JIŘÍ SUCHÝ...-TI LETÝ (1971)

autor: Jan Kolář, vyšlo v časopise Melodie č.12, 1971

Podle kalendáře je vám letos čtyřicet. Jestlipak jste už sentimentální? Jestlipak vzpomínáte? Třebas na Redutu.

Nevím, jestli jsem sentimentální. Ale na tu neopakovatelnou atmosféru, která panovala v Redutě, vzpomínám dost často. Konečně, vzpomínal jsem na ni, když mně bylo třicet, tudíž každým přibývajícím desetiletím se bude vzpomínání zřejmě umocňovat.

Tehdy byl vaším zpěváckým vzorem Elvis Presley?

Ano. Tenkrát k nám přicházela vlna rokenrolu a já jsem se jí ujal, protože mě vzrušoval rokenrolovej rytmus. Kolem rokenrolového hnutí se tehdy vytvořila taková fáma, že nezasvěcený člověk si pod rokenrolem musel představovat něco strašně zběsilého. Přitom dneska, když si pouštíte starý rokenroly, vidíte, že proti některejm moderním beatovejm záležitostem jsou úplnou idylkou. Všimněte si takové jedné drobnosti: rokenrol, který se za dob mých začátků psal pouze anglicky (rock'n'roll), už se dnes dopracoval k českému tvaru, zatímco beat (bít) dosud ne.

Takže jste měl s tehdejší pop music jakési obrozenecké úmysly?

Vůbec ne. Mně se nelíbila ta komerční hudba, která se všeobecně hrála, a tak jsem začal dělat to, co se mi líbilo. Ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohl ohrozit úroveň tehdejší taneční muziky. Reduta byla vlastně soukromé potěšení, žádné jiné ambice neměla.

Jako textaře vás ovlivnil Christian Morgenstern?

Nejprve Voskovec s Werichem. S Morgensternovou poezií mě seznámil Ivan Vyskočil, psycholog a literát, který se mnou vystupoval v Redutě. Myslím, že spousta mejch textů má příbuznou poetiku s Morgensternovými básničkami.

Morgensterna mně moc připomíná písnička Byl jednou jeden Tatar a ten přej měl katar ze hry Jonáš a tingl tangl. To už byl Semafor výrazně hudebním divadlem. Ale původně byl koncipován jako divadlo sedmi malých forem, kde kromě hudebního žánru se měl provozovat film, poezie ...?

Když jsem s Jiřím Šlitrem (po mém krátkém působení v divadle Na zábradlí, kde jsem uvedl svůj první pokus o divadelní záležitost Kdyby tisíc klarinetů) zakládal tak zvanej Semafor, mnoho mladejch umělců projevilo zájem o spolupráci. Začali se kolem nás shlukovat výtvarníci a říkali, že by rádi dělali v divadle výstavy, Ferda Havlík říkal, že by rád dělal koncerty, potom se objevila Srncova začínající skupina Černého divadla a další. Já se Šlitrem jsem chtěl dělat kromě muzikálu dětskej kabaret - došlo k němu pouze hrou Ukradený měsíc a potom jsme to vzdali - také jsem pomýšlel na filmové studio a až těch forem bylo sedm, vypálili jsme s názvem Semafor (málokdo ví, že původně se naše divadlo mělo jmenovat Dimafor). Během času jsme některé ty formy skutečně naplnili, ale forma hudební komedie brzy převládla nad ostatními.

V Semaforu jste si se Šlitrem vychovali řadu výborných spolupracovníků, mám na mysli například Evu Pilarovou. Co, podle vás, způsobilo tu výjimečnou okolnost, že v Semaforu vyrostlo (a vyrůstá) tolik zpěváckých hvězd?

To je ve hvězdách - těžko bych tento fakt nějak přesvědčivě vysvětlil. Zpočátku jsme v Semaforu trpěli nedostatkem osobností. Proto taky s námi pohostinsky spolupracovali známí herci, jako je Miloš Kopecký, Miroslav Horníček nebo František Filipovský. První naší velkou hvězdou byl Waldemar Matuška, Eva Pilarová přišla o něco později, a když jsme se s nimi rozešli, vznikly u nás hvězdy další, jako je Karel Gott, Milan Drobný, dnes Naďa Urbánková a Miluška Voborníková.

Proč jste se doposud v Semaforu rozešli téměř se všemi hvězdami?

U každého to byl trochu jinej důvod. Ale kdybych to měl nazvat pravým jménem, musím říct, že jsme se nepohodli. Nikoliv osobně. O slavného zpěváka, jak známo, se pere film s televizí a rozhlas s gramofonovou společností, což se dostává do kolize se závazky, který ten zpěvák má k divadlu. A divadlo pochopitelně nemůže zaplatit tolik jako, dejme tomu, televize. Z těchto tlaků pak vznikala různá nedorozumění, která se nakonec řešila rozchodem.

Proč dnes semaforští zpěváci zpívají většinou písničky od jiných autorů?

Je to částečně naší vinou. Já, jako textař, bych momentálně měl obhospodařovat Helekala, Molavcovou, Urbánkovou, Voborníkovou, sebe, eventuálně ansámbl, kterej si říká Semafor girls, Havlík s Jegorovem by chtěli, abych pro ně napsal nějakej komickej duet, čili mám tady řadu lidí, pro které bych měl dělat písničky. Vedle toho musím psát hru pro divadlo, musím dát souboru možnost pracovat v televizi (v současné době připravujeme televizní seriál), jako herec musím zkoušet a skoro každý druhý večer účinkuju. V jiné situaci je třeba Jiří Štaidl, který píše jenom texty a stará se o to, aby jeho svěřenci, kterejch není zas tolik jako těch mejch, měli co zpívat. Ten samozřejmě má možnost chrlit. Já ne. Jistěže mě mrzí, že interpreti ze Semaforu většinou nezpívají písničky od naší firmy. Ovšem nyní je po písničkách poptávka taková, že po šesti nedělích bych měl mít pro semaforské zpěváky připravenou písničku novou. Dřív Pavlína Filipovská vystačila s písničkou Včera neděle byla skoro tři roky.

Včera neděle byla se stala vaším prvním hitem. V začátku šedesátých let jste jich se Šlitrem napsal hezkou řádku. Které z nich byly, podle vašeho soudu, nejlépe profesionálně udělány?

Prvním mým vlastním šlágrem byl Blues pro tebe. Z dalších populárních popěvků, které se nám povedly, bych jmenoval Lásku nebeskou, Árii měsíce, Motýla, Terezu, Krajinu posedlou tmou.

Čím si vysvětlujete, že v posledních dvou letech nevzešel ze Semaforu žádný hit?

Trochu je to diktováno tím, že v poslední době nemáme podporu rozhlasu, která je pro tvorbu hitů dost důležitá. To je pro mě velká záhada, že rozhlas, kterej se velice pečlivě a objektivně stará o pestrost programu (v jeho repertoáru nechyběj ani importovaný západní šlágry), opomene původní český muzikál. Z Čarodějek nebyla pro rozhlas natočena ani jedna písnička.

Jak se, podle vašeho názoru, dělá hit?

Tuhletu otázku jsem dostával už v době, kdy jsme se Šlitrem hity měli. Již tehdy jsem na ni nedovedl odpovědět. Ale chcete-li slyšet mé mínění, myslím, že vznik hitu je podmíněn souhrou okolností. Není možné si naprogramovat: tak ode dneška budu dělat hity. Možná, že by se dalo vykalkulovat, co vlastně hit potřebuje. Ale já vypočítanému šlágru nevěřím. Se Šlitrem jsme nikdy nepsali písničky u vědomí, že z nich budou šlágry. A když se to náhodou stalo, stalo se to bezděky.

Kromě písniček jste se v Semaforu pokoušel také o specifickou komiku. Mohl byste popsat některé obecné rysy, které jsou pro semaforský humor příznačné?

Nevím, nejsem teoretik. Ale možná, že bych mohl poukázat na některé momenty, jež semaforskou komiku ovlivňují. Především je to humor slovních hříček. Další významnou složkou našeho humoru je schopnost dělat si legraci sami navzájem ze sebe. Já jsem nikdy nebyl háklivej na to, když jsem sám sebe (anebo někdo mě) zesměšnil. A Jiří Šlitr teprve ne. Vždyť Šlitr hrál se svým akademickým titulem na jevišti vyloženýho primitiva. Já vedle něj hrál chytrýho, ale takovýho, co se každou chvíli pořádně bodnul. Dělat si legraci sami ze sebe, to bylo naše programové krédo. Proto jsme nemohli pochopit tu spoustu výtek, když jsme se něčeho humorem dotkli. Já si dovedu dělat srandu i z toho, co mám rád.

Jaký humor máte rád?

Já mám rád humor anglického music-hallu. Je u nás nepříliš znám, což je obrovská škoda. Protože je svou podstatou velice čistej a lidskej. A taky trochu smutnej.

Až bude v kalendáři napsáno, že je vám padesát, jakou asi bude mít Semafor tvář?

Těžko říct, bude-li Semafor vůbec. Ale připustíme-li, že se nepřežije, že bude a že v něm ještě budu hrát já, mohu slíbit, že ty hodnoty, které zatím tvořily jeho podstatu, zůstanou. Zůstanou písničky, zůstane snad i ta legrace. Samozřejmě, že se jinak bude jeho tvář proměňovat. Protože budeme o něco zkušenější, protože budeme asi ovlivněni nějakou novou vlnou v kumštu, a protože budeme starší...