TEN PES JE VÁŠ?
Představení postavené na písničkách, jak z dílny J. Šlitra, tak F. Havlíka nebo zahraničních autorů. Ke hře vyšel opět singl se záznamy ze zkoušek (Kytka v květináči a Kamarádi). Některé písně se i později objevily na deskách (Písničky a povídání ze Semaforu, Divadlo Semafor 1970-1985).
Hudba: Jiří Šlitr, Ferdinand Havlík a neznámí autoři
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Jiří Suchý
Výtvarník: Běla Suchá
Premiéra: 28. května 1970
Derniéra: 30. března 1971
Repríz: 36
Hráli:
Jiří Suchý
Monika Hálová
Pavel Sedláček nebo Pavel Bobek
Jiří D. Novotný
Milan Kotas
Jitka Molavcová
Semafor Girls:
Hana Čížková
Lenka Hartlová
Magda Křížková
Eva Lorenzová
Zuzana Stirská
později Anna Zemková
Petra Černocká
Milena Rösslerová
Věra Křesadlová
Veronika Martinovičová
Playbacky nahrál Orchestr Ferdinanda Havlíka a studijní skupina tradičního jazzu (P. Smetáček) a skupina Expression
Písničky:
Dobré rady
Kamarádi
Podivná hodina
Pudl
Hrací strojek
Mezi básníky
Kytka v květináči
Když stávám na stráži
Pojď sem blíž
a další
Recenze představení Ten pes je váš? Napsala Zdenka Tichá, vyšlo v časopise klubu Jonáš č. 29 (1970)
TEN PES BY MĚL BÝT NÁŠ
Nové pásmo uvedené v Semaforu ukazuje svého autora Jiřího Suchého na jevišti trochu jinak. Je to doslova básnické představení, tj. představení se J. Suchého jako básníka před divadelním publikem. Pásmo "Ten pes je váš?" zachycuje celou škálu uměleckého projevu a bez znalosti autorova díla nejevištního je nelze dobře pochopit. Jde vlastně o pohled do básnické dílny J. Suchého: ukazuje jeho inspirační zdroje a jeho originalitu v rozvíjení jejich podnětů, v jejich tvůrčí aktualizaci. Proto zřejmě je motem představení píseň o kamarádech, proto se v programu píše o "splácení dluhu" těm kamarádům, kteří se do písně "nevešli".
Co tedy sděluje nové pásmo o tvůrčích postupech svého autora? Především to, že způsob tvorby J. Suchého často spočívá na volné asociaci představ (jejím důsledkem je i celkové skloubení "hry"). Tento postup klade ovšem dost vysoké požadavky na publikum, neboť je nutno umět odhalit podtext, nebo lépe, druhý významový plán díla. Metaforičnost, která ještě umocňuje účinnost takového uměleckého sdělení, nedochází bohužel u diváka vždy náležitého pochopení, podobně jako alegorické (nebo potenciálně alegorické) vyjádření. Ke "kamarádům" z oblasti literatury se dále hlásí J. Suchý důrazem na zvukovou stránku slova nebo i delšího úseku promluvy a zálibou ve slovních hříčkách. Jak bylo výše naznačeno, jsou tyto prostředky známé z nejrůznějších literárních -ismů (našli bychom je už od antiky přes středověk a baroko, odkud putují až k "moderně"), což však není podstatné: podstatné je to, že J. Suchý tyto prostředky nepřebírá mechanicky .ale aktualizuje je jak tématy svých skladeb, tak kontextem, do něhož jsou vsazeny, a samozřejmě také i ostatními "básnickými ozdobami".
Dále je třeba si všimnout toho - a tu je J. Suchý originální už od počátku své tvorby - že zvuková stránka sdělení je podtrhována i v písňových textech, kde bychom čekali, že úlohu podtrhovat zvukové kvality sdělení přebere melodie, a že tedy budou v textu potlačeny. Pro pochopení nového pásma J. Suchého je však třeba si uvědomit ještě jeden podstatný rys jeho díla: je to záliba v kontrastu a přímo rafinované (v dobrém smyslu!) využívání efektů plynoucích z užívání tohoto prostředku, které se projevuje nejen v kompozičním plánu, ale zasahuje i do stylistiky, do volby slov atp. Na divadle dosáhl J. Suchý užitím kontrastu zvláštního účinu nejen například volbou malé partnerky, ale hlavně tím, že jí vkládá do úst slova, která bychom čekali především od dospělých herců, což umocňuje výsledný dojem. Kontrast jako jeden ze základních principů tvorby J. Suchého se uplatňuje v novém pásmu hojnou měrou, ať už připomeneme jeho nejmarkantnější projev, kterým je evokace starší doby, k níž má autor sympatie, novými prostředky či spojení dobromyslného, ale také ironického a sebeironizujícího úsměvu s jemnou nostalgií a až chlapecky rozpačitou lyričností, nebo různé odstíny tohoto uměleckého prostředku (například scénka, v níž autor zpívá "svá" slova k melodiím starého hracího strojku, nebo rock'n'roll na scéně vybavené antikvárními rekvizitami atd.). Proč to připomínám podrobněji? Protože uvědomění si tohoto důležitého principu Suchého tvorby pomáhá publiku (a ovšem i čtenáři) poznat, kudy vede hranice mezi legrací a vážně míněnými slovy v díle J. Suchého, a spolu s pochopením jeho metafor a vůbec vytváření uměleckého obrazu pak poznat i to, že rovnice "J. Suchý = legrace (nebo dokonce legrace pro legraci)" je neplatná.
Zdá se, že autor si sám dobře uvědomuje toto možné zkreslení a pohodlné chápání jeho díla publikem, neboť právě u pásma "Ten pes je váš?" vysvětluje v úvodním slově název pásma, a tak upozorňuje, že je třeba dešifrovat (a tedy myslet!), ale také že jde o "hru" nejen pro publikum, ale i s publikem, že totiž publikum se stává objektem "hry". Je to po této stránce opět jeden sui generis experiment J. Suchého. Kdo tohle nepochopí a kdo nepochopí, že nejde o divadelní hru v tradičním smyslu, může snadno dojít k názoru, že "hra" je nedopsaná. Ale moderní divadlo, tj. i nové "básnické představení" J. Suchého, nejen může, ale dokonce musí pracovat se stále novými prostředky, musí chtít, aby divák byl aktivní už tím, že přemýšlí. Tam, kde jde o polopatismus, přestává opravdové umění.
A ještě jeden postřeh nakonec: je s podivem, jak vynalézavě dovede J. Suchý vést sám celé představení jako hlavní herec, nebo lépe, "herec". Vždycky přesně ví, kde je třeba improvizovat a popovídat si s publikem, kde je třeba "hrát divadlo", kam patří hudba atd. Jestliže publikum ještě nepochopilo tvůrčí postupy v uměleckém díle J. Suchého, zdá se, že tohle pochopilo zřejmě dobře., a to je v pořádku. Odtud je totiž také cesta k ocenění a docenění osobnosti, především básnické, Jiřího Suchého.
Dr. Zdenka Tichá
...
Recenze představení Ten pes je váš? Od Antonína Jelínka, uveřejněná v časopise klubu Jonáš č. 25 (1970)
TEN PES JE NÁŠ
Protože jsme to my - komu se Jiří Suchý dívá při rozhovoru upřeně na špičku nohy, a jsme to my, kdo se pomalu točíme, když u svého úpatí nespatříme nic. A svět se hned jeví jinak, jsme podníceni ke hře a hrajeme si. A ta trocha poezie, která nikoho nezabíjí, ale oživuje, je u Suchého vždycky hravá. Myslel jsem na to zejména na nedávné besedě v klubu, kde se Suchý setkal s Jaroslavem Seifertem. Hle, dva představitelé poetismu, byť jeden v doslovném, historickém slova smyslu a druhý ve smyslu širším, ale nezanedbatelném. A není rozhodující, že se Suchý prohlašuje za ne-básníka; ostatně poetismus velmi programově porušoval pravověrné hranice poezie a dělal s ní všechno, co ses ní dělat dalo, jen nechtěl opakovat její předchozí podoby. Uvnitř žil ovšem dvojí nadějí: nadějí v civilizaci, kterou se inspiroval a kterou polidšťoval, a nadějí v takovou společenskou přeměnu, jejíž výslednicí bude štěstí člověka. Byl to po první světové válce silný proud a jeho dobové vazby jsou velmi rozvětvené.
Všimněte si, že v umění po druhé světové válce je všechno možné kromě prvku uvolnění a hravosti. Tónina naší éry má jiné předznamenání.
Suchý má se Seifertem mnoho společného, i ty Kamarády, o nichž napsal důležitou (dá se to tak říci?) píseň, jíž uvádí i svůj poslední pořad "Ten pes je váš". A prosazuje je (a prosazuje tedy i sebe) i tehdy, kdy (dovolte) poetismus nevytváří proud a kdy i vazby současného umění jsou jiné. Tím je Suchý silný - ale tím více se také o něco opírá, zjevně třeba v "Nevěstě".
V jevištní skladbě a v jevištním projevu je zřetelněji svůj a nepřestal jím být dodnes, ať se od jeho a Šlitrova divadla odštěpovaly jakékoliv jiné a jakkoli úspěšné tendence. Obnovil a obnovuje i v představení, které je záminkou k této poznámce, lyrický humor anebo humor lyriky, samozřejmě osobitý: jaký je doménou jeho písňových textů, z nichž každý je uzavřen, v sobě, ale který se má nyní stát podstatou a vyústěním celku komplikovanějšího, jevištní skladby, představení.
Přijměme na chvíli pokus o počáteční pojmové srovnávání. Poetistický jevištní projev byl velkou členitou metaforou. Ve všech složkách, v textové, hudební, taneční i výtvarné sledoval jediné: maximální lyrické okouzlení (viz třeba libreta Nezvalova). Detail: ten pes je váš? Už počáteční impuls míří jinam a přitom chce zachovat všechny hodnoty poetické hry. I metafora je rozvedena: Suchého zaujme "krajní dialektičnost" jevů, barokní sloup a dvojplošník.. Kdysi by to byl podnět přo stejnorodý řetězec metafor, pro metaforické souvětí. Suchý udělá všechno pro to, aby původní, jako by mimochodem řečený nápad pro nás v hledišti, spojil textově, režijně, zvukově. Víte, že to jde k sobě a proč to jde k sobě, prožijete jako by logický spoj, a přesto to všechno trvá jaksi rozloženě. Ta syntetická hra není možná - něco ji přesahuje a něco jí chybí. Je to hra s ne-hrou. Napětí je v něčem jiném než v tom, zda "do nepravostí rázně tepat" anebo netepat; této fazóně Suchý skutečně nikdy nepodlehl, ačkoliv by mu to tehdy i jindy vyneslo dočasný potlesk. Trpaslík z Prosečnice je však trvalejší, protože je v řadě oříšků, které stojí za rozlouskávání pro svou výživnost. Představení "Ten pes je váš" má výborná místa, ale oříšek jsme louskali nakonec rozpačitě. Co nechybí Suchého písni, chybí jeho pořadu, totiž pointa, vrchol, který se dostavuje i po nenápadné, jako by nesouvislé, ale přece jenom řadě. Suchý připravil první a poslední písní rámec. Ale při všech jeho výstupech byla za ním táž těžkopádná secesní koláž předmětů (i když zpíval s poeticky secesním hracím strojkem, i když se kouzelně pozdravil při vstupu s kostýmem apod.), bez ohledu na textovou situaci byly zpěvačky v týchž kobercových kostýmech a textová situace se pohybovala samotíží, ačkoli by měla sama sebe stavět. Něco tu přesahuje a něco tu chybí. Chybí, možná, domyšlení vlastních možností.
Antonín Jelínek