SVATEBNÍ DARY


- převzato z knihy Sto povídek aneb nesplněný plán 
(vydal ČS spisovatel, 1966)


Svatebních darů se sešlo hodně. Každý příbuzný přinesl to, co mu doma nejvíc vadilo. Povětšinou to byly broušené vázy a kaktusy nadměrného vzrůstu. A ještě plno jiných věcí, které bylo líto vyhodit. Dvě stejné sady sběraček se navzájem usvědčovaly, že ani jedna není kompletní. Strýc Karel přinesl pozoruhodné sousoší opic, z nich dvě urazil - prý cestou. Teta Božena přispěchala se starou dožívající kočkou. Přišla v pravý čas, protože do večera opustila kočka tento svět. Sešlo se také několik hodin, které jen zkomplikovaly situaci, neboť od té chvíle přestalo být jasné, kolik skutečně je. Když bylo po svatbě, uložili jsme předměty na půdu.


Nedávno nás pozvali na návštěvu Hálkovi. Novomanželé. Protože den předtím nás vyzvala požární hlídka, že půdu je nutno vyklidit, ale na otázku kam, pokrčila jen bezmocně rameny, rozhodli jsme se, že naše svatební dary rozdáme. Hálkovům jsme vybrali sádrové sousoší s opicemi. Místo po dvou uražených jsme celkem zdařile zaretušovali vodovou barvou a celou věc jsme zabalili do hedvábného papíru. Manželka opatřila dar bledě modrou mašlí.

U Hálků nás už čekali. Hned v předsíni jsme se zbavili uměleckého předmětu a bylo nám dobře. Ale jen na okamžik. Jakmile jsme se octli na prahu svátečního pokoje, tento se s námi zatočil. V ušáku seděl náš strýc Karel. Ten, od kterého jsme dostali jako svatební dar sousoší s opicemi.
Srdečně nás přivítal. Netušil jsem, že je přítelem novomanželů Hálkových, stejně jako on netušil totéž o nás. Paní Hálková postavila balíček na stůl a jala se rozvazovat bledě modrou mašli.


"Ne, nerozvazovat!" vykřikl jsem. "Až na Vánoce!" Hálkovi trochu zrozpačitěli, ale strýc Karel ne.
"Já nakouknu, jo?" Ohradil jsem se proti tomu, aby strýc nakukoval, ale on mě ujistil, že nic neprozradí a dral se k balíčku. V okamžiku, kdy se dotkl hedvábného papíru, chytil jsem ho v zápěstí a zkroutil jsem mu ruku. Zařval a v oku mu bleskla zloba. Hned nato neuvěřitelnou rychlostí zbavil náš dar obalu. Na stole se objevilo stádo opic v celé své ošklivosti. Hálkovi koukali vytřeštěně. Pustil jsem strýce a pokusil jsem se zavést hovor na mezinárodní situaci. Ale nikdo mě neposlouchal. Sousoší s opicemi poutalo na sebe veškerou pozornost. Paní Hálková zdvořile koktala, že něco takového si vždycky přáli, ale pan Hálek ji probodl ledovým pohledem, takže její věta zůstala pootevřena. Pak bylo několik vteřin ticho, načež strýc Karel pravil: "Dvě opice chybí!"
"Odstranil jsem je, protože neměly pěkný výraz," lhal jsem.
"A jakýpak výraz měly?"
"No... ta jedna... jako by přemýšlela. Ale tak nějak nepěkně. Sochař jako by neuměl vystihnout..." blekotal jsem.
"A ta druhá?"
"Ta druhá byla naprosto špatná. Vypadala spíš jako hlemýžď."


Pan Hálek se dlouze zadíval na prádelník. Učinil jsem totéž. Na prádelníku, podloženy vyšívanou dečkou, stály dvě uražené opice. Nevypadaly, ani jako by přemýšlely, ani jako hlemýžď. Byl to svatební dar od mého strýce Karla.