K mým nejsilnějším zážitkům z dětství patří koncert z 22. října 1989, kdy Semafor v pražské Lucerně slavil 30 let od svého vzniku. Díval jsem se na vás desetiletýma očima a doma pak objevil vaše desky. Teď máme nové století a vaše písničky si děti zpívají pořád. Je to vůbec normální?
Asi ne. Ale normální je, že těch, co ty písničky zpívají, je dnes přece jen o pár set tisíc méně. Ale s těmi zbylými statisíci se ochotně spokojím.
Podobně krásná, a zároveň trochu děsivá je skutečnost, že jste byl zařazen mezi povinnou četbu. Váš Tulipán ve školních čítankách vystřídal vyprávění o rodné světničce Klementa Gottwalda.
Ano. Tehdy se dostali na významnější posty v ministerstvu školství lidé našimi písničkami odchovaní, a ti na mě začali apelovat, abych složil něco, co by mohli použít pro mou záchranu a pro záchranu Semaforu jako argument. Mělť jsem v té době totiž na kahánku. Představa, že bych napsal text proti Bundeswehru či proti tehdejšímu prezidentu Eisenhowerovi, nepřipadala v úvahu, a tak jsem si zvolil téma "mír", kterým se strana a vláda neustále oháněla. Říkalo se tomu "boj za mír". A napsal jsem Tulipán. A mí zastánci toho okamžitě využili a posléze se dostala ta píseň i do čítanek, což posílilo mou nahnutou pozici.
Vy jste zažil válku. Díváte se tím pádem na svět jinak než já, který jsem začal brát rozum právě v čase sametové revoluce?
Máte pravdu, že válka byla pro mě velkou zkušeností, ale to až dodatečně, když jsem se ohlížel. Pro kluka to bylo dobrodružství. Ta nádhera, když přes Prahu přelétaly stovky amerických bombardérů - lítaly strašně vysoko a hukot jejich motorů připomínal akord varhan, za sebou táhly bílé pruhy tak, jak je to dneska běžné, ale do té doby to bylo nevídané, protože tak vysoko se tenkrát ještě u nás nelítalo. Shůry na zem dopadaly miliony stříbrných staniolových proužků, které Němcům rušily radar, a my jsme je pak sbírali, a kdo jich měl větší otep, měl větší důvod k hrdosti. Ke konci války se tyto zázračné chvíle odehrávaly denně.
A co teprve konec války, když polní šeď německých vojsk vystřídaly u nás rubašky okrové barvy, Rudá armáda usměvavejch kluků, kteří byli šťastni, že přežili... Jednou nám nabídli rizoto z polní kuchyně, které se pro ukrutnou mastnotu a obrovské kusy horkého špeku nedalo jíst. Ale bylo to upřímné a od srdce. To jsme ještě netušili, jakou nám přivezli budoucnost. A netušili to jistě ani oni.
A pak ten šok v Plzni! Elegantní uniformy, džípy značky Willis (ty už jsem znal, protože na nich přijela i Rudá armáda), jazz, rozverná atmosféra svobodné bezstarostnosti. Konec války byl velkolepou tečkou za celou minulostí, jejíž hrůzy jsem začal poznávat vlastně v době, kdy už minuly.
Za protektorátu jste strávil rok v klášteře školských bratří ve Svatém Janu pod skalou. Bylo vám jedenáct a byl jste tam sám. Jak na to vzpomínáte?
Nebyl to klášter, byl to učitelský ústav, ve kterém se učitelé učili učit. A při tomto ústavu byla tzv. cvičná škola, aby se měli na kom učit. Učit se na králících, to nešlo. Králík nic nepochopí, králík je vůl. A od toho jsme tam byli my. Ti budoucí učitelé nás učili pod dohledem komise a dávali si velice záležet, aby jejich vyučování bylo pro žáky co nejstravitelnější. Bylo to bezvadný. Ústav (tehdy Lehrerbildungsanstalt) byl zřizován řádem Školských bratří, kteří měli v popisu práce poskytovat vzdělání jak žákům, tak učitelům. Vzpomínám na to rád - byla tam příjemná atmosféra a hlavně legrace, což pro mě jakožto budoucího komika mělo svůj význam. V roce 1942 nás jednoho rána obsadila německá armáda a budovu zabrala pro lazaret. A bylo po legraci. Posléze se tam usídlilo StB a už se tam zase učilo, jenže něco opačnýho, než jsme se tam učili my. A to bylo teprv po legraci.
Tam někde začalo vaše přemítání o vyšší síle, které vloni vyústilo ve vydání zvláštní knížky Klaun si povídá s Bohem?
Ne, byl jsem vychováván v křesťanském duchu od útlého dětství. Teprve když jsem se v dospělosti dostal do prostředí takříkajíc sekulárního, začal jsem přemejšlet, jak ono to vlastně je. I začal jsem přemejšlet a našel jsem v tom zalíbení. A to přetrvává dodnes. Pak mi napadlo, že by nebylo od věci to, co jsem vypřemejšlel, si zapsat. A plynula léta, popsal jsem hodně papírů a dostavilo se pokušení udělat z toho knížku. A to takovou, v níž bych to své laické uvažování prezentoval tak, jak bych to vykládal divákům v Semaforu, což je divadlo, které se neobejde bez humoru.
V knize Boha nazýváte latinským jménem. Starý slovanský výraz vám k němu moc nesedí?
Latinsky téměř nedovedu - ve škole jsem měl latinu pouze rok, ale našel jsem v ní zalíbení. A slovo Deus mi od té doby znělo líp než slovo Bůh. Pojmenování starých Slovanů pro mne není nějaký zásadní problém, ale v knížce jsem si dopřál termín Omnipotens Deus. A to jen při oslovování Toho Dotyčného.
Zaregistroval jste výrok papeže Františka, který se svěřil, že by v Otčenáši nejraději přeformuloval slova "a neuveď nás v pokušení", protože Bůh lidi k hříchu neponouká?
Samozřejmě, že jsem ho zaregistroval, protože potvrdil to, co jsem si říkal už pár let před ním. To se mně totiž nestává příliš často, aby mi hlava církve dala za pravdu. Mně se ta věta zdála být divná už dávno.
Jedním z nejúspěšnějších představení pozdního Semaforu se v roce 2001 stala zpěvohra Pokušení sv. Antonína na motivy románu Gustava Flauberta. Když jste ji připravoval, myslel jste na to, jak jste v mládí ministroval v Praze na Spořilově v kostele Anežky České, klečel před oltářem a modlil se k svatému Antonínu Paduánskému?
Víte, že ne? Totiž v tomto případě nešlo o Antonína, františkána z Padovy, kde žil ve 13. století, nýbrž o poustevníka Antonína, který žil o tisíc let dřív než ten Paduánský, takže se ani neznali.
Naštval jste se někdy na osud? Ztrácel jste víru v těžkých obdobích, kdy vám umírala žena, nebo kdy předčasně odešel váš tvůrčí a jevištní partner Jiří Šlitr?
Ne. Nikdy jsem si totiž nemyslel, že se mi rány osudu budou vyhejbat. Počítal jsem s nimi, a když se dostavily, pokorně jsem je přijal a šel jsem dál. Neměl jsem nikdy ve zvyku řešit něco, co se vyřešit nedalo. S takovou věcí je lepší se vyrovnat. A tak jsem se vyrovnával, i když jizvy zůstaly.
Asi se nepletu, že vás v řadě neveselých situací zachránila práce. Jste typický workoholik. Ale co ty chvíle, jak zpívá Jan Vodňanský, kdy i klaun je svým způsobem down?
Takové chvíle jsem možná zažil, ale už si na ně nepamatuju. Možná, že k nim došlo ještě předtím, než jsem zjistil, co je to "down". K jednomu z mála pozitivních rysů mé povahy patří to, že nepřízeň osudu považuju za něco, co patří k životu, a tak s tím počítám.
Ve své adaptaci Aristofanovy Lysistraty, kterou jste původně napsal pro Divadlo na Vinohradech, si pohráváte s antikou. Oslovuje vás staré Řecko a Řím? A co řecká filozofie?
Trochu ano. Kdyby mi na ni zbýval čas, tak jsem se do ní zabral důkladněji. Je to úžasná věc, ale její zevrubné poznání je mi odepřeno.
Zajímal či zajímáte se o východní nauky? Meditoval jste?
Zkoušel jsem to jen tak po amatérsku, ale bez valných výsledků.
Umělci si často rádi povídají s lékaři, vědci, učenci - lidmi, kteří mají čas domyslet a analyzovat to, co dobrý kumštýř instinktivně cítí. Měl jste nebo máte někoho, s kým se dá bavit o věcech, které vás přesahují?
Toužil jsem po tom, ale zase - můj úhlavní nepřítel Čas mně v tom brání. Vzpomínám si jen na jedno mnohahodinové povídání s Jiřím Grygarem (mimochodem po léta stálým návštěvníkem Semaforu). Byla to nádhera.
Hovoříme spolu v roce 100. výročí moderního českého státu, kdy si společnost připomíná osobnosti T. G. Masaryka, Karla Čapka či Edvarda Beneše. Vaši učitelé Voskovec a Werich je brali jako lidi z masa a kostí, Janu Masarykovi říkali "Honzo". Co tahle jména znamenají pro vás?
Jan Werich mi často vyprávěl o Janu Masarykovi, ministrovi, kterého miloval celý národ včetně mne, a dokonce i včetně mnoha komunistů. Byl úžasný a s Werichem měli podobný humor, který občas prosákl i do jeho projevů.
A tak si říkám, že bych tu měl ocitovat něco, co mně Jan Werich vyprávěl. Jan Masaryk byl u něj na návštěvě a Jan Werich ho pozdě večer vezl autem domů, do Černínského paláce. Bylo to krátký čas před Masarykovým tragickým skonem. Masaryk byl cestou zamlklý, zadumaný, a teprve když míjeli švédskou ambasádu, suše poznamenal: "Čím víc poznávám Rusové, tím radši mám Švédové."
Sdílíte obavy části české veřejnosti, že demokracie u nás je už zase v ohrožení?
Myslím, že jsou to obavy oprávněné. Staré římské divide et impera (rozděl a panuj) přichází znovu ke cti. Ta první část hesla už probíhá.
Náš vztah k postsovětskému Rusku je pořád velké téma. Dokázal jste si i v dobách nevlídných udržet vstřícný vztah k ruské kultuře?
Ano. Nikdy jsem se netajil, že kromě jazzu mám rád ruské písničky. Znám jich zpaměti desítky a zpívám je všude, kde mě nechají. Akorát Stalinovu oblíbenou Suliku jsem vyřadil ze svého repertoáru. To abych ho naštval.
Básníkem, který vás snad nejvíc inspiroval, je Vítězslav Nezval. Vzhledem k tomu, že umřel rok před založením Semaforu, nabízí se otázka: stačil jste s ním setkat in natura?
Potkával jsem ho na Národní třídě, jednou jsem ho viděl v Karlových Varech, ale oslovit ho mě nenapadlo, k tomu se mi nedostávala odvaha. Často jsme o něm mluvívali s Janem Werichem a já si říkám, že nevím, zda bych si s ním rozuměl, což ale nemění nic na mém obdivu k jeho ranému dílu. Edisona a Manon Lescaut považuji za vrchol jeho tvorby. Báseň Stalin už tolik ne. Ale vím, proč ji napsal, i to mi Jan Werich svěřil. Věřil, že se tím může zachránit v době, kdy komunisté oběsili surrealistu Záviše Kalandru. A Nezval byl jedním z hlavních tvůrců surrealismu u nás, a tak dostal strach, že na něj dojde taky. A proto honem napsal oslavnou báseň Stalin a Janu Werichovi, jenž mu za to nadával, řekl: "Jeníku, to vyvane."
Teď bych chtěl, abyste se trochu vytahoval. Stalo se vám někdy, že za vámi přišel někdo z vrcholných českých básníků a řekl vám, že se mu líbí vaše poetika?
Jednou jste mi vyprávěl, jak jste v letech, kdy jste psal první písničky, chytal muziku z Radia Luxembourg. Pamatujete si ještě, co jste takhle odposlouchal?
Z Radia Luxembourg taky, ale hlavním zdrojem melodií mi byla stanice AFN Munich - American Forces Network in Europe. Byla to stanice určená pro americké vojáky, kteří po válce pobejvali v okupovaném Německu. To byla nádhera! Byla to úplně jiná muzika, než jsem do té doby u nás slýchal, a já na ni psal své první české texty. Některé ty písničky mám v repertoáru dodnes: Black Smith Blues (Blues černého kováře), Goin' To The River (Hluboká vráska), In The Jailhouse Now (To všechno odnes čas), Don't Be Cruel (Co je to láska). Měl jsem tehdy jeden nemožnej zvyk, že jsem dával písničkám nepříhodné názvy, a tak si je lidi rozumně sami překřtili: Hlubokou vrásku na Naraž si bouřku ještě více do čela, Co je to láska na Že kočka není pes a tak dál.
Americkou lidovku Klementajn, kterou jste tak slavně počeštil, jste poprvé slyšel jako kluk na skautském táboře. Tenkrát ještě měla úplně jiný text - vzpomenete si jaký?
To víte, že vzpomenu. Ale zato si nevzpomenu, co jsem dělal včera odpoledne. Krátkodobá paměť mi odmítá sloužit...
"U kaňonu v jedný díře, kde to není zrovna fajn, žila dcera vod havíře, zovala se Klementajn. Jednou ráno jak každý den hnala k moři kačeny, střep vrazila si do nohy, spadla v příboj do pěny. Její rtíky barvy duha perlily se bublinou, nejsa plavec pro neduha, zřel jsem ji pod hladinou."
Přes všechny ty rozhovory, co jste za svůj život rozdal, zbývá leccos dopovědět. Například jste, co já vím, nikdy nevzpomínal na Mikiho Volka, který výtečně zpíval vaši píseň Plakala panna, plakala.
A přitom jsem ho měl rád. Ale trochu mi to kazí vzpomínka na den, kdy na zájezdu do Německa pod vlivem - alkoholu? drog? - demoloval hotelové zařízení a já ho za to poslal okamžitě zpátky do Prahy. Ale to mi nebrání pouštět si jeho nahrávky a chovat obdiv k jeho brilantnímu rock'n'rollovému frázování.
Setkal jste se s leckým, od Louise Armstronga až po prezidenta George Bushe staršího. V archivu lze ale najít jednu krásnou fotku, kterou málokdo zná. Jste na ní vy, Jiří Šlitr a Gilbert Bécaud, když byl v šedesátých letech v Praze. Co jste si tehdy v Lucerně vy tři řekli?
Moc jsme si toho neřekli. Předcházelo tomu ještě jedno setkání v Paříži, ale vždycky to byla čistě taková zdvořilostní záležitost, kdy jsme mu vysekli svůj obdiv.
Když se vrátím k nedávno vydané knize Klaun si povídá s Bohem, víte, co je zvláštní? Napsal jste stostránkovou úvahu o "čemsi" nad námi - a ani jednou se v ní nezabýváte smrtí.
To je skutečně zvláštní. A neméně zvláštní je, že když jsem se před časem probíral poezií, které jsem se dopouštěl v letech minulých, žasl jsem, kolik básní jsem věnoval tématu "smrt". Aniž bych si to uvědomil. Teď pracuju na další knize o klaunovi a o jeho transcendentálním přemejšlení, a tak se tam o smrti rozepíšu. Pokud to budete číst, vězte, že jste mě k tomu popostrčil.
Nakonec se vás chci zeptat, zda je nějaké místo, na které byste se rád vrátil, jenomže to nejde, protože už existuje pouze ve vašich vzpomínkách?
Na to vám odpovím citátem mého monologu ze hry Čochtanův divotvorný hrnec: "Kdyby tak šlo vrátit se o nějakejch devětašedesát let zpátky, do Vodičkovy ulice před divadlo V + W, dříve Osvobozené, později ABC. Zkoušeli tam novou komedii a nad schodištěm stával mladík tuctového vzezření v nevábném hubertusu, možná trochu retardovanej, a poslouchal, jak dole v sále Jiří Voskovec udílí režijní pokyny a sbor nacvičuje píseň o tamtamech (Tam, tam, tam za tou duhou...) Ten mladík jsem byl já."