básník, textař, spisovatel, klaun, herec, filmař, zpěvák, skladatel, hudebník, režisér, grafik, výtvarník, sběratel

ŠEST HLAVNÍCH ROLÍ 

JIŘÍHO SUCHÉHO (1974)


Jan Kolář, časopis Melodie 10/1974 


Toho dne měl Jiří Suchý volno a seděl v útulné divadelní šatně mezi fotografiemi Maurice Chevaliera, Vlasty Buriana a Jiřího Voskovce na zdi a šlitrovskou buřinkou zavěšenou na zrcadle. Měla být řeč o Jiřím Suchém textaři, spisovateli, dramatikovi, režisérovi, herci, zpěvákovi, neboť vědomí, že Semaforu bude teprve patnáct let, k tomu poskytovalo vhodnou příležitost. Z jeviště k nám pronikal zvuk Havlíkova orchestru, Jiří Suchý pokukoval po dveřích, v nichž se měl každou chvíli objevit fotograf Taras Kuščynskyj, a já položil první otázku.

Proč jste vlastně založil Semafor?

Tomu těžko uvěříte. V Divadle Na zábradlí jsem, stručně řečeno, vybouch jako herec, jako zpěvák, zkrátka jako cokoliv; jen jako autor jsem tam poměrně uspěl. Ocitl jsem se na divadle bez nejmenších zkušeností a dokonce s naprostou absencí hereckého talentu. Věděl jsem, že na prknech nepůsobím moc příznivě, cítil Jsem to nejen já, ale i mí spolupracovníci, kteří mě v dalších programech prostě přestali obsazovat. A já to těžce nes, pořád jsem si říkal, že jsem předurčený k divadlu, toužil jsem po scéně, na které bych realizoval představu jakési jevištní poetické klauniády. Takže, nejprve jsem se znovu uchýlil do staré dobré Reduty, poněvadž tam se mi vedlo, a když se pak Jiří Šlitr začal taky zajímat o divadlo, zkusili jsme spolu založit Semafor.
To přece nebyl hlavní důvod...
Já vím, často se psalo, že Semafor musel vzniknout, protože to, co vyjadřoval, viselo tenkrát ve vzduchu. Asi tomu tak bylo, ale na to jsem tehdy nemyslel. Chtěl jsem psát, hrát a zpívat a moc mě těšilo, že má práce poutá tolik lidí. A během Času se pro mě divadlo stalo jakýmsi problémem, disciplínou, kterou jsem si umínil zvládnout. Dodnes se mi to nepodařilo; zřejmě proto mě stále tak intenzívně zajímá ...

"V mé práci mi nejde o prožitku, ztotožnění, ale o jistou formu zcizení; o divadlo nadhledu, které s divákem hovoří, aniž by mu předvádělo." (J. S. v Kulturní tvorbě č. 32/1964)
Nazývat mě dramatikem - to je příliš nadneseno. Dovedu snad napsat "divadlo", které má osobitý jazyk a vtip a které příjemně plyne, ale vyvinout přesvědčivé zápletky a ucelené schéma hry je nad mé síly. Taky většina mých her byla bez zápletky. Prvního úspěšného konfliktu jsem se dopustil až v Poslední štaci. Zápletky Člověka z půdy nebo Takové ztráty krve jsou tak naivní, že se je tímto termínem vůbec netroufám označovat. Proč tedy pokouším dramatické řemeslo? Když jsme se Šlitrem získali jeviště, oponu, osvětlovací rampu - zkrátka všechno, co k divadlu patří - připadalo mi málo provozovat na divadelní scéně jenom písničky. Tak jsem začal psát hry. Lépe řečeno - myslel jsem si, že je píšu. Teprve časem jsem pochopil, jak dalece jsou má dílka vzdálena skutečné dramatické tvorbě. Ale zároveň jsem přišel na to, že publikum je má rádo právě proto. Že ode mě nechce hlubokomyslné problémy, ale písničky a legraci. Proto v semaforském repertoáru brzo převládly pořady typu Zuzana a Jonáš.
Sám jsem režii třikrát zkoušel v Semaforu - Papírové blues, Sekta a Ten pes je váš? - několikrát v televizi a jednou i na Barrandově. Ani jedna z nich nezaznamenala pronikavý úspěch, což bylo zřejmě tím, že jsem režírovat příliš neuměl. Do režie jsem se pouštěl ze zvláštního důvodu: zdálo se mi, že v ní budu moci dobře uplatnit své ostatní profese. Ne že bych si sám navrhoval scénu nebo skládal hudbu, ale že budu přesně vědět, kterého výtvarníka pozvat, s jakým muzikantem spolupracovat, jaké herce obsadit. Jenže poznal jsem, že režisér vedle toho, že by měl rozumět literatuře, hudbě, herectví a výtvarnému projevu, musí být navíc osobností, která všechny ty složky dokáže proměnit v dramatickou hodnotu.
Ale stejně, ještě aspoň jednou bych se chtěl o režii pokusit. Záruku, že to tentokrát bude jno, však dát nemohu.
"O svém herectví nemám velké iluze. Pohybuju se na scéně tak, že nevrazím do svých kamarádů ... a že mluvím tak nahlas, že mně je rozumět." (J. S. v Aktualitách Melodie 17. března 1969)
Nejprve bych zapolemizoval s termínem herec. Tím přece není ten, kdo vystoupí na jeviště, ale ten, kdo může hrát v Shakespearovi i v Mollěrovi, v Tylovi i v Čapkovi. A tak univerzální nejsem. Mohu deklamovat jen věty, které sám napíšu, nedovedu věrohodně rozehrát žádné gesto, neumím se převtělovat v postavu. Vždycky vystupuju nejdříve jako Suchý, a pak teprve jako Malý lord, Pošťák, Jonáš ... Těžiště mé práce na jevišti je ve slovech - záleží na tom, nakolik to, co říkám, diváka zaujme. A potom na tom, jak s textem hlasově pracuju - kde se do něho položím, kde nechám malou pauzu, kde ho shodím.
Jsem mnohem raději, když mě někdo nazve komikem. Ale zase - humor stavím na komické účinnosti vět, které sděluju; není příliš důležité, jak se při tom tvářím. V Čarodějkách jsem si ze závěrečného monologu vybudoval komické číslo, které vždy burácelo smíchem, a nedělal jsem v něm nic jiného, než že jsem nehnutě stál a šest minut povídal.
Ve vaší komice se občas objeví i smutek ...
Mnoho melancholie v ní není. Já se na svět dívám optimistickými brýlemi. Ale i přes ně vidím, že člověk se setkává také s problémy a s neúspěchy, jeho život nenaplňuje jenom humor.
"Já nejsem zpěvák velkého hlasu, u mě spíš záleži na slovech." (J. S. v Aktualitách Melodie 28. záři 1970)
Kde hledat kořeny mého zpěvu? Bezesporu v projevu V + W; zvláště Jan Werich měl na mě obrovský vliv. Když jsem ho poprvé slyšel a viděl, v poválečné Pěsti na oko, zaujal mě mnohem víc, než jakýkoliv školený zpěvák. Umínil jsem si, že půjdu podobnou cestou. Nijak jsem se neškolil, ponechal jsem si svůj drnčivý hlas a coby interpret jsem se snažil, aby lidi cítili, že to, co zpívám, jsem skutečně napsal; aby mi uvěřili.

PRVNÍ ROLE: TEXTAŘ

"Když jsem před léty začal psát texty k písničkám, neměl jsem žádný obrozenecký záměr. Psal jsem je tak, jak se mi líbilo, a tim jsem vlastně brojil proti tomu, co se mi nelíbilo." (J. S. v Tvorbě 11. listopadu 1971)

"V mé práci mi nejde o prožitku, ztotožnění, ale o jistou formu zcizení; o divadlo nadhledu, které s divákem hovoří, aniž by mu předvádělo." (J. S. v Kulturní tvorbě č. 32/1964)
Nazývat mě dramatikem - to je příliš nadneseno. Dovedu snad napsat "divadlo", které má osobitý jazyk a vtip a které příjemně plyne, ale vyvinout přesvědčivé zápletky a ucelené schéma hry je nad mé síly. Taky většina mých her byla bez zápletky. Prvního úspěšného konfliktu jsem se dopustil až v Poslední štaci. Zápletky Člověka z půdy nebo Takové ztráty krve jsou tak naivní, že se je tímto termínem vůbec netroufám označovat. Proč tedy pokouším dramatické řemeslo? Když jsme se Šlitrem získali jeviště, oponu, osvětlovací rampu - zkrátka všechno, co k divadlu patří - připadalo mi málo provozovat na divadelní scéně jenom písničky. Tak jsem začal psát hry. Lépe řečeno - myslel jsem si, že je píšu. Teprve časem jsem pochopil, jak dalece jsou má dílka vzdálena skutečné dramatické tvorbě. Ale zároveň jsem přišel na to, že publikum je má rádo právě proto. Že ode mě nechce hlubokomyslné problémy, ale písničky a legraci. Proto v semaforském repertoáru brzo převládly pořady typu Zuzana a Jonáš.
Sám jsem režii třikrát zkoušel v Semaforu - Papírové blues, Sekta a Ten pes je váš? - několikrát v televizi a jednou i na Barrandově. Ani jedna z nich nezaznamenala pronikavý úspěch, což bylo zřejmě tím, že jsem režírovat příliš neuměl. Do režie jsem se pouštěl ze zvláštního důvodu: zdálo se mi, že v ní budu moci dobře uplatnit své ostatní profese. Ne že bych si sám navrhoval scénu nebo skládal hudbu, ale že budu přesně vědět, kterého výtvarníka pozvat, s jakým muzikantem spolupracovat, jaké herce obsadit. Jenže poznal jsem, že režisér vedle toho, že by měl rozumět literatuře, hudbě, herectví a výtvarnému projevu, musí být navíc osobností, která všechny ty složky dokáže proměnit v dramatickou hodnotu.
Ale stejně, ještě aspoň jednou bych se chtěl o režii pokusit. Záruku, že to tentokrát bude jno, však dát nemohu.
"O svém herectví nemám velké iluze. Pohybuju se na scéně tak, že nevrazím do svých kamarádů ... a že mluvím tak nahlas, že mně je rozumět." (J. S. v Aktualitách Melodie 17. března 1969)
Nejprve bych zapolemizoval s termínem herec. Tím přece není ten, kdo vystoupí na jeviště, ale ten, kdo může hrát v Shakespearovi i v Mollěrovi, v Tylovi i v Čapkovi. A tak univerzální nejsem. Mohu deklamovat jen věty, které sám napíšu, nedovedu věrohodně rozehrát žádné gesto, neumím se převtělovat v postavu. Vždycky vystupuju nejdříve jako Suchý, a pak teprve jako Malý lord, Pošťák, Jonáš ... Těžiště mé práce na jevišti je ve slovech - záleží na tom, nakolik to, co říkám, diváka zaujme. A potom na tom, jak s textem hlasově pracuju - kde se do něho položím, kde nechám malou pauzu, kde ho shodím.
Jsem mnohem raději, když mě někdo nazve komikem. Ale zase - humor stavím na komické účinnosti vět, které sděluju; není příliš důležité, jak se při tom tvářím. V Čarodějkách jsem si ze závěrečného monologu vybudoval komické číslo, které vždy burácelo smíchem, a nedělal jsem v něm nic jiného, než že jsem nehnutě stál a šest minut povídal.
Ve vaší komice se občas objeví i smutek ...
Mnoho melancholie v ní není. Já se na svět dívám optimistickými brýlemi. Ale i přes ně vidím, že člověk se setkává také s problémy a s neúspěchy, jeho život nenaplňuje jenom humor.
"Já nejsem zpěvák velkého hlasu, u mě spíš záleži na slovech." (J. S. v Aktualitách Melodie 28. záři 1970)
Kde hledat kořeny mého zpěvu? Bezesporu v projevu V + W; zvláště Jan Werich měl na mě obrovský vliv. Když jsem ho poprvé slyšel a viděl, v poválečné Pěsti na oko, zaujal mě mnohem víc, než jakýkoliv školený zpěvák. Umínil jsem si, že půjdu podobnou cestou. Nijak jsem se neškolil, ponechal jsem si svůj drnčivý hlas a coby interpret jsem se snažil, aby lidi cítili, že to, co zpívám, jsem skutečně napsal; aby mi uvěřili.

Ptáte se, odkud čerpám témata? Je to možná zvláštní, ale hlavní zdroje mé textařstké produkce jsou v samotné češtině. Většina textů mě napadla na základě jednoho slova či jednoho verše, který se hezky vyslovoval. Vždy předtím, než začnu psát, deklamuju si nějaké pěkně znějící seskupení slov, hledám k němu vhodný rým a takové hraní se slovy mi vyjeví také obsah. Tak vznikly i texty, které mají závažnější hloubku. Napadla mě třeba věta: "Přišel mi k svátku gratulovat Olda / A přinesl mi žlutý tulipán." Vůbec jsem neměl v úmyslu napsat protiválečnou písničku, k tomu mě přivedl až verš: "A pěknou reprodukci od Marolda / Je na ní vidět bitva u Lipan." Uvedu další příklad. Když jsme chystali představení Jonáš a dr. Matrace, říkal jsem si, že by v něm měla zaznít aspoň jedna skladba s protiválečným motivem. Dlouho mě však nenapadalo její konkrétní téma. Jen před očima jsem pořád měl obraz 1. světové války a na pozadí ostnatého drátu, zákopů a rozházených bajonetů jsem viděl vojáka, kterému je už všechno jedno a pro ukrácení dlouhé chvíle plivá do vzduchu. Začal jsem tedy první verš: "Jo vzduch byl plnej boje / Jak jsem tak do něj pliv." Teprve následující rým "Ta slina byla moje / A já byl ještě živ" mi ukázal, že to bude pomyslná zpověď zabitého člověka, který by strašně rád žil, jenže měl pech, a tak, vyrovnán se smrtí, vypovídá o tom, co ho potkalo.

Další oblastí, která podněcuje mé nápady, je láska, chcete-li erotika. Téměř všechny mé texty mají erotický podtext. Lze si ho všimnout i tam, kde není patrný na první pohled. Například: v písničce Sedmdesát hrobaříků, což je taková křehká pohádka o mrtvém hrobaříkovi, je erotický motiv postaven na verši "A já sbírám do kloboučku / Na paloučku sedmikrásky." Tuhle větu mi totiž evokovala atmosféra obrazu křehké dívenky v slaměném klobouku, která jde po louce.

A posledním hlavním pramenem, z něhož čerpám, je literatura. Já jsem v podstatě literát-epigon. V okamžiku, kdy objevím novou literární lásku, tvořím pod jejím vlivem. Mám ovšem štěstí, že jsem epigon-packal, který nesvede svůj vzor napodobit brilantně. Ale nemohu popřít, že tu píšu pod vlivem Christiana Morgensterna, tu pod vlivem Vítězslava Nezvala, jindv zase pod vlivem V + W ... Někdy dokonce převezmu formální postupy autora, který mě v danou chvíli nejvíce 

zajímá. Třeba Kainarovy verše "Lůžko už mu nevětrají / Už je pro ně jednou nohou / Příliš v ráji / Příliš v ráji / Kterou, pravou nejspíše ..." mě inspirovaly k napsání textu "Bílá myška v deliriu / Vidí stále před očima / Samé lidi / Samé lidi / Bílá myška opilá ..." Tady vidíte, že jsem použil tentýž rytmus a metrům jako Josef Kainar.

Těch zdrojů je pochopitelně mnohem víc. Mohl bych ještě mluvit o němé grotesce, o jazzu, a vůbec o celé literární atmosféře dvacátých let, ale taky například o malířství, protože inspiraci beru, kde se dá.

Texty píšete bezmála dvacet let. Nebojíte se epigonství sebe samého?

Ani nevíte jak. Poslední dobou mi připadá čím dál tím obtížnější napsat písničku. Slovník, který jsem uplatnil v šesti stovkách textů, mi někdy proniká do nových, občas dokonce napíšu nápad, metaforu či rým, který jsem už jednou uplatnil. Ale to se mi stává málokdy. Touha po originalitě vůči sobě, úzkostlivost, abych se neopakoval, mě nutí k tomu, abych ze sebe dostal nové nápady, metafory a rýmy.

Většinu semaforských písní charakterizuje adekvátní vzath mezi hudbou a textem. Přizpůsobujete text melodii anebo je tomu opačně?

Podobnou otázku - co vzniká dřív, text nebi hudba - dostávám často. Jak dříve s Jiřím Šlitrem, tak nyní s Ferdinandem Havlíkem jsem obě možnosti využil. Naše písničky získávají definitivní tvar během dlouhých diskusí mezi skladatelem a textařem. Společně nad daným materiálem uvažujeme, vzájemně přizpůsobujeme jednu složku druhé a jde nám hlavně o to, aby text a hudba dýchaly příbuznou atmosférou. V tom jsem sl dokonale rozuměl se Šlitrem. Za ta léta, co jsme spolu pracovali, se z nás stala dokonale sehraná dvojice, která měla skoro stejný názor na svět, na umění... S Havlíkem jsme zpočátku prožívali období vzájemného oťukávání, ale teď, po Kytici, se mi zdá, že jsme se spolu autorsky našli. Dokonce si myslím, že experimenty s beatovou hudbou, o které se Havlík pokouší, by dnes Šlitr dělal taky. My bychom neradi psali jen pro potěšení několika věrných ze starší generace. Chceme-li, aby naše tvorba zůstala trochu moderní, musíme přejímat nové podněty a umělecké vlny.

"V mé práci mi nejde o prožitku, ztotožnění, ale o jistou formu zcizení; o divadlo nadhledu, které s divákem hovoří, aniž by mu předvádělo." (J. S. v Kulturní tvorbě č. 32/1964)
Nazývat mě dramatikem - to je příliš nadneseno. Dovedu snad napsat "divadlo", které má osobitý jazyk a vtip a které příjemně plyne, ale vyvinout přesvědčivé zápletky a ucelené schéma hry je nad mé síly. Taky většina mých her byla bez zápletky. Prvního úspěšného konfliktu jsem se dopustil až v Poslední štaci. Zápletky Člověka z půdy nebo Takové ztráty krve jsou tak naivní, že se je tímto termínem vůbec netroufám označovat. Proč tedy pokouším dramatické řemeslo? Když jsme se Šlitrem získali jeviště, oponu, osvětlovací rampu - zkrátka všechno, co k divadlu patří - připadalo mi málo provozovat na divadelní scéně jenom písničky. Tak jsem začal psát hry. Lépe řečeno - myslel jsem si, že je píšu. Teprve časem jsem pochopil, jak dalece jsou má dílka vzdálena skutečné dramatické tvorbě. Ale zároveň jsem přišel na to, že publikum je má rádo právě proto. Že ode mě nechce hlubokomyslné problémy, ale písničky a legraci. Proto v semaforském repertoáru brzo převládly pořady typu Zuzana a Jonáš.
Sám jsem režii třikrát zkoušel v Semaforu - Papírové blues, Sekta a Ten pes je váš? - několikrát v televizi a jednou i na Barrandově. Ani jedna z nich nezaznamenala pronikavý úspěch, což bylo zřejmě tím, že jsem režírovat příliš neuměl. Do režie jsem se pouštěl ze zvláštního důvodu: zdálo se mi, že v ní budu moci dobře uplatnit své ostatní profese. Ne že bych si sám navrhoval scénu nebo skládal hudbu, ale že budu přesně vědět, kterého výtvarníka pozvat, s jakým muzikantem spolupracovat, jaké herce obsadit. Jenže poznal jsem, že režisér vedle toho, že by měl rozumět literatuře, hudbě, herectví a výtvarnému projevu, musí být navíc osobností, která všechny ty složky dokáže proměnit v dramatickou hodnotu.
Ale stejně, ještě aspoň jednou bych se chtěl o režii pokusit. Záruku, že to tentokrát bude jno, však dát nemohu.
"O svém herectví nemám velké iluze. Pohybuju se na scéně tak, že nevrazím do svých kamarádů ... a že mluvím tak nahlas, že mně je rozumět." (J. S. v Aktualitách Melodie 17. března 1969)
Nejprve bych zapolemizoval s termínem herec. Tím přece není ten, kdo vystoupí na jeviště, ale ten, kdo může hrát v Shakespearovi i v Mollěrovi, v Tylovi i v Čapkovi. A tak univerzální nejsem. Mohu deklamovat jen věty, které sám napíšu, nedovedu věrohodně rozehrát žádné gesto, neumím se převtělovat v postavu. Vždycky vystupuju nejdříve jako Suchý, a pak teprve jako Malý lord, Pošťák, Jonáš ... Těžiště mé práce na jevišti je ve slovech - záleží na tom, nakolik to, co říkám, diváka zaujme. A potom na tom, jak s textem hlasově pracuju - kde se do něho položím, kde nechám malou pauzu, kde ho shodím.
Jsem mnohem raději, když mě někdo nazve komikem. Ale zase - humor stavím na komické účinnosti vět, které sděluju; není příliš důležité, jak se při tom tvářím. V Čarodějkách jsem si ze závěrečného monologu vybudoval komické číslo, které vždy burácelo smíchem, a nedělal jsem v něm nic jiného, než že jsem nehnutě stál a šest minut povídal.
Ve vaší komice se občas objeví i smutek ...
Mnoho melancholie v ní není. Já se na svět dívám optimistickými brýlemi. Ale i přes ně vidím, že člověk se setkává také s problémy a s neúspěchy, jeho život nenaplňuje jenom humor.
"Já nejsem zpěvák velkého hlasu, u mě spíš záleži na slovech." (J. S. v Aktualitách Melodie 28. záři 1970)
Kde hledat kořeny mého zpěvu? Bezesporu v projevu V + W; zvláště Jan Werich měl na mě obrovský vliv. Když jsem ho poprvé slyšel a viděl, v poválečné Pěsti na oko, zaujal mě mnohem víc, než jakýkoliv školený zpěvák. Umínil jsem si, že půjdu podobnou cestou. Nijak jsem se neškolil, ponechal jsem si svůj drnčivý hlas a coby interpret jsem se snažil, aby lidi cítili, že to, co zpívám, jsem skutečně napsal; aby mi uvěřili.

DRUHÁ ROLE: AUTOR VERŠŮ A POVÍDEK

"V mé práci mi nejde o prožitku, ztotožnění, ale o jistou formu zcizení; o divadlo nadhledu, které s divákem hovoří, aniž by mu předvádělo." (J. S. v Kulturní tvorbě č. 32/1964)
Nazývat mě dramatikem - to je příliš nadneseno. Dovedu snad napsat "divadlo", které má osobitý jazyk a vtip a které příjemně plyne, ale vyvinout přesvědčivé zápletky a ucelené schéma hry je nad mé síly. Taky většina mých her byla bez zápletky. Prvního úspěšného konfliktu jsem se dopustil až v Poslední štaci. Zápletky Člověka z půdy nebo Takové ztráty krve jsou tak naivní, že se je tímto termínem vůbec netroufám označovat. Proč tedy pokouším dramatické řemeslo? Když jsme se Šlitrem získali jeviště, oponu, osvětlovací rampu - zkrátka všechno, co k divadlu patří - připadalo mi málo provozovat na divadelní scéně jenom písničky. Tak jsem začal psát hry. Lépe řečeno - myslel jsem si, že je píšu. Teprve časem jsem pochopil, jak dalece jsou má dílka vzdálena skutečné dramatické tvorbě. Ale zároveň jsem přišel na to, že publikum je má rádo právě proto. Že ode mě nechce hlubokomyslné problémy, ale písničky a legraci. Proto v semaforském repertoáru brzo převládly pořady typu Zuzana a Jonáš.
Sám jsem režii třikrát zkoušel v Semaforu - Papírové blues, Sekta a Ten pes je váš? - několikrát v televizi a jednou i na Barrandově. Ani jedna z nich nezaznamenala pronikavý úspěch, což bylo zřejmě tím, že jsem režírovat příliš neuměl. Do režie jsem se pouštěl ze zvláštního důvodu: zdálo se mi, že v ní budu moci dobře uplatnit své ostatní profese. Ne že bych si sám navrhoval scénu nebo skládal hudbu, ale že budu přesně vědět, kterého výtvarníka pozvat, s jakým muzikantem spolupracovat, jaké herce obsadit. Jenže poznal jsem, že režisér vedle toho, že by měl rozumět literatuře, hudbě, herectví a výtvarnému projevu, musí být navíc osobností, která všechny ty složky dokáže proměnit v dramatickou hodnotu.
Ale stejně, ještě aspoň jednou bych se chtěl o režii pokusit. Záruku, že to tentokrát bude jno, však dát nemohu.
"O svém herectví nemám velké iluze. Pohybuju se na scéně tak, že nevrazím do svých kamarádů ... a že mluvím tak nahlas, že mně je rozumět." (J. S. v Aktualitách Melodie 17. března 1969)
Nejprve bych zapolemizoval s termínem herec. Tím přece není ten, kdo vystoupí na jeviště, ale ten, kdo může hrát v Shakespearovi i v Mollěrovi, v Tylovi i v Čapkovi. A tak univerzální nejsem. Mohu deklamovat jen věty, které sám napíšu, nedovedu věrohodně rozehrát žádné gesto, neumím se převtělovat v postavu. Vždycky vystupuju nejdříve jako Suchý, a pak teprve jako Malý lord, Pošťák, Jonáš ... Těžiště mé práce na jevišti je ve slovech - záleží na tom, nakolik to, co říkám, diváka zaujme. A potom na tom, jak s textem hlasově pracuju - kde se do něho položím, kde nechám malou pauzu, kde ho shodím.
Jsem mnohem raději, když mě někdo nazve komikem. Ale zase - humor stavím na komické účinnosti vět, které sděluju; není příliš důležité, jak se při tom tvářím. V Čarodějkách jsem si ze závěrečného monologu vybudoval komické číslo, které vždy burácelo smíchem, a nedělal jsem v něm nic jiného, než že jsem nehnutě stál a šest minut povídal.
Ve vaší komice se občas objeví i smutek ...
Mnoho melancholie v ní není. Já se na svět dívám optimistickými brýlemi. Ale i přes ně vidím, že člověk se setkává také s problémy a s neúspěchy, jeho život nenaplňuje jenom humor.
"Já nejsem zpěvák velkého hlasu, u mě spíš záleži na slovech." (J. S. v Aktualitách Melodie 28. záři 1970)
Kde hledat kořeny mého zpěvu? Bezesporu v projevu V + W; zvláště Jan Werich měl na mě obrovský vliv. Když jsem ho poprvé slyšel a viděl, v poválečné Pěsti na oko, zaujal mě mnohem víc, než jakýkoliv školený zpěvák. Umínil jsem si, že půjdu podobnou cestou. Nijak jsem se neškolil, ponechal jsem si svůj drnčivý hlas a coby interpret jsem se snažil, aby lidi cítili, že to, co zpívám, jsem skutečně napsal; aby mi uvěřili.

"Dát lidem poezii nesvázanou do desek knihy veršů, nepoznamenanou Kainovým znamením povinné školní četby - k tomu mne přivedla dvojice nešikovných klaunů - Stan Laurel a Oliver Hardy." (J. S. v Kultuře 20. prosince 1962)

Vidíte, od doby, kdy jsem tohle napsal, mi vyšlo několik svazečků textů, knížka povídek a sbírka veršů a drobných próz. Prostě mi to nedalo, nezahrát si na tištěného autora. Ale věřte, spisovatelské ambice jsem neměl a nemám. Už proto ne, že jako textař patřím mezi ty lepší. A jako spisovatel bych v konkurenci, která panuje v naší literatuře, stěží obstál. Většina veršů a povídek vzniká jako vedlejší produkt mé divadelní práce. Musím občas do nějakého pořadu napsat povídku, do jiného se zase hodí básnička. Ostatně mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval - tak začíná jedna písnička ode mě. A že někdy píšu verše a prózu "jen tak"? To se ve mně projevuje ta umělecká roztěkanost, která mě žene z jednoho žánru do druhého. Jakmile mě některý z nich zaujme, nemám klid, dokud se ho nepokusím zmocnit.

Hovořil jste tu o vlivu Nezvalově, Morgensternově a V + W. Kteří další autoři inspirují vaši tvorbu?

Je to celá řada autorů, je to například Vladimír Holan. Vím naprosto jistě, že písnička Na vrata přibili můj stín by nikdy nevznikla, kdybych neznal Holanovy verše. Mám moc rád Jaroslava Haška, zvláště Josefa Švejka, obdivuji Jamese Thurbera, líbí se mi i Karel Čapek a William Saroyan, zkrátka byl by to dlouhý výčet jmen.

Proč jste kupříkladu v próze nikdy nedospěl k rozsáhlejšímu žánru?

Možná proto, že sám jako čtenář nejsem schopen rozsáhlejší prózu konzumovat. Ještě žádný román jsem nedočetl do konce; s výjimkou Schulzovy knížky Kámen a bolest, protože k tomu dílu jsem pojal hlubokou úctu, a tak jsem si říkal, že by bylo hulvátstvím nechat je rozečtené. Když po přečtení několika desítek stránek zjistím, jak se spisovatel vyjadřuje, jaký má styl a jaké kompoziční postupy používá, přestane mě samotný příběh zajímat. Zrovna nedávno jsem otevřel Gogolovy Mrtvé duše a užasl jsem, jak moderní je jejich humor. Vůbec jsem nepředpokládal, že bych se při četbě klasika mohl smát nahlas, a přesto jsem po padesáti stránkách Mrtvé duše odložil, a už jsem se těšil, jak budu číst dalšího spisovatele. A taková roztěkanost se u mě projevuje i při vlastním psaní. V okamžiku, kdy dopisuju povídku, ze které by třeba mohla být novela, mě začíná lákat grafika nebo texty, a naopak.

"V mé práci mi nejde o prožitku, ztotožnění, ale o jistou formu zcizení; o divadlo nadhledu, které s divákem hovoří, aniž by mu předvádělo." (J. S. v Kulturní tvorbě č. 32/1964)
Nazývat mě dramatikem - to je příliš nadneseno. Dovedu snad napsat "divadlo", které má osobitý jazyk a vtip a které příjemně plyne, ale vyvinout přesvědčivé zápletky a ucelené schéma hry je nad mé síly. Taky většina mých her byla bez zápletky. Prvního úspěšného konfliktu jsem se dopustil až v Poslední štaci. Zápletky Člověka z půdy nebo Takové ztráty krve jsou tak naivní, že se je tímto termínem vůbec netroufám označovat. Proč tedy pokouším dramatické řemeslo? Když jsme se Šlitrem získali jeviště, oponu, osvětlovací rampu - zkrátka všechno, co k divadlu patří - připadalo mi málo provozovat na divadelní scéně jenom písničky. Tak jsem začal psát hry. Lépe řečeno - myslel jsem si, že je píšu. Teprve časem jsem pochopil, jak dalece jsou má dílka vzdálena skutečné dramatické tvorbě. Ale zároveň jsem přišel na to, že publikum je má rádo právě proto. Že ode mě nechce hlubokomyslné problémy, ale písničky a legraci. Proto v semaforském repertoáru brzo převládly pořady typu Zuzana a Jonáš.
Sám jsem režii třikrát zkoušel v Semaforu - Papírové blues, Sekta a Ten pes je váš? - několikrát v televizi a jednou i na Barrandově. Ani jedna z nich nezaznamenala pronikavý úspěch, což bylo zřejmě tím, že jsem režírovat příliš neuměl. Do režie jsem se pouštěl ze zvláštního důvodu: zdálo se mi, že v ní budu moci dobře uplatnit své ostatní profese. Ne že bych si sám navrhoval scénu nebo skládal hudbu, ale že budu přesně vědět, kterého výtvarníka pozvat, s jakým muzikantem spolupracovat, jaké herce obsadit. Jenže poznal jsem, že režisér vedle toho, že by měl rozumět literatuře, hudbě, herectví a výtvarnému projevu, musí být navíc osobností, která všechny ty složky dokáže proměnit v dramatickou hodnotu.
Ale stejně, ještě aspoň jednou bych se chtěl o režii pokusit. Záruku, že to tentokrát bude jno, však dát nemohu.
"O svém herectví nemám velké iluze. Pohybuju se na scéně tak, že nevrazím do svých kamarádů ... a že mluvím tak nahlas, že mně je rozumět." (J. S. v Aktualitách Melodie 17. března 1969)
Nejprve bych zapolemizoval s termínem herec. Tím přece není ten, kdo vystoupí na jeviště, ale ten, kdo může hrát v Shakespearovi i v Mollěrovi, v Tylovi i v Čapkovi. A tak univerzální nejsem. Mohu deklamovat jen věty, které sám napíšu, nedovedu věrohodně rozehrát žádné gesto, neumím se převtělovat v postavu. Vždycky vystupuju nejdříve jako Suchý, a pak teprve jako Malý lord, Pošťák, Jonáš ... Těžiště mé práce na jevišti je ve slovech - záleží na tom, nakolik to, co říkám, diváka zaujme. A potom na tom, jak s textem hlasově pracuju - kde se do něho položím, kde nechám malou pauzu, kde ho shodím.
Jsem mnohem raději, když mě někdo nazve komikem. Ale zase - humor stavím na komické účinnosti vět, které sděluju; není příliš důležité, jak se při tom tvářím. V Čarodějkách jsem si ze závěrečného monologu vybudoval komické číslo, které vždy burácelo smíchem, a nedělal jsem v něm nic jiného, než že jsem nehnutě stál a šest minut povídal.
Ve vaší komice se občas objeví i smutek ...
Mnoho melancholie v ní není. Já se na svět dívám optimistickými brýlemi. Ale i přes ně vidím, že člověk se setkává také s problémy a s neúspěchy, jeho život nenaplňuje jenom humor.
"Já nejsem zpěvák velkého hlasu, u mě spíš záleži na slovech." (J. S. v Aktualitách Melodie 28. záři 1970)
Kde hledat kořeny mého zpěvu? Bezesporu v projevu V + W; zvláště Jan Werich měl na mě obrovský vliv. Když jsem ho poprvé slyšel a viděl, v poválečné Pěsti na oko, zaujal mě mnohem víc, než jakýkoliv školený zpěvák. Umínil jsem si, že půjdu podobnou cestou. Nijak jsem se neškolil, ponechal jsem si svůj drnčivý hlas a coby interpret jsem se snažil, aby lidi cítili, že to, co zpívám, jsem skutečně napsal; aby mi uvěřili.

TŘETÍ ROLE: DRAMATIK

"V mé práci mi nejde o prožitku, ztotožnění, ale o jistou formu zcizení; o divadlo nadhledu, které s divákem hovoří, aniž by mu předvádělo." (J. S. v Kulturní tvorbě č. 32/1964)
Nazývat mě dramatikem - to je příliš nadneseno. Dovedu snad napsat "divadlo", které má osobitý jazyk a vtip a které příjemně plyne, ale vyvinout přesvědčivé zápletky a ucelené schéma hry je nad mé síly. Taky většina mých her byla bez zápletky. Prvního úspěšného konfliktu jsem se dopustil až v Poslední štaci. Zápletky Člověka z půdy nebo Takové ztráty krve jsou tak naivní, že se je tímto termínem vůbec netroufám označovat. Proč tedy pokouším dramatické řemeslo? Když jsme se Šlitrem získali jeviště, oponu, osvětlovací rampu - zkrátka všechno, co k divadlu patří - připadalo mi málo provozovat na divadelní scéně jenom písničky. Tak jsem začal psát hry. Lépe řečeno - myslel jsem si, že je píšu. Teprve časem jsem pochopil, jak dalece jsou má dílka vzdálena skutečné dramatické tvorbě. Ale zároveň jsem přišel na to, že publikum je má rádo právě proto. Že ode mě nechce hlubokomyslné problémy, ale písničky a legraci. Proto v semaforském repertoáru brzo převládly pořady typu Zuzana a Jonáš.

Po premiéře Dobře placené procházky se zdálo, že Semafor bude směřovat ke komorní mu muzikálu ...

O komorní muzikál jsem programově nikdy neusiloval. Dobře placená procházka vznikla proto, že po pásmech Jonáš a tingl tangl a Recitál 64 jsem chtěl zkusit něco autorsky i herecky odlišného. Nejlacinější by bylo, kdybych po úspěchu prvního Jonáše uvedl vzápětí druhého, potom třetího atd...

Mé pojetí divadla? O něm jsem se kdysi namluvil víc než dost. Ani dnes nemám co dodat. Stále mě zajímá divadlo music-hallového typu, v němž příběh je spíše záminkou k tomu, aby se mohlo zpívat a aby byla legrace. Mou divadelní koncepci ovšem ovlivňují také spolupracovníci: skladatel, režisér a hlavně publikum. Musím brát ohled na zájem obecenstva, protože divadlo, do kterého lidi nechodí, nemá cenu. To samozřejmě neznamená, že se publiku přizpůsobuju absolutně nebo snad dokonce podbízím.

ČTVRTÁ ROLE: REŽISÉR

,Jako člověk nedivadelního zaměření jsem ještě nenašel režiséra, který by realizoval hru tak, jak ji vidím, když ji píšu." (J. S. v Mladé frontě 3. března 1968)

Za tahle slova bych dnes už ruku do ohně nedal. V Jiřím Císlerovi jsem našel režisérskou osobnost, která vyhovuje mým představám o pracovním vztahu mezi autorem a režisérem. Já žel nepatřím mezi autory, kteří odevzdají text v koncízní podobě, jenž režisér pouze přetlumočí na jeviště. Velice často přinesu jen shluk nápadů a scén, někdy dosti dobrých, jindy špatných a záleží právě na režisérovi, dokáže-li rozpoznat slabiny a kvality mé předlohy. A to Císler ovládá dokonale. Navíc je prvním semaforským režisérem, který se souborem systematicky pracuje a vede ho.

Sám jsem režii třikrát zkoušel v Semaforu - Papírové blues, Sekta a Ten pes je váš? - několikrát v televizi a jednou i na Barrandově. Ani jedna z nich nezaznamenala pronikavý úspěch, což bylo zřejmě tím, že jsem režírovat příliš neuměl. Do režie jsem se pouštěl ze zvláštního důvodu: zdálo se mi, že v ní budu moci dobře uplatnit své ostatní profese. Ne že bych si sám navrhoval scénu nebo skládal hudbu, ale že budu přesně vědět, kterého výtvarníka pozvat, s jakým muzikantem spolupracovat, jaké herce obsadit. Jenže poznal jsem, že režisér vedle toho, že by měl rozumět literatuře, hudbě, herectví a výtvarnému projevu, musí být navíc osobností, která všechny ty složky dokáže proměnit v dramatickou hodnotu.
Ale stejně, ještě aspoň jednou bych se chtěl o režii pokusit. Záruku, že to tentokrát bude jno, však dát nemohu.

PÁTÁ ROLE: HEREC

"O svém herectví nemám velké iluze. Pohybuju se na scéně tak, že nevrazím do svých kamarádů ... a že mluvím tak nahlas, že mně je rozumět." (J. S. v Aktualitách Melodie 17. března 1969)
Nejprve bych zapolemizoval s termínem herec. Tím přece není ten, kdo vystoupí na jeviště, ale ten, kdo může hrát v Shakespearovi i v Mollěrovi, v Tylovi i v Čapkovi. A tak univerzální nejsem. Mohu deklamovat jen věty, které sám napíšu, nedovedu věrohodně rozehrát žádné gesto, neumím se převtělovat v postavu. Vždycky vystupuju nejdříve jako Suchý, a pak teprve jako Malý lord, Pošťák, Jonáš ... Těžiště mé práce na jevišti je ve slovech - záleží na tom, nakolik to, co říkám, diváka zaujme. A potom na tom, jak s textem hlasově pracuju - kde se do něho položím, kde nechám malou pauzu, kde ho shodím.
Jsem mnohem raději, když mě někdo nazve komikem. Ale zase - humor stavím na komické účinnosti vět, které sděluju; není příliš důležité, jak se při tom tvářím. V Čarodějkách jsem si ze závěrečného monologu vybudoval komické číslo, které vždy burácelo smíchem, a nedělal jsem v něm nic jiného, než že jsem nehnutě stál a šest minut povídal.
Ve vaší komice se občas objeví i smutek ...
Mnoho melancholie v ní není. Já se na svět dívám optimistickými brýlemi. Ale i přes ně vidím, že člověk se setkává také s problémy a s neúspěchy, jeho život nenaplňuje jenom humor.

Kdo byl vaším ideálním komickým partnerem?

Že se ptáte - Jiří Šlitr. Naše dvojice nevznikla na inzerát, dlouho předtím, než jsme se setkali na jevišti, jsme spolu psali písničky, cítili jsme společně věci - s kým jiným bych si mohl lépe rozumět. Nemohu však čekat, jestli mi osud nadělí dalšího ideálního partnera. Proto jsem zkoušel dialog s malou Monikou Halovou, proto se teď pokouším o trojicí s Josefem Dvořákem a s Jitkou Molavcovou. Kam až spolu dospějeme - nevím.

ŠESTÁ ROLE: Z P Ě V Á K

"Já nejsem zpěvák velkého hlasu, u mě spíš záleži na slovech." (J. S. v Aktualitách Melodie 28. záři 1970)
Kde hledat kořeny mého zpěvu? Bezesporu v projevu V + W; zvláště Jan Werich měl na mě obrovský vliv. Když jsem ho poprvé slyšel a viděl, v poválečné Pěsti na oko, zaujal mě mnohem víc, než jakýkoliv školený zpěvák. Umínil jsem si, že půjdu podobnou cestou. Nijak jsem se neškolil, ponechal jsem si svůj drnčivý hlas a coby interpret jsem se snažil, aby lidi cítili, že to, co zpívám, jsem skutečně napsal; aby mi uvěřili.

Druhým velkým vzorem mi byl americký komik Jimmy Durante. Jeho výrazný zpěv přinášel dobrou pohodu a moc hezky se poslouchal.

Za šansoniéra se tedy nepovažujete?

To rozhodně ne. Mě nejvíc lákají skladby veselého zaměření, kdysi se jim říkávalo comedy songs, takové ty různé foxtrůtky s lehce humorným textem. Zpívám je s velikou radostí, mou nejoblíbenější dodnes je Koupil jsem si knot. Do svého repertoáru ovšem vědomě zařazuju i vážnější písničky - právě Zlá neděle a Tulipán mi vynesly přízvisko šansoniér. Jenomže úspěch těch šansonů byl taky v tom, že vznikly jako protiklad komických písniček, že například v Jonášovi jsem uprostřed všeobecného veselí ne příliš tragickým způsobem zapěl smutnější skladbu.

Proč interpretujete pouze písně z vlastní autorské dílny?

Sem tam zpívám texty Kainarový, Koptovy a V + W, protože tito pánové jsou se mnou vnitřně spřízněni. Jinak bych skutečně těžko interpretoval jiné texty než své vlastní. Slovník, který používám v textech je v podstatě slovníkem, kterým mluvím v běžném životě. V tom, jak stylizuju větu, je lehká šroubovanost, ale mě baví vyjadřovat se právě tak. A když v textu ta zvláštní stylizace chybí, nevím si najednou s písničkou rady, bojím se, že můj projev vyzní nevěrohodně. Existuje spousta krásných skladeb, které se mi líbí, ale raději se o ně nepokouším, strach z vlastní bezradnosti mi to nedovolí ...To už byl večer, publikum v hledišti netrpělivě čekalo Zuzanu v lázni, Jiří Suchý řekl nashledanou a já místo odpovědi položil poslední otázku.

Co všechno vám ta semaforská léta dala?

Mně osobně? No, dala mi pocit uspokojení, životního naplnění a snad i štěstí.