TAKOVÁ ZTRÁTA KRVE
Detektivka s hudbou
Hudební "detektivka" o tom, jak se ztratí úctyhodný občan Chlebodar Drábek (K. Štědrý). Hledají ho všichni včetně Františka, nového knihkupce ve městě (J. Suchý), a místního chuligána Harryho Bedrny (W. Matuška). Nakonec hra dospěje k absurdní pointě, že je Drábek vycpán senem a pan učitel (V. Štekl) ho ukrývá v kabinetě.
První hra, kde se objevila nejsilnější sestava první éry Semaforu: Suchý - Matuška - Pilarová - Štědrý. Hra obsahovala další sérii hitů kalibru Klokočí (nejnahrávanější skladba S+Š, jen v 60. letech vzniklo šest různých verzí), Sluníčko nebo Píseň o koni (melodie na sonet Shakespearea "A proto odpouští má láska mému koni"). Řada písní se dostala na singly (Klokočí, Sluníčko), ze hry vyšly také tři písně na populárních fonokartách s fotkami zpěváků (Pondělní blues, Melancholické blues, Píseň o koni). Všechny skladby přímo z představení vyšly i na CD "Písničky ze Semaforu 6".
Hudba: Jiří Šlitr
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Miroslav Janeček a Karel Texel
Výprava a Kostýmy: Běla Suchá
Choreografie: Josef Koníček
Premiéra: 12. října 1960
Derniéra: 13. května 1962
Repríz: 129
Hráli:
Waldemar Matuška
Jiří Suchý
Karel Štědrý
Jiří Sehnal
Václav Štekl
Jiří Sýkora
Eva Pilarová
Pavlína Filipovská
Zdeněk Braunschlager
Jiří Hrzán
Marie Poslušná
Miroslav Hodan
Josef Koníček
Zuzana Vrbová nebo Helena Lukasová
Marcela Berounská
Běla Veselá
Později alternovali:
Viktor Maurer
Renáta Tůmová
Rostislav Černý
Vl. Hrabánek
Orchestr Ferdinanda Havlíka
Písničky:
Klokočí
Sluníčko
Pondělní blues
Melancholické blues
Byl jednou jeden dudák
Třešně
Píseň o koni
Jsem děvče nevzhledné
Píseň kariéristy
Jazz Jazz Jazz
Zlodějská Cha-cha
Nalijte mi za korunu rumu
Žít život bez problémů
Krev patří nám
Recenze
[...] Divák neví, kdo jsou supi, kdo jsou žluvy, ani kdo je vzorný pan Drábek v našem životě, ani ten pan učitel, který ho učinil celému městečku odporným. Neví, o čem je to hra, proti komu je napsaná, jakou má morálku, o čem chce diváka přesvědčit. Račte si vybrat dle ctěné libosti. Ale hlavně se bavte. Písničky jsou trochu vtipné a trochu dada, Šlitr píše líbivé melodie, život běží a my se bavíme. Trochu dada, trochu v šerosvitu s vraždou, trochu že jsme jako proti panákům bez krve a bez charakteru a trošku že jsme vůbec proti všem pánům učitelům našeho života. Mládež se do Semaforu jen hrne. S čím odchází po takové ztrátě krve? Nezbývá, než se zeptat znovu divadla Semafor, jak nakládá se svými talenty, co si vlastně myslí o životě, kam kráčí, za co a proti čemu se staví uprostřed zápasu světa.[Sergej Machonin: Takové ztráty příležitostí. Literární noviny 19.11. 1960]
[...] autor se neohlíží po vyšším a hlubším společenském cíli. Staví proti všeobecné "zkaženosti" dospělých zas jen všeobecnou životnost a zdravost mladých. Samozřejmosti pokládá za své velké objevy. Jen proto se může spokojovat povrchně odpozorovaným a zveličeným jevem, nikoliv jeho příčinami. Jen proto zůstává raději u osvědčené a snadné samoúčelnější zábavy. Nestačí pustit žilou letmým postřehům a spokojit se jimi. [...][-št-: Stačí pustit žilou? Na okraj obnovené premiéry v Semaforu. Večerní Praha, 30. 3.1961]