SKLENĚNÉ PRKNO

Vložte svůj text...

Několikrát odkládaná a jednou zakázaná hra (1978) se konečně dostává na naši scénu ve zbrusu nové verzi.

Děj: Julius December (Jiří Suchý) je majitel cenné sbírky zvukových nahrávek, o kterou jako dědictví usilují jeho dědicové. Rozhodnou se jej proto odstranit, aby ji mohli zpeněžit co nejdříve. Julius se úspěšně vyhne všem pokusům o svou likvidaci, přičemž se ukazuje, že celá jeho sbírka je pouze fiktivní a dědictví žádné neexistuje. 

Libreto, texty, hudba, výprava, kostýmy : Jiří Suchý
Hudební nastudování a aranžmá : Jakub Přibyl
Pohybová spolupráce: Petr Šudoma
Premiéra: 2. prosince 2016
Derniéra : 9. května 2018
Počet repríz: 16 

Hráli: 

Julius December Jiří Suchý

August December Michal Stejskal

Agáta Decemberová Lucie Černíková

Kamil Felix Slováček jr.

Nubia z Istanbulu Barbora Šampalíková

Nubia z Vršovic Zuzana Maxa

Servírka Johana Johanka Kopačková

Bětka Rettigová Olina Patková

Kamila Vendula Parezová, Anna Julie Slováčková

Kontrabasistka Vít Fiala, Jan L. Střížovský

Pianistka Jakub Přibyl

Trombonistka Magdalena Jedličková

Saxofonistka Veronika Tichá

Kapelnice Eliška Hurábová

Přebytečná postava Jitka Molavcová

Nubia z Istanbulu Eva Přívozníková

Bubenice Vratislav Placheta

Písničky: Vidiny, Bloudění, Jaký jsem, Onen svět, Věhlas mé prabáby, Brouček, Ústřední topení, Hymna tratoliště, Unavená, Prostírání, A tak mě tu máte, Lichocení, Skleněné prkno, Finálová píseň 


Recenze: Jiří Suchý, Jitka Molavcová a Skleněné prkno


Absurdní části zápletek Jiřímu Suchému vždycky šly - od Takové ztráty krve až po současný Prsten pana Nibelunga. I Skleněné prkno začíná slibně. Schází se tajná společnost příbuzných, kteří si - samozřejmě v písni - kladou za cíl poslat taťku na onen svět čili zavraždit postavu, kterou hraje Jiří Suchý. Ten ve hře představuje Julia Decembera - "krále zvuků", sběratele nahrávek skutečného světa. Jeho sbírka má údajně nedozírnou hodnotu. Tento December reaguje citlivě a dychtivě na zmínku o písni Skleněné prkno: slyšel snad všechno na světě, jen tuhle píseň ne. Pro vražedné spiklence je evidentní, že píseň může posloužit jako past. Do všeho přichází Přebytečná postava: Jitce Molavcové tu napsal Suchý part herečky, na kterou se při psaní zapomnělo, ale "má smlouvu", a tak se musí jednou za čas objevit a cosi poznamenat či provést.

To je dobrý začátek, ne? Ještě zmiňme postavu Zlomily Rettigové, která na rozdíl od Dobromily nevaří národní kuchyni, nýbrž jedy. Pak se ovšem se Skleněným prknem cosi stane, věci se zašmodrchají a hra se stane mimo jiné nevyrovnanou žánrovou tříští včetně staropražské odrhovačky. Za necelé tři hodiny (na premiéře) se to nějak rozplete, ale... Nejlepší dojem? Že Jiří Suchý píše písňové texty na standardní semaforské úrovni i v nynějších pětaosmdesáti.

Zásadní radostí je vidět protagonistu v akci; nejen kvůli písním, i podáním vtipů je Suchý jaksi nejelegantnější. Je to pořád zásadní důvod, proč do Semaforu chodit. Samotné Skleněné prkno sedlo autorovi recenze o poznání méně než zmíněný Prsten pana Nibelunga nebo Čochtanův Divotvorný hrnec (zajímavý vzpomínáním na poválečné V+W, ale taky nutností vyrovnat se s dobovou budovatelskou dikcí). Během samotné hry mi myšlenky odbíhaly do různých stran - tedy zůstávaly v Semaforu, ale samotné Prkno posloužilo jako odrazná deska k několika úvahám. Tady jsou.

Úvaha první je o sexu - nebo spíš o erotice. Kdyby se všechny nohy v síťovaných punčochách, jež se kdy zjevily na scéně Semaforu, položily za sebe, nepochybně by obemkly rovník a ještě by zbylo. Proto musím myslet na to, jak by to asi dopadlo, kdyby Jiří Suchý jednou opustil umírněnou lechtivost rolí dívenek a svých grafik a napsal zkrátka a dobře erotickou story. Dokonce jsem přesvědčený, že žánrově a tematicky je erós ústrojnou součástí jeho vidění světa - od instituce šantánu po čistě privátní snění. Jako čtenář nebo divák bych chtěl znát tuto stránku Suchého imaginace, ksakru!

Úvahu druhou odstartovaly nepochybné hudební kvality současných semaforských aktérek. Trio zpívajících dechařek (Eliška Hurábová, Veronika Tichá, Magdalena Jedličková) je sehrané po několika sezonách skutečně krásně; Lucie Černíková pěje - ve Skleněném prkně i dalších hrách - jak slavíček na nebesích (plus s trochou ironie, naštěstí). S pohledem na všechnu tu dotaženost a profesionalitu jsem si uvědomil, že mi tu chybí protiváha: nějaká oprsklost nedoladěného hlasu, který má svou pokleslost a temnější eleganci, jako mívala Věra Křesadlová. Nějaký semaforský punk. (To je pro dnešní Semafor svízel: jakmile se začne srovnávat s vlastní minulostí, má to sakra těžké.)

Úvaha třetí: Mělo by se něco udělat s Jitkou Molavcovou. Dozrála do herecké osobnosti, která občas na scéně zazáří v takových výrazových odstínech, že to dalece přesahuje semaforskou komičku a bavičku dětí. Bylo to silně vidět ve Weillových šansonech, je to poznat i všude tam, kde lze herecky jít za šaškování. Při každé návštěvě Semaforu mě napadne, že by měla dostat dramatickou roli. Milí režiséři, berte to jako námět k úvaze.

Dost se už psalo o tom, že Skleněné prkno je jakási semaforská Hlava proti mihuli. Hru s nonsensovým názvem (vymyslel ho kdysi Ferdinand Havlík, člen původní sestavy hnutí Recese) nejprve zakázali aparátčíci minulého režimu (1978), později byla hra moc nákladná na uvedení, teď ji Suchý - prý z pětašedesáti procent - přepsal. Když nakonec dojde na to, co je Skleněné prkno a v jaké podobě existuje, v pointě se spojuje poetičnost, moralita a sentiment (víc prozradit nelze!). Podobným způsobem je dnes v Semaforu propletené to lacinější a cennější: Suchý si potřebuje psát a zkoušet další a další věci - a pokud má trávit tolik večerů na scéně a završovat je čtyřmi přídavky, nelze mu tyhle pokusy upírat.

P. S. Skleněné prkno existuje: tedy přinejmenším prkénko. Web mi je obratem kontextově nabídl ke koupi v kuchyňských potřebách.

  • Autor: Pavel Klusák
  • Divadelní noviny: publikováno: 7. února 2017