MIROSLAV HORNÍČEK

* 10. 11. 1918
† 15. 2. 2003

Herec, spisovatel, výtvarný umělec, glosátor, vypravěč a muž mnoha dalších profesí, Miroslav Horníček, dokázal nedokazatelné, nahradil Janu Werichovi jako herecký partner Jiřího Voskovce. Semafor mu vděčí za mnohé, v první řadě za to, že seznámil oba Jiří - Suchého a Šlitra. Se Suchým se znal už z Reduty, se Šlitrem spolupracoval v Laterně Magice. Se Suchým dělal pořad ještě před založením divadla (Pondělky s tetou) a pak hrál hlavní roli v první hře Člověk z půdy. Se Semaforem nárazově spolupracoval po celý zbytek života, byl spoluautorem pásma Zuzana je sama doma, v roce 1962 hrál v Šesti ženách a hvězdný byl v postavení jakéhosi konferenciéra večera při srazu spřízněných duší v Lucerně 1966 za účasti Suchého, Šlitra a Jana Wericha, ale vypomáhal třeba i v improvizovaném představení Zavinil to bubínek. Do Semaforu se vrátil znovu v roce 1990 v obnovené premiéře Šesti žen a souběžně zde uváděl pořad Hovory o smíchu.
Napsal také na Šlitrovu muziku texty Potkal jsem jelena (zpíval druhý Člověk z půdy, Miloš Kopecký) a Píseň vazače knih (zpíval Karel Štědrý).

Hry: Člověk z půdy, Šest žen, Benefice (pouze hlas ze záznamu), Šest žen 1990, Hovory o smíchu

Pro časopis Semafórum o něm J. Suchý v roce 1991 napsal:
Určit, kdo je a kdo není komik, může být někdy snadné a jindy problematické. Chci to řešit na těchto stránkách podle jediného klíče: komik je pro mne herec, který pracuje s humorem nikoliv příležitostně, když dostane komickou roli, ale zásadně a důsledně a stále. To je případ Miroslava Horníčka.
I když jeho komika na sebe někdy bere podobu filozofující a meditativní, tedy podobu, která se v praxi komika nevyskytuje příliš často, vždycky dovede svou metodou rozesmát publikum. V jistém období vzala jeho komika na sebe klaunskou podobu - to když stál po boku Jana Wericha. Ale ani v klaunské masce nepřestával uvažovat o závažných věcech tohoto světa.
Miroslav Horníček si svou prací zjednal veřejnou úctu a jsem přesvědčen, že mnoho lidí si jeho přináležitost k živnosti komické vůbec neuvědomuje. Ale já si myslím, že je-li někdo v této zemi opravdu komikem, pak je to on.
Dodáme-li, že se ke svému klaunství dopracoval přes Národní divadlo, pak je toto jeho zařazení ještě bizarnější. Ale zároveň to nevyvratitelně stvrzuje Horníčkovo klaunství. Národní divadlo je nejvyšší metou pro herce - klaun však patří jinam. Patří do divadel, kde může svým humorem oslovovat diváky přes rampu, jako by tam nebyla. No a takových divadel není mnoho. Semafor je zřejmě jedním z nich, protože od roku 1959 se Horníček na tuto scénu stále vrací a jeho návraty jsou provázeny bouřlivým smíchem vděčných diváků.
Podrobnější údaje o něm najdete v Malé české encyklopedii před heslem Horní Čermná.