SMUTNÁ POVÍDKA

Napsal: Jiří Suchý
- převzato z knihy Med ve vlasech
(vydalo Západočeské nakl., 1970)

O panu Pánkovi bylo známo, že nic nevyhodí. Chyba byla, že jeho přátelé si na to zvykli. Nosili mu věci, které jim byly na obtíž, a jak tak léta plynula, hodnota darovávaných předmětů klesala. Poslední dobou dostával pan Pánek i barevné obaly od žvejkaček, pohlednice a staré hřebeny. A tak, když se objevila paní Hartmanová s krásnými pendlovkami, pan Pánek ani nemohl věřit vlastním očím. Zavěsil krásné hodiny s úctou kamsi do koupelny mezi poškozené paroží a staré kalendáře. Pak slavnostně prohlásil: "A teď je natáhnu!" Na ta slova se paní Hartmanová kvapně rozloučila.

Když pan Pánek zjistil, že hodiny nejdou, přepadla ho jakási úzkost. Jakoby předtucha, že tohle všechno nemůže dobře skončit. I posadil se ke staré citeře, kterou dostal k Vánocům od jednoho důchodce za to, že si odnesl sádrovou bustu Napoleona. Palcem začal hladit zbylé struny nástroje a do místnosti se vloudila s falešnými tóny i melancholie a pan Pánek začal vzpomínat.
Vzpomínal toho nešťastného dne, kdy přijal od svého přítele poškozené harmonium. Tehdy byl odhodlán harmonium spravit. Netušil, že kdyby to šlo, nebyl by je dostal. Od téhož přítele obdržel o něco později nedokončený model Národního muzea z chlebové střídky. Byl to velmi ošklivý předmět, ale dal hodně práce. Pan Pánek ho postavil na harmonium a říkal si, že to koneckonců nevypadá tak zle.

Pak přišla Bláhová s kufrem. Prý slyšela, že pan Pánek může tak leccos potřebovat a jim že ten kufr plesniví ve sklepě. Kufr je dobrá věc, a tak si pan Pánek řekl: "Třeba někdy někam pojedu a neponesu si přece podvléčky přes ruku!"

A pak už to šlo jako na drátku. Lidi umějí velmi dobře využít slabosti bližního, a protože se pan Pánek nedovedl včas radikálně postavit proti dárcům, stal se jeho byt skladištěm netypizovaných lahví, starých bot a před časem obdržel dokonce krabici cigaretových nedopalků, kterou jeho soused přechovával celou válku na půdě, aby mu na ni nepřišlo gestapo. No a teď ji náhodou objevil... Panu Pánkovi bylo tak nějak žinantní vysvětlovat, že je nekuřák, a tak krabici přijal. To bylo kdysi.

Tyhle krásný časy jsou však pryč. Sousedé a známí si zvykli přinášet věci, se kterými se nedalo ale opravdu nic dělat. Sbírka uzávěrů mléčných lahví je přesně taková věc, kterou by člověk nerad vyhodil, ale která přece jen jednoho dne přestane hrát roli v životě majitele. To se právě stalo Pavlovi Škroupovi. Do patnácti pečlivě střádal uzávěry a v patnácti jako když utne. Paní Škroupová soudila, že v tom bude mít prsty Kateřina Knotová, spolužačka, ale nebyla to pravda. Aspoň ne to s těma prstama.
Sbírka uzávěrů byla poslední věc, kterou pan Pánek dostal a která měla přece jen jakous takous cenu. Pak už to všechno bralo rychlý spád. Jednoho dne nabídla paní Korandová panu Pánkovi popel.

Ano, popel. Že prý bude brzo zima a že může nastat i náledí, a to že pak není nad popel. Skutečný důvod, že jsou totiž plné popelnice, paní Korandová zamlčela. Pan Pánek ponejprv v životě odmítl. Zdvořile, ale odmítl. Jenomže odmítal poněkud nesměle, a tak to vypadalo, jako že se spíš zdráhá. A pak se to stalo. Paní Korandová jednoduše pana Pánka odstrčila a vysypala mu popel pěkně doprostřed parádního pokoje. Pak odešla a nechala toho člověka sedět nad hromádkou popele. Dlouho si pan Pánek poseděl. Dlouho do noci. A pak se rozhodl. Uteče z toho vetešnictví! Nechá to tu všechno tak, jak to je, a uteče do jiného města, tam si zařídí čistý a slunný byt...
Ale - přece tady nemůže nechat ten nůž na rozřezávání dopisů s monogramem? Ten monogram nebyl vlastně jeho, ale bylo to taky P. P. jako on, Petr Pánek. Nikdo nemohl vědět, že to vlastně znamenalo Prokop Pešek. A nůž na rozřezávání dopisů putoval do kapsy pana Pánka, jako jediný suvenýr z minulosti. Ale pak tu byl ještě popelník - vlastně sedící porculánová opice, co se jí klepal popel do klína. Pan Pánek nevydržel opičí pohled a šup s popelníkem do kapsy. A pak tu byla krásná hůl s jantarovou hlavicí, jenže ze skla. A Špilberk z bakelitu. Za pár minut se pan Pánek změnil v jakýsi kumbál na pochodu, který nemohl projít dveřmi. Bylo mu jasné, že odtud neuteče. Rezignovaně odložil všechny ty předměty a zamyslel se. Sám nad sebou.
Z jeho rozjímání ho vyrušily splašky, které přiletěly otevřeným oknem a s mlasknutím dopadly na podlahu jeho předsíně.