PÍSNIČKY JIŘÍHO ŠLITRA

A CO DÁL

- autor: Jiří Suchý, psáno pro Divadelní noviny č. 20/2007

Hudbu napsal nápadně, protkanou citacemi a odkazující k nejlepší semaforské minulosti, a nakonec nevadí, že není originální. (Mladá fronta Dnes) Hudba už dlouho není tím hlavním, co do Semaforu láká diváky. Herci zpívají písně bez hudebního motivu spíše hůře než lépe. (Pražský deník) Jiří Suchý opatřil Aristofanovu komedii lehkým veršem, který víc napoví než trkne, a hudbou, která se v lepším případě pojí se Suchého uměním slovních hrátek, místy je ale pouhou kulisou. (Právo) Velmi dobré songy, pojednané v různých hudebních žánrech, přesto však tvořící kompaktní jednotu (...) znějí přinejmenším zajímavě, některé mají šanci stát se hity. (Lidové noviny) Zcela jistě však poznámka o nekritičnosti platí, pokud jde o hudbu. (...) Pokud jde o hudbu, Jiří Šlitr se svým neomylným čichem pro šlágr je nenahraditelný. Večerem tedy nezní hity, jediné hudební číslo, které má čáku na to, aby rozproudilo krev zpěvákům i divákům, je rokenrol, a to opravdu není původní semaforský žánr. (Divadelní noviny)

Tohle jsem se dočetl krátce po premiéře v různých listech o hudbě ke hře Lysistrata. Ten poslední odstaveček je z Divadelních novin, a tak se stalo, že když jsem se při jedné příležitosti setkal s šéfredaktorem a on mi položil otázku, co říkám té recenzi v Divadelkách, řekl jsem mu, co jí říkám a zadrhl jsem se u hudby. Uznávám, že se recenzentovi nemusela líbit, ale ta poznámka o mé nekritičnosti přímo žadonila o to, abych se ohradil, protože já vím o té hudbě své. A tak jsem to své začal vyprávět zmíněnému šéfredaktorovi a ten mě vyzval, abych to, co jsem mu sdělil, zopakoval v jeho listě. Nu, musel jsem se nad tím zamyslet. Odpovídat na negativní kritiky není podle mého gusta. Na negativní kritiku má recenzent právo a postižený má právo zatnout zuby a myslet si o tom své. Když mi však byla nabídnuta možnost, abych se rozepsal, tak jsem se rozhodl využít té nabídky a seznámit případné zájemce s tím, co jsem vyklopil tehdy panu šéfredaktorovi, a nejen s tím. Jako se obvykle začíná od Adama, začnu od Šlitra. Jiří Šlitr a jeho písničky nechť jsou mi na chvíli Adamem. To, že se rozletěly, jak se tehdy říkávalo, od Šumavy k Tatrám, bylo pro nás tehdy překvapením. O něčem takovém jsme nikdy neuvažovali, uvažovali jsme pouze o tom, že budeme psát písničky, kterým by se dařilo v divadle Semafor. A tak je tomu i dnes, s tím rozdílem, že současné písničky mezi čtyřmi stěnami tohoto divadla setrvávají a nerozletí se. Důvod? Znám ho a pokud by vás zajímal, čtěte dál. Naše písničky tenkrát spolehlivě obsazovaly první místa na hitparádách a naše Krajina posedlá tmou se udržela na jedné z nich pár týdnů na prvním místě a pak zvolna odcházela a její odchod z žebříčku trval devět měsíců. To byl velký úspěch. Další naše píseň Modrý džínsy se však objevila na místě patnáctém a po týdnu opustila hitparádu nadobro. A tehdy jsme si s Jiřím Šlitrem řekli, že naše éra už odezněla a že pop už není to, oč bychom měli usilovat. Ukázalo se, že i pár pokusů proniknout do oblasti bigbítu nenašlo u publika odezvu. A hudebně komplikované písničky jako Růžová známka, kdy se Jiří Šlitr nechal inspirovat Burtem Bacharachem, už vůbec ne. Tehdy jsme si řekli, že za nás nastoupila nová generace a že se obrátíme směrem k divadlu. Jiří Šlitr měl v úmyslu složit další operu, přestože naše Dobře placená procházka z roku 1965 kritiky docela nepřesvědčila. Pokračovat v tom, co nám do té doby šlo, by byl anachronismus. Naše soustředění na divadlo se vyplatilo. Pár písniček ze hry Jonáš a dr. Matrace dokonce patří podle mého soudu k tomu nejlepšímu, co Jiří Šlitr složil, přestože jeho Kubistický portrét, Jó, to jsem ještě žil, Mississippi či Bledou slečnu si národ nezpíval. Ale ta menšinová kultivovanější jeho část o nich věděla a zná je dodnes. Myslím, že to bylo vykročení správným směrem.

Jiří Šlitr už svou druhou operu nesložil, ale ta první žije dodnes. Na jeho místo nastoupil Ferdinand Havlík. Jeho pozice byla těžká. Všechno, co složil, bylo zcela nesmyslně poměřováno dvaceti nejúspěšnějšími písničkami Jiřího Šlitra, a navíc tou dobou už nám byly odepřeny sdělovací prostředky a koneckonců i nové trendy v hudbě se postaraly o to, aby hudba Havlíkova neměla šanci proniknout. Jazzovou minioperu Svatební košile, která se později stala součástí naší Kytice, považuju za jedno z nejkrásnějších děl, která se v Semaforu hrála. A byly tu další desítky nádherných písní, jako třeba romantická píseň Pod modrým závojem; písně, které se provinily proti soudobému vkusu jen tím, že ignorovaly nové trendy a lpěly na těch, které by se při troše dobré vůle už daly označit za klasické. Veřejnost, jak se dalo čekat, už o ně větší zájem neprojevila a odvrátila se od nich i odborná kritika, což jí, myslím, ke cti neslouží. Nicméně i Ferdinand Havlík svou úlohu v Semaforu po čase dobrovolně ukončil, a tak jsem se ujal skladatelské činnosti i já. Cože? Ano, nesložil jsem jen Pramínek vlasů nebo Blues pro tebe, ale řadu dalších songů, mnohdy automaticky připisovaných Jiřímu Šlitrovi, z nichž ty ze hry Sekta dnes hraje sedmdesátičlenný symfonický orchestr v Národním divadle a zpívají je dva velké sbory, tak co. Myslím, že jsem měl na tento svůj krok právo. Úspěch písniček Jiřího Šlitra však žije (zaplaťbůh) dál, a lidem pořád scházejí. Nikdo se neptá, co by Jiří Šlitr skládal dnes, každý jen ví, že Klokočí, Motýl, Sup a žluva, Honky tonky blues, Tereza atd. už nebudou nikdy překonány.

Ale vážení, já nepořádám se Šlitrem dostihy. Vytýčil jsem si, zvláště v posledních letech, jinou trasu, kterou buď někdo přijme, nebo nepřijme. Že těch, co ji nepřijali, je nejspíš o pár miliónů víc, to nepopírám, ale zároveň volám s Janem Žižkou: Na množství nehleďte! A teď konkrétně - Lysistrata. V úvodu jsem připomněl pár kladných a záporných ohlasů na její hudební stránku. Proti mému veršovanému libretu nikým vznesena námitka nebyla, naopak, recenzenti neskrblili chválou. I mně se zdálo, že se mi věc povedla, ale zároveň jsem stál před problémem, jakou hudbou mám hru vyšperkovat. Mohl jsem ji někomu zadat, ale byla to pro mě výzva. Věděl jsem jedno: nesmí to být pop. Jen ne šlágry, které by si, jak se říkává, zpívalo publikum cestou z divadla. Důvod k tomu jsem měl pádný a ověřil jsem si ho u moudrých - kdyby v tomto poněkud lascivním libretu zazněly písničky podobné těm, co nám kdysi zlidověly, zmíněná lascivita by dostala lidový punc, a to jsem si upřímně nepřál. Představa, že bych po pikantním dialogu předložil rozdováděnému publiku navrch píseň o motýlovi, který se vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví, mně děsí, jakkoliv je to píseň dobrá.

Lidově sdělné písničky by pikantnost hry posunuly do populární roviny, ze hry, která má svou uznávanou literární úroveň, by se stala pro mnohé diváky »taková bezvadná sranda«, a to se nesmělo dopustit. Cestu jsem viděl v tom, že hudbu posunu do vážnější polohy a budu se snažit, aby se citlivý divák do ní mohl zaposlouchat a necitlivý aby si ji cestou domů nemohl zpívat, stejně jako když se jde ze Šlitrovy Dobře placené procházky, nezpívají si diváci ústřední píseň Jsi ta nejkrásnější krajina co znám a to z jednoduchého důvodu, že si ji nedokázali zapamatovat, ač zazní během představení v různých podobách třikrát. Řeklo se to snadno, ale jak na to? Následovaly týdny pokusů, než mi na mysli vytanulo jméno skladatele, kterého miluju. Kurt Weil. Ne, nic jsem od něj neopsal, ani jsem se nepokoušel napodobit nenapodobitelné, jen jsem si uvědomil, že jeho nelehká, ale překrásná hudba v Žebrácké opeře či ve Městě Mahagony, stojí často na dvou postupech: někdy je jeho píseň poněkud komplikovaná a na první poslech nepřehledná, ale náhle, po způsobu ponorné říčky Punkvy, se z ní vynoří líbezný motiv, který se však zase záhy vytratí. (Barbara-Song, např.). Jindy zase ryčná melodie, jaká by obstála na vesnické tancovačce, se začne náhle rozpadat do podivných harmonických postupů, a je po tancovačce. Leč vzápětí je tu další sloka a tancovačka se vrací. Ale zase jen na chvíli. (Balada o příjemném životě, Kanonen-Song). A tak si Weil pohrává se svými posluchači, a ty citlivější udivuje. Ostatně podobně postupuje například Leonard Bernstein v songu o oficírovi Krupkem (West Side Story). Pro tuhle cestu jsem se rozhodl. Věděl jsem, že písně Kurta Weila se nikdy nestaly obecně známými - kromě moritátu o Meckie Messerovi - a tak jestli jsem se rozhodl jít jeho cestou, bylo mi jasné, že ani mé písně se nestanou obecně známými. Ale o to mi nešlo. Nezvyklé intervaly jsem začal zasazovat na nečekaná místa a střídat náhle hudbu dejme tomu vlezlou, případně lacinou, s nečekanými postupy. A pod rukama mi vznikalo cosi, co se mi zdálo splňovat mou představu.

Když jsem měl určitý počet písniček pohromadě, pozval jsem si tři osoby, z nichž jedna zastupovala herce, druhá hudebníky a ta třetí diváckou obec. S trémou jsem očekával, jak tenhle tribunál rozhodne. Přehráli jsme si ty písně, a když všichni tři účastníci téhle poroty bez rozmýšlení řekli své ano, ačkoliv mi v jiných případech dokázali bez problémů říct ne, pozbyl jsem strach ze svého vykročení do neprobádaných končin a dopsal jsem hudbu s vědomím, že tu ne zcela mravnou hru povýší do kategorie inteligentní zábavy, stejně jako hudba lidově sdělná by ji strhla do sfér právě opačných. A protože v každém muzikálu bývá cosi, čemu se říká comedy song (i v Jesus Christ Superstar zazní jednoduchý charleston, který zpívají revuální girls Herodesovi), rozhodl jsem se pro riff zpívaný v rokenrolovém rytmu - rokenrol provází historii Semaforu od samého počátku (od Mister Rock a Mister Roll až po Trvalo to rok, který obohatila Jitka Molavcová svým saxofonovým sólem). Vím, že je to skladba, jakou každý jazzový hudebník vysype z rukávu na počkání, i pro mě to byl úkol na několik minut - ale vždy boduje. A i v Lysistratě splnila své poslání. V recenzích, které tu v úvodu cituji, jsem se nedočetl výtky za chyby proti použitým kompozičním postupům, nikdo konkrétně nepojmenoval mé prohřešky proti skladatelské profesionalitě, a to mně těší. Stejně tak mě potěšilo, když věhlasný dirigent Libor Pešek mi nabídl nahrání hudby symfonickým orchestrem, což jsem musel odmítnout, protože by to bylo nad naše finanční možnosti a ani nevím, jak by se to v Semaforu vyjímalo.

Ale jedno vím: buď hudba zvolna vyšumí a za pár let se o ní nebude vědět, nebo ji možná čeká osud té, kterou jsem složil do hry Sekta. Ty písničky přijala většina diváků chladně, odborná kritika v Hudebních rozhledech je však za onoho času velmi vychválila, v Supraphonu mě s nimi hnali, a dnes zní v Národním. Dovolil jsem si tehdy složit něco, co po mně nikdo nežádal. Nevyhověl jsem svým zákazníkům. Tím chci říct, že jsem nesložil jen Pramínek vlasů a že opravdu nejsem coby skladatel nekritické hovado. Mám své pochybnosti, ale i své zkušenosti, a v Lysistratě jsem se pokusil obojí zužitkovat. A mimochodem, jak už to bývá, vím, že ne všechno se mi tu povedlo tak, jak bych si přál. A těm, kteří vzpomínají se slzou v oku na éru Jiřího Šlitra, bych tu rád předložil to, co napsal jistý Lukáš Berný na internetových stránkách: ...já jsem se narodil deset let po Šlitrově smrti a v Semaforu jsem byl poprvé před pěti lety po povodních a prožívám nyní u písní jako Krasohled, Já věděl jsem, že se to stane, při svižném rock and rollu Lokl si voják kořalky nebo při poetické Charlie Chaplin to samé, co mnozí z vás prožívali při Klokočí nebo Písni o rose před 45 lety. Je mi ctí, že mohu skládat pro takové diváky.

Úvahy