POHÁDKA


Byl jednou jeden král 
Jak pohádka jde dál 
My o králi se dovídáme 
Že na dudy hrál 
A královna zase 
Věnovala se base...

Pohádka má ohromnou přednost: to, co se v ní vypráví, není pravda, takže se dá vyprávět cokoliv. To se zdá ulehčovat pohádkáři situaci, ale není tomu docela tak. Naopak, tím, že máte neomezený možnosti, jste na tom daleko hůř. 

Já to znám z restaurací. Tam, kde mají na lístku čtyři obědy a dva z toho už nemají, tam je věc jednoduchá, protože jedno z těch dvou zbylejch jídel zaručeně nejím. Ale najednou přijdete někam, kde mají vše, co hrdlo ráčí, a je zle, protože hrdlo je vůl, ano. Jak známo, říká se hrdlu vole a hrdlo ráčí třeba šest chodů, protože hrdlu je jedno, že máte taky nějakej žaludek. A rozpočet. 

No a s pohádkama je to nejinak. Dítě se dožaduje vyprávění a vy máte možnost povídat o čemkoliv a cokoliv. Zkuste to. A najednou zjistíte, že blábolíte nesmysly, za jaký by se měl myslící člověk stydět. A protože vy jste myslící člověk, tak se stydíte, zvláště když dítě po celou dobu vašeho vyprávění hledí na vás útrpně. 

A tu vidíte, že pohádka není vůbec snadná věc, a kdybyste potkali třeba pana Andersena, jak si vede Boženu Němcovou, tak před oběma pěkně smeknete, jako by to byli vaši domovní důvěrníci a vám šlo o dobrej posudek. 

Já taky občas zkusím vymyslet pohádku, ale vyjde mi třebas taková věc, že přiletí drak do kraje, princezna se třese strachy, ale najednou se ukáže, že ten drak nemá vůbec zájem na princezně, naopak, že věnuje všechnu svou pozornost hloupýmu Honzovi, draci jsou různí. 

A Honza je zavlečen do sluje a princezna, jakmile se to doví - ne, nepůjde ho osvobodit, ale najme sedm trpaslíků a s jejich pomocí přelstí černokněžníka, kterej je mimochodem jedinou kladnou postavou našeho příběhu. Černokněžník jim dá kouzelnou hůlku v domnění, že činí dobrej skutek a oni ho za to proměněj pomocí hůlky v ropuchu - třeba. 

A pak jdou, princezna a těch sedm trpaslíků, do sluje za drakem, aby se podívali, jak bude Honza pozřen. Kouzelnou hůlku mají s sebou proto, aby mohli drakovi provést nějakej povedenej kousek. Honza je ale zahořklej a drak si na něm nepochutná, zato princezna je sladká, což postačí drakovi, aby si spravil chuť. Sedm trpaslíků je potrestáno, dostali za svou spolupráci pouze zálohu a teď, když je princezna snědená, není, kdo by vyplatil zbytek. 

Jedině černokněžník si libuje. Jakožto ropucha se jednou takhle vyhřívá na sluníčku, když tu náhle jede kolem krásnej princ, kterej by jinak o černokněžníka ani pohledem nezavadil. Teď se však rozzáří a povídá lokajům: 
- Koukněte na tu krásnou žábu. Přineste mi ji! 

Lokajové mu přinesli ropuchu, princ ji políbil a ona se změnila v krásnou dívku, která padla princovi kolem krku a děkovala mu za vysvobození. 

No a žili spolu dlouhá léta, dokud monarchie v jejich státě nevzala za svý.

Promiňte mi tuhle špatnou pohádku, chtěl jsem se jenom vyhnout konvenčním postupům, a nějak to nedopadlo. Mohl bych vyprávět celou řadu běžnejch a konvenčních pohádek, kde je všechno tak, jak má být, ale od toho jsou jiní. 

Pamatuju si na doby nedávno minulé, kdy byl podniknut první pokus vymanit pohádky z konvence. Šlo o to, jestli král jo, nebo ne. Několik pečlivejch a starostlivech lidí přemejšlelo, že by snad bylo našim dětem líp, kdybychom jim zatajili monarchii, anebo když král, tak zlej král. 
Král dobrák, kterej je smutnej, když je to s princeznou na draka a kterej štědře odmění záchrance, nepřipadal v úvahu. Jakmile se princezna dostala do dračích spárů, tu lstivý král slíbil půl království, ale když byla princezna osvobozena, dal statečnýho osvoboditele rozčtvrtit. A to proto, aby si děti víc vážily republiky. 

(Z rozhlasových Gramotingltanglů - 60.léta)