POSLEDNÍ ŠTACE

Proč nám říkají poslední štace a mně vrahoun, ptá se pan primář 

Nemocnice, kde počet nebožtíků překračuje veškeré meze, nakonec raději léčí zcela zdravého pacienta (J. Suchý). Nakonec ho ale také přivedou až ke smrti, ukáže se, že primář Plch (J. Šlitr) není primář, ale zahradník, který pravého primáře přejel a nemocnice se nakonec přemění ve vykřičený dům. Ve hře je cítit politická satira.

Hudba: Jiří Šlitr 
Texty písní: Jiří Suchý 
Režie: Jiří Menzel a Karel Mareš 
Výprava a Kostýmy: Richard Fremund 
Premiéra: 2. dubna 1968 
Derniéra: 14. prosince 1969 (někde uváděno 22. 10. 1969) 
Repríz: 83 


Hráli: 
Jiří Suchý 
Jiří Šlitr 
Luděk Nekuda nebo Jiří Laufer 
Milan Drobný nebo Pavel Sedláček 
Naďa Urbánková 
Věra Křesadlová 
Daniela Fišerová nebo Miluše Voborníková 
Vladimír Hrabánek 
Tomáš Pudlovský 
Evžen Jegorov 
Orchestr divadla Semafor řídil Milan Dvořák 

Písničky:
Na tom našem dvoře
Takovou lásku o jaké jsem snila
Ať žije hudba ať žije smích
Funebrsong
Zahoďte ty noty černý
Oh Larydou
Na krk si dejte smyčku hned
Růže růžová
Horečky
Když pacient je léčen
Povídal nám jeden zpěvu znalec
I Am Lucky 



Recenze


[...] Stručně by se dalo říci, že v Semaforu byla konečně zase jednou pořádná premiéra, premiéra hry, která vychází jednak z tradice semaforské tvorby ve svém humoru, ale že tentokrát jde o hru prokazující zralost a angažovanost autora. J. Suchý se sám ve svém monologu v druhé části představení omlouvá, že nebylo jeho úmyslem psát jakoukoliv dobově střiženou satiru a jestliže se určité věci ve hře hodí na určité situace našeho života, je to vinou právě toho života. Přiznám se, že po první půli jsem měl poněkud rozpačitý dojem. Byly tam některé výborné scény, při kterých sál doslova řve smíchy, ale celek byl poněkud mlhavý a bylo možné klást otázku, "co tím vlastně básník myslí", nehledě na to, že celá hra se jevila jako šitá poněkud horkou jehlou. Druhá půlka představení však má obrysy daleko ostřejší, pointy a hudební gagy doslova atakují diváka, takže závěrečný pocit je opravdu silný - a člověku, zejména při scéně Šlitrova "léčení hudbou" a při "operaci" prováděné asistentem Kroupu - Milanem Drobným - jde trochu mráz po zádech. [...] Myslím, že ještě před půl rokem by v této podobě [hra] světlo ramp nespatřila. Tím lépe, že přišlo toto podobenství na světlo právě v těchto dnech.
[Jaroslav Přikryl: Zpráva o Poslední štaci. Večerní Praha, 3. 4.1968]

[...] Na režii K. Mareše a J. Menzla lze kromě řady vtipných gagů ocenit, že dovedli rozvinout přirozené komediální dispozice i těch členů souboru, kteří mají menší hereckou zkušenost. K čemuž je zase třeba dodat, že vedle J. Šlitra (primář), J. Suchého (pacient) a N. Urbánkové (vrchní sestra) stejně dobře, ba někdy až překvapivě dobře hrají i M. Drobný a J. Laufer (asistenti), V. Křesadlová a D. Fišerová (sestry), že E. Jegorov (lapiduch) se vyhraňuje v osobitý herecký typ a že k veselému pohřbívání smutku vydatně přispívá i funebrák T. Pudlovského. Se strhujícím temperamentem se tu hraje, zpívá a křepčí a zaslouží-li si něco zvláštní pochvalu, je to "baletní" kreace primáře a zděšeného pacienta.
[Pavel Grym: O prvních i posledních věcech člověka. Lidová demokracie, 5. 4.1968]

Divadelní kritici i skalní příznivci Semaforu už lámali hůl nad oblíbenou pražskou scénou. Rozpaky nad jejím repertoárem byly premiéru od premiéry větší. Nejnovější představení však naznačuje, že to snad se Semaforem přece jen nebude tak zlé. [...] Po šokující Sektě, nedomyšlené Dobře placené procházce i Panu baronovi je Poslední štace znovu semaforáckým představením, na jaké jsme bývali zvyklí z dřívějška. A tak nezbývá než doufat, že nebude poslední dobrou novinkou [...]
[Jitka Svarcová: Zdaleka ne poslední štace. Práce, S. 4.1968]

[...] Nejde o velkou satiru, spíš - v konečném výsledku - o velkou zábavu, kterou právě v těchto dnech potřebujeme jako nervového léku. Navzdory všem pověstem se tedy základní autorská dvojice málem už desetiletého divadélka znovu přihlásila svým autorským vkladem - a právě v těchto dnech přemýšlí, jak v nové situaci dál.
Poslední štace byla shodou okolností první premiérou bez cenzury; znamená tato skutečnost i zbytečnost satiry? Zdaleka ne - spíš prověří sílu satiriků. A tak věříme, že i v budoucích činech divadélka najdeme všechno to, čím byl až dodnes Semafor silným - osobitým spojením inteligentní satiry, humoru, poezie a hudby.
[Ku: Poslední štace v Semaforu. Svobodné slovo, 6. 4.1968]

[...] K tradici Semaforu patří i role, které si Suchý a Šlitr napsali pro sebe: po neodbytném advokátovi a bezbranném listonoši se protiklad rafinovanosti a prostoty, erotiky a lásky, protřelosti a bezbrannosti reprodukuje nyní v rolích falešného primáře a nebohého pacienta, který i horečce blahořečí, když dává průchod fantazii, první z hodnot, které S+Š vyznávají. Poslední štace, jako už tvorba S+Š nejednou předtím, vede spor o různé podoby štěstí. Když Drobný v musicalu zpívá, že i funebráky o štěstí snít zřel a že "každý má o štěstí vlastní představu, bazén piva chce jeden ročně na hlavu a druhej by rád zastavil stát", zatímco jemu "stačí píseň ptačí", i když má "radši věci jinačí", pak je to jen nová, perfektně zformulovaná varianta programu, který Semafor sleduje od počátku. [...]
[Milan Blahynka: Nový Semafor. Kulturní tvorba, 11. 4.1968]

Během posledních dvou let slavilo v Semaforu úspěchy mnoho známých osobností i nových talentů. Skoro se zdálo, že Jiří Suchý a Jiří Šlitr jim divadlo na chvíli propůjčili a ustoupili dočasně z pozic jeho protagonistů, aby se do něho vrátili pro nové, o to bohatší vavříny. Svou novou crazykomedií nazvanou Poslední štace je skutečně získali, ale zároveň si tak o hodně zvýšili laťku, kterou budou muset napříště zdolávat. [...] [Josef Váša: Opojení satirou, smíchem. Mladá fronta, 11. 4.1968]

[Poslední štace] má spoustu dobrých trademarků Semaforu. Za všechny bych zdůraznil starou citlivost k individualitám semaforských sil, která kdysi z herečky Filipovské písněmi psanými pro charakter jejího hlasu udělala populární zpěvačku, a tady např. v Milanu Drobném [...] objevuje vzácné struny jemné komiky, takže on z přesně stylizované písničky Já jsem valčíkovej dělá kabaretní číslo k popukání (nebo k zulíbání, jste-li dáma. Jste-li pán, povšimněte si zas, jak tu autoři a režisér pracují s Věrou Křesadlovou, která je patrně nejfantastičtější ženská tvář našeho současného jeviště). [...]
[Josef Škvorecký: Nápady jednoho z publika. Divadelní noviny, 24. 4.1968]