NEJRADŠI MÁM TU PRÁCI, KTEROU MÁM PRÁVĚ ROZDĚLANOU


(1996, Zemědělské noviny) Autor: Luboš Němeček


Původním povoláním grafik, později muzikant, zpěvák, skladatel, textař, herec, spisovatel, dramatik, režisér, ředitel divadla. Jiří Suchý, muž mnoha profesí a zájmů, dnes už neodmyslitelně patří k pilířům naší kultury. Jeho divadlo Semafor výrazně ovlivnilo výboj populární hudby. Písničky, které vyšly z této scény třeba i před mnoha lety, si mnozí z nás dodnes s chutí zazpíváme.

Která z mnoha vašich profesí je vám nejbližší? 

Většinou je to ta, kterou právě nedělám. Vždycky mám chuť dělat něco jiného, než musím. Ale abych byl úplně konkrétní, poslední dobou rád píšu, což je hlavně tím, že mi na to zbývá nejmíň času.

Co vás přivedlo k tomu, že jste opustil svou původní grafickou práci? 

V ateliérech Propagační tvorby jsem se skamarádil s Viktorem Sodomou starším - on se jmenoval vlastně František, ale říkalo se mu Viktor - a ten založil hudební skupinu Akord club, ve které jsem působil původně jako textař, později jako kontrabasista a nakonec jsem i zpíval. Tahle skupina měla na veřejnosti mnohem větší ohlas než moje grafická práce. V reklamě bývá grafik v podstatě anonymní, a tak jsem se radši věnoval muzice.

Už tehdy jste psal texty. Jsou nějaké písničky z té doby dosud známé? 

Známé jsou dokonce i písničky z daleko dřívější doby. Už na vojně jsem napsal písničku Ryba a papoušek, kterou měla potom Ljuba Hermanová ve svém repertoáru celý život. A s Akord clubem jsem zpíval třeba Blues pro tebe, což byl tenkrát veliký hit, nebo Blues na cestu poslední. Zrovna ty dvě posledně jmenované vyjdou teď na CD. Bude to vlastně CD jenom s mými skladbami. Tedy s těmi, kde jsem autorem hudby i textu. Je to dost zajímavý pokus dát starým písničkám lehce nový háv. Podjal se toho Ivan Král, byla to jeho myšlenka. Výsledek je docela jiný a krásný. Třeba Pramínek vlasů je tam jako bosanova.

Říkal jste, že v poslední době rád píšete. Máte na mysli texty k písničkám, nebo prózu? 

Všechno, ale hlavně scénáře a libreta. Měl bych chuť psát si třeba povídky. Jeden čas jsem to dělal, ale na to už mi teď vůbec nezbývá čas. Libreta potřebuju většinou pro divadlo a ty povídky byly jenom pro povyražení, a čím je člověk starší, tím víc hospodaří s každou minutou.

Vaše texty spíš připomínají básně. Někteří básníci se nad každým rýmem trápí, jiní tvoří velmi lehce. Podle výsledného efektu patříte spíš k těm druhým...

Není to tak docela pravda. Několik textů jsem napsal úplně levou rukou a téměř bych řekl rychlostí písma. Ale to byly spíš výjimky, některé jiné jsou velmi, velmi tvrdě vysezené. Ale to nesmí být nakonec vidět. Jde o to, že vždycky hledám nejlepší vyjádření a v okamžiku, kdy výsledek vypadá, že je to nejlehčí, je to ono. Někdy dělám třeba dva verše půl dne nebo den. Jindy se mi ale podaří za půl hodiny napsat celý text. Dva texty se mi dokonce zdály. Já jsem se probudil a jen je zaznamenal. Jeden z nich byl "Kolem okna černej pták lítá zrána, budu lítat taky tak, jak ta vrána". Tohle celé čtyřverší se mi opravdu zdálo. Hlavně ale napište, že se to stalo za čtyřicet let jen dvakrát, aby lidi nemysleli, že rejžuju peníze i ve spánku.

Domníváte se, že některá vaše nová písnička se ještě stane hitem? Dokážete to odhadnout předem? 

Hity jsou vždycky doménou mladých lidí a já si nedovedu představit, že bychom jim ještě dneska mohli konkurovat. Současné trendy v muzice jsou naprosto jiné. I když nás dost zaskočilo, že zcela naivní písnička, kterou zpíváme ve Víkendu s Krausovou a jmenuje se Kilimandžáro hopsasa, je nesmírně aplaudovaná a velmi úspěšná. Bylo to psáno jako taková blbůstka k obveselení a je z toho hit celého představení. Ale tohle se nám stalo víckrát. Třeba kdysi písnička Sluníčko, sluníčko, o které jsme netušili, že by mohla někoho zaujmout, a dodneška to zpívají děti už v mateřských školkách.

Za ta léta, co děláte divadlo, vystřídal Semafor několik působišť. Od nedávné doby hrajete v Karlínském divadle, na malé scéně zvané Karlínek. Jak jste tam spokojeni? 

Nesmírně, dokonce si myslím, že jsme našli divadlo, jaké jsme měli mít odjakživa. My jsme ho ovšem zvelebili. Když jsme ho měli dostat, bylo v hrozném stavu. Díky městu Praha, které na to zvelebení přispělo, ostatně jednou jim stejně zůstane, je z něj krásný sáleček. Takový rodinný, klubový, prostě perfektní. Je nejhezčí z těch šesti Semaforů, které jsme postupně vystřídali.

Takže po návratu do toho nejslavnějšího sálu na Václavském náměstí v pasáži Alfa se vám nestýská? 

Teď momentálně jsme tak okouzleni novým prostředím, že ani snad ne. I když v Karlíně se nedají dělat větší věci, v té Alfě jsme se mohli víc rozmáchnout. Tady je opravdu komorní prostředí, proto jsme Semafor změnili na divadlo písniček, kde se věnujeme tradici české a také semaforské písničky. Na druhou stranu tu hrajeme třeba Víkend s Krausovou, to je muzikál pro tři osoby, takže se tam ještě vejde.

Vy jste jeden ze zakladatelů divadla Semafor. Kdo je v současném souboru po vás služebně nejstarší? 

Těch lidí, kteří jsou tam od samého začátku, je několik. Třeba pan Hrabánek. Ten tu začínal jako kulisák, pak byl inspicientem, hrál drobné role, byl asistentem režie a dneska je intendantem, takže vlastně řídí chod celého divadla.

Kdo dnes tvoří soubor? 

Ten vypadá tak, že já jsem ředitelem divadla a Jitka Molavcová je soubor. Ostatní jsou externisti, jen kapela je ještě v úvazku a teď jsme přibrali Václava Koptu, který je u klavíru a zpívá. Věřím, že v budoucnu bude vystupovat i herecky.

A co název divadla, jeho značka? Věřím, že budete ještě spoustu let hrát...

To doufám!

Ale co pak? Chcete, aby název zmizel z kulturního světa spolu s vámi? 

Jestli o tu značku bude někdo stát a bude ochoten jít tak trochu v našich šlépějích, i když to bude dělat naprosto jinak, proč mu ji nepřenechat? My jsme vycházeli z Osvobozeného divadla, ale jsme nesrovnatelně jiní. Mnoho, třeba folkových zpěváků, z nás vyšlo nebo se aspoň k nám hlásí. Namátkou je to třeba Karel Plíhal nebo Jiří Dědeček. Proč by v tom nemohli i pod naší firmou pokračovat, když budou chtít.

Vy jste za svůj divadelní život vystřídal na jevišti několik partnerů, ale pouze dva z nich byli hlavní. Dřív Jiří Šlitr, nyní Jitka Molavcová. Zkuste je porovnat. V čem vidíte slasti a strasti spolupráce s dvěma tak rozličnými osobnostmi? 

Tuhle otázku mi ještě nikdo nepoložil, takže jsem se tím srovnáním nezabýval, ale je to zajímavé. Samozřejmě, že v něčem je to srovnatelné. A sice v takovém zvláštním porozumění, které máme na scéně. V minulosti jsem zkoušel různé partnery a většinou to dopadlo tak, že každý jsme si jeli po své koleji, dokonce někteří byli tak živelní, že jsem měl co dělat, abych se někde prosadil. Se Šlitrem i s Jitkou se respektujeme a snažíme se být vyrovnanými partnery. Ovšem v případě Jitky, která je herecky daleko schopnější než já, se dobrovolně pasuju do role přihrávače. Ale zase já jí to píšu a myslím, že ji dobře doplňuju.

Takže vaše herectví se oproti spolupráci s Jiřím Šlitrem změnilo? 

Ano, s ním na pódiu jsem já byl takový ten živel a on byl statický element. U Jitky se nám to malinko převrátilo. Ona je díky své herecké tvárnosti živější, a já tedy spíš glosuju, než hraju.

Kromě toho se Jiří Šlitr zpočátku prý styděl hrát...

Vývoj jeho a Jitčina herectví je naprosto rozdílný. Šlitr si vůbec netroufal jít na scénu, byly s ním potíže, i když se měl jít jenom poděkovat jako autor hudby. Najednou nás ale požádal, že by to chtěl zkusit, a prakticky neuměl vůbec, ale vůbec nic. A na tom si naprosto neomylně postavil svou kariéru. Byl to naivní herec. Stoupl si a odříkával nepřirozeným hlasem své repliky. V tom byl právě jeho obrovský půvab. Já na tom byl daleko hůř. Taky jsem neuměl vůbec nic, ale chtěl jsem hrát, tak jsem se všemožně snažil a byl jsem ze začátku velmi špatný.

Je tedy Jitka rozený komik? 

Nejenom komik, i herec, poněvadž dokáže hrát i vážné role. Teď například ve hře Oráč a smrt - to je velmi vážná filozofická gotická hra, kterou hraje mimo Semafor. Šel jsem se na ni podívat a žasl jsem, jak tady ten semaforský tajtrdlík najednou budí respekt. Bylo to nádherné a taky veškeré kritiky vyzněly přímo oslavně. Ona je prostě rozený herec, kdežto já přesně naopak: To, že dneska vůbec můžu stát na scéně, hovořit a třeba i rozesmávat lidi, to je tak těžce vydřené, že si to nikdo nedovede představit. A jí to šlo samo.

Hodně lidí vás považuje za jakéhosi pokračovatele odkazu Jana Wericha. On ale vždycky toužil po vážné roli, třeba Shakespearovu Falstaffovi. Vás to tímhle směrem nikdy netáhlo? 

Na vyloženě vážnou roli, jako pan Werich na Falstaffa, na to jsem nikdy neměl. To mě netáhlo, protože jsem necítil být tak velký herec.

Je vůbec možné definovat, v čem vás ovlivnilo Osvobozené divadlo pánu Voskovce a Wericha? 

To vám můžu říct úplně přesně. Ovlivnili nás v názoru na humor, poněvadž oni svého času byli proti pivnímu humoru, který se tehdy rozmáhal, za mých let to byl humor estrádní. Tomu jsem se díky Osvobozenému vyhnul. V tom, a nejen v tom, sehrál obrovskou roli i Miroslav Horníček, se kterým jsem začínal už v kavárně Vltava. Osvobozené divadlo ovlivnilo i mou textařskou práci. Jazzová hudba je synkopická a hodí se k ní angličtina, to je nesporné. Právě V+W zkrotili češtinu velice pěkně a já se od nich naučil pracovat s českým jazykem v písničkách, které jsou jazzem ovlivněny. Také jsem se od nich naučil herecký civilismus.

S Janem Werichem jste krátce spolupracoval. Delší projekty překazila jeho postupující choroba. Jak na něho vzpomínáte? 

Když jsem se s ním prvně mohl setkat, to byl veliký okamžik v mém životě. A že to potom pokračovalo, že jsme se stýkali ke konci jeho života velice často, to je pro mě něco, čemu stále ještě nemůžu tak docela uvěřit. Pro mě byl on tak obrovský idol, jako svého času pro čtrnáctky byli Beatles, ta děvčata omdlívala, když je viděla. Já zrovna neomdlíval, ale emoce ve mně vytvářel Werich obdobné. A najednou jsem se stal jeho důvěrným přítelem. Sedávali jsme spolu a on mně říkal věci, které určitě neřekl nikomu jinému.

Ačkoliv jste hráli v Semaforu mnoho různých her, přece jenom je pro vaše divadlo typickou postavou Jonáš. Chystáte jeho návrat? 

Myslím, že se s touto postavou nerozloučíme. Po více než třech stech reprízách poslední hry "Jonáš, dejme tomu v úterý" jsme slyšeli hlasy, že Melicharové už bylo dost. Teď slýcháme hlasy opačné. Určitě s Jonášem zas něco uděláme.

Dlouhá léta, v době, kdy naší televizi šéfoval pan Zelenka, bylo pro vás toto médium nepřístupné. A teď se kupodivu na obrazovce nevyskytujete také...

To je pravda. Není zájem ze strany televize. Zřejmě to má původ v našich večírcích, které jsme kdysi po převratu dělali. Vzali jsme si příliš veliké sousto, dělali jsme je každých čtrnáct dní a nebylo to přesně to, co bychom chtěli. Večírky byly poněkud problematické a bohužel v době, kdy jsme začínali nabírat dech, doznělo televizní rozhodnutí a zakázali nám to. Od té doby máme v televizi, abych tak řekl, dost zavřené dveře. Teď jsem měl příležitost párkrát vystoupit pro Novu a také hostovat v pořadech pánů Šípa a Uhlíře, občas udělám něco pro Ostravu, ale soustavnější práci mi nabídla pro příští sezónu Premiéra. Měli bychom se měsíc co měsíc střídat s Ypsilonkou. Takže se zas blýská na časy.