SEKTA

Hra o egocentrismu bez jakýchkoli zábran 

Hra byla o dívce Evě, která zbožňuje sama sebe, její přítelkyně ("motocyklistka") pro ni založí spolek, který ji uctívá (tedy onu sektu). Děj se pak odvíjí skrze fantastické obřady uctívání. 

Legendární "propadák" Semaforu, J. Šlitr k němu odmítl psát muziku, tak ji napsal J. Suchý.
I přes rozpaky diváků a převážnou palbu kritiky se J. Suchý rozhodl hru zfilmovat v jakousi surrealistickou koláž. Snímek bohužel nedokončil, po letech se k němu vrátil, když o této sektě s reportérkou (V. Křesadlová) točil fiktivní dokument. Bohužel ani tento druhý pokus nedokončil. Všechny fragmenty vyšly na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm.
Hudební ukázky z filmového podkladu (záznam představení se nedochoval) vyšly na 3LP Semafor 1959-1969, vyšlo i EP o třech písních s názvem Sekta. Skladbu Blázen a dítě do svého repertoáru převzala Hana Hegerová.


Hudba, texty písní a režie: Jiří Suchý
Scénická hudba: Milan Dvořák
Kostýmy: Běla Suchá
Výtvarná spolupráce: Vojtěch Adamec, Josef Symon
Choreografie: Milena Zahrynowská
Premiéra: 22. března 1965
Derniéra: 2. července 1965
Repríz: 36 


Hráli:
Klára Jerenková
Milena Zahrynowská
Jana Drbohlavová
Renáta Tůmová
Pavlína Filipovská
Věra Křesadlová
Vlasta Kahovcová
Jana Malknechtová
Irena Minaříková
Yvonne Přenosilová
Lilka Ročáková
Eva Malknechtová

Písničky:
Zpěváků a herců sbory
Na střeše světa
Pokud vám jde o děj
Jak se plaší zlé sny
Ornament
Plameny plápolají
Nevíme nic
Blázen a dítě


Sekta 2008

Hudba, texty písní, kostýmy a režie: Jiří Suchý
Výtvarník: Jaroslav Svoboda
Choreografie: Kristýna Černá
Premiéra: 2. dubna 2008
Derniéra: 14. března 2009

 
Hráli:
Markéta Zehrerová
Zuzana Říhová
Jiří Suchý
Jitka Molavcová
Vanda Hauserová
Veronika Kubařová
Michal Stejskal
ad. 



SUCHÝ - SUCHÝ - SUCHÝ

O Suchého nové hře Sekta bylo již napsáno mnoho, ba řekněme víc než všechno. Patřím totiž k těm, kdož se domnívají, že přičítat tomuto dílku nějaký větší umělecký význam by bylo projevem dobré vůle, která by se mohla vymstít (myslím jakožto předpoklad sebeuspokojení) právě Suchému a Semaforu. Domnívám se ovšem, že Sekta opravdu znamená určitý uzlový bod ve vývoji autora divadla: naznačuje úsilí rozepnout přece jen poměrně těsný krunýř dosavadní "semaforské estetiky" a zároveň dokládá neschopnost nalézt nějaké jiné nosné principy. Není to první rozpačitý projev - stačí připomenout umělecky velmi problematické Klarinety; tentokrát je situace o to symptomatičtější, že jde o nezdar přímo na domácím divadelním poli. Zda se objeví v přijatelném čase nějaká nová východiska (možná, že ji naznačí připravovaná "opera") je pak otázkou, kterou nezodpoví nikdo jiný než Suchý a tvůrci Semaforu sami. V každém případě je jasné, že doba prvního Sturmu und Drangu a zrovna tak bouřlivého ohlasu je pryč - to ostatně souvisí s celkovým přelivem zájmů, vkusu, atmosféry - a že ani tolik chválená profesionalizace není sama o sobě schopna nahradit nedostatek nových koncepcí.
Vraťme se však k Sektě samotné. Patří Suchému téměř se vším všudy (text, písně, režie) a autor ji charakterizuje jako hru o nebezpečí egocentrismu ústícího až v sebezbožnění. Což o to, téma je to nosné, ve zpracování však v podstatě mizí a mění se v záminku hromadění efektů řekněme surrealistických, čímž je občas tvořen komický efekt, častěji však pocit rozpaků z něčeho neautentického, "připomínajícího", pseudohlubokého. Relativně nejšťastnějším vkladem jsou písničky - Suchému se podařilo vytvořit řadu nápaditých melodií, navíc scelených jakousi výrazovou a stylovou jednotou a mířících ve svém celku k jiným cílům než míří sériová písničková produkce. Nejsem si však jist, zda ostatní hudba, jež je dílem Milana Dvořáka, a vůbec orchestrální aranžmá písniček neoslabují svým mířením v jinou stranu a koneckonců svou konvenčností právě ten zmíněný sympatický rys Suchého písniček. K interpretační stránce budiž řečeno, že výkony instrumentalistů jsou na úrovni,
zatím co vokalistky nejsou u dna svých možností a na úrovni požadavků. Nejsvěžejší okamžiky představení: komické duo Filipovská-Křesadlová.

Autor: I. P., vyšlo v časopise Melodie č. 6, 1965