byl zasažen především nesmírnou up římnos tí, s kte rou se vzpomínalo na fiktivního kabareti éra Jonáše Nosnou linií se nestal příběh, ale vzpomínky na podrob nosti Jonášových cest a "turné" a přehrávání jeho reperto áru. Bylo to kabaretní divadlo, o němž Oldřich Nový pro­

hlásil: ,,Zažil jsem už nesčíslne"k.rát na divadlech , v revuích. i kabaretech nizná putování a cesty kolem světa, ale cest, Jonášova mi nic z toho nepfipomíná a jeví se mi tak, jakol by tu nic takového ještě nebylo." /471 Šlitr se tu stal her­ cem z funkce. Z jeho neherect ví a jisté zápornosti z něho bylo učiněno pozitivní maximum. Určující pro jeho účin­ kování na jevišti byl zřetelný rozpor mezi Šlitrem "život­ ním" a Šlitrem "jevištním".

Textaři Suchému se více než úspěšně podařilo postih­ nout dobu a atmosféru té které končiny, kam všude Jonáš zavítal. Poeticky znovu zpřítomnil šantán, pro který bylo vždy cha rakte ristické , že herci v něm dělali vše tak, aby to v hledišti vyz nívalo dvojsmyslně, protože právě ona poloha dávala šantánovým aktérům velký prostor a nabí­ zela možnost aktuálního působení. Suchý vnesl do svých textů určitou dvojsmyslnost. Vedle záměrné nabídl i nezá ­ měrnou možnost a příležitost člověku si tuto dvojsmysl ­ nost uměle vytvořit. Pak záleží na každém individuálně, co chce ze slov a textu vyčíst. Na jedné straně to podpo­ ruje fantazii čtenáře či posluchače, na druhé to může až nepříčetně uškodit autorovi, neboť například autorský sub­ jekt chce vypovědět kritickou nadsázkou a satirou něco pozitivního o době, ale neupřímný vnímatel hodlá slyšet jen a jen onu kritiku, nevidí na podstatu, do hloubky jevu. A rázem je tu nesprá vně vyložený text, povídka, hra - a nakonec i autor. Právě toto postihlo i tvorbu Suchého a stalo se příčinou rozporného výkladu a jeho dlouholeté

klatby.

Vraťme se ale k Jonášovi, jehož poetika není poetikou písniček (ty tu ostatně opět existují samostatně - hojnost

1 umofo nových vydání), ale poetikou výstupů a čísel, poe­ ilk ou revue, music -hallu, varieté a cirkusu. Její tradice nás 1 uv ede od mimů ke komedii masek, k pantomimě a k cir­ k usu v jeho moderní podobě, od cirkusu a music-hallu h Chaplinovi. Z principu montáže jednotlivin pak vyrostla poe tik a všech projevů divadlem malých forem. Drama- 1 h; ká fabule u nich byla překážkou k tomu , aby si hra uchovala jakési trvalejší sepětí s bezprostřední podobou

l vota (Člově k z půdy, Taková ztráta krve).

Smysl všech výstupů, anekdot, příběhů a písní byl v lom, že žádný neměly. Vyplýval z toho, že malé věci se 11 váděly ďo souvislosti s velkými . Z toho důvodu se mohl td át humor samoúčelným, ale právě komický prvek lonáše vytvořil možnost stát se progresivním činitelem cskéh o divadla a literatury. Herci jakoby se stali bezpro­

H IT'cdními účastníky procesu tvůrčí improvizace a ohlas obecenstva byl poprvé v souhlasu se stejně příjemným při­ lj · lí m u recenzentů. Jonáš se stal klíčovým momentem vý voje i symbolem snah Suchého a Šlitra.

1 963 hostuje Semafor v Berlíně, EXPO Zuzanu hraje

v Polsku a německy v Holandsku. Suchý a Šlitr vystupují ve Formanově filmu Konkurs.

A znovu byla na pořadu forma prezentace písniček:

ZUZAN A NEN1 PRO NIKOHO SAMA DOMA (prem.

. 3. 1963, písničky Co je blues, Theo já tě mám tolik ráda, I lamlet, Barová lavice, Zčervená, Život je pes, Motýl, Oči 111á sněhem zaváté, Zdvořilý Woody, Z mého života aj.). l'rctí Zuzana obsahovala náboj jemně ironického šlehu k sobě samé. Vyrukovala se satirou na pitomost slečen, na hczduché a oblbující slaďáctví běžné šlágrové produkce , 1 lc ve dle toho i s radostí ze života a s legrací z lidských labos tí. Šlitr jako herec a zpěvák byl stále osobitější

1 Suché mu tisk opatrnicky přiznal, že se zdá být tvůrcem

lvé poezie doby.

V roce 1964 zahájili v Semaforu dlouhou sérii recitálů populárních zpěváků. Řadu započal RECITAL 64 (prem. t 3., písničky Tento tón mám rád, V kašně, Černá vrána

aj.), patřící dvojici Suchý- Šlitr. První tu přesvěd čil o sv interpretační osobitosti a jedinečnosti (Blues o stabilitě Blues touhy po světle). Umělecky vyrostl i ten druhý: ,,Jiří Šlitr v jemné souhře se svým partnerem vytvořil opravd , tak mimořádně výrazný komicko satirický typ , zneuzna lého' zpěváka s buřinkou, neštastnou tváří a skvělým umě ním zpěv ní parodie , že si bezpečně podmanil sál. " 148. Z někter ých míst byl recitál ústřední dvojice divadl pochopen jako opětovné vzdávání se šance, ša nce utkat s filozoficky se světem. Jenže střetávání tu bylo, na malé prostoru - v miniaturních písničkách. ,,Naléhavě cítíme, ž ohlas našich písniček není žádná schválnost, nýbrž důka

o tom, že na tuto potřebu odpovídají."/49! Podobně tom bylo i v pořadu NOVÉ PÍSNIČKY SEMAFORU (prem.,

14. 9. 1964). Suchému vychází v Klubu přátel poezi první LP deska - Jiří Suchý: Písničky - a k ní hned dv ' knížky (Klokočí, Semafor).

Sympatická náhoda chtěla tomu, aby se jako prv současně objevily na pultě prodejen gramofonových desek profily dvou našich nejprotichůdnějších interpretů z oblasti zábavné hudby. Karel Gott, zpěvák par ex­ cellence, disponující výborným hlasovým materiálem

a pro tuto oblast interpretace přímo neobvyklou techni­ kou, a Jiří Suchý, pěvecký komik a svým způsobem pro­ jevu samoúčelné pěvectví přímo popírající, dokumentuji svými nahrávkami nejen své vlastní umění, ale i celou šíři pěvecké interpretace u nás.

Suchého deska se skládá ze dvou částí,· je paradoxní, že při všech skladatelských úspesích semaforské dvojice sympatičtěji vyznívá strana cizích melodií. Textově i interpretačně působivé a osobité je tu Suchého tlumo­ čení Ellingtonovy Sophisticated Lady, stejně jako už z podání Pilarové a Matušky známá verze evergreenu Stars fell 011 Alabama . Suchého partnerka Jana Malknechtová ovšem ani zdaleka nedosahuje úrovně své předchůdkyně, vysoké tóny jí vyznívají rejstříkově

111/li.foě, ba operetně, a celková úroveň snímku tím trpí.

I l vi! melodie z Divotvorného hrnce a americká lidová Půl

/llirku s texty V+W jsou v Suchého podání velmi živé

I Nkoroautentické.

Ale právě vtip a myšlenková obsažnost dvojice

\,'V obozeného divadla je velmi přísným měřítkem pro 111YkteréménězdařilétextySuchého.Všeseaninejtalen- 11vn11ějšímautorůmnepovede a rýmy jako znova - slova 1111/ ř{ víc do "básnického" inventáře mistrů tanga, než 1·1nře té úrovně, jaké je Jiří Suchý. Ostatně přísnější 111torská cenzura by byla prospěšná také písničkám

S z druhé strany desky. Tady upoutá vedle dobře

116mémelodieKrajina posedlá tmou původní verze Zlé INfěleaznových,dosud na deskách_nevydaných písni­ k Bety a V kašně. V nich najdeme na jedné straně

1/11v11íihudební vtip, na druhé pak skvělou vlastnost ft( rn{ S+š říkat vážné věci prostě a nadlehčeně . Faktem 11v.fcmzůstává,žeSuchého pěvecký projev roste a padá 1 i /rovní písniček, zvláště její textové stránky, a tak škoda, 11a této reprezentativní Suchého desce nebyly zopako­

ťt/11yjehonejlepšíkreace,napříkladTulipán.Itakovšem deska dobrým portrétem pěveckého stylu Jiřího Su ­

• lt tfho, jednoho z našich nejosobitějších a nejpozoruhod- 111YUchinterpretůzoblasti malých žánrů. (Leo Jehne : l1rti fily pěveckých antipólů. Plná hrst písniček S+Š ... lofodie,3,1965,č.9,s.214.)

V zaběhnutém písničkovém divadle přinesla sezóna 11 1/65 další experimenty. Aby jich tu nebylo málo, tak 111 vnou dva. Semafor se stal pro obecenstvo, které se neu- 11\lc doplňovalo mladými lidmi a nestárlo tak s ústřední dvojicí, prototypem modernosti. Fandilo se typem fandov­

,l ví hvězd populární hudby, mládež tu ale vyhledávala jiné

1111 huty , než chtělo divadlo, jehož budova byla v rekon- 11 uk ci, a tak se hrálo v Městské knihovně, v Paravanu IV prosin ci 1965 tam měl premiéru pořad Dvacet, svým působem recitál Orchestru Ferdinanda Havlíka, věno-

vaný dvacetiletému působení jeho kapelníka v orches trech) nebo v Kobylisích, dávat. Na čáře mez i jeviště a hledištěm to přestávalo jiskřit, ackoli se kuly velké plán na poli filmovém .

Je v práci - jedna sekvence, kterou jsme skoro n černo točili na ulicích západm1w Berlína ještě s Miloše Berglem, je už hotova. Další sekvence máme toči v Moskvě, v Pařtži, v Londýně a v New Yorku. Tyhl, scény de'1áme jen v pěti: režiséři Forman s Roháče kameraman a my dva. Scénář je psaný tak, aby každ , město charakteriwvalo něco typického - něco, co s opravdu nedá točit nikde jinde. Tak třeba londýns k, sekvence se bude natáčet uprostřed světoznámých vos ko vých figurín v panoptiku madame Tussand; Koupil jse si knot 'l/JÍvá Jiří Suchý na ohromném londýnském sme tišti starého materiálu, kde najdete v haldách opravdi všechno, nač si vzpomenete . A častušku o Petruškov. chceme točit v Moskvě v Čajkovského sále za doprovodí nějakého mamut{ho ansámblu, třeba Alexandrovců Bude to dost těžký film - Jonáš je totiž vysloveně diva delní záležitost, ale do konce příšt{ho roku musí bý hotov. (Jiří Šlitr v rozhovoru s Lubomírem Dorůžko u, Melodie, 3, 1965, č. 1, s. 1.)

Rozhodnutí neučinit z jeviště koncertní pódium pr, fanoušky populární hudby, jak si přála část publika, zna menalo pro řadu lidí značnou dezorientaci . Dělo se t právě kolem uvedení SEKTY (prem. 11. 3. 1965, písničk Zpěváků a herců sbory, Jak se plaší zlé sny, Orname nt Blázen a dítě, Pokud vám jde o děj aj.).

O Suchého nové hře Sekta bylo již napsáno mnoh o, ba řekněme víc než všechno . Patřím totiž k těm, kdož se, domnívají, že přičítat tomuto dz1ku nějaký větší ume1ec význam by bylo projevem dobré vzUe, která by se moh la vymstít (myslím jakožto předpoklad sebeuspokojem)

/11/lvě Suchému a Semaforu . Domnívám se ovšem, že

,1•1kta opravdu znamená určitý uzlový bod ve vývoji 111 /ora i divadla: naznačuje úsilí rozepnout přece jen

1 111111ěrnětěsný krunýř dosavadní "semaforské estetiky"

1 tároveií dokládá neschopnost nalézt nějaké jiné nosné

11 r/11cipy . Není to první rozpačitý projev - stačí připome - 1 11111 umělecky velmi problematické Klarinety; tentokrát

,, situace o to symptomatičtější, že jde o nezdar přímo na do mácím divadelním poli. Zda se objeví v přijatelném 1 ' 11se nějaká nová východiska (možná, že ji naznačí při­ wavovaná "opera" ) je pak otázkou, kterou newdpoví 1/ kdo jiný než Suchý a tvůrci Semaforu sami . V každém

11 / 1f/ adě je jasné, že doba prvního Sturmu und Drangu11 t rovna tak bouřlivého ohlasu je pryč - to ostatně sou-1 •/, ( scelkovým přelivem zájm ů,vkusu,atmosféry- a že 111 / tolik chválená profesionalizace není sama o sobě

1 1' hopna nahradit nedostatek nových koncepcí.

Vraťme se však k Sektě sam otné.Patří Suchému měř sevším všudy (te xt,písně, režie) a autor ji charak ­

1/1rlzujejako hru o nebezpečí egocentrismu ústícího až I ' '1,obezbožnění.Cožoto,témajetonosné,vezpracování 1 1(, ak v podstatě mizí a mění se v záminku hromadění ktů řekněme surrealistických, čímž je občas tvořen k11mický efekt, častěji však pocit rozpaků z něčeho neau- 1 111/i ck ého, ,,připomínajícího", pseudohl ubokého.Re­ l111/vněnejšťastnějšímvklademjsoupísničky - Suchému

111 podařilo vytvořit řadu nápaditých melodií, navíc sce­ f1111ýchjakousivýrazovoua stylovou jednotou a mířících

1 11 1 svémcelkukjinýmcz1ůmnež mířísériovápísničková

/ 1/'0duk ce. Nejsme si však jist, zda ostatní hudba, jež je 1 /flcm Milana Dvořáka, a vůbec orchestrální aranžmá 11 (\'/liček neoslabují svým mířením v jinou stranu a kone­

, k11nců svou konvenčností právě ten zmíněný sympatický

1 •1,· Suchého písniček . K interpretační stránce budiž

,,t'eno, že výkony instrumentalistů jsou na úrovni, zatím 111 vokalistky nejsou u dna svých možností a na úrovni 1 111 fa.davkťt. Nejsvěžejší okamžiky představení :komické

duo Filipovská - Křesadlová. (I. P.: Suchý - Suchý Suchý. Melodie, 3, 1965, č. 6, s. 137 138.)

lttllTope ra", obsah však byl čistě neoperní: Uli a Vanil_ka

1 1 ozvádějí, jenže listonoš přináší telegram o ve em,

di' d iclví po tetě. Manželé se pak rozcházejí nebo schaze11

Příběhem se Suchý pokusil navodit podobenství , jenJ prnllc vyhlídek, jaké mají na bohatství by bylo záminkou k rozpoutání různých fantaskníchl11 111 ní cí sit uaci.

obrazů. V Sektě hledal nové možnosti a pokoušel se vze

při neustále se

přít zaběhnutému žámu záměrně: ,,Já ji psal bez jakékoli kontroly, já se nechal unášet jakejmakoliv nápad}; šel sem systémem koláže. Vymyslel jsem si nápad, pak k němu, aniž bych viděl, jak hra skončí, nalepil další." ISO! Takto se mu pod rukama zrodilo i zmíněné téma. Sekta ale

Semafor určitě více "zdivadelnila", což obzvláště vyniklo vedle dalšího recitálu.

Řtká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ovšem toto pořekadlo neplatí v případě druhého Recitalu v Semaforu. Hledání, jak uplatnit dva "Zlaté slavíky"- c1eny divadla, vyústila v nápad opakovat typ pořadu,

Již dlouho dopředu ohlašovali Jiří Šlitr a Jiří Suchý 1111111 jazzovou operu, ale její premiéra v polovině června 11 Sl' maforu přišla tak trochu do ticha. Rozhodně se její 1tklnma nedá srovnat s filmovými "Klarinety", i když 1(/em byl, b.yt' u mnohem uiizno okruhu obecenstva, 1f11/ 11ě intenzívní. Nechce se mi však psát běžný referát 111111/ e vžitých kritických zvyklostí - bylo těch referátů

,/11,1·1 a všechny se shodují, že Dobře placená procházka, '11kautořisvé nejnovější dz1o nazvali, se podařila. I l(lřfmně s tímto názorem souhlasím, přesto však bych

/tlěf ne'1wlika glosami poukázat nejen na klady, ale i na 111Ykte ré problémy, které se po třetím zhlédnutí

v němž v minulé sezóně sklidili úspěch Jiří Suchý a Šlitr." l1rocházky" staly z okamžitého pocitu jistotou, třebaže

Přirozeně, že repertoárovou sféru takového pásma určuje založení a záliba sólistů - v tomto případě Evy Pilarové a Karla Gotta.. . Co však dalo celému pásmu pečeť dobré zábavy, byl vtipný, zdravě jedovatý - to zna­ mená s přiměřeně dózovaným jedem - spojovací text Milana Schulze a zejména komický talent Vladimíra Hrabánka, technického zaměstnance Semaforu, který dal pásmu písniček kabaretiérský šarm a švih. Recitál li měl úspěch, ale byl jen vyplněním času v době přípravy na významnou událost - na premiéru op e r y. (J . P.: Dvakrát Sem afor.Melodie,3,1965,č.9,s.208-211).

DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA (prem. 15. 6.

1965, písničky Nejkrásnější krajina, Je dusno a těžko,

• Haleluja, Nevyplacený blues aj.) byla muzikálem, který očividně navazoval na tradice Osvobozeného divadla s Ji­ řím Voskovcem, Jane m Werichem a Jaroslavem Ježkem. Snahu o "ve lkou divadelní formu" podtrhl už podtitul

,,,, osobní.

Nuže, co je jisté?

Před evším to, že v součtu kladů a záporů výrazně pře- 111,1l (ií první a výslednicí práce tvůrců i interpretů je 1111m vd u dobrá, vtipná a vkusná hudební zábava. Ovšem 1/11/ 11ě jisté je, že první část inscenace až ph1iš očividně 1 1fc 111yšujedruhou; jako by se najednou autorům nedo- 1/tlvalo dechu, aby pokračovali v gradaci, charakteris ­

//ťké pro první dz1. Domnívám se, že příčina stagnace je 1111/ritř dz1a, v jeho autorské tkáni, a rozpačitost interpre­

• , 1r1 11{ je jejím následkem. ( ... ) Metoda opery slouží spíš

A /nkési parodii, jestliže místo árie se tu ozývá třeba

/l/11cs, fox -polkový kuplet nebo výrazový jazzový šanson . t ,, ) Vlas tní dějová zápletka i osoby, které ji spřádají, mi 111 /lce často připomněly commedii dell'arte, byť neměly 1111(/ičníkostýmy a masky.V Suchého listonošské pele­ r11if ožil Kašpárek italského divadla Pulcinella, v páru 1 //ld ých lidí Vanilky a Ulliho Colombina s harlekýnem,

pod buřinkou Šlitrova advokáta chvástavý a vnucující s notář a v postavě tety Brockefellerové bohatá neznám dáma, a hráli nám prastarý přtběh o vlivu peněz na lid, ský "cit" ve vydání roku 1965. (J . P.: Dvakrát Semafo Melodie, 3, 1965, č. 9, s. 208- 211.)

" V šestiletém hledání SEMAFORU a jeho hlavníc tvůrců, Suchého a Šlitra, má jejich crazy komedie DOBŘ PLACENÁ PROCHÁZKA zásadní a přímo historick význa m. Uzavírá totiž prvou , zkušební etapu hledání vlast, ního divadelního , ryze scénického útvaru, k němuž vedl , cesta přes volná hudební pásma kabaretního typu a pře důleži tý, samostatný pokus Suchého Sekta." /51/

Divadlo napovědělo, kudy se bude v dalším usilová ubírat: ,,N aše perspektivy jsou tyto: do příští sezón. chceme přenést,Dobřeplacenou procházku', (...)která s, poněkud vymyká tomu, co jsme dělali dosud. Je v tom ta trochu záměr - nepokračovat prozatím v tom, co už tad bylo. Mám pocit, že vděční diváci by sice chodili n

,Zuzanu po deseti letech' - protože poslouchat písnic'ky s nikdy neomrzí (ale zpívat je - to ano, zvlášť, když je t, pořád), ale není možné ani únosné dělat stále totéž_ " IS

Skutečnost však byla s tímto v rozporu. V nové sezón nepřišli v Semaforu s ničím novým, jen pro ty "vděčné' uvedli další díl seriálu: ZUZANA JE VŠUDE JAK DOMA (prem. 22. 10. 1965, písničky Modré džíny1 Písnička pro kočku, Kytky se smály, To nám slečno nectě lejte, Na vrata přibili můj stín aj.).

A poprvé jsme ji také přivítali na scéně v podob pi°ivabné Zuzany Buriánové. Jak už to v Semaforu býv spolu s ní a ostatními interprety také na dvacet novýc melodií, které pro představení napsali Jiří Šlitr, Jiř Suchý, Ferdinand Havlik , Karel Mareš, Angelo Michaj lov, Pavel Kopta a další. Zatímco však všechny tři před, cházející Zuzany stave1y především na vynikajících inter, pretačních výkonech, dává Semafor tentokrát přt7ežitos

111/ ltdým, v ne7wlika případech téměř neznámým zpěvá - 11111 a zpěvačkám, což se ve výsledku ukázalo dost pro­

/1111//iatické. A tak jediný obdivuhodný muzikantský výkon

111 11dá na vrub orchestru Ferdinanda Havlika ... ,Zuzana

,, 11.fodejako doma' tak trochu postrádá svůj původní 1k fící náboj: přináší však vtipné tvúrčí i režijní nápady,

/lt'llmyšlenougradaci představení a dále rozvíjí svéten­ l1•11ce ,dělání si legrace' z věcí, které si to zaslouží - viz 11 /w parodii na českou lidovou beatovku ,Zasadil jsem 1111 valinku ', v níi, se znovu blýskne Havlikovo živelné1 . lrhují cí muzikantství. (Nina Dlouhá: 16. 11. Apollo - 111111( pro dva 22. 11. Semafor - Zuzana je všude jako

111111a. Melodie, 4, 1966, č. 1, s. 16- 17.)

V představení pěveckých hvězd přišla řada na Hanu I h'gcro vou. Skvostným partnerem jí byl v RECITALU( 1%6) Miroslav Horníček. Premiéra pořadu se konala PI, 2., ten se stal i díky režii Jána Roháče vyvedeným 1 llvú ckým zážitkem. V rozhlase se začal vysílat písničkový p11t 11d Gramotinglta ngl (první realizován 3. 10. 1965). Na 1111h lasových vlnách vydržel až do roku 1968.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr byli v té době už vyhraněnými p11 váky, komiky, skladateli a herci, proto si zasloužil 1/dý recitál vlastní. Suchého BENEFICE (prem. 28. 9. 1%6, písničky Neotálej, Nedělejte ze mne chudinku, Kdo I, Tul ák, Toulaví zpěváci, Píseň Hamleta o hvězdách, Na IM 1vý m dvojplošníku, Kamarádi aj.) představila potul- 111%> zpěváka, zpívajícího na dvorcích činžovních domů.

1 jevišti se objevila Po takové ztrátě krve opět i dětská l11 d i nk a. To Suchý ještě nemohl tušit, že jeho herectví , I 11•1 6 si vynu cuje partnera, se bude po Šlitrovi smrti jeden

" o dítě opírat. Benefice byla i jedinou hrou, kde Suchý p11l up racoval s Miloslavem Šimkem a Jiřím Gross- 11111nncm . Oba si tu zahráli hamletovské hrobníky.

/Jene fice je velmi dobře vystavěna, jejími prvky jsou

111111úe, inteligentní humor, upřímnost. Za úsměvem se

často skrývá pohled na vážné věci a celek je jakým s autoportrétem, dá-li se to tak říci, Jiřťho Suchého . O písnic'Jcy Toulaví zpěváci přes temperamentní beatovk Neotálej (která má snad největší zárodek budoud h hitu) až po sugestivní osobní konfesi skladby Kamar ád, v závě!u to je opravdu veliká gradace, ve které zaujmo Suchého hry na Hamleta a na Fausta. Na jevišti ho pro vází vždy jedna partnerka - talentovaná malá Lenk , Hartlová nebo dospělá Zuzana Buriánová. Snad je t, šikovnost režiséra Ivo Paukerta (ostatně ji projevil práv ve spádnosti a gradaci celku inscenace), že její jevištn. neohrabanost, špatná dikce a velice diletantský pěvec projev, jemuž nemůže být půvabný ?jev dostatečnou pro tiváhou, nijak nebil do očí a uší. (Jaroslav Přikryl. Semafor 28. 9. 1966 Benefice 29. 9. 1966 Ďábel z Vinohrad. Melodie, 4, 1966, č. 12, s. 280-281.)

Šlitrův recitál se jmenoval ĎÁBEL Z VINOHRA (prem. 29. 9. 1966, písničky Slavná obhajoba, Tři tety, C jsem měl dnes k obědu, Jak se zbavit dámy, Sleč n v sedmý řadě, Propil jsem gáži, Tragédie s máslem, Me lancholické blues aj.) a byl postaven na klaunerii osob právníka Šlitra a na komediálně napsaných a podanýc písničkách. Za hraným světáctvím, sebeironií a atake šoku na diváka bylo poznat, že Šlitr není bůhvíjaký hern a zpěvák, ale typ.

Den po Benefici se objevil na jevišti Semaforu Ji Šlitr s obligátní buřinkou na hlavě a s talířem a párke v ruce a shovívavě vyzval obecenstvo, aby zůstalo sedě Tak začal jeho ,monorecital' s atraktivním názvem .. Kdo má v povědomí Šlitrův ?jev i jevištní typ a srovná s ho s titulem inscenace, o které ví, že v níje právě on hlav

ním ,hrdinou', neubrání se úsměvu. A na humor vsadi, jak autor textu Jiří Suchý, tak režisér Jiří Menzel. Šli sám dodal pro sebe písničky, které dovede vytvořit práv on: jsou vtipné, je v nich plno všelijakých lehce iron ie

1 11'/t narážek, citací a asociací a obecenstvo se baví.

/11nf.evceléprvníčásti leží vše na protagonistovi - při 111/ /epší vůli však nemohl on sám udržet atmosféru, kte- 111111ytvořil,stejnými prostředky, totiž humorem verbál ­ i ftn. Přitom budiž řečeno, že právě Jiřť Šlitr umí navázat

,111/akt s obecenstvem, což se mu i tentokrát podařilo,

tltt minuty před přestávkou se poněkud vlekly . V druhé

• ,l1•fik němu přibudou čtyři slečny, které dělají, že se

, lltifjf za jakoukoli cenu dostat k divadlu. Humor se mění 1•11rbálního na situační a krev se rozproudí... (Jaroslav l'rlkry l: Semafor 28. 9. 1966 Benefice 29. 9. 1966 Ďábel

\l/11ohrad.Melodie,4,1966,č.12,s.280-281.)

,, V obou inscenacích jsou páteří písničky a písně.

\11111rskádvojice po jakémsi odmlčení, sporadick ypřent- 1•1111111 jednotlivými skladbami, doslova vysypala z ntkávu 1111 ťt yřicet novinek. A dobrých! Ale nejen to, přesvědč ila,

,,ýv oj Semafoni vede od ,autonomních' písniček - sklá­

,l,11n'ch celkemvolněv pořady - k jejich zdivadelnění, že

,1111 irace tohoto ústavu jako divadla vzrostl y a nabyly

11'111 zřetelného tvaru." /53/ Nastal zkrátka přesun žánro­

, lm tě žiště k obsahu a atmosféře písniček. Semafor se 1 1111na lu stával scénou zcela jinou nejen lokálně, ale i žán- 111vč a obsahově, než býval kdysi. Stále měl však co říci, d11 once i evropskému publiku (pařížský zájezd 1967 plN ničkami z Benefice; Théatre des Nations , Petit Odéon

p1cm. 12. října 1966).

"Sp ecifika autorského typu Suchého je ovšem stále

,,11111cí a má stále dosti široký okruh příznivců, ale z vněj -

1, I, i vnitřních důvodů nemá již onu původní sílu a půso­

/,11•0,1·1 témě ř univerzálního výrazu životního pocitu jedné

,, ,11,race ." /54/ To bylo zákonité a pochopitelné a Suchý 1 ,tl,o foditel divadla si tento fakt uvědomoval. V nadchá ze­ llil d i vadelní sezóně 66/67 poskytl větší prostor talento -

,111 1 komické dvojic i Šimek a Grossmann. A příliš horkou 1, Illou, bez Jiřího Šlitra (ten byl na Svět ové výstavě

Montre alu ), ,,ušil" další pásmo písniček.

Pořad TAK CO, PANE BARONE (prem. 14. 9. 196

písničky Modrý tričko, Hej slečno opálená, Mám sve z ostnatýho drátu, Ukrejvám rozpaky, Rámusy blue

1 ,ll1oun ?, ptá se pan primář". Opíral se o poměrně silnou

,li j11 vou linii, o příběh v nemocnici nevalné pověsti, neboť

l'ilni pacienti tu doposud opustili svět. V nemocn ici se

Plakala panna plakala, Rappy end aj.) byl řešen jako pře

l ,11 ,1 ho j ně pořádají mejdanové

večírky tak dlouho, až

náška člena orchestru, doplněná světelnými obrazya pí ničkami.

Mezi zpěváky dominuje pěveckou jistotou a sao výrazu Eva Olmerová a dobře zpívají i tančí Ha Pazeltováa Milan Drobný. Ale i oni - stejně jakosna ž iv , Lilka Ročáková, Zuzana Buriánová nebo Miki Vole-k s, potýkají začasté s nevhodným materiálem, kterému chy jak melodická, tak textová invence a přitažlivost.

Jednotlivé písnic'1cy jsou svázány v jeden celek povú kouo nešťastném muzikusovi ve službách bezcitnéh pana barona, kterou rozc1eněnou na etapy a vsunovano mezi jednotlivá hudební čísla přednáší co nejvážně_ Evžen Jegorov. Text je povětšinou řídký, naivnía be: většídávky vtipu a jeho hodnota obzvláště v druhéč á.s rapidně klesá; navíc se nepodařilo skloubit jej s jednot/i výmia zcela nezávislými hudebními čísly. Doprovo skladeb obstarává nový orchestr divadla Semafor,v něm účinkují známí i rutinovaní hudebníci (R. Rokl, F. Čec

M. Růžek, F. Sojka, P. Kaplan aj.), kterým se všakdosu ,

nepodařilo vytvořit kompaktní celek. (Stanislav T it.zl

19.6.1967: Semafor Pan baron v rozpacích. Melodie, 5,

1967, č. 9, s. 210.)

Suchému se prostě nepodařilo skloubit hudební čís] s povídkou. Vše tu působilo oddechově, bez většíc ambicí. Nabíral se dech k většímu tvaru - k muzikálu Zároveň proběhla v březnu premiéra dalšího RECITALU

tentokráte Evy Olmerové.

Muzikál nesl jméno POSLEDNÍ ŠTACE (prem. 2.4

de najevo, že primář je vlastně zahradník. Nezbývá nic

p1111ho než změnit zdravotnický útulek v útulek těla ,

llť včstin ec.

Jif-í Suchý se v roce společenské krize pokusil o podo- 1• 11\lv í krize vztahů mezi lidmi. I v textu písně Funebr 111111 I se dá najít moment, kde připomene kritiku, jež by I plúla zcela neomylné tvůrce:

Morfium a flaška vína Re kvie m a světlo bledé 1 llavně že se zapomíná Na to co se nepovede.

- Spoustu svých diváků jste pobouřil "Sektou", teďll' zase, i když proti svému záměru, napsal politickouullru. Myslíte si, že se někdy všichni smíří s tím, žeuu na vás dosavadní šablony krátké?

lludou se muset smířit, poněvadž já jsem se s tím už 1111m l taky. I já jsem měl určitý šablony a určitý před- 1l11vy o tom, jak se budu vyvíjet jakožto tvořič (to je hezký 1( 1111(1 ) nebo stvořitel (nezaměňovat se stvořitelem),

,1 1 /tlkone c jsem ,jistil, že se vyvíjím úplně jinak. Vždycky ',krátka zaskočím a překvapím něčím, co bych od sebe

, 111,ec nečekal. (Jiří Novotný: Rozhovor po činu s Jiřím

\'IIC'hým. Jonáš.Neprav idelnik Klubu spřízněnýchduší divadle Semafor, 2, 1968, č. 6, s. 9.)

Představe ní obsahovalo i několik povedených pism, 11'1 vy bízely k optimismu , že přerostou rámec divadla. I 1 jako tomu bývalo dříve. Kolektiv Poslední štace byl

1 96 ,8

písničky Povídal nám jeden zpěvu znale,c

Funeb

h istorii divadla poprvé dokonale vyrovnán, nevznikly

song,Hore č ky, Taková láska, Ať žije hudba ať žije smích

d né, v minulosti tak často recenzenty připomínané

aj,.)

celýmn ázvem "Proč nám říkají Poslední štacea mn

l11•1 •i.; ké disharmonie . Samostatnost Suchého a Šlitra

neume nšo vala nijak, ale naopak znásobovala jejich os bitost.V řijnu a v listopadu se Semafor stačil ještě pře

stavit v Renitens Theatru ve Stuttgartu a v divadlech jeho okolí.

"Naše publikum nezapomínalo na Jonáše a jeho ting tangl a rovněž nám se po pořadu tohoto typu zasteskl A tak jsme v květnu 1969 předstoupili pl'ed divák

s ja k:)' msi pok račováním . Jonáš a doktor Mat race se te1 kus jmenoval. Jonáš se v něm po létech setkává s pian i tou, který ho kdysi doprovázel. "/SS/ Oba pak vzpomína na minulost a zpívají jak staré, tak i nové písničk

Podobně jako v třináctidílném televizním seriálu Gran supertingltangl.

JONÁŠ A DOKTOR MATRACE (prem . 22.

1 969 , písničky Margareta, Kosa, Bledá slečna, Jo to jse ještě žil, Kubistický portrét, Proti všem aj.) byl vcel zdařilou reminíscencí na postavu Jonáše. Symbolicky s jím uzavřela "zlatá éra Semaforu", neboť: ,,Doktor Proko,

,1 A/orlatelských osobností "přežil", a to dokonce za 11 ť11 fif J,o zájmu publika. Onu "zlatou" éru však již zopa- 11 1'/ t / nemohl. Změnila se doba, široké posluchačské

, I \' lv y zaujaly jiné hudební proudy, divadelní vývoj

,1 ,111/ y .formovat nové generační scény a v reakci na spo-

/11'1111sko-estetickousituaciseproměňovalaisemafor­

,A rl poetika. Semafor opustil platformu divadla písniček

,1 11111{) /zem víc se rozevřel celistvějším hudebně-drama­ tl l' k ým formám ... A i v jednodušších pořadech jonášov­ i/1,o typu víc zdůrazňoval vyznění celého představení 1111t dopad jednotlivých hudebních čísel. Staří "semafo­

,/ťl" tuto modifikaci stylu většinou brali na vědomí 11 1m di tvrdíce, že už to není ono. Do jisté míry měli 1111111(/u.Podelšímčaseužnicnemůžebýt"toono",jak 1,11áme z včerejška.Aleproměnadobovéfunkcediva­ d/11 - a Semafor přinejmenším přestal být generačním 1l11 včím - nutně musela přinést i změnu v působnosti 1/1 1 /ické. (Jan Kolář; sleevenote 3LP Divadlo

Matrace byl poslední rolí Jiřího Šlitra . Dvojice komik, , , , mr( for1970- 1985, Panton 1985.)

S+š zanikla 26. prosince 1969, kdy Jiří Šlitr zemře Zůstalo tu opuštěné divadlo a snaha všech jeho člen pokračovat dál v tradici , kterou po deset let spoluvytvái\

Jiří Šlit r." /56/

Jiří Suchý musel začít prakticky od znovu. Chyběl m Šlitr - skladatel (ukázalo se však, že Ferdinand Havlí může Šlitra do určité míry nahradit, což plně prokáz později Kyticí) a Šlitr - jevištní partner. Dlouho nevěděl jak z této situace ven. Chvíli to zkoušel s dětskými pan

ner y, pak dohromady s Josefem Dvořákem a Jitko Molavcovou.

Tragická smrt Jiřťho Šlitra 26. prosince 1969 uza vřela "zlatou" etapu Semaforu, kdy tato scéna plni roli pn°,kopnika moderní populární hudby a částečn i divadla. Jak ukázala následujícť léta. Semafor a v tomto případě mám na mysli výhradě práci tvctrl skupiny Jiřeno Suchého - ztrátu jedné ze dvou svýc

'm kráčíte!f pane §uchý?

Začínalo nové období hledání. V březnu 1970 uvádí 1•111afor dvojdivadlo BÁSNÍCI A SEDLÁCI / REVI­ZOR V ŠANTÁNU (prem. 17. 3., písničky Cirkus , Šantá­

l li lVlÍ myš, Sláva a růže, Whisky dopita, Končí divadlo,

\du, Jsem zakletá aj.). Hudebně se vedle Havlíkova plln osu tě ží i z pozůstalosti Jiřího Šlitra. První půlka před- 111 vcní zcela patřila muzikantským a komediálně herec­ V III číslům Havlíkova orchestru. Nikterak se tu nevy ­ lt11 i lo z hranic běžných hudebně hereckých klauniád. I l1uliá půlka byla Suchým zasazena do prostředí pokles­ l, Ito kabaretu. I tady tvůrce neopustil zaběhnutou sema- 1, 11 kou kon venci. Větší zájem divácké i odborné veřej - 1111 1 i ale dvojdivadlo nevyvolalo.

Nevyvolalo ho ani další pásmo z literárních tex a "poetických" písní nazvané TEN PES JE VÁŠ? (pre 28..5 1 970, písničky Hrací strojek, Když stávám na strá"

,/11111/ivéepiz.ody,ježse přímo nevztahují kfabuli.Tato

,/,1, např. Suchým půvabně transfonnovaná Svatební

,r/lt' K. J. Erbena či parodie festivalu v San Remo, path

Pojď semb lží , Kamarádi, Kytka v květináči aj.). Ani tot ani předchozí představení nedalo odpověď nao t áz ku, j bude Semafor bez Jiřího Šlitra vypadat.

Rozvolněná kompozice písní, veršů a směšněa bsu r , ních rozhovorů s dítětem-andl1kem zaujala i kriti Bohuše Štěpánka: ,,Divák se usmívá a u srdce jem dobře, protože Suchého texty si podržují hravost znov zrozeného poetismu. Navzdory supennoderním lesklý

a aerodynamickým tvarům a pojmům si raději vevzp o mínce pohrávají s poněkud už muzeálními rekvizita prvních kroků techniky, či se zašlou romantikoun ěkde j š 1 velkoměstské periférie ." (Mladá fronta 28. 5. 1970 Pořad me1 pro další směřování Semaforu ijedenskry. význam, jenž si tenkrát asi málokdo uvědomil: poprv

v něm na semaforské jeviště vstoupila tehdy davce t ilte ,

,,dívenka s kytarou" Jitka Molavcová. .. (Jan Kolář

sleevenote 3LP Divadlo Sem afor1970-1985, Panton 1985.)

Jiří Suchý s Ferdinandem Havlíkem si na sebe víc a více zvykají a výsledek spolupráce, horror-muziká ČARODĚJKY (prem. 24. 3. 1971, písničky Dě j iny j rodu, Tahle ruka byla zvyklá třímat žezlo, Každejz nás měl někoho rád, Jim, Koupím si dům aj.), otevíránovo u etapu semaforského divadelního usilování. Suchý, který v Divadle hudby uvádí pořad Kamarádi Jiřího Suchého (prem. 6. 10. 1971), stále hledá hereckého partnera, sám sebea též režiséra, který by porozuměl jehozv l áš tn ­í

mu způsobu práce na divadle. Toho nacházív Jiřím Cízlerovi.

,,Čarodějky jsou výborně napsány a Suchý v nich roz­vinul širokou škálu svých autorských možností. Hra je značně dramaticky vystavěná, organický celek s ní tvoří

11,•/si/11ějšímmístůmhry."/57/

Semaforskou tradici rozvíjelo i to, že herci přicházeli 11,1 p1 kna sami za sebe a až před zraky obecenstva se pře­ ' \l cli v postavu. Zřetelně byla k poznání snaha o klaun- 1111 t rojici. Čarodějky obsahovaly vedle toho i řadu tex-

1,11 1kýd 1 fines, ,,fíglů" a hříček a řadě lidí neuniklo, že

l' ' li'l i ka textů se začíná mírně lišit od předchozí.

Suchého libreto mělo jednoduchou, ale šikovně po­

,,111111ouzápletkuo střetu infantilmno krále (Suchý) 111111ěkud přitroublými vesničany (Havlík, Jegorov, l111/uínek) a svůdnými čarodějnicemi (Křesadlová

,1('(Jm ocká), Havl{k k němu složil působivý hudební i/,111mvodacelá inscenace si tak trochu sth1ela zhorro- 1,1111( literatury a filmů, které byly tehdy v módě. Pozor­

,, ,,,, na sebe poutal především výkon Jiřino Suchého 111!111 bezilstným až dětským viděním věcí i schopností 11111Tlat si legraci ze svého zpěváctví. ,,Odcházíte-liz praž- 1(/11, Semaforu po představení Čarodějek ...,probiná

1,/ 111 neustále tělem cosi rytmického a jako by vás to

1111 /10 k rychlé veselé chůzi." (Vladimír Procházka

, 1'11orbě5.S. 1971) V Čarodějkách zazněla ivložená jaz- 111tí miniopera Svatební košile podle K. J. Erbena, jež 11111•/ézeautoryinspirovala ... (JanKolář; sleevenote 3LP 11/tlfldlo Semafor1970 - 1985, Panton 1985.)

K napsání a uvedení KYTICE (prem. 14.3.1972) , hry divácky i umělecky nejúspěš- 11,11, í v pošlitrovském období. Na půdorysu Erbenových l1,1l ud a jedné od Suchého (Bludička) vyrostlo výsadní pfl•ds taven í, kde každá z balad měla traktaci v jiném stylu 1 1( 1nru. Režisér Jiří Cízler všechno pak dovedně skloubil

,•den celek.

Pět volných parafrází na Erbenovy baladya je ,d jakobyerbenovská vlastní balada od Jiřího Suchého úspěšně hlásí k tomu, co bylo pro Semafor vždyckynej pičtější: ke schopnosti vytvářet ve svém stledu všestran herce- zp ěv á ky- komedianty; hrát si s textem, hudb i pohybovým ztvárněním (to poslední, spolus n ápa d i,t režiíJ. Císlera, je tentokrát zvláště na výši)a do dáv, všemu onen mírně poeticko- ironicky- sent im ent á, l nádech, typický pro JiHho Suchého. (LubomírDorůžk, Kyticev Semaforu. Melodie, IO, 1972, č.,6 s. 185.)

Na scéně se utkala groteskní komika Josefa Dvořá s melancholickou komikou Jiřího Suchého,s jeho až ro tomile hranými všelijakými nápady. ,,Such ) í má v so chaplinovskf' smutek a smích. Je jasné, že vzájemné pa

,, /,1 I/ cle, co je v těle aneb Rembrandtova Pitva, trakto - 1,11 1 /o ko sborový gospel s pozoruhodným výkonem sku- 1111 ť. K. Vokál. Ze sólistů je velmi př(jemné slyšet na " "' Karla Černocha (zejména v pomalých, lyrických

tlYcft. je to opravdu pan zpěvák), ,,nový objev" Petra

/,11111 debutuje úspesně a Molavcová, Křesadlová i "sta­ ''""'Ý host" Zuzana Buriánová mají jako zpěvac'1cy svůj 1,1111/ord.PodobnějakovKytici,souborna scéně je

1 "'' 1111tm ý a lze se od něho nadíti ještě zajímavých pře­

' ,1111111(.Kne'1colika sentimentálním vzpomínkám ovšem

,-, ,111/l ra přecejen dala podn ět.Suchého spojovací text 1111(1.l'lÍIZ velmi dobře - paměť je sice ošidná věc, ale

,, /l fltk vapilo by mě, kdyby to byl po této stránce nejlepší

, , I, Jaký kdy která Zuzana me1a.

... ) Větší spád dostane představení v druhé polovině

nerství těchto dvou herců na scéně není právě snadné. , , 11111é11a ve směsi Šlitrovýchpísniček,které(sHulanem

/ 5 8/

Nebylo. Byl mezi nimi zjevný nesoula ,d a tak poto v roce 1980 Dvořák od Suchého odchází.

Při zachování ducha originálu Jiří Suchý" p ře lo ž i l Kytici do současného jazyka, dnešního slovní ku. A tob jeho největší čin. Ferdinand Havlík napsalh it y, z kte rýc se nestal"y š lágry" (jako se kdysi v inscenacích Semafo stávalo) jenom proto, že divadlo už zdaleka nemělon počátku 70. let takovou publicitu na deskách jako d řví e

,,Ale na rozdílodJonáše netvoří Kyticezačáteknov, vývojové lady dalších kvalitních představení." 159 !

Záměr Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlík"a za d is ku tova t " sis konfekční populární hudbou a přitom rozvíj e touhu po obnově inspirovaného partnerství vp ře ds tave n ZUZANAV LÁZNI (prem. 8. 12. 1 972, písničky Takj

to holky mívaj ve zvyku, Konzerva v tráv,ě Hele coj v t ě le, Mám hlavu plnou žalmů, Poslal si mne pan Beráne pro pivo, Divný věci aj.) nevyšel. Zato vyšel nápadins ce-, novat skladby jako živé reprodukce slavných obrazů.

To dává dobré možnosti jak režii (JiH Císler),ta k hudbě (Ferdinand Havlík), jak ukazuje hnedvs tup n í

i Aoutrabasu jako s dalším hostem) opravdu "letí"...

,111( opravdu fair sro.vnávat Šlitrovy melodie, které dnes

, tl1 A/11puje kouzelná aura někdejšfho hitu z těch "mlad­

, ft let" , s melodiemi, které při premiéře uslyšíme

/lfl /1l'Vé. Ale gigantický stín semaforské minulosti a Šlit-

• 11'.1' famózní schopnosti strefit se do šlágrovitého

, l11/ldu vyvst an e nad Semaforem vždy znovu jako to nej­

, , r w ifj ší měřítko každé nové premiéry a písničky.Ne

, 1 1tltmnoprohlásiljednouEllington,žejakoskladatelse '111/( Jen jediné konkurence - Ellingtona z mladších let. f I 11/, omír Dorůžka : Další Zuzana, tentokrát v lázni. ll rlodie, li, 1973, č. 2, s. 57.)

'l'f iasedmdesátý rok je ve znamení zájezdů (pořad h• lc doma ne bylo, ještě před premiérou přejmenovaný 11,1 Slečnu v sed mý řadě), Suchého hostování v Pražském h1 hu mládeže a v Ateliéru (pořad Jiří Suchý uvádí C. K.

, 11111 - prem . 29. 6. 1973).

Nová komická trojice Suchý, Dvořák a Molavcová si

111 h.:h některých rozuměla v Zuzaně v lázni více, v jiných

,111' nerozumě la vůbe c. Každopádně souboj o snášenli-

vost hereckých extrému pokračoval v ELEKTRIC PUMĚ (prem. ohlášená na 12. 3. 1974  se pro nemoc konala až v dubnu; urychleněb nastudován náhradní program Shakespearev Sema foru

Formálně je Elektrická puma jakýmsi divadlem divadle, při kterém Dvořák, Suchý a Molavcová (j i' z poslední Zuzany známí jako Kašpar, Baltazara Me, l charová) sehrají tak asi patnáct rolí, předvedou řa d 1 klaunských výstupů (půvabně narežírovaných Jiří Císlerem) a zapějí tak asi deset písní a popěvků.Hne, úvodní Kankán to je lev ukazuje, že Havlíkovy skladby s,

v ničem nezadají s melodiemi Jiřťho Šlitra: jiskřímuz ikantskou invencí, vyzařují pohodu a velmi dobřekores pondujís básnickými Suchého texty.Tezko hádat,z, písnic1cy, jako Stádo velocipedů, Orchestrionz ráje Dárek nevšední, psané speciálně pro divadelní hru, b_obstályv souboji o popularitu s bezným komerčnímz božím; jisté je, že patří k těm nejlepším, jakéu nás z, poslední léta vznikly .. . Herecky je představenímno he.

vy rovnan ěšj í. Komická trojice (v jejťž reálnost,p ř izn á vám, jsem předtím pň1iš nevěřil)sikonečněpon ěuk lépep o rzoum e?a. Molavcová se již toporně nestylizuje d, role bláznivé dívenky, Dvořák, komornější než kdykoli dříve, pozvolna nachází své místo vedle Suchého,kte jako by znovu byl tím "starým Suchým" z jonášosvkých

do.b (JanKol á ř:Muzikálk divákově radosti.Melo d ie, 12, 1974, č. 7, s. 223.)

Scénicky běželo o reakci Semaforu na trendys ou čas- , ného světového muzikálu, a tudíž se hrála Puma bezp r­o

s tř e dků, kterými disponu je bombastická show: bez výpravy, světel a zpívajících sborů. Výrazně to přispělo k tomu, že Elektrická puma spolu s další premiéroup a t řlia

1/\ 1 /ově nejčistším představením Semaforu sedmdesá -

11 ll'I." /60/ Básníkovi Suchému totiž "vybuchovaly" 1, 1,1•1i lé slovní hříčky a nápady, zvraty a pointy, které I,1!1\1 ,al ne zvykle citlivě prosmutnět (monolog o mraven ­ h h pocuk rovaných DDT). ,,Ji ří Such ý dal velmi upřímně 1hlr'd11outdosvécestyhledáníhodnot,jimižbymohlpři­

,/ osobní podíl naší kultuře." /61/

Počína lo být jasné, že Jiří Suchý je nejvíc "doma", li na jevišti a oslovuje publikum v komentářích, před-

1,1,1 kCtl:h, auto rských úvahách. Na tom postavil SLADKÝ ŽIVOT BLÁZNA VINCKA (prem. 23.4.1975, písničky 1,1 vhn , Večírek na zámku, Co já všechno dovedu, Ptáček I 1111h/\ček, Mami on na mne právě mrk, Nána v povětří aj.) v roce 1976 se zkouší, ale není realizována hra Su­

" h1%> a Havlíka Skleněné prkno - ale i SMUTEK BLÁZNIVÝCH PANEN (prem. 16. 12. 1977, písničky

1 h1včk je smrti blízek, Jedno mi věř, Oceán oceán, h ol utn í sluch, Štěstí aj.).

Podtitul první hry zněl "drama, totiž recital" a přesně

,, 1111čil dvě stylové roviny inscenace. Příběhově je Vincek 1111ován do psychiatrické léčebny, kde se léčí uskutečněním J1h1 ds tav pacientů. Blázen Vincek si namlouvá, že je herec

t lt' mu tedy zapůjčen sál i s diváky. A tu začíná Suchého

,, 1 l1 /\ I z poetických říkadel, dialogů, básní a monologů . 1111vl na divadelní hry se neustále prolíná s rovinou recitálo- ' ho vystoupení. Songy slavných komiků, kterým bylo t"lťdstavení připsáno, ,,tvoří hudební výplň dalšího Jonáš e,

, w111ickyvkomponovanéhodoprogramu."/62/

I v tom světě vládnou slzy i smích, hořkost i ra­

/11\'I, naivita i ironie, bezstarostné klaunství i melancho­

/11' , A také jazz, poezie, písnic1cy. Nejsilněji tu znějí songy 111 pertoáru slavných komiků (V&W, E. Cantor, J. Šlitr, 11111/řf Ritzové, G. Formby a F. Futurista)... Suchý je za

,h111rovodu svižného triazpívásvým jiskrným, neopo­

/,111chatelným způsobem, tak jak kdysi interpretoval

/1111 neděli, písúí Tulipán či Blues o světle.

( ... ) Mnohost nápadů je někdy na úkor stylové či. toty, jejzz občasná absence se, spolu se zbytečně rozvle lou expozicí, řadí k několika kazům večera . K těm další patří vystoupení nových tváří, Dagmar Patrasov a Barbory Štěpánové, které vedle jistého Suchého , ostři lené Věry Křesadlové, klaunsky roztomilého Vladimí r1 Hrabánka a dětsky bezprostřední Lucky Krecmaro v,

11/111osféry cítím vymýšlení si snění a nikoli sny

,111111/né. Suchého poetika navíc překvapivě postrádá

111 11t1 /i, což šokuje o to víc, že se tak stalo v poloze autora

,,,M astnější, v rovině a stylu volného , až neasociativního

,, 11 1d obrazů a postav. Fragmentárnost, jež byla zámě -

1 ,. 11 , ruší soustředění bez globálm1w pevného režijm1w

1,/1 1 1/. Palčivělzepostrádatvnitřní jednotící řád, ostatně

působí rozpačitým dojmem. (Jan Kolář: recitál. Melodie, 13, 1975, č. 8, s. 246.)

Drama. co

111/ 11ejbizarnější felliniovské vize nejsou v jeho filmech

ti nic za nic.. .

... ) Řečen o s Halasem , nenastala v Semaforu tento-

,,Koncepce Semaforusevždypone'7atd proměiíoval, po ka ždé premiéře, a v tom ( hovořím za svou skupin chceme pok račovat. " 163/ Smutek bláznivých panen b tedy zase případem usilovného hled ání, kde byl "až d, extrému rozveden princip nezvalovsky bezbřehých asoc ačních řetězů, sycených ovšem výraznou soudobou obn zatvorností, soudobým slovníkem a vzdálenými ozvu soudobé problematiky. " 164/ Prim opět hrál poetismus. N dosud ne plně připraveného diváka vypustil auror svo slovní poetiku v jevištním jazyce napln o.

Stařenka vypráví o dítěti, které se jí nikdy nenarodí.lQ na scéně se pohybují osoby reální i nadpozemské , smu: tekje prostoupen fantastikou a humor poznamenán ho · kostí. Vyznění je ovšem zcela semaforské, radostne, v závěrečném refrénu, sestaveném z nesmyslných slo všichni účinkující přímo manifestují, že to snové děn odehrávající se za 1. světové války, neberou úplně vážn (Jan Kolář; sleevenote 3LP Divadlo Semafo r1970- 198. Panton 1985.)

Suchý zde razantně ukázal, kudy se chce ubírat , zat, však sklidil nejvíce rozpačité kritiky od dob Sekty.

Ač to zní jakkoli neuvěřitelně, Suchého hra- sen největší slabinu právě v nedostatku snivosti, představ vosti. Chybí jí snová fantaskní a barokní rozevlátos

1,1/ ona slavnost porozumění, což neznamená nic 1,11t1,·trofálního,pokudjdeovýjimku.Oceňovat křečovitě 1111v11bnosti formát u Jiřího Suchého po této hře aspoii.to,

\ ' O pokusil "být opět jiný", popřípadě "experimento -

1 1/" , znamená dopouštět se nedorozumění. Suchému

,1/ /! nikdy o nic jiného nešlo. (Jan Rejžek:Smutek h1//znivých panen .Melodie, 16, 1978, č. 6, s. 164.)

Výsledek postrádal i jednotící řád a kvalitnější herecké v kn ny. Namísto toho tu prý převládla : ,,Naprostá, totální, 1( 1•1 ohlcující nadvláda či tyranie semaforsk ých ,div': 11111,w,jících,zpívajících, dov ádivých slečen, z nichž jedna

,t ·tlá je jistě půvabná a tale ntovaná, což ovšem v tom ště-

1 /11 vém množství nepoznáte." /65/

Rada problémů se od premiéry velkým počtem repríz v jusni la, usadila a celek už vypadal trochu jinak.

I'l i'dcvším lze říci, že divák již přijal Suchého bohatou, h111 11ou a někd y šokující slovní poetiku, že byl schopen ji I ht:m představení strávit. Taktéž herecky začal být

,1 1111for svébytn ější, hlavně rostoucí vyzrálostí Jitky li1 luv cové. Ve Smutku bláznivých panen vy tvářela osobi- 11 komiku, která se nikterak nekřížila se "srandou" Jiřího 111'11ého. Spíše naopak: posilovala ji.

ht kt , že pro mnohé byl a je Semafor spojován se jmé-

11, 111 Šlitra, umo žnil Suchému vracet se do minulosti k pr­o ' fl•ný m titulům (Člověk z půdy, 1976 ; Kdyby tisíc kla­ri

,l il, 1 980 aj.). Je jich nové uvedení ukázalo , co bylo

přitažlivé, nové a hezké na "zlatých" sema forských letec že to nebylo divadlo stereotypu.

- Klarinety jste se pokusil opět navrátit divadl a byl z toho propadák. Tušíte proč?

Já je uvedl v krizi, málem mne z divadla vyštva Josef Dvořák chte'1 šéfovat, a abych se udržel, tak jsem řekl, že snad proti Klarinetům nemohou nic mít. Kd jsem totiž napsal dvě hry, obě byly prohlášeny za pro státní. Jenže i proti Klarinetům se něco našlo. Nikdo nedovede představit, co jsem musel za ten rok obef" I Dvořákova skupina vznikla proto, jen abych měl mén a méně prostoru. Teď se v Semaforu schyluje ke vznik čtvrté, vznik je podporován dramaturgií Kubovo Vedoucí té skupiny napsal hru Bob Hurikán .. .(Ji

h \ttLOVO NÁM . 40, PRAHA II (prem. 14. 2. 1982,

l'i ,11l č k y Kluk v pepita saku, Protektorátní blues, čas kráčí 11 k m nás, Exploze, Dnes a denně tango, Mně rytmus 11l k l do žil, Píseň pro dva, Tady se zastavil čas, Láska je p n 1 v ná revue, Chodíme světem s dobrou náladou, Ale 111\ h raj e me dál aj.), pričemž Suchý s Molavcovou jsou v l lčl ní i ve hře Neila Simona Každý má svého Leona

p l lk' l ad a texty písní Ivo T. Havlů, prem. 4. 11. 1982).

Ve třetí variaci na faustovské téma se nejprve setká- 1,111w s dobromyslným, naivním Faustem - jakoby o o{vnéh o loutkového divadla - který, nespokojen se

11 1111 údělem, požádá o přenos do ideálních časů . To, že

tll'il á nasklonku2. světovéválky,navečírkudemora-

1,.,1111n11ýchněmeckých filmařů v pražském hotelu

Suchý v rozhovoru s autorem, 18. 3. 1985.)

\lm

,111

je možná náhoda a možná "ďáblův" žer .t

Ale

A dál se zkouší nevyzkoušené: 1978 texty písní pr,

/1 111 /'J ak bud; Faust (Jiří Suchý) se dokáže okolnostem

,A111 11 f.itě přizpůsobit. Stává se z něho dehumanizovaný

hru Grigorije Gorina Thyl Ulenspiegel, s Pavlem Kopto

,t1111/e(

m í" člověk, jenž lásku vyznává v chemických

a Jaroslavem Dřevíkovským úprava Golema, s Molavco vou a Suchým v rolích V+W v Hudebním divadl v Karlíně, prem. 20. 6., ve Sportovní hale 15.-17. 6. pofa

1 11 1'dc h a který se v zájmu osobnťho bezpečí neváhá 11 ,/tla11ttřebaza velkouzenáře.Stejně však neujde střetu fa11atickýmrežisérem Froschem (Jiří D. Novotný),

Bez nich by to nešl o, rok nato se rodí společný progra

11 d 1 11{,m

trochu šmelinářem, trochu vlastencem,

Semaforu a Radošínského naivného divadla Ponuka dň Suchý se účastní v pořadu Linha Singers Múzy a drog v Ostravě je ke slyšení pořad Lásky a přátelé Jiříh Suchého (Divadlo hudby).

V únoru a v březnu 1979 je pro onemocnění Jitk Molavcové uváděn náhradní program Vinckova blázniv kytice z půdy, nový zájezdový pořad Suchého skupin (měl vystřídat od roku 1977 uváděnou Hospod U Zelenýho klimpru) s názvem Romeo a Juliuš není ani p přepracování do verze s názvem Pré povolen. Na jevišt

\ l, 1111 erem (Svatopluk Beneš) a skriptkou Markétkou

1 I llka Molavcová), která ho nakonec ve Faustově praž-

• 11 111 domě, za děsivých explozť leteckých pum, zahubí.

/ 1111 Kolář; sleevenote EP Písničky ze hry "Dr. Johann

I ,11s1 t Karlovo nám 40, Praha 2", Panton 1985. )

l.ni h a Singers inscenují "hvězdářskou operu" se

111 hčho libretem Planeta s tiše fialovou září (hudba:

,•lni č k Lukáš, prem. 15. 9. 1982). V Semaforu divácky 1 11% 10u i umělecky vydařenou inscenaci o Faustovi

Semaforu se dostane až v roce 1999.

lu\r ol

va náměstí střídá nepovedená zájezdová de te k-

Jako programově ideovou záležitost, které nelz

1 u : Případ Eleonora (1983). Zájezdový pořad jenom

vytknout tolik vytýkanou bezideovost, uvádí Semafo

I 11j u c.;

Suchý-Molavcová se jmenuje Album. Pro

další faus tov skou variaci DR. JOHANN FAUST,

111h h o to byly další prostory k tvorbě, ,,pro niž tu budou

vždy přísná měřítka zlatého ve"ku Semaforu... Nebo tent, muž. jenž se stal žijícím klasikem, může být patrone otcem synů, kteří se pokoušejí o podobný t)p divadelnos (napF. Burian - Dědeček , bratři Justové apod. )." /6 Doložila to i spolupráce se Stanislavem Štepko

z Radošínského naivního divadla na parodické Nevesta predaná Kubovi (psáno 1978, ale prem. 21. 1984), která byla překvapivě premiérována v Bratislav V tom samém roce proběhla pražská premiéra detektiv hry Eleonora (9. 3.) i velké show Vyvěste fangl ,

v Hudebním divadle v Karlíně k 25. výročí Sema for.u N: domácí půdě se schylovalo k programu JONÁŠ, DEJ TOMU V ÚTERÝ (prem. 5. 3. 1985, písničky Řekni odkud přicházíš, Znám tolik písní, Bar Honolulu, Vyvěs fangle, Nejsmutnější varieté, Trvalo to rok, To je lásk Dneska jsme dál, Kuchyňská suita, Opilá baler ín Rekviem za utopenou rybu, Opona stříbrem pošitá aj.

v němž partnerství Molavcové mělo poprvé přesáhnout d oblasti autorské. ,,Mě deset let nenapadlo, že se vůbe, může Jonáš vrátit. Po Šlitrově smrti jsem si říkal, že t, nejde, že je s ním bytostně spjat. Až tak v osmdesátém roc kdy jsem viděl, že mi Jitka vyrostla v osobnost, jsem o to

začal uvažovat, o tom uvést stárnoucího Jonáše," řekl Suchý, a tak tedy...

Jonáš se vrátil. Po patnácti letech je opět tu -

jevišti Semaforu - a se stejným úmyslem,jako kdysi:če

i těm nejčernějším chmurám. Vytvářet iluzi, že "svět j,vlastně veselej, všecky ženský, že jsou krásný, že je jenohudba, nohy, anekdoty a kouzla." Jenomže už to neJonáš, jakého jsme znali. Za ta léta notně zestárn

a zvetšel. Nepotuluje se po kabaretech světových ve/k, měst, ale šourá se po vlastní kuchyni, provázen obdi nými zraky hospodyně, která usiluje o jeho staromlád, nectví. A přece: i ten největší důchod by rád směni l

,,rytmus a světla reflektorů, potlesk a vyprodaný sál. A tak ze staré kuchyiíské trouby vytahuje kuplety a ša

1//ly a zpívá je aspoň své dychtící hospodyňce, která se učmu sem tam ve zpěvu přidá...

ž tenhle základní rámec napovídá, že dominantní

,111/11ouprogramujenostalgie.Kdyžposlouchátenesmr- 1 /ll(f melodie Šlitra i nové písničky Havl{ka, Suchého, I 1ť ha a Molavcové, a když spolu s Jonášem vzpomínáte 11,1 zašlou slávu starých šantánů a music -hallů, jako by 1u1vuožívalaatmosféra Chaplinova filmu Světla ramp. I IV písně jako by byly ze staré doby, kdy se ještě "musely 1111/t -dobré texty, protože jim bylo rozumět." A některé 11/ ch se opravdu povedly tak, že si je pobrukujete i ces-

/1111 z představení domů. Taková "To je láska" se směle

,11/ f k nejslavnějším semaforským duetům, ,,Trvalo to

ok" klidně mohla zaznívat v legendární Redutě a proti­

' 11/ l'éná "Dneska jsme dál" potvrzuje, že tradice

, f )i/ipánů" v Semaforu nezanikla.

Ale nerad bych vzbudil dojem, že nový Jonáš je pouzellf imentálním návratem ke zdrojům prapůvodní sema­

,,,wké poetiky . Suchého průvodní slovo, monology 11ffkterépísňovétextymajístáleschopnostautentickyse

,11,ý kat současného života. Nadlehčit jeho trable, vyvolat 111/\'fy až burácivý smích a vypustit vás z divadla s klad- 111111 (radostným ) životním pocitem. Protože, i když tě Ilf/ I/ Stí milá, zšednou vlasy, selžou brzdy a přijde cho­

,i/1t1, klesat na mysli je věc pošetilá, pokud je v kufru

111111/ zásoba."

Tahle konfese prolíná celým Jonášem a svým opti- 1/w tem ovlivňuje i spontaneitu hereckých výkonů obou 111 ,i"f Konistů. Jitka Molavcová jako Melicharová je neče­

_,111 ým překvapením představení. Kde jsou ty časy plaché '11w 1ky s kytarou. Dnes před vámi stojí herecká osob­

• IIIV I, suverénní klaunka a talentovaná instrum enta ­ft1tka, která je Suchému přinejmenším rovnocennou

,,11 t11erkou. Suchého herectví se vlastně nezměnilo, jeho

/,111tí.v se i nyní pohybuje po scéně s podobnou přiroze- 11,11 1(, s jakou se dýchá . Jen by měl víc dbát na přesnost

, u1•m zpitváv at jednou řečené.

To ovšem také souvisí s režijním ztvárněním insce, nace. Mojmír Weimann projevil cit pro jemný hum o, textu a za spolupráce výtvarnice Běly Suché i pro neje, den scénický nápad. Neprojevi l však smysl pro koncíz výstavbu jednotlivých výstupů a čísel a správné proporc, mezi nimi. Představení na to doplatilo ztrátou rytm a v některých sekvencích i ztrátou obsahu. Nejvíc litu., Kuchyiískou svitu, která v podobě perfekci onalistick, show mohla být zajímavým kontrastem kabaretní "ležé nosti" všech ostatních scén a je - za přispění nesmysln vířících vt1-gastronomek - jen beztvarým výplňkem jina. půvabného večera. (Jan Kolář: Rozplyne se i nejčerněj chmura... Scéna 1985.)

V inscenaci byla jednak patrná snaha pokračov al v Jonášovi a na straně druhé snaha zachytit autorov pocity v určitém věku, kdy neví, zda může kabare t umění , které je velice mladé, ještě dělat dál. Byl tu sic kabaretiér na odpočinku, ale stále toužící to světu ješt,

"ukázat" . Nový Jonáš se stal mimořádně zdařilým poku sem o nádech "starého", avšak přitom plně tehdy aktuál ního semaforského divadla.

• Pánové Šimek a Dvořák a jejich vývoj . Kam t směřuje?

Já si myslím, že je to obraz doby, kdy vše průměrn má zelenou . Neříkám, že bych musel být v Semaforu sá se svou skupinou, ale kdybych byl třeba s Ypsilonkou c; Cimrmany, s lidma, kterým jde o divadlo, asi by to vypa dalo jinak .

• Prý se vám opět rozjíždí spolupráce s rozhlasem

Spíš nero?jíi,dí. Občas mi něco hrajou, ale hlavn starý věci, nový téměř ne.

• A desky? Mělo se objevit profilové album.. .

Supraphon mě ,zamít'. Příští rok se bude natáče Šlitr, tam asi budu, ale jinak v pokračování kompletů, jako byl ten supraphonskej, se nebude. To zakázal nove,

,•tlitel. Panton mi řekl, že bude vydávat singly a dvou-

1 /11/(ly,neboť to povoluje pouze ministerstvo. LP desky již

/ )V KSČ. Je to od něj jistá odvaha. (Jiří Suchý v rozh-o

1·11m s autorem, 18. 3. 1985.)

V roce 1986 je Dr. Johann Faust, Karlovo nám. 40, l ' 1u ha II inscenován Jiřím Suchým ve finském Tampere, d i vadle TIT (prem. březen). Doma vzniká zájezdový

p 11la d Když byla Zuzana sama doma , a především celove­ n•1 ní film Jonáš a Melicharová.

S tárnoucí komik pan Jonáš (Jiří Suchý) zabloudí na

11'1' procházce Prahou do divadla Semafor, které je

/l ť (Í vě v rozsáhlé rekonstrukci. Nevšímán projde do

,kl11lisí,kde potká uklízečku Melicharovou (Jitka

\11/1avcová). Melicharová pozná v muži proslulého A11b aretié ra (projevujíc při tom roztomile necudnou u 11yslnost),Jonášzasenalézáusvéhoprotějškumimo- 1l1 /11ý talent (nejdříve pěvecký, později i ke hře na ebn-

,lft, a saxofon). Proces vzájemného objevování a kouzlo

1111zěny nese v sobě jako základ schopnost hrát .si

\ o dtud již vede cesta k řetězení řady půvabných scének,

,/11ve dený ch většinou k syntéze herecké, hudební

11v ěve cké kreace. Fabulovaná rovina filmu je před-e

1 1U m v druhé polovině kombinována s archívními 11(mky(např.některých společných výstupů Suchého

,1 . litra).

Jonáš a Melicharová je film především vzpomínkový,

1111 příjemně nostalgickou náladu. Na celkově příznivém

1l 11/ 111unese vedle obou hlavních protagonistů zásluhu

,fi. sér Vladimír Sís, který zde uplatnil pro svoji tvorbu

,,wcijické prolínání dokumentárních záběrů s hraným

/ l/111em,kameramanOtaKopřiva(tentokrátsvouvyna-él

1 11 1111 a výbojnou kameru zkrotil a funkčně upoza.dil)

/,udební doprovod Orchestru Ferdinanda Havlík.aJonáš a Melicharová je milým dárkem po vánoční

rofmečekv podobě tolik potřebné inteligentní zábavy.

(Jiří Voráč: Př(jemné zpívání a vzpomínání. Rovnost

1986 .)

I rok nato je Suchý ve Finsku , opět v Tampere, kde mu

"rozumějí" . Tentokráte režíruje Kd yby tisíc klarinetů (tamper ská divadla TTT a IT ), v TTT dokonce premiéruje Second hand show, v Praze pak pod názvem VETEŠNÍK (prem. 3. 6. 1987). Na Václavském náměstí začíná od pod­ zimu provozovat v Tatranbaru noční Tingltangl.

1988 se dostává do kin pokračování Sísova opusu ze Semaforu s ná zvem Jonáš aneb Jak je důležité míti Melicharovou.

Film .. . jsme zaplnili řadou písniček, které zne1y v Semaforu v letech značně minulých. Většinu z nich opatřil hudbou Jiří Šlitr. Rozhodli jsme se pro ty pís­ ničky nikoliv proto, že bychom nesvedli napsat nové, ale proto že chceme připomenout, že ty staré sema­ forské písničky mají pořád ještě platnost. Nakl ada­ telství Panton jich nedávno vydalo celou řadu a pamět­ níci nám za to klepou na rameno. Ale i určitá, a řekl bych, že citlivější část mladé generace v nich nachází zdroj uspokojení. Většina písniček z našeho filmu se objevuje na zmíněných deskách Pantonu a těch něko ­ lik, na které se nedostalo, vydáváme dnes v této podobě. Připomenou vám příslušné scénky z filmu a navíc i doby, kdy naše písničky vznikaly. Psali jsme je tehdy pro přítomnost a na doby budoucí jsme neměli pomyšlení. Psali jsme je rádi, z jakéhosi vnitřn{ho tvůrč{ho přetlaku. Řekl bych, že vlastně nemohly být nenapsány. A myslím si, že je to na nich vidět. Jejich kvalita byla různá, posouzení přenechávám odborn{,. kům. Ale jedno si dovolím tvrdit sám: jsou spontánní,

z palce nevycucané, skládané z radosti. Nechť se ta radost přenáší i na posluchače. (Jiří Suchý; sleevenote EP Jonáš aneb Jak je důležité míti Melicharovou, Panton 1988.)

Suchý s Molavcovou účinkují pro krajany ve Vídni.

\ v listopadu se rozjíždí finské turné od Helsinek až za polární kruh. A v roce dalším?

I 989: Hra VÝHYBKA, v říjnu se v Lucerně koná

11, •l ký galakoncert k 30. výročí založení divadla, v listo­ p,1d u přicházejí nečekané události..