ELEKTRICKÁ PUMA
Nevýpravný muzikál pro tři klauny
Hra pro tři herce a mnoho postav bez kladného hrdiny - darebáci totiž bojují s darebáky. Hlavní postavu je František Bond (J. Suchý), který bojuje s větším darebákem Hadžadžadžem (J. Dvořák), mezi nimi nechybí samozřejmě krásné ženy Regina a Consuela (obě J. Molavcová).
Napsal: Jiří Suchý
Hudba: Ferdinand Havlík
Režie: Jiří Císler,
Výprava a Kostýmy: Běla Suchá
Choreografie: Luboš Ogoun
Kostýmy: Veronika Pulchartová
Premiéra: 30. 4. 1974
Repríz: 204
Hráli:
Jiří Suchý
Jitka Molavcová
Josef Dvořák
Playbacky nahrál Orchestr Karla Vlacha
Písničky:
Kankán to je lev
Orchestrion z ráje
Jak si v praxi agent počít má
Šakan
Stádo velocipédů
Ukolébavka pro elektrickou pumu
Stmívá se a jdu spát
Hašiše dým
Železná panna
Bomba na klíně
Dárek nevšední
Z programu:
"Elektrická puma je tajná a možno říci strašlivá zbraň, kterou jsem vynalezl já, Jiří Suchý, když mi bylo devět let. V roce 1941 jsem ji hodlal použít proti nacistickému Německu, ale chyběl mi kus měděného drátu, který byl v oné válečné době vzácností. Sehnal jsem jej teprve koncem roku 1944, kdy už však bylo jasné, že spojenecká vojska se obejdou bez mého přispění. Uložil jsem tedy pumu do sklepa, kde je tuším dodnes."
Parodie na britského agenta 007 Jamese Bonda (který mimochodem má být synem právě našeho Františka Bonda). Nejvýraznější (a poslední) spolupráce tria K+B+M. Ze hry vyšla EP deska s krásným obalem K. Vilguse.
Charakteristika hlavního hrdiny (z programu hry):
- Odhalil 261 špiónů a 1 špiónku (špiónku dvakrát).
- Osvobodil 31 rukojmí (naposledy pod jménem SS Sturmbannführer Otto Skorzeny Benita Mussoliniho. Nutno dodat, že akci nedělal z přesvědčení, ale pro peníze).
- Cílevědomě rozdrtil šestero spiknutí, jedno pak bezděčně. V opilosti.
- Zničil 19 tajných spolků. V deseti z nich byl řádným členem a ve dvou dokonce čestným.
- Likvidoval dvě významné aféry.
- Rozpoutal devět významných afér.
- První světová války byla výsledkem jeho sázky se srbským studentem Gavrilo Principem. (František Bond se tenkrát mýlil, neboť nevěřil, že se dá mladičký student vyhecovat k atentátu na arcivévodu.)
- Vyhodil do povětří 26 železničních mostů, z toho dva i s vlakem.
2662 osoby vysvobodil z nepřátelských spárů, za což obdržel celkem 850 000 dolarů, 255 000 liber a 63 tuzexové koruny.
Návrhy kostýmů a scény Běly Suché
Zdroj: https://mrkrahujec.rajce.idnes.cz/
Předloha divadelní hry Elektrická puma od Jiřího Suchého , která vycházela v roce 1971 v časopise Ahoj na sobotu jako román na pokračování...
Milí čtenáři následujícího "románu na pokračování"!
Počátkem sedmdesátých let minulého století nastupující tzv.normalizace způsobila, že vše začalo být postupně podrobováno tvrdé cenzuře. Následující řádky by nejspíš byly zanedlouho pro jméno jejich autora považovány za nežádoucí, leč stalo se, že v časopise AHOJ na sobotu mohla ještě v prvních číslech roku 1971 Elektrická puma vycházet.
O tři roky později posloužil pak tento - od té doby až dodnes - už nikde nepublikovaný text jako předloha k "nevýpravnému muzikálu pro tři klauny" - Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka. Hudbu k Elektrické pumě složil Ferdinand Havlík a dílko se pak v jevištní podobě dočkalo na scéně divadla Semafor přes 200 repríz.
Elektrická puma otiskovaná na pokračování v AHOJI byla pozoruhodná ještě jednou skutečností: Jejím ilustrátorem se stal Bohumil Konečný, přezdívaný Bimba.
Tento neprávem opomíjený český výtvarník, ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky a časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, žil v letech 1918-1990 a uznání, jaké si zasluhoval, se mu za jeho života nedostalo. Teprve rozsáhlá výstava v Obecním domě na přelomu let 2008-2009 ukázala jak velký a všestranný to byl umělec.
- Ondřej Suchý -
ELEKTRICKÁ PUMA
Zdůvodnění
V šedesátých létech 20. století šimral nervy důvěřivého občana západní polokoule jistý agent Secret Service. (Secret neznamená jen výměšek žláz, ale i slůvko tajný. Rovněž Service překládáme jako služba a ne jinak.) Zmíněný agent se jmenoval James Bond a jeho výstřední způsoby byly u nás mnohokrát kritizovány a filmová zpracování jeho kousků zůstala projektorům našich kin utajena.
Ponechme Západu jeho agenta 007 a pozastavme se u jiné postavy, na kterou nevděčná veřejnost dávno už zapomněla. Sledujme na chvíli muže, který dokázal zplodit neméně pozoruhodné činy a navíc i samotného Jamese Bonda! Ano, mám na mysli Jamesova otce Františka. Kdo dnes ví, že na počátku našeho století se Jamesův otec proslavil neméně velikými činy? Já to vím a dalšími řádky chci splatit za lidstvo dluh tomuto zapomenutému hrdinovi.
O přísně tajné výstavě moderního válečnictví, která se uskutečnila 5.března 1912 za účasti hlavy onoho státu
Byl to neobvyklý pohled: uprostřed sálu, plného sádrových andílků, kterým koukalo rokoko z očí a jejichž počet se zdál být, díky nesčetným zrcadlům ještě daleko větší, stál na krásném perském koberci tank, vzor 1912. Stál zde připraven zasáhnout do nejbližší světové války, která zatím dosud nehrozila. Šel z něj strach a na tom nic neměnila ani ta vlajkosláva okolo.
V témže sálu se pak nacházely i další exponáty: kulomety, kanóny, pušky a granáty, a nechyběl zde ani plátěný letoun, ze kterého se budou jednou ručně shazoval bomby na bezmocný cíl.
Zatím venku se zcela bezpečně schylovalo k jaru, některé děti si už vyběhly v podkolenkách a když se člověk podíval docela zblízka na větvičku keře, zpozoroval, že vrchol pupence je světle zelený.
Přesně v jedenáct pět nula nula místního času vstoupil do zmíněných výstavních prostorů důstojný průvod pánů ve fracích a v generálských uniformách. A v čele průvodu šel vousatý pán, což nebyl nikdo jiný než státní president, jehož portrét v mladším provedení visel uprostřed té vlajkoslávy.
Průvod se zvolna sunul od exponátu k exponátu a všichni pohybovali uznale hlavami, když důstojník, pověřený odborným výkladem, podával udivující informace o vystaveném zboží.
Celá tato oficiální událost by měla hladký průběh, kdyby pan president nevyslovil přání vlézt si do tanku, nebo lépe: kdyby za sebou nebyl zavřel poklop. Naprostá tma, v níž se ocitl, způsobila ztrátu orientace, díky které se tápajícímu státníkovi bezděky podařilo nastartovat motor a vyděsit přítomnou generalitu. Naštěstí se objevila malá konstrukční vada a motor záhy zhasl. (Od té doby se ho už nikomu nepodařilo uvést do chodu a prototyp tanku byl později odvezen do šrotu.)
Nelze se divit, že se president chtěl dostat urychleně ven z tohoto nedobrovolného pobytu, nevěděl však kudy. Pomoci zvenčí by se nedočkal - odtud byl tank naprosto nedobytný. (Prý opatření proti nepříteli, který by chtěl do tanku vniknout.) Narychlo povolaný konstruktér počal hlavě státu udílet pokyny dělovou hlavní, která byla jediným pojítkem vzácného tankisty s okolním světem. Ale i tak to trvalo víc než půl hodiny, než se presidentovi podařilo otevřít spolehlivý patentní uzávěr. A podařilo se mu to opravdu v poslední chvíli - těsně po tom, co padl návrh nechat presidenta v tanku a zvolit nového.
Když byl původce tohoto návrhu odsouzen na místě ustaveným stanným tribunálem k smrti a vzápětí presidentem velkoryse omilostněn, pokračovalo se v prohlídce.
Průvod zastavil u zvláštního přístroje, který svou vnější podobou připomínal známou stříbrnou a bohatými ornamenty zdobenou registrační kasu značky National. Když se výkladem pověřený důstojník dostatečně pokochal na tázavých pohledech přítomných, spustil:
- Tento přístroj nám dokáže vyznamenat individuálně osmdesát vojáků za pouhých čtyřicet pět minul!
To pravil a rozhlédl se po nedůvěřivých tvářích. Pak se postavil ke kase a na jeho halasný povel se dostavil parádním krokem vojín, který z kapsy svého vycházkového stejnokroje vyňal jakousi knížečku a podal ji důstojníkovi. Byl to Bojový výkaz - knížka, do které vojínům zaznamenávají jejich desátníci všechny úspěchy i neúspěchy.
Důstojník zalistoval ve výkaze a všechny zaznamenané úspěchy namarkoval ukazovákem na registrační kase. Pak slavnostně zatočil klikou.
Nejprve se ozvalo jakési zahrčení, které způsobilo, že konstruktér kasy se nenápadně oddělil od průvodu a zmizel na toaletě. Nebylo však toho zapotřebí, neboť vzápětí se rozezněla krátká zvonkohra, která postavila všechny přítomné do pozoru, neb to byla krátká variace na motiv národní hymny.
Když zvonkohra dozněla, vysunula se z kasy zásuvka s medailí a s frčkou. Důstojník připnul vojínovi medaili ke hrudi, frčku na rameno a pak mu potřásl rukou.
- Tak a to je všechno!
Celá akce trvala něco přes půl minuly a důstojník už stál připraven vyznamenávat další a další vojíny. Bylo to něco nevídaného a generalila odměnila potleskem konstruktéra, který se za tím účelem vrátil z toalety. Celá suita se pak přesunula k dalšímu exponátu. Byl to veliký kovový rám s řadou mohutných cívek. Každá cívka pak byla označena vlastním nápisem: 1.regiment, 2.regiment, 3.regiment . . . atd. Předvádějící důstojník se jal vysvětlovat:
- Tento přístroj nám zase podává přesné informace o pohybech pluku!
Pak požádal hlouček, aby vydal jednoho dobrovolníka. Nikomu se do té nejistoty nechtělo a tak po chvilce dohadování byl konečně nastrčen starý generál v. v., který vůbec nechápal oč jde. Důstojník odvinul z jedné cívky kus lana, uvázal jej onomu generálovi k noze a prohlásil:
- Lano uvážeme takto k noze velitele pluku. Odvíjí-li se, víme, že pluk postupuje. Je-li pluk na ústupu, lano se samočinně navíjí na cívku, jednak proto, aby se nepletlo ustupujícím pod nohy a jednak, aby byl štáb informován, že pluk ustupuje.
Stařičký generál se na popud ostatních počal procházet po sále a skutečně: pokud se od přístroje vzdaloval, lano se odvíjelo - když se vracel, navíjelo se zpět na cívku, díky jakémusi péru. Horlivý důstojník se jal pokračovat ve výkladu:
- A ještě jedna zajímavost: pomocí tohoto zařízení lze rovněž provést okamžité odvolání velitele z funkce.
Na ta slova stiskl důstojník svým ukazovákem, kterým před chvílí tak dovedně namarkoval vojínovy úspěchy, malé tlačítko, kterým byl uveden do provozu silný motor. Cívka se počala otáčet, lano navíjet a generál, který se tou dobou procházel kdesi na druhém konci sálu, byl drasticky vlečen za nohu nazpátek. Zpočátku skákal po jedné, ale tento úkon neodpovídal jeho pokročilému věku a tak byl zbytek cesty vlečen po podlaze, která jakkoliv se zdála býti čistou, přece jen nepěkně poznamenala generálovu bílou uniformu.
Když bylo generálovi pomoženo na nohy a předvádějící důstojník zatčen, pokračovala prohlídka výstavy. Náhle se vedral do popředí malý, v civilu oblečený muž, kterého nikdo neznal. Požádal přítomné o klid a pak sebevědomě prohlásil:
- Nyní se bude předvádět naše nová, tajná zbraň. Prosím, aby všichni, kromě pánů presidenta, ministra národní obrany a náčelníka generálního štábu, opustili tento sál!
Všichni hleděli s úctou na malého muže, který tak suverénně určil, kdo smí zůstat a kdo ne. Nikdo se neopovážil protestovat a všichni přebyteční opustili s mumláním sál. Zůstali zde pouze čtyři muži, na jejichž bedrech spočívala bezpečnost celého státu. Stáli tu tiše, vědomi si významu okamžiku, jen náčelník štábu byl poněkud nervózní. Chvilku přešlapoval na místě, ale pak si dodal odvahy a pravil:
- Promiňte, ale mám tu vedle manželku, která by rovněž moc ráda viděla tu tajnou zbraň. Mohl bych - - ...
Nedopověděl, protože malý muž v civilu se neuvěřitelně zakabonil. Pak pravil skrze zlověstně zaťaté zuby:
- Pan náčelník generálního štábu teď okamžitě opustí výstavu, půjde domů a nebude vycházel z bytu, dokud se jeho případ nepřešetří.
Nikdo si netroufl odporovat, nikdo se generála nezaslal a jemu tedy nezbylo nic jiného, než uposlechnout. Malému muži v civilu však jistě neušlo, že náčelník při odchodu z výstavy vzpurně pohodil hlavou.
Kdo byl vlastně ten malý muž s tak velkou mocí? Nebyl to nikdo jiný, než sám ministr utajení - ministr, který se sám dokázal utajit tak, že ho nikdo, kromě presidenta neznal! I na oficiálních fotografiích býval pod jeho jménem zveřejňován nejhezčí z jeho náměstků. Tento člověk byl na tomto místě pánem celé situace. Zbraň, kterou hodlal předvést, byla držena v neuvěřitelné tajnosti a dnes měla být ponejprv poodhalena rouška, která ji halila.
Ministr utajení se náhle zahleděl upřeně na oba muže, kteří tu zbyli. President jeho pohled vydržel, ministr národní obrany lehce zavrávoral. Nemusel to snad být důkaz o ministrově špatném svědomí, ale ostražitost muže v civilu byla bezmezná. Požádal stručně ministra národní obrany, aby se rovněž vzdálil. Vojensky rázným krokem a hlavou hrdě vztyčenou opustil starý ministr sál. Hned za jeho dveřmi však třeskl výstřel. . .
President a ministr pro utajení chvíli postáli se sklopenými hlavami a uctili tak památku hodnostáře, který je tak náhle opustil. Pak president suše prohodil:
- Doufám, že já ve vašich očích obstojím, jinak byste si musel tu tajnou vymoženost prohlížet sám.
Ministr se jen usmál a pak vyjmul z kapsy zapečetěnou obálku, rozlomil její pečeť a z obálky vyňal lístek s heslem. Pak přistoupil ke stěně, ve které byl dokonale kamuflovaný trezor, vytočil heslo a otevřel dvířka.
V trezoru nebylo nic, než další obálka s dalším heslem. Byla rozlomena další pečeť, vyjmuto další heslo a oba muži přešli na druhou stranu sálu, ke dveřím dalšího trezoru. Ministr utajení přečetl heslo, lístek, na kterém bylo napsáno, spolkl a pak vytočil heslo na patentním zámku - dveře se však neotevřely. President se usmál:
- Nevysvětlujte si to, pane ministře, jako nedůvěru.
To pravil president a vytáhl z kapsy složitý klíč, kterým byla vrata trezoru otevřena. Uvnitř trezoru nebylo nic jiného, než opět trezor - pochopitelně menší. Tento trezor byl na rozdíl od předešlých zapečetěn a to nasvědčovalo tomu, že už je posledním. President pečetě trezoru rozlomil a z kapsy vyndal další klíč. K jeho překvapení klíč k zámku tohoto trezoru nepatřil.
- Pane presidente, ani vy si nevysvětlujte následující opatření jako nedůvěru, - pravil ministr, vyndal z kapsy správný klíč a vsunul ho do zámku. Pak se napřímil a slavnostním hlasem zvolal:
- Pane presidente, pokládám si za čest předvést vám naši zázračnou zbraň - elektrickou pumu, která dokáže ve vteřině ochromit celou nepřátelskou armádu!
Pak okázale otevřel těžké dveře pokladny - ta však zela prázdnotou. President hleděl do prázdné pokladnice naprosto nechápavě, za to ministr pro utajení tušil. Ztvrdly mu rysy a on šeptl jediné slovo: - Hadžadžadž!
Pravá tvář Hadžadžadžova
V nádherném maurském interiéru svého paláce seděl Hadžadžadž. Seděl skloněn a zadumán nad malým předmětem a zdálo se, že nemůže věřit tomu, že ta nepatrná věc, která tu tak prostě leží na stolku, měla zničit celou jeho armádu.
Tento drobný muž, jehož silueta se rýsovala proti bohatě tvarovanému otvoru okna, připomínal svým fantastickým úborem nějakého velekněze. Ne však svým prostoduchým výrazem, za kterým by nikdo nehledal mozek člověka, který dnes, ve svých čtyřiceti létech, se stal obávaným a neomezeným vládcem, před jehož dravostí se třásla značná část Orientu. Ďábelská krutost a lstivost, která tohoto zlosyna proslavila, nedala se k ničemu přirovnat. Ve srovnání s ním by vyzněl biblický Herodes jako přítel dítek! Ten však, kdo spatřil jeho plaché, i když poněkud šikmé oči, nemohl nikdy uvěřit pověstem, které ho předcházely. Několik hodin proseděl Hadžadžadž nad malou bombou a nikdo nemohl z jeho pohledu vyčíst, co mu po celou tu dobu vířilo hlavou. Zdálo se, že nic.
Při stěnách místnosti stala řada Hadžadžadžových přisluhovačů v nádherných kombinézách, ušitých ze zlatem bohatě zdobených brokátů, a tito mužové, dychtiví položit za svého Hadžadžadže život, čekali napjatě na sebemenší pokyn. A někteří, kteří zde sloužili už delší čas, předvídali, že se schyluje k výroku. Nemýlili se.
- Zničíme je jejich vlastní zbraní, - prohlásil náhle Hadžadžadž.
Tato věta se změnila v myslích přisluhovačů v povel, který jim přikazoval tleskat a jásat, vyskakovat, ano i metat kozelce a to vše tak dlouho, dokud Hadžadžadž nepokynul, aby přestali a aby ho nechali o samotě.
Tiše a poslušně opustili přisluhovači místnost a dva poslední vzali s sebou i pumu. Hadžadžadž zůstal sám. Pomalu povstal a velebným krokem přešel sál.
Tam na konci místnosti visel na stěně předmět, který by Evropan pravděpodobně nikdy nepovažoval za hudební nástroj. Hadžadžadž sňal předmět se stěny, posadil se k oknu tak, aby poslední paprsky dnešního dne se odrážely od zlata jeho pluviálu a pak hrábl do strun. Neuvěřitelně lahodné tóny se rozletěly sálem a zloduch počal tiše zpívat přesmutnou píseň o svém ztraceném dětství . . .
Přistání záhadného letounu
Na podvečerním nebi plul dvojplošník.
Pokud by pilot pohlédl dolů, neviděl by nic, než veliký ostrov, obklopený mořem. Kdyby se opovážil sletět níže, zjistil by, že ostrov je dokonale opevněn. A musel by už letět docela nízko, aby postřehl, že na jednom z bunkrů stojí dva Hadžadžadžovi přisluhovači a triedrem pozorují záhadné letadlo.
Malý letoun zatím krouží nad ostrovem a z otvoru pro pilota ční hlava Františka Bonda, který nám stojí za to, abychom se s ním blíže seznámili.
Jeho otec - rodák z Osečan u Sedlčan - odjel kdysi s cirkusem do Nového světa. Zde se zamiloval do prodavačky horkých kaštanů a z lásky k nim i k ní se opomněl vrátit do vlasti. Narodivší se František vyrůstal pak ve skrovných poměrech. Jeho duševní vývoj byl postaven na četbě drobných knížeček o Leonu Clifftonovi, Sherlocku Holmesovi a jiných, pod jejichž dojmem se dal František později do služeb policie.
Dodnes by se patrně procházel s pendrekem v ruce periferií a naháněl strach opilcům a drobným zlodějíčkům, kdyby se nebyl proslavil dopadením penězokazů, odhalením mnohonásobného vraha žen, záchranou dvanácti tonoucích, kterým v poslední chvíli duchaplně hodil stébla, zlikvidováním tlupy vlakových lupičů, dopadením atentátníka a usvědčením špiónky-prostitutky z obojího.
Po léto slušné řádce úspěchů se stal záhy policejním prefektem, až do onoho okamžiku, kdy přijal lákavou nabídku ministra pro utajení.
Snad by se slušelo uvést, že František Bond byl navíc člověk neobyčejně šaramantní a pokud se někdy objevil v salónu, pak jedině jako lev. (Naposledy na loňském maškarním plese, kde jeho bystrá hlava, pokrytá umělou hřívou, dokázala vydedukovat, kdo z přítomných odcizil paní domu briliantový přívěsek.)
Tolik o Františku Bondovi, agentu pro úkoly zvláště tajné a zvláště nebezpečné, jehož letoun, kroužící nad ostrovem, se pojednou kvapně počal snášel dolů.
V bunkrech se zatím rozezvučely poplachové zvonkohry a vojáci počali kvapně vybíhat, hbitě se vyzbrojovat a stavět do řad. Jejich černé, lesklé kombinézy se míhaly v neustále se rozsvěcujících a zhasínajících světlech a na ramenou se jim tyčily dlouhé flinty s tenkými bodáky.
Letoun mezitím přistál na romantickém paloučku a František Bond z něj vystoupil, kupodivu stejně oblečen jako Hadžadžadžovi vojáci. Nechyběla mu ani puška s bodákem.
Tou dobou už vojáci dostávali rozkazy a nasedali na velocipédy. Značnou rychlostí pak ujížděli k místu, na něž nejspíš přistálo záhadné letadlo. František Bond se před nimi jen taktak stačil ukrýt v křovisku.
Vojáci seskákali s kol a počali obkličovat podezřelý prostor, uprostřed kterého se nacházel i keř, ukrývající slavného agenta. Kruh se zvolna stahoval a vojáci se blížili s připravenými bodáky k letounu.
V okamžiku, kdy roj černých mužů míjel keř, vystoupil z něj František Bond a nenápadně se přidal k pronásledovatelům. V okamžiku splynul s černou masou a těžko lze vydat svědectví o jeho dalším postupu.
Ví se jen, že kruh se u samého letounu uzavřel a jednotliví velitelé ohlásili štábnímu důstojníkovi nezdar pátrací akce. Štábní důstojník zrudnul, což vzhledem k jeho žluté pleti vyznělo oranžově, a pak nařídil znovu prohledat okolí.
Vojáci prohledali kdejaký keřík, dívali se i pod kameny a na jiná nemožná místa, leč marně. Když se jednotky opět shromáždily, byl štábní důstojník vzteky téměř bez sebe a vydal úsečný povel k návratu. Vojáci nasedli na svá kola a zvolna odjížděli. Jen u letounu zůstala stráž a několik důstojníků zde vyčkávalo na přistavení auta. K nim náhle přistoupil ubrečený voják a hlásil:
- Pane plukovníku, někdo mi ukrad kolo!
Překrásná kapitola, věnovaná dojemnému setkání Františka Bonda s Consuelou.
Byla už tma, když s puškou na zádech, v nepřátelské uniformě a na armádním kole dojel František Bond k osamělému venkovskému domku. Zde slezl s kola a zbavil se tohoto dopravního prostředku tím, že ho spustil rumpálem do studny. Pak přistoupil ke dveřím domku a počal vyťukávat smluvené znamení. Byla v tom ťukání obsažena radost i bolest. Radost nad blížícím se shledáním, a bolest nad tím, že musí probudit ze sna dívku, o níž byl přesvědčen, že je tou nejúžasnější bytostí na světě.
Když se po chvíli otevřely dveře, stála v nich postava dívky, která musela být přímo ideálem krásy své doby. Oděna v župánku ne zrovna venkovském, s dokonale upravenou hlavou, hleděla do tmy nalíčenýma očima a voněla. Bylo jasné, že většinu volného času, o který na této samotě nebyla jistě nouze, trávila pečováním o svůj zevnějšek, což bylo to nejrozumnější, co zde mohla dělat.
Když před sebou spatřila postavu v děsivé uniformě Hadžadžadžových vojsk, vydral se jí z hrdla tichý výkřik děsu, který se proměnil ve vzdech úlevy a štěstí, když postřehla, kdo je v uniformě obsažen. Beze slova padla Františkovi kolem krku a setrvala tak několik okamžiků. Pak vešli do chaloupky a ocitli se uprostřed elegantního dívčího pokojíku.
- Dva roky je tomu, Consuelo, co jsme se viděli naposledy. Byla to pro mne dvě nejdelší léta, jaká jsem kdy prožil.
- Posaď se, nechceš trochu čaje?
- No, čaj bych si dal, - pravil František a posadil se.
Dívka odběhla uvařit čaj a když se vracela s kouřící konvicí, válela se špinavá uniforma na podlaze a František Bond stál uprostřed místnosti v bezvadném večerním obleku. Natáhl gramofon a pustil módní tango.
Hudba se rozezněla, František si nalil šálek čaje a Consuela byla tak krásná . . . Zrodil se jeden z mála nádherných okamžiků ve Františkově dobrodružném životě. Měl v sobě kouzlo vánoc, jarních nocí a odpočinku zároveň.
Snad proto, že podobných chvil prožíval tak málo, choval je vždy v živé paměti a tak když Consuela pravila:
- Dva roky už jsou tomu, co jsme spolu prožili to strašné nebezpečí. . . -, odpověděl František:
- Neprožili jsme spolu však ještě něco jiného, než nebezpečí, Consuelo?
Že spolu prožili kromě nebezpečí ještě něco jiného, potvrdila Consuela Bondovi již v jeho náruči. Polibek, který si ti dva dali, skrýval v sobě horkost, střádanou celé dva roky. Pojednou tango doznělo a Consuela pravila:
- Dej tam druhou stranu!
František uposlechl. Jestliže první tango bylo smyslné, druhé bylo přímo útokem na lidské vášně. František byl výtečným tanečníkem a světnička se těm dvěma proměnila v taneční sál, ve kterém hosté tajili dech nade dvěma plujícími bytostmi a šampaňské přestalo šuměl, z obavy, aby nevyrušilo ty dva z jejich reje. Byl-li František výtečným tanečníkem, nedalo se říci, že by byl tanečníkem vytrvalým. Tango ani nedoznělo, když se pojednou zastavil a upadl do hlubokého přemýšlení. Sál, hosté, šampaňské - vše zmizelo a František stál uprostřed prostého domku a starostí. Trvalo to chvilku, než promluvil:
- Budu potřebovat v Hadžadžadžově paláci pomocníka!
Consuela zvedla oči a zašeptala:
- Chceš snad říci pomocnici!
Ano, poznával svoji Consuelu, nezměnila se. Usmál se na ni plaše a místo odpovědi jí podal revolver:
- Dovedeš s tím ještě zacházet?
Consuela vzala revolver a znenadání se prudce otočila a vypálila otevřeným oknem několik ran.
Se stromu, zalitého měsíčním světlem, se zřítila tmavá postava. Consuela se obrátila na Františka s omluvným, ale neodolatelným úsměvem malého dítěte, které provedlo drobnou darebačinu. To pravila, shodila ze sebe župánek a ocitla se před Bondem v průsvitné noční košilce, která však vzápětí následovala župánek. Pak si počala kvapně oblékal uniformu, kterou ze sebe Bond před chvílí svlékl. Zatím co jemu byla poněkud malá, Consuele padla jako ulitá a dalo by se říci, že jí i slušela. Když si pak uložila své krásné rusé vlasy pod koženou přilbu a pod nosem upevnila falešný knírek, stal se z ní pěkný vojáček, s Bondovým revolverem v kapse. Consuela přestala zlořečit Osudu za to, že ji obdařil poněkud malými ňadry a byla v tuto chvíli štastna, že se nyní jejich skromnost stává Františkovým spojencem. Pohladila je dlaní a František pochopil. A v duchu si svatosvatě slíbil, že i on pohladí oba své spojence, ale až po vítězné bitvě! Pak vyšli František s Consuelou před chaloupku a byla noc plná hvězd a cvrlikání cikád. Rumpálem vytáhl František kolo ze studny, Consuela nasedla a elegantně odplula do tmy. František se ještě dlouho smutně díval za červeným bodem jejího zadního světélka a pak přistoupil k bezvládnému tělu, ležícímu pod stromem. Consuela má stále dobrou mušku - krev se hrnula mrtvému přímo ze spánku. Nebyl to nikdo jiný, než voják, jemuž se ztratilo kolo. Jak se dostal Bondovi na stopu, to už nepoví. Františkovi bylo vojáka na několik okamžiků líto. Pak se k němu sklonil a vyňal mu z kapsy doklady.
Zpráva, která způsobila na čele Hadžadžadže zlověstnou vrásku.
Jestliže František Bond trávil noční hodiny tváří v tvář krásné Consuele, nemohl si ani Hadžadžadž naříkat na samotu: seděl na klíně statné krasavice.
Byla to černá dívka, původu nejspíše italského a kdyby povstala, uviděli bychom, že převyšuje svého milovníka o hlavu. Hadžadžadž se k ní vinul a mhouříc oči mručel.
Pojednou se rozletěly dveře a do místnosti vstoupil jeden z přisluhovačů - jediný, který měl Hadžadžadžovo svolení, vyrušovat i v těch nejintimnějších okamžicích. Měl totiž tento muž vzácný dar rozpoznat důležitost zprávy a dosud se nestalo, že by nikterou přecenil a vyrušoval zbytečně.
Přisluhovač přistoupil k Hadžadžadžovi a zašeptal mu cosi do ucha. Do Hadžadžadže jako když bodne. Seskočil krasavici s klína a zesinal hněvem. Ovládl se však dokonale a jako by šlo o nějakou bezvýznamnou věc, polohlasně prohodil:
- Nuže dobrá, přivítáme ho. Neboj se, Kvítku, zesílíme stráže.
Kvítkem nazval Hadžadžadž svou krasavici a zesílení stráží bylo provedeno tak, že hubení hlídači před palácem byli vystřídáni zavalitými. Hadžadžadž pak odložil svůj plášť a další půlhodinu byl dvěma sluhy zaplétán do jakéhosi postroje - složité spleti řemenů, na nichž viselo množství revolverů, dýk a vejčitých granátů. Když byl takto ozbrojen, přehodil si opět svůj plášť přes ramena a skryl pod ním všecek ten arsenál.
Vyšel pak před svůj palác a pozoroval, jak koňský potah právě vleče na nádvoří Bondův letoun.
Na obzoru se objevil první příslib svítání.
Consuela vniká do paláce způsobem, po jakém neprahla.
Za svítání už byl Hadžadíadžův palác obklopen tlouštíky. Zesílení stráží tak bylo dovršeno.
Vojáci však byli neklidní, neustávali pozorovat okolí a jakmile něco šustlo, hned měli zbraně připravené ke střelbě.
Do této situace vstoupila Consuela. Chovala se bezvadně. Spoléhala na to, že uniforma a falešný knír jí poskytují ochranu a zcela nenucené si vedla kolo k bráně paláce.
Když míjela stráže, ledabyle zasalutovala, podobně jako voják, který šel pár kroků před ní, a jako on hodlala vejít na nádvoří. Náhle k ní však přiskočil jeden ze strážných a popadl ji za ramena. Consuela však neztratila klid.
S úsměvem se pokoušela vzbudit dojem, že nechápe, proč je zadržována. Nebylo jí totiž známo, že jí chybí půlka falešného kníru a tím se stává nanejvýš podezřelou. Snad v jiný okamžik by to strážím ušlo, ale pověst o Bondově příletu už vešla ve známost a vojáci zostražitěli.
Na strážnici vznikl poplach a zadržená Consuela byla ihned obklopena beznadějným množstvím vojáků.
Pak se dostavil důstojník se studeným pohledem i uškubl Consuele zbývající polovinu kníru. Bylo nepochybné, že zpod přilby hledí na vojáky dívčí tvář.
Consuele byly svázány ruce na zádech a byla odvedena do paláce. Pochopila, že ji nečeká nic příjemného. Seděla se staženým hrdlem v chladné kobce a její myšlenky patřily Františkovi, který netuší, že štěstí, jak se zdá, přeje Hadžadžadžovi, který neví, že v paláci, do kterého se chystá vstoupit, nebude mít pomocníka, na kterého tak spoléhal.
Nejhroznější co může člověka potkat, je bezmocnost.
Přepadení
Zatím co Consuela tak zoufale vzpomínala na toho, kdo jí byl nejdražším, František Bond spal. Docela obyčejně a zdravě spal, aby si odpočinul po uplynulém dobrodružství a připravil se na nové. A když člověk spí, ledacos mu ujde.
Třeba taková důležitá věc, jako že se k chaloupce slečny Consuely blíží přepadový oddíl Hadžadžadžových vojsk, vedený statným vlčákem.
Část oddílu se vrhá k zabitému pod stromem, část se jich rozbíhá, aby střežila okolí a ti ostatní ke dveřím chaloupky. Je zamčeno, ale dveře přece jen povolí pod několika údery pažeb.
Těch několik úderů však stačilo Bondovi, aby se probudil a skryl. A tak když vojsko vnikne do chalupy, je prázdná. Vojáci prohledávají všechna možná i nemožná místa nikde nic. Krásný Consuelin pokojík se změnil k nepoznání. Zpřevracený nábytek svědčil o úpornosti pátrání a trosky drobných předmětů o vzteku vojáků, kteří se stali neuvěřitelnými vandaly,
Skupina vojáků se chopila postele, na které ještě před chvílí František spal, a převrátila ji. K velikému úžasu byl pod postelí objeven muž.
- Už ho máme, - zakřičeli vojáci sborem a předčasně.
Se země se zvedl k smrti vystrašený mladík, který se roztřásl a počal blekotat:
- Přísahám, že jsem její bratranec . . . !
Všem bylo jasné, že to není Bond, ani v přestrojení. Přesto však byl mladík spoután a voják, který ho první spatřil, byl postižen záchvatem zvýšené ctižádosti. Nikdo jiný by Bonda nehledal pod kobercem, jenom on. A skutečně, pod malou perskou předložkou objevil dvířka v podlaze.
Opatrně je odklopil a do vzniklého otvoru strčil hlavu. Vzápětí se však stáhl zpět a zavrávoral. Pod okem se mu počala tvořit podlitina, která mu však nezabránila v tom, aby ztropil důkladný povyk.
Jeho kamarádi už byly opatrnější. Rafinovaně, jak je to učili ve vojenském učilišti, se přiblížili k otvoru a pak náhle do něj vystříleli několik zásobníků.
Když měli za to, že ve sklepení nemůže být živé bytosti, dodali si odvahy a jeden po druhém se jal sestupovat do záhadného otvoru. Jako poslední se k nim přidal i ten, který byl tak překvapivě poznamenán záhadnou pěstí.
Když se všichni vojáci ocitli v podzemí, počaly se zvolna otevírat dveře skříně a z nich vystoupil - František Bond. Hbitě zavřel dveře v podlaze na závoru a přetáhl přes ně koberec.
Consuelin domek svědčil o tom, že některé velmoci se o své špionky starají lépe než Německo o Matu Hari.
Přes položený koberec pak kráčel Bond směrem ke svázanému mladíkovi - jedinému svědku této scény. Mladík se rozklepal nepoměrně víc, než předtím a znovu oznamoval, že přísahá, že je její bratranec.
- Tak pojď, bratranče. A koukej opustit tenhle domek a zbytečně se neohlížej, - pravil Bond, pomohl mladíkovi na nohy a aniž by ho rozvázal, vytlačil ho hlavní svého revolveru ze dveří chaloupky.
Vojákům, kteří hlídali okolí, naskytla se pojednou zvláštní podívaná: drobnými krůčky, pokud mu provazy dovolí, šine se z domečku svázaný mladík a neustále brebentí:
- Přísahám, že jsem její bratranec, přísahám, že jsem její bratranec, přisahám . . .
Vojáci se nechápavě zahleděli na toto zjevení a úplně jim ušlo, že za jejich zády vyskočil oknem František Bond.
Consuela a dvakrát překvapený Hadžadžadž
V uniformě, ale bez přilby, s vlasy spadlými na ramena, stojí Consuela obklopená množstvím vojáků a přisluhovačů. Přímo proti stojí sám Hadžadžadž. Má co dělat, aby unesl hrdý a neohrožený pohled dívky s rusými vlasy. Všichni přítomni s napětím čekají na její odpověd.
- Neřeknu!
Jediné slovo zaznělo sálem. Bylo proneseno jasným a klidným hlasem, při kterém několika přisluhovačům naskočila husí kůže.
- Je to tvoje poslední slovo?, - zeptal se Hadžadžadž stroze.
- Ano, - pravila Consuela. A pak ke všeobecnému překvapení dodala:
- Totiž ne.
Hadžadžadž byl touto odpovědí překvapen. Už se smířil s tím, že z tohoto děvčete nic nedostanou a ani od mučení si příliš nesliboval. A najednou takovýhle obrat! To však nebylo ještě vše. Consuela náhle upustila od svého hrdě vzpřímeného postoje, lehce se zavlnila v bocích a pak vrhla na Hadžadžadže několik významných pohledů.
Hadžadžadž očividně zneklidněl. Ty pohledy . . . a ten slibný pohyb boků . . . Chvíli se bezradně rozhlížel, ale od kamenných ksichtů svých přisluhovačů se rady nedočkal. Rozhodl se tedy sám a pokynul všem přítomným, aby ho nechali s dívkou o samotě. Předtím se však dlaní, nenápadně, zato však důkladně, přesvědčil, že všechny jeho osobní zbraně se nacházejí na místě.
Za několik okamžiků stáli proti sobě sami. Mocný Hadžadžadž a svázaná, bezmocná Consuela. V její krásné hlavě zavířilo na tisíce myšlenek. Ani jediná však nepronikla na povrch tváře.
Hadžadžadž počal polykat přebytečné sliny a Consuela se změnila ve stydlivé děvčátko. A když se Hadžadžadžovy ruce počaly dotýkat jejích ramen, vlasů a ňader, vrhla se dívka na jeho hruď a dala se do usedavého štkaní:
- Miluji vás, Hadžadžadži, nekonečně vás miluji . . .
Hadžadžadž zaváhal. Celá ta scéna se mu zdála být podezřelou. Ale slzy dívky, které mu kanuly do dlaní, byly opravdové. Její slova byla pronášena s takovou naléhavostí a citem, že Hadžadžadž se rozhodl a jedním pohybem ozbrojené ruky, přetnul Consuele pouta. Odměnou mu bylo vášnivé objetí jejích paží které ho v okamžiku zaneslo na vrchol blaženosti.
Jeho šťastný výraz tváře se však náhle a podstatně změnil, když od něj pojednou Consuela počala s novým pohledem odstupovat, držíc v každé ruce jeden z jeho těžkých revolverů. A protože hlavně těchto zbraní mířily shodou okolností na Hadžadžadžovo beztak již krvácející srdce, nezbylo mu nic jiného, než zvednout obě paže a to, na přání dívky, hodně vysoko. Consuela pozvolna ustupovala ke dveřím ochotna si pak dále prostřílet cestu ke svobodě. Hadžadžadže při tom nespouštěla z očí. Neměla však tušení, že po celou tu dobu, kdy chtěla věřit, že jsou v sále sami, byli sledováni nejméně tuctem párů očí. A nyní se počaly neslyšně za jejími zády míhat zlověstné stíny. Zpoza sloupů a z nábytku se počaly vynořovat postavy přisluhovačů a Consuela vcouvla jednomu z nich rovnou do nastavené náruče. Byla sevřena železným objetím.
Hadžadžadž se dal do pištivého smíchu. Počal tleskat rukama a vyskakoval, až mu z pod pláště počaly padat granáty a pistole. Štěstí mu opravdu dneska přeje.
Bond jde do práce
Je opět noc. Jedna z těch předjarních nocí, kdy zima, která už přes den ztrácí půdu pod nohama, vrací se alespoň na pár temných hodin zpět. Podél vysoké zdi Hadžadžadžova paláce obchází ozbrojený voják a ráznými kroky se snaží zjednal si uvnitř prokřehlého těla trochu tepla. Jeho trasa je velmi jednotvárná: nejprve sem a pak tam. A znova.
Tento voják v černé kombinéze však není jediný, kdo léto noci obchází zdi paláce, obroubené hrozivými ostny. Desítky dalších mužů zde střeží svěřené úseky, utkávajíce se při tom s chladem noci. Ale pouze za zády jednoho se vynořila temná postava s dlouhým bidlem. Voják zaslechl šramot, ale než se zmohl na ostražitost, uskutečnila se akce, jakou si nedovedl představil ani v nejbujnější fantazii. Než se mu podařilo strhnout zbraň s ramene, rozběhla se temná postava s bidlem proti zdi, odrazila se a pomocí té tyče přehoupla se přes zeď, vysokou tak, že voják na vteřinu zauvažoval o světovém rekordu. Rychlý konec jeho úvahám učinilo padající opuštěné bidlo, které ho zasáhlo mezi oči.
Na druhé straně zdi, v Hadžadžadžově zahradě, přistál pak hladce do trávy František Bond ve svém elegantním večerním obleku. Cestou přes zeď ho napadlo, že je vlastně jediným sportovcem na světě, který láme rekordy ve smokingu a tato myšlenka způsobila, že dopadl do zahrady s lehkým smíchem na rtech. Avšak i tady uvnitř hlídkuje voják, na neštěstí pro Františka podstatně pohotovější, než jeho kamarád za zdí. Do noci zaznělo několik výstřelů. František udělal ještě několik kroků a pak se s křečovitým pohybem skácel k zemi.
Voják vsunul do pušky nový zásobník a opatrně se blížil k padlému. Zdálo se, že nejeví známky života. Voják se sklonil k nehybnému tělu a v tu chvíli se zdánlivě střelený Bond prudce vymrštil a pěstí srazil vojáka na zem. Nastal tvrdý zápas.
Zatím co se těla oněch dvou mužů zmítala v trávě, v paláci byl vyhlášen poplach. Ze všech jeho vrat a dveří začali vybíhat ozbrojení vojáci a všichni usilovně hledali místo, odkud zazněly výstřely. Netrvalo to dlouho u zápasící Bond byl objeven. Voják, se kterým zápasil, měl momentálně zřetelnou převahu a zasazoval mu těžké rány. První vojáci doběhli v okamžiku, kdy voják vítězoslavně vstával a ukazoval na nehybné tělo v salonním obleku, které leželo u jeho nohou. Vojáci se k němu sklonili a jeden z nich rozsvítil svítilnu. Její paprsky dopadly do tváře, ve které pro těžké zhmožděniny jen stěží poznali svého kamaráda. Byl ledabyle navlečen do tmavých civilních šatů a díky bezvědomí, v němž se nacházel, nemohl podat vysvětlení. Voják, který se ještě před vteřinou nad ním tyčil, zmizel. Byl možná tady, mezi stovkami jiných vojáku, ale naděje na jeho odhalení nebyla prakticky žádná.
Omráčený muž byl opatrně odnesen do paláce a ostatní vojáci se zvolna rozcházeli, rozrušeně debatujíce. Jen jeden zůstal s puškou u zdi a ráznými kroky strážce chodil sem a tam.
Byl to František Bond - zase jednou v nepřátelské uniformě.
Chodil po krátké trase, kterou si sám určil a přemýšlel, co bude dál. Po chvíli, když měl jistotu, že zůstal sám, odložil pušku do trávy a odplížil se ze svého stanoviště. Právě včas, neboť okamžik poté sem došla pátrací skupina Hadžadžadžových mužů, kterým se celá záležitost jevila být nanejvýš podezřelou.
Ubohá Consuela
Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy Consuela přijala ve svém domku Františka, ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy slyšela jeho laskavý hlas a její rty se dotýkaly jeho rtů. A kolik se toho změnilo!
Namísto Františka objímala nyní studený kamenný sloup, ke kterému byla uvázána za zápěstí. Stála u sloupu s obnaženými zády a vedle ní stál sám Hadžadžadž. Studenýma očima přejíždět po jejím těle a jeho pohledy mrazily Consuelu ještě víc, než ten ledový sloup z kamene, který podpíral nízkou klenbu chladné podzemní kobky.
- Tímto tělem jsem se tedy nechal zmást, - mumlal si Hadžadžadž. - Pro tyto křivky jsem na několik okamžiků zapomněl na ostražitost. Tato malá ňadra mě měla stát život. Tyto boky, které se tak dojemně snaží udržet polorozepnutou sukni, měly dnes nade mnou několik minut nadvládu. Běda jim!
Po této samomluvě přistoupil Hadžadžadž docela blízko ke Consuele a řekl jí:
- Jak se ti zamlouvá moje sbírka ?
Sklepení, ve kterém se Consuela nacházela, bylo totiž plné zaprášených vitrín, ve kterých byly uloženy nejrůznější mučící nástroje, španělskými botami počínaje a železnou pannou konče. Ani gilotina zde nechyběla. Pohled na tuto sbírku byl otřesný. A ještě otřesnější bylo, když Hadžadžadž cynicky prohlásil:
- Většina exponátů je dosud schopna provozu, drahá dívko. Například tento karabáč!
A Hadžadžadž sňal před Consuelinýma očima se stěny hrozivý karabáč, chvíli ho laskal rukama a pojednou se prudce rozpřáhl k ráně. Učinil to naštěstí tak energicky, že dlouhý karabáč se omotal kolem sloupku, nacházejícího se za jeho zády a k ráně tudíž nedošlo. Okamžitě přiskočil přisluhovač, kterých zde bylo všude plno. Stáli poschováváni za sloupovím a vitrínami, dychtiví uzřít svlečené tělo dívky a naskakující krvavé pruhy. Přisluhovač ochotně odmotal bič se sloupu, uctivě ho podal Hadžadžadžovi a odklidil se kamsi za vitrínu s přístroji na drcení palců.
Hadžadžadžovi se zablýskala očka, znovu se rozpřáhl, ale akutní nedostatek prostoru způsobil, že nesnáz s bičem se opakovala. Opět se omotal kolem téhož sloupu. Hadžadžadž se rozzuřil, počal dupat jako vzteklé dítě a z hrdla se mu vydralo několik skřeků, které připomínaly spíš divoké zvíře, než člověka. Kdo by si v tuto chvíli vzpomněl na Hadžadžadže, zpívajícího píseň o svém dětství, nedokázal by pochopit, že v jedné a téže bytosti se nacházejí takové protiklady.
Opět jeden z přisluhovačů pomohl, odmotal bič a zalezl. Hadžadžadž se nyní rozpřáhl velmi opatrně, dávaje si záležet, aby se bič okolo ničeho neomotal. To se mu podařilo. Přisluhovači se už dětinsky těšili na ránu. Dočkali se.
Místo zasvištění karabáčem se však ozval výstřel a Hadžadžadž se zkroutil bolestí. Z pěsti, ve které svíral karabáč, se počala řinout krev.
V paláci nastala panika. Chodbami počaly probíhat skupiny vojáků i přisluhovačů, ozbrojených i neozbrojených, kteří se navzájem sráželi a poráželi předměty. Poplachová zvonkohra zněla jak pominutá a Hadžadžadž, podpírán dvěma přisluhovači byl s krvácející dlaní odváděn ze sklepení. O Consuelu se v tuto chvíli nikdo nestaral.
Jen František, který dosud stál ve výklenku u malého okýnka. Z hlavně jeho revolveru se dosud kouřilo, když kolem něj proběhla tlupa mužů. Přitiskl se ke zdi a když dupot vojáků dozněl, rozhlédl se a opustil toto nebezpečné stanoviště.
Do příběhu vstupuje krásná Regina
František Bond běžel dlouhou chodbou. Doběhl na konec, kde se chodba štěpila ve dvě větve. Když zauvažoval, má-li se dát levou či pravou, dolehla na něj zároveň tvrdá skutečnost. Uvědomil si, že celý Hadžadžadžův palác se spletí nekonečných chodeb je pro něj záhadou a že mu nemusí vždycky přát štěstí tak, jako před chvílí, kdy ho náhoda zavedla do sklepení, ve kterém úpěla Consuela.
Dal se napravo. Jen tak, bez důvodu, připraven pouze reagovat na jakoukoliv situaci. Záhy mu to bylo umožněno. Na konci chodby se ozval hluk. V okamžiku, kdy se objevily v chodbě černé uniformy prvních pronásledovatelů, zapadl bez rozmýšlení do nejbližších dveří.
Ocitl se v nádherném secesním budoárku, přeplněném uměleckými předměty, mezi kterými, jako by byla jedním z nich, seděla nehybně krasavice, která včera chovala ve své náruči Hadžadžadže. Uprostřed tohoto bohatého interiéru se podařilo Františkovi dívku přehlédnout. Měl za to, že je v místnosti sám. S revolverem v ruce stál chvíli u dveří a naslouchal. Pak ale hlasy na dozněly a František s úlevou vsunul zbraň do kapsy. Rozhlédl se po místnosti. Jeho pozornost upoutala malá, bohatě vykládaná skříňka. Přistoupil k ní a otevřel její dvířka. Instinkt, kterým se chlubíval, ho i v tuto chvíli nezklamal: šlo o malý, ale dobře zásobený bar.
Krůpěj alkoholu uprostřed nebezpečné situace byla Františkovi vším. Ujal se tedy láhve skotské whisky Ballantine´s, nalil si trochu do sklínky a chystal se vyhledat sodovou vodu. Vtom se za jeho zády ozval jasný hlas, který vznesl velmi stručný požadavek:
- Ruce vzhůru!
František tedy zvedl ruce nad hlavu a s nimi i láhev i sklenici, ale neopovážil se ohlédnout, kdo to stojí za jeho zády. Pravil:
- Jaký to krásný hlas! Řekněte, prosím, ještě něco. Třeba, že se smím obrátit čelem k vám.
- Obraťte se! - pravil lahodný hlas stroze.
František uposlechl a spatřil krasavici, sedící v křesle a držící v ruce malý revolver s perleťovou pažbou. Její tvář byla kamenná a tajemná.
- Jsem František Bond, jak jistě tušíte, - pravil.
- Jmenuji se Regina.
- Řekl bych, že tahle situace je pro nás oba nedůstojná.
- Pro mne ne, - pravila Regina.
- I pro vás, madame, je nedůstojná. Jste stvořena abyste dovedla ranit srdce muže daleko vznešenějším způsobem, než projektilem.
- Sama vím nejlépe, k čemu jsem stvořena.
Její nehybná tvář v sobě tajila tolik zloby a nebezpečí, že František se rozhodl ponechal i nadále umdlévající ruce nad hlavou. Regina, zabořena v křesle vychutnávala agentova muka a vůbec se neměla k tomu, aby změnila tuto situaci. Bond zatím četl v její tváři a uvažoval.
Pojednou, k jeho veliké radosti, krasavice na vteřinku přimhouřila levé oko. Snad proti své vůli. Pravděpodobně její napjaté nervy způsobily zachvění víčka, ale to už František nedomýšlel. Rozhodl, že její mrknutí bylo významné a na základě tohoto klamného zdání se mu vrátila sebejistota a s ní i chuť riskovat. Aniž by spustil ruce, doplnil si nad hlavou sklenici alkoholem a zvolal:
- Na vaše zdraví, Regino!
Pak mu ruce poklesly a on se s chutí napil. Vypil dvojitou dávku whisky bez sody a bez zachvění. Regina odložila revolver. František chtěl zapříst další konverzaci, ale náhle nebyl schopen vyslovit ani hlásku. Regina totiž velebně povstala ze svého křesla a volným krokem počala přistupovat k Bondovi. Ten se jen rozpačitě usmál a dal se na ústup. Krasavice však náhle mocným skokem dostihla couvajícího, popadla ho za ramena a prudkým pohybem ho odeslala na druhý konec budoáru.
Stručný seznam věcí, které František Bond za letu přes budoár srazil s nábytku:
- Čínská vázička s pikantním motivem,
vzácná práce - zničeno.
- Slon ze sloního klu - levý kel chyběl
již před pádem, pravý až po.
- Mosazné těžítko s figurou orientální
tanečnice, předmět malé hodnoty -
nepoškozen.
- Mramorové sousoší tří opic, mlčící,
neslyšící a nevidoucí - mlčící opice se
oddělila od ostatních. Možnost přilepení.
- Mramorová socha dívky z carrarského
mramoru - na padrť.
- Miniaturní řezba ve slonovině -
nepodařilo se nalézt.
- Skleněná mísa na ovoce nevalné ceny -
rozbita dodatečně.
- Benátské zrcadlo - většina ozdob
zurážena.
- Pokojová květina kvetoucí -
deflórována.
Po dramatické pouti pokojem přistál František na měkkém divanu, kde byl vzápětí dostižen Reginou, na jejíž tváři se však neprojevila ani nejmenší známka vzrušení. Dívka klesla na
poloomráčeného Františka a sevřela ho v náručí tak pevně, že sotva popadal dechu.
Consuela se stává nepohodlným svědkem
Zatím Consuela stála dál v temném a studeném sklepení, přivázaná ke sloupu a polovysvlečená, tak jak ji zde zanechal raněný Hadžadžadž. Její trápení bylo nad její sílu. Více visela na svých poutech, než stála a provazy se jí zařezávaly do zápěstí. Náhle sebrala poslední síly, počala sebou zuřivě házet, trhat rukama ve snaze zbavit se pout a křičet o pomoc. Nikdo však nepřišel, aby jí pomohl, jen se ještě více vyčerpala a nohy ji vypověděly službu docela. Visela zmučena na sloupu a uvažovala o svém dalším osudu.
Náhle však zaslechla v dálce kroky a tlumený hovor. Že by ji přece někdo zaslechl? Že by se našel někdo, komu by se jí zželelo? Chtěla začít křičet, ale v poslední chvíli ji v tom vrozený instinkt zabránil. Naopak, přitiskla se ke sloupu, aby byla co nejméně vidět a vyčkávala, co se bude dít.
Do sklepení vstoupila skupina tři mužů. Jeden z nich v honosném a děsivém oděvu patřil zřejmě mezi nejvyšší Hadžadžadžovi přisluhovače. Druzí dva nesli jakési břemeno.
Vrchní přisluhovač se pojednou zastavil u jedné z vitrín a pravil:
- Tady!
Odemkl pak vitrínu klíčem, který měl při sobě. Vlezl dovnitř a Consuela viděla skrze její sklo, kterak tento muž stanul u jednoho z mučících nástrojů. Bylo to široké kolo s klikou, jehož obvod byl poset nesčetnými ostrými hřeby. Pod kolem byla umístěna lavice s řemeny, kterými býval k lavici připoutáván člověk. Kolo, z něhož čněly hřeby, se pak pomocí kliky dalo do pohybu a tělo oběti bylo krutě drásáno. Nikdo však nemohl tušit, že tento středověký přístroj má ještě jiné poslání.
Vrchní přisluhovač zvolna pootočil kolem a v kamenné zdi se počal současně vysouvat veliký balvan. Když se povysunul natolik, že mohl být uchopen, ujali se balvanu dva přisluhovači, odložili ho stranou a do otvoru, který vznikl, uložili opatrně jakousi krabici.
Consuela sledovala napjatě každý pohyb těchto tři ničemů. Pozorovala, jak opět zasouvají kámen, který pak splynul s ostatními tak, že bylo těžko říci, který to byl. Vrchní přisluhovač se zálibně usmál a obrátil se ke svým pomocníkům:
- Splnili jste svůj úkol. Nikdo však se nesmí o této akci dovědět. Budete mlčet.
- Ano, na nás se můžete spolehnout. Budeme mlčet.
- Vaše názory mě nezajímají. Neptal jsem se vás. Jen jsem vám oznámil, že budete mlčet!
Na ta slova vyňal z pouzdra revolver, zálibně ho natáhl a pak se sadistickým úsměvem na rtech své pomocníky odstřelil. Počal si broukat jakousi nasládlou melodii.
Consuela ohromena hrůzou z toho, co viděla, nedokázala se ovládnout natolik, aby se jí z hrdla nevydral lehký vzdech. Přisluhovač se zarazil. Čekal, zda se bude zvuk opakovat a když se ho nedočkal, počal se rozhlížet po sklepení. Pojednou objevil Consuelu.
- Á ještě jeden svědek! A jak půvabný!
To pravil a se zlověstným pohledem přistoupil k dívce. Cestou natáhl závěr své zbraně.
A co zatím František?
Obloha na východě se počala jasnit a nové ráno se hlásilo ke slouti. František otevřel oči. Zdobeným oknem padalo na jeho tvář ranní šero, ve kterém mohl rozeznat některé jednotlivosti pokoje a s jejich pomocí si uvědomit, kde se nachází. Po jeho pravici ležela Regina, která nadobro ztratila svůj přísný výraz a její krása tím byla umocněna. Nespala. Hleděla něžně na probouzejícího se Františka a hleděla by tak na něj jistě mnohem déle, kdyby se náhle prudce neotevřely dveře. Stála v nich tlupa ozbrojenců.
František bleskurychle zmizel pod vyšívanou přikrývkou a dívka, tonoucí v krajkoví, nasadila pohotově neutrální výraz. Následovaly rozpačité úsměvy vojáků, omluvná gesta a dveře byly opět zavřeny. Jen kroky, znějící na chodbě, byly důkazem toho, že toto několikavteřinové intermezzo nebylo zlým snem.
Regina se počala vinout k Františkovi a zalila ho svým horkým dechem. Projev její lásky však nebyl opětován. František si pojednou uvědomil, že nesmí už ani minutu trávit v objetí této krásky, které se už dost revanšoval za její pomoc v nesnázi. Uvědomil si, že nyní je zapotřebí činů, hodných jeho slavného jména. Počal se oblékat.
Sotvaže se však ocitl v bílém sportovním tričku a v černých trenýrkách-podkolenkách, rozletěly se dveře podruhé a pronásledovatelé tu byli zas. Nejspíše v nich vzklíčilo podezření a jestliže je ponejprv nečekaný pohled na dámu v negližé poněkud odzbrojil, nyní byli odhodláni k důkladné prohlídce jejího budoárku. Nebylo jí však zapotřebí, překvapení bylo tentokrát větší než proslulá Bondova rychlost a tak vojáci na vlastní oči spatřili postavu v trenýrkách, která kvapně opustila pokoj oknem.
Regina omdlela.
František zatím dopadl na jakési nádvoříčko, po kterém všemi směry zmateně pobíhali vojáci. Přestože okamžitě zmizel v malém sklepním okýnku, byl spatřen a vojsko se vrhlo za ním. U okýnka vznikl nával. Každý ozbrojenec chtěl mít tu čest vlastnoručně dopadnout slavného agenta.
Zatím vojáci, nacházející se v pokojíku krásné Reginy, se prodrali k oknu, při čemž byla s nábytku smetena další spousta uměleckých předmětů. Po Bondově způsobu pak počali muži vyskakovat z okna, k jejich smůle však přímo na hřbety vojáků, tísnících se u sklepního okénka. Nastal zmatek. Ze tří stran přibíhali k okýnku další a další vojáci a na hlavu jim skákali kamarádi - za těchto okolností vniknout do sklepení nebylo možné.
Situace se stala pro Bonda výhodnou. Ve spletitých chodbičkách a tunelech se záhy ztratil tak, že jeho dopadení bylo přinejmenším na nějaký čas odročeno.
Ale po půlhodinovém bloudění chodbami, v nichž pozvolna ubývalo oken, František poněkud zneklidněl. Po stěnách tunelů stékaly proužky vody a mrazivý chlad počal na nedostatečně oděného hrdinu nepříjemně doléhat. Po dalších minutách ho pohltila naprostá tma. František ztratil orientaci a počal si uvědomovat, že podzemní chodby Hadžadžadžova paláce jsou proslulé svou nekonečností. Šel však stále kupředu. Prsty se mu smekaly po slizkých stěnách a pach plísně k dobrému pocitu nepřispíval. Občas se mu pod nohama ozval praskavý zvuk - spokojil se vysvětlením, že jsou to úlomky větví, ale pak se mu neustále vtírala myšlenka, že to budou kosti. A kolem stále tma, naprostá tma.
Jestli bloudil půl hodiny nebo půl dne, nebude nikdy umět určit. Chodby byly chvílemi tak nízké, že bylo nutno chodit po čtyřech. Bylo to jako v horečnatém snu. A pojednou, ve chvíli, kdy už se cílil tak vyčerpán, že se mu počaly hlavou ploužit myšlenky na nejhorší, objevilo se na konci chodby malé světýlko. Zmobilizoval všechny své síly a slastně dorazil k okénku, které mu bylo poněkud povědomé. Pochopil, že se octl na místě, odkud včera vypálil ránu do Hadžadžadžovy dlaně.
Opět hleděl do známé kobky, plné vitrín a mučících nástrojů a objevil i nebohou Consuelu, připoutanou ke sloupu. Kousek dál klečel vrchní přisluhovač u popravčího špalku, na kterém měl rozloženy součástky revolveru, a ošklivě klel. Zbytek zbraně držel v ruce a šroubovákem se snažil cosi páčit.
Konečně se mu podařilo vyrazit z mechanismu revolveru zakleslou nábojnici, vztekle ji odhodil a počal pak skládat součástky zbraně opět dohromady. Když se mu to podařilo, oslovil s ironickou úklonou spoutanou Consuelu:
- Omlouvám se za zpoždění, madame! Nastalo z technických důvodů.
František, který celou tuto scénu napjatě pozoroval ze svého úkrytu, byl na nejvyšší míru rozčilen. V jeho ruce se objevil revolver, který nosil prozřetelně v kapse trenýrek.
Zlosyn zatím zasunul do sestavené zbraně náboj a namířil na Consuelu. Dříve než však mohl vystřelit, zmáčkl spoušť František.
Rána však nevyšla.
Tentokrát se zasekla nábojnice zachránci. Počal vztekle třepat revolverem, bušil do něho pěstí, znovu a znovu se pokoušel vystřelit - všechno však bylo marné. Dostavil se pocit zoufalství a bezmocnosti. František si pojednou zřetelně uvědomil, jak hluboce Consuelu miluje nekonečnou láskou - láskou nekonečnější, než jsou chodby tohoto proklatého paláce.
Přisluhovač stále dosud míří na Consuelu a kochá se jejími mukami.
- Učiním konec vašemu trápení, když mi odkážete svůj poslední polibek!
Na ta slova přistoupil přisluhovač ke Consuele, aby ji políbil. Bond zatím začal bojovat s vteřinami. Revolver se v jeho hbitých prstech počal rozkládat na části, až se objevila zaklesnutá nábojnice. Mezitím co vrchní přisluhovač vášnivě líbal Consuelu, připlížil se za jeho zády František ke špalku, hbitě popadl šroubovák, jako stvořený k páčení zakleslých nábojnic, a stáhl se zpět do svého úkrytu.
Přisluhovač se zatím nabažil polibků, poodstoupil od Consuely a suše ji oznámil své rozhodnutí:
- Dodržím svůj slib. Ukončím tvoje trápení.
Bond se zachvěl odporem, když slyšel, jak zlosyn po několika polibcích jeho Consuele tyká. Nábojnice byla vyproštěna a součástky zbraně se počaly neuvěřitelnou rychlostí slévat ve smrtonosný celek.
Přisluhovač pozvedl svou zbraň a namířil na Consuelu.
František zároveň se zasazením poslední součástky vystřelil - přesně ve stejný okamžik, jako přisluhovač. Zazněly současně dva výstřely.
Jeden způsobil, že se Hadžadžadžův přisluhovač zřítil k zemi, druhý pak, že se záda nebohé Consuely zalila krví.
Přisluhovač padl mezi ty, které sám před chvílí zabil, Consuela do mdlob.
Bond se rozběhl přes mrtvoly ke své nejdražší. Cestou strhl ze svého těla sportovní tričko a roztrhal ho na pruhy. Rozvázal Consuele pouta a ošetřil jí ránu.
Když po chvíli pootevřela oči, pravil:
- Je to jen paže. Mohlo to však být srdce.
Consuela znovu zavřela oči.
Únik
Hadžadžadž s ovázanou dlaní a na nejvyšší min rozčilen stojí před skupinou svých přisluhovačů. Důrazně k nim promlouvá: - Jestliže vám přede dvěma roky utekl, dnes nesmí, rozumíte? Ručíte mi za to svými životy! Povolejte posily! Rozdejte další zbraně!! Dělejte něco a nečumte!!!! Sám po těchto slovech shodil s ramen svůj plášť. Byl pod ním důkladně ověšen zbraněmi, ale přesto přistoupil k perletí vykládané skříňce, odkud počal vyndávat další a další pistole, dýky, granáty a navěšoval je na volná místa, kterých už na jeho povrchu bylo nemnoho. Zasouval je do rukávů, do nohavic - byl posedlý zbrojením. Když mu pak byl znovu přehozen přes ramena jeho pluviál, vypadal velmi neforemně a jen stěží se mohl pohybovat. Zdálo se však, že byl poněkud spokojen.
Náhle mu však cosi blesklo hlavou:
- Kam jste dali elektrickou pumu ?
Jeden z přisluhovačů sebejistě prohlásil:
- Je o ní dobře postaráno. Náš velitel ji dobře uložil a ví o ní.
A kde je ten váš velitel? - obořil se na přisluhovače Hadžadžadž. - Proč není tady? Povolal jsem vás přece všechny!
Jiný přisluhovač se nesměle pokusil obhájit velitelovu čest:
- Určitě má vážný důvod. Jinak by se dostavil. Byl vždycky vzorem dochvilnosti.
Nikdo z přítomných zde netušil, kam byla elektrická puma odnesena a nikdo proto neví, že velitel přisluhovačů leží ve sklepení s prostřelenou lebkou, jak ho tam zanechal František Bond.
František zatím odnášel na ramenou krvácející Consuelu. Při svém bloudění chodbami se mu podařilo pochytit jakýsi systém a důvěřoval své teorii natolik, že se znovu vydal do jejich spleti. Zdánlivě nesmyslné rozvětvení chodeb a tunelů mělo v sobě skutečně řád, který byl tak složitý, že zůstával nezasvěceným utajen. Ale byl to opět slavný Bondův důvtip, kterému neunikly určité maličkosti, jako například to, že širší chodby jsou zásadně orientovány jedním směrem - podle Františkovy teorie to nemohla být jiná strana, než východní, neboť všechno co bylo v těchto orientálních krajích kdy vystavěno, preferovalo tento směr. Rovněž postřehl, že některé chodby byly zpočátku lákavě pohodlné a končily v beznadějných bažinách, jiné pak měly ústí velmi neslibné, po několika desítkách metrů, se však tato situace silně zlepšovala. Toto opatření bylo zaručeně vymyšleno za účelem zmýlení prchajících. Bonda však nepřelstilo.
Prodíral se tmou tak dlouho, dokud se neobjevilo v dálce okénko. Došel až k němu. Sporé světlo, které jím vnikalo do chodby, osvětlovalo malé dveře. Byly otevřeny a vedly ven, na jakousi mýtinku.
Pohled na dvojici, která se po dlouhém bloudění ocitla v záři zapadajícího slunce, byl dojemný. Consuela stále krvácela a František, zpocený a polonahý, ve svých blbých trenýrkách, byl celý zbrocený její krví.
Uložil opatrně dívku do mechu a šel na malou obhlídku. Objevil potůček, ve kterém namočil cáry svého trička a omyl jím Consuelu, která se nacházela stále na hranici vědomí a bezvědomí. V dálce čněla silueta Hadžadžadžovy pevnosti, což mu dostatečně posloužilo k orientaci.
- Za chvilku bude dobře, - zašeptal Consuele, aniž by tušil, zda jeho slova vnímá. Naložil si ji na záda a šel.
Dvojnásobné utrpení Consuely
Byla noc, když došel potácející se František s Consuelou na zádech k chaloupce, ze které nedávno odešli. Z kapsy trenýrek vytáhl revolver a vstoupil dovnitř. Uložil Consuelu na lože a pozorně prohlédl celý interiér. Domek byl prázdný.
František odložil zbraň a pustil gramofon. Zazněla jeho oblíbená píseň a zatím co se František sprchoval, Consuela otevřela oči. Palčivou bolest v rameni dokázala přemoci, ale přesto se jí do očí vedraly slzy, jejichž důvod byl někde jinde.
Deska dozněla, ke gramofonu přistupuje František oděný v bezvadném odpoledním úboru. Krátkým pohybem zastavuje přístroj a v dobrém rozmaru pokračuje broukáním v melodii, která právě dozněla. Pojednou spatřil slzy v Consueliných očích.
Tak jak by je chápal každý, pochopil je i František a přisoudil je bolesti v prostřelené paži. Consuela však pravila:
- Nebyla jsem ti vůbec nic platná. Byla jsem jen přítěží a nebýt mě, dávno bys splnil svůj úkol. Nemůžeš mi to nikdy odpustit.
A dala se do usedavého pláče. František se k ní sklonil a pokoušel se jí vysvětlit, že to byla souhra nešťastných náhod, která ji vyřadila z práce, ale dívka nebyla k utišení.
- Neplač, Consuelo, a připrav se na to, že tě budu muset ještě na krátký čas opustit. Musím se vrátit do paláce, abych Hadžadžadžovi vyrval ze spárů, elektrickou pumu. To je moje poslání.
- Chci nést tvou nepřítomnost statečně, abych alespoň tím ti usnadnila práci, - pravila statečná dívka, stěží zadržující příval dalších slz.
Pojednou však jí blesklo cosi hlavou, zamyslela se a před očima se jí vynořil obraz vrchního přisluhovače, ukládajícího se svými pomocníky tajné břemeno do zdi kobky. Consuela se rozzářila a její tvář opět připomněla Bondovi blahé bezstarostné doby.
- Přece jen ti pomohu! Jsem jediný žijící člověk, který ví, kde se dnes elektrická puma nachází. Ach Františku, Františku, přece jen ti pomohu . . .
Opět se objevily na tváři dívky slzy, tentokrát to byly slzy štěstí a radosti. Consuela děkovala Osudu za ty hrozné chvíle u kamenného sloupu, bez kterých by nebyla dnes svědkem, jehož výpověď bude mít pro milovaného agenta takovou cenu.
Vstříc pronásledování
Vojska v Hadžadžadžově paláci začala běsnit. V domnění, že Bond je někde uvnitř, prolezly pátrací oddíly všechna možná i nemožná zákoutí, vnikly i do ložnic personálu a bajonety probodaly pokrývky s prachovým peřím.
Vojáci pak vnikli i do kuchyně, kde rozsévali hrůzu mezi omdlévajícími kuchtami, převraceli kotle a polévku prolévali velkými cedníky v naději, že v nich uvízne Bond.
I na střeše paláce se pohybovali muži v černých kombinézách a stříleli do komínů.
Nad palácem se vznášela jedna veliká otázka: Kde je František Bond?
Kde by byl? Na mýtince, kde mezi kapradím je ukryto ústí tajné chodby, kterou se včera večer dostali s Consuelou do bezpečí. Jeho cesta vede nyní opačným směrem: z bezpečí do krajního nebezpečí. Mezi rozrběsněné vojáky, kteří proměnili Hadžadžadžovo sídlo ve hnízdo zuřících sršňů.
Vylomenými dveřmi tam zatím vtrhli pronásledovatelé do pokoje služek. Některá děvčata byla polosvlečená a počala ječet. Vojáci však na jejich cudnost nebrali ohledy, naopak ji nevybíravými slovy komentovali. A s gustem počali převracet pokoj vzhůru nohama.
Služky se narychlo zahalily a stáhly se do jednoho kouta, odkud pozorovaly řádění vojáků. Jen jedna služtička s plachýma očima, snad nejmladší ze všech, nestačila v rychlosti popadnout něco, čím by se zahalila a hrubé pohledy na jejím poloodhaleném těle ji přiměly k tomu, že v návalu studu skočila z okna, což rozběsnilo její přítelkyně tak, že se s holýma rukama vrhly na ozbrojené muže.
Služtička s plachýma očima si však skokem z okna příliš nepomohla. Kýžená smrt se nedostavila, neboť děvče dopadlo na horu slamníků, vyhazovaných z právě prohlíženého skladiště a vystavila se tak na odiv dalším stovkám rozjařených vojáků. Hanbou takřka bez sebe vrhlo se stydlivé děvče do nejbližších dveří a ke svému zděšení ocitlo se na pánském pisoáru, odkud bylo vyneseno dvěma otlemenými vojíny v mdlobách.
Nahoře v pokoji zatím třetina mužů vykonávala prohlídku a zbylé dvě třetiny sváděly bitvu se služkami, které se držely víc než statečně. Vojsko se muselo nakonec dát na ústup.
Jakmile se za vetřelci zavřely dveře a služky s úlevou vydechly, čekalo je další překvapení: elegantní muž, který se objevil na konci místnosti a s lehkou úklonou pozdravil. Nohou při tom ledabyle zavřel poklop v podlaze.
Rozcuchané a rozedrané služky počaly před gentlemanem ustupovat jako před zjevením. Byl to František Bond! Procházel místností mezi zpřevráceným nábytkem a několika děvčatům, která ho zdvořile požádala, věnoval svůj autogram.
Když se ocitl u dveří, vyňal z kapsy revolver, usmál se na vyděšené služtičky a vrhl se do chodby.
Ozvaly se dva výstřely.
Dívky vykřikly zděšením. Když pak si po chvilce dodaly kuráž a vyšly na chodbu, spatřily tu ležet pět vojáků nejevících známky života, a po Bondovi nebylo ani stopy.
Dívky si oddechly.
Kdo s koho
Když se Bond zbavil prvních pěti protivníků a ocitl se na schodišti, dostaly události poměrně slušný spád.
Františkovým cílem byla podzemní kobka; rozběhl se tedy po schodech dolů, tu však spatřil, že proti němu stoupá hlouček vojáků a tak se raději vrátil, rozhodnut použít ke svému sestupu zdviže. Byl však spatřen.
Vojáci rozpoutali prudkou střelbu po klesající kabině výtahu, na štěstí pro Bonda to však byli nováčci, kteří ještě neprobírali střelbu na pohybující se cíl a kabina jejich projektilům snadno unikala. Nebezpečí tím však zažehnáno nebylo. Jeden z vojáků, který pochopil, že střelbou ničeho nedosáhne, skočil na lano zdviže a počal je pilovat. Nejprve nad sebou, ale záhy si uvědomil, že by se zřítil do hlubin i s kabinou a začal pilovat pod sebou.
Přepilovat lano se mu však podařilo teprve v okamžiku, kdy kabina bezpečně přistála v přízemí. Polovina lana dopadla na její střechu, na druhé polovině pak zůstal viset nešťastný voják, jemuž pojednou pětipatrová propast počala nahánět hrůzu. Ostatní ozbrojenci, kteří byli svědky jeho neúspěchu, ponechali ho osudu a rozběhli se dolů za Bondem. Vzpomínka na klukovská léta jim náhle vnukla zlepšovák: k urychlení sestupu použili zábradlí, po němž sjížděli úctyhodnou rychlostí.
Ne tak velkou, aby František nestačil v přízemí zatlouci do zábradlí špičkou vzhůru mohutný hřeb, dřív než zapadl do nejbližších dveří.
Ke svému zděšení ocitl se hrdina v sále, plném ozbrojených vojáků. Když však tito sebou leknutím škubli jako jeden muž, pochopil František, že nebezpečí není tak veliké. Ozbrojený voják se zde nacházel pouze jeden, zato stěny sálu byly obloženy nesčetnými zrcadly! František pochopil, že je ve známé Hadžadžadžově míčovně, kterou tento zloduch vyložil zrcadly den poté, co mu jedna z jeho milenek řekla, že mu to při tenise sluší. Od toho dne zde krátil své dlouhé chvíle sportováním, při němž se zhlížel v zrcadlech a nejednou ve své ješitnosti, uchvácen sám sebou, vydával z hrdla vzdechy plné obdivu!!!
Zde tedy stanul František Bond a jeho přítomnost, zmnohonásobená spoustou zrcadel, způsobila, že jediný voják, který zde hlídkoval, propadl panice natolik, že počal pálit po Bondovi do zrcadel, zatímco tento stál téměř vedle něj.
Střelba přilákala však vojáky z chodby, kteří se zkrvavenými zadky, rozzuřeni na nejvyšší míru, vtrhli do sálu. Nespoléhali už na své nevelké střelecké schopnosti a dali přednost vejčitému granátu, kterým mrštili po Bondovi. Ten však pohotově sejmul se stěny tenisovou raketu a granát elegantně odpálil nazpět, aby explodoval tam, odkud byl vržen.
František Bond tím jako první napověděl, že raketa je zbraní budoucnosti!
Z míčovny vyběhl František opět na chodbu s nadějí, že se mu tentokrát podaří vklouznout do podzemí. Byla tu však další skupina pronásledovatelů, která ho proti vůli počala tlačit zpět na schodiště. Rozhodl se tedy vzhůru. Vojáci hodlali původně běžet za ním, ale pak dali přednost pohodlnější cestě výtahem. Nalezli do kabiny, pečlivě za sebou zavřeli dveře a pak už jen marně mačkali knoflíky, aniž by tušili, že lano zdviže je přeťato.
Bond zatím vyběhl nahoru a řítil se chodbou. Vojákovi, který se proti němu rozběhl s nasazeným bajonetem, v poslední chvíli uhnul, takže se voják zapíchl do futra dveří a František doplnil jeho smůlu přátelským kopanečkem.Pak se hnal dál, na konec chodby, potom vpravo a zase skoro na konec a pojednou stanul u dveří, které se mu zdály být příliš povědomé, než aby je minul bez povšimnutí.
Vstoupil do nich bez zaklepání a ocitl se zase jednou v budoárku Hadžadžadžovy krasavice Reginy. Snad se chtěl potěšit pohledem do jejích krásných očí, snad se chtěl osvěžit douškem její výborné whisky. Ani jedno se mu však nesplnilo.
Pokoj byl zcela zdemolovaný, ztěží bychom zde našli jediný umělecký předmět, který by se dal zanést do seznamu věcí, které se zachovaly. A uprostřed zpřevráceného nábytku - ach, tamhle je postel, připomínající jedinou krásnou chvilku prožitou v tomto proklatém paláci - uprostřed proražené postele se bezradně potácí Hadžadžadž.
Vyráží ze sebe zvířecí skřeky, mezi nimiž František jen ztěží rozeznává dvě slova:
- Zradila... Hadžadžadže...
Nepozorován, hleděl František chvíli na nešťastného padoucha, balancujícího pod tíhou osobní výzbroje. Jeho bolest musela být nezměrná. Po tvářích se mu řinuly slzy a kvílení nebralo konce. Byla to troska bezmocného tvora a František v sobě nenašel sil, aby k ránám Osudu přidal jednu svou. Sklopil hlaveň revolveru a přistoupil k zlosynovi. Položil mu pravici na rameno a šeptl:
- Netrap se, to děvče ti za to nestojí. Byla ti nevěrná.
Hadžadžadž vykulil na Bonda oči. Nevěrná? To nedovedl pochopit. Věřil tolik ve svou neodolatelnost, že na nevěru svých milenek ani ve snu nepomyslel. Nicméně se mu počala Regina jevit v poněkud jiném světle a bolest z její ztráty snad už ani nebyla tak veliká. Věnoval Bondovi vděčný pohled a Bond se na něj na oplátku přátelsky usmál. Pak zmizel ve dveřích.
Hadžadžadž zůstal stát uprostřed postele a počal přemýšlet. Kde jen toho člověka viděl? Odkud zná tu sympatickou tvář? Rozhodně to nebyl nikdo z jeho blízkých. Jak se dostal tedy do paláce? Teď, v době zvýšeného ohrožení, kdy jeho zdi jsou neproniknutelné! Pojednou se mu rozbřesklo. Ano, viděl tu tvář přede dvěma roky. Hleděl do ní zcela zblízka. Patřila spoutanému muži, jehož jméno bylo... jehož jméno... bylo...
- B o n d ! - vykřikl Hadžadžadž a náhle propadl hysterii a počal se drát ke dveřím. Množství zbraní však znemožňovalo jeho pohyb a než se podařilo zloduchovi dosíci vchodu, nejméně šestkrát upadl.
Tato chvíle stačila Bondovi bohatě k tomu, aby zmizel.
František svůdcem! (Svádí krutý boj o elektrickou pumu)
Po složitých trampotách, absolvovaných většinou s lehkým úsměvem na rtech, vnikl Bond do sklepení, v němž ještě včera úpěla jeho Consuela. Rozhlédl se po vitrínách. Mezi spoustou mučících nástrojů záhy objevil drásadlo, které mu Consuela věrně popsala.
František rozkopl sklo vitríny a vstoupil dovnitř. Chopil se mučícího kola a počal jím otáčet proti směru hodinových ručiček. (I takové maličkosti si Consuela stačila povšimnout!) Ze zdi se zvolna vysunul balvan.
V tom okamžiku však začali ze všech stran vnikat do sklepení ozbrojenci. Než se František nadál, hemžily se mezi vitrínami desítky stínů a rozpoutala se fantastická střelba.
V minutě nebylo ve vitrínách jediného skla a mučící nástroje byly tím okamžikem zpřístupněny. Kruh pronásledovatelů se kolem Františka beznadějně stahoval. Náhle však vnuknutí přímo ďábelské problesklo mu hlavou a ve sklepení Hadžadžadžova paláce náhle ožil středověk v celé své hrůze.
František se vrhl mezi vojáky, několik jich porazil do železných ostnů, jiné se mu podařilo upnout do svěráků a obout do španělských bot, také drásadlo se dostalo ke slovu a díky geniálním úhybným pohybům Bondovým, zapletl se dokonce jeden voják do kola. Sklepem se začalo ozývat zoufalé kvílení.
František zpočátku tyto hrůzy nevnímal. Když si však dva vojáci, kteří se na něho hnali s popravčími sekerami, vzájemně setli hlavy, pojala ho hrůza a on vyzval slavnostním hlasem hrstku zbylých válečníků k jednání podle pravidel Ženevské konvence. Se Ženevskou konvencí zde však příliš neuspěl a byl tak de facto zlosyny donucen pokračovat v jejich vyhlazování.
Co následovalo, bylo víc než hrůzné! Mezi mrtvými těly, válejícími se na podlaze, poskakovala hrstka živých, mučedníci na skřipcích se dožadovali vody, setnuté hlavy sebou škubaly v posmrtných křečích a panty mučících zařízení skřípaly stejně jako zuby mučených, kosti praskaly jako trámy hořícího krovu a ozvěna vracela všechny tyto zvuky několikanásobně zpět, včetně výstřelů a šplouchání krve.
Když byla většina vojska umučena, zbytek se dal na útěk a jen velící poddůstojník zde zůstal, aby chránil čest své setniny. Byl to fanatický stoupenec Hadžadžadžův, jemuž vidina, že bude moci za ideály svého pána položit život, jevila se příjemnou. Tak byl pitomý!
František se rozhlédl po mučidlech. Všechna byla obsazena. Představa, že bude muset zabít tohoto nadšence konvenčním způsobem, Františka zneklidňovala. Cítil k němu určitou sympatii a rád by mu dopřál romantičtějšího skonu. Patřil totiž k oněm dobrodruhům z počátku století, dbalým stavovské cti. Pojem čistá práce mu ležel na srdci a za nic na světě by se neprohřešil proti harmonii jejího slohu.
Kdyby se František nacházel dejme tomu na mořském pobřeží, považoval by za nestylové likvidovat protivníky jinak, než s pomocí písku, vln a mušlí. V katedrále by je utloukl srdcem rozhoupaného zvonu anebo utopil ve svěcené vodě. A na nádraží, pokud by neskončil pod koly mezinárodního expresu Tirana-Paris, byl by padouch nutně umlácen pražcem.
Protože se nacházel v mučírně, hynuli ti, kteří mu ještě před chvílí ukládali o život, ve španělských botkách a na skřipcích. Zbyl zde jen jejich velitel a ten přece nemůže padnout ranou revolveru!
Železná panna!
Zraky Františka Bonda padly pojednou na figuru, provedenou v ryzím železe a opatřenou dobrotivým úsměvem. Stála v koutě, nepovšimnuta, a její okovaná náruč byla toužebně pootevřena. Dlaně této svůdné sochy byly opatřeny nesčetnými nožíky a otvor v její hrudi dával tušit skrytou vysouvací dýku. Na Františka čekala nejsložitější práce dnešního dne: unikat poddůstojníkovi a jeho střelám tak dlouho, dokud při tom neprostuduje systém mechanismu smrtonosné figuríny.
Natáhnout péro dokázal poměrně snadno, neboť záhy objevil, že panna má zezadu kliku. Uvést však figuru do chodu nebylo snadné, než i to se nakonec podařilo, když objevil, že levá prsní bradavka je vlastně zároveň tlačítkem, kterým se spouští mechanismus.
Františkův prst se dotkl tlačítka. Z útrob panny se vydraly vrzavé zvuky a rachocení. Pak se její pravá noha zvolna pohnula dopředu. Panna se dala na pochod.
Nasměrovaná Bondem vydala se k bledému poddůstojníkovi, který pochopil kolik uhodilo a nebyl schopen se hnout s místa. Strachy celý bez sebe čekal v koutku na železné objetí a dočkal se ho.
František si zacpal uši, aby přeslechl křik a posléze už jen praskot kostí padouchových.
Hleděl na železnou bytost, rozechvívanou vášnivým mechanismem, pozoroval tento zvláštní akt, nemilosrdný a milostný zároveň, a pojednou pocítil... hlubokou náklonnost... k této kovové ženě! Zmocnila se ho palčivá touha po její náruči, a počat závidět poddůstojníkovi jeho smrt.
Středověký mistr, který tento smyslný stroj zkonstruoval, dokázal mu nejspíš vdechnout i magickou moc, které agent, stojící na samém prahu vítězství, pojednou podlehl. Železná panna upustila na podlahu krvavou hmotu, která ještě před chvílí byla poddůstojníkem, a obrátila se. František zahlédl dýku, která se zvolna zasouvala zpět do kovové hrudi a pak se mu zatmělo před očima a on, váben čímsi nepochopitelným, šel panně v ústrety.
Po několika krocích mu však blesklo hlavou jasné vědomí a za ten okamžik si stačil uvědomit všechny okolnosti svého poblouznění a zburcovat v sobě síly, které by ho vytrhly z magické moci panny. Stalo se tak v poslední vteřinu, kdy panna už k němu vztahovala své ostré paže a na její kovové tváři se rozehrál neskutečný úsměv.
František uskočil. Panna se obrátila za ním. Znovu uskočil. Panna pojednou zvážněla, úsměv jí zmizel z tváře a František pochopil, že má před sebou dalšího nepřítele. Nepřítele, se kterým nepočítal a na kterého zřejmě nebudou platit ani střely jeho revolveru.
Kovová žena si Františka zamilovala a bylo jasné, že se ho nehodlá vzdát. Její pohyby ztrácely počáteční topornost a František jí již jen ztěží unikal. Navíc ještě musel odolávat magickým vlivům, jejichž působení stále lehce pociťoval. Zdálo se mu, že ho opouštějí síly, a to se nesmělo stát. Odhodlal se proto ke zběsilému skutku. Oběhl pannu a uchopil ji zezadu. Objal ji. Její nebezpečné paže byly náhle sevřeny mohutnou silou člověka, zachraňujícího si holý život.
Dýka z hrudi se vysunula do prázdna. František stiskl. A znovu. A ještě víc! Jeho ruce svíraly pannu přinejmenším takovou silou, jakou ona drtila kosti svých obětí. Panna vyhekla a pak se počala vzpírat. František si pojednou uvědomil, že její tělo není kovově chladné. Železo mělo teplotu lidského těla a čím více se panna vzpouzela, tím více její teplota stoupala a její vzdechy byly horečnatější. Františkovo sevření však bylo beznadějně pevné. Po pudu sebezáchovy se v něm probudily i další pudy a osud panny byl tím zpečetěn.
Když pak po několika minutách otevřel svou náruč, zřítila se kovová žena na zem a ze železných rtů se jí vydral poslední sten. Nebyla v něm však obsažena bolest, nýbrž štěstí. František chvíli postál nad nebohou pannou. Byl prvním a posledním člověkem, kterému snad bylo dopřáno poznat rozkoš stroje, drtícího člověka.
Pak si však náhle uvědomil své poslání, vyrval ze zdi vysunutý kámen, za kterým podle Consuelina sdělení skutečně našel elektrickou pumu, a opustil sklepení, které se stalo hrobem několika desítkám vojáků, jednomu poddůstojníkovi a železné panně.
Františkův únik a Hadžadžadžův zánik
S bombou pod paží doplížil se František na nádvoří. Tady uprostřed širokého prostranství stál jeho dvojplošník, před několika dny koňským potahem dotažený. U letounu se procházel ozbrojenec. František si ho vzal na mušku. Pak ale náhle sklopil zbraň. Zdálo se mu pojednou, že té krve už bylo dnes poměrně hodně, a proto vsunul svůj colt zpět do kapsy a náhle se rozběhl proti strážnému. Ten byl tímto výpadem tak ohromen, že nestačil ani sejmout pušku s ramene a Bond už vhazoval pumu do letadla. Pak skočil k vrtuli a pokusil se nahodit motor. To však se nepodařilo.
Zato z paláce se vyřítila skupina vojáků. František se dal na úprk. Vojáci za ním.
František oběhl celé nádvoří a vrací se k letounu. Vojáci stále za ním.
Míjeje letadlo, pokouší se znovu nahodil motor, ale opět marně. Obíhá tedy znovu nádvoří. Vojáci, zpitomělí z jeho počínání, běhají stále za ním.
Ještě několikrát se František pokusil bez úspěchu nastartovat letoun, zchvácení vojáci jeden po druhém odpadali, ale noví zase přibývali a nakonec se dobrá věc podařila: vrtule se počala otáčet. František se naposledy rozběhl a oběhl nádvoří. Jeho úprk byl fantastický. Každou vteřinu získával značný náskok, takže když opět přiběhl k letadlu, byli pronásledovatele ještě tak daleko, že mohl zcela pohodlně nasednout a odstartovat.
Hlouček vojáků se přitiskl k zemi, když několik centimetrů nad jejich hlavami zasvištěl podvozek letadla. Pak se však vzchopili a počali střílet po letadle. Střelba vyburcovala další a další vojsko, celá posádka byla náhle na nohou a všichni stříleli po letadle, které se sice několikrát povážlivě zakymácelo, ale nakonec přece jen se vzdálilo šťastně z dostřelu.
Vojáci otráveně odkládali pušky, když tu se mezi nimi objevil sám Hadžadžadž, modrý vzteky, a počal bezmocně tlouci mužstvo pěstmi. Obtížen zbraněmi sotva se držel na nohou. Vojáci však k němu vzhlíželi s nábožnou úctou a nechaly dopadat rány na své hřbety, nechali si spílat a jeden z nich si dokonce nechal vypíchnout oko.
Náhle několik vojáků vykřiklo a počalo užasle ukazovat k obloze. Bondův dvojplošník se vrací!
Nikdo si nelámal hlavu s pátráním po příčině tohoto nepochopitelného skutku, všichni se radostně chápali zbraní v naději, že se přece jen budou moci svému nejvyššímu veliteli zavděčit.
Zatím František seděl v letadle a v ruce třímal elektrickou pumu. Byl bledý a vážný. Nevzpomínal na to, kolik desítek vojáků dnes připravil o život. Myslel na to, že drží v ruce prototyp zbraně, proti které jsou všichni pod ním bezmocní.
Stavovská čest dobrodruha v něm protestovala proti takovému vyhlazování. Ale byly tu další momenty. Potřeba zničit tento prototyp, potřeba ukázat světu jeho hrozivou sílu a konečně i likvidace Hadžadžadže, jehož přisluhovači určitě už znají tajemství elektrické pumy a záhy by to dali světu pocítit!
Pak se náhle jeho mysl obrátila ke Consuele, zatím co ruce zvolna odjišťovaly smrtonosnou zbraň.
Hadžadžadžovi vojáci se chystali zahájit střelbu, když si povšimli, že z letadla cosi vypadlo. Nikdo nevěděl co to je, ale jakási zlověstná předtucha byla ve vzduchu.
Padající předmět se náhle rozzářil a vyšlehlo z něj několik blesků.
V ten okamžik počaly jiskřit kovové části všech zbraní a vojáci, zasaženi vysokým napětím, se hroutili na zem.
Hadžadžadž, ověšený zbraněmi, jiskřil vlastně celý. Kroutil se a nadskakoval, při čemž začal ze sebe strhávat nejen dýky a pistole, ale i granáty, které okamžitě explodovaly. Do výbuchů se mísily výkřiky. Výkřiků ubývalo, výbuchů přibývalo. Nakonec celá pevnost, plná munice a zbraní, vyletěla do povětří.
Závěr
Jarní slunce svítilo oknem do útulného pokojíku Consuelina domku. František Bond leží v posteli a spí. Vedle něho leží Consuela, ale nespí. Hledí očima zářícíma štěstím do tváře, do níž události posledních dnů vryly malou vrásku.
Františkovy očí se pootevřely. Na tento okamžik Consuela toužebně čekala:
- Když to bude chlapeček, jak se bude jmenovat?
František se lehce usmál a aniž se docela probudil, pravil:
- James.
Pak zavřel oči a spal dál
K O N E C