Recenze
K VLASTNÍM ZÁKLADŮM
I Semafor uvedl minulý týden dvě premiéry ve dvou dnech - BENEFICE byla samostatným recitálovým vystoupením Jiřího Suchého, ĎÁBEL Z VINOHRAD byl zase recitálem Jiřího Šlitra. Jako herci se tedy oba vedoucí umělci Semaforu tentokrát rozdělili, autorská dvojice však zůstala, neboť Suchý napsal v obou případech texty a Šlitr hudbu.
Pro svá samostatná představení mohli svobodně zvolit, co Je jim nejbližší, v čem jsou naprosto sví. Vrátili se ke své prapůvodní veliké lásce, ke kabaretní montáži. Spojuje se v ní scénicky pojatá písnička, vtip, anekdota, hudba, skeč, parodie, slovní hříčka, klaunský gag, improvizace. Na chvíli ožije kouzlo starých kabaretů a šantánů, cirkusové a filmové grotesky. Připomene se Chaplin, Voskovec a Werich a další mistři. Suchý a Šlitr jsou však především osobití a současní. Zakládají svůj výraz záměrně na zdáni neprofesionálnosti. Shoda některých postupů naznačuje, že oba patří k sobě. Zároveň je každý z nich svérázný a sjednocuje svým vlastním jevištním typem celek představení. J. Suchý se v Benefici (režie I. Paukert) stylizuje do postavy potulného zpěváka, kterému divadlo umožnilo vystoupit na své scéně. Partnerkou je mu talentovaná dětská zpěvačka L. Hartlová, kterou po přestávce vystřídá ve stejném oblečení Z. Burianová. Potulný zpěvák jako by si přivedl i vlastní partu muzikantů. Familiárně je představí a poskytne jim potom - především F. Havlíkovi a jeho výrazně groteskní mimice - dost místa jako skutečným spoluhráčům. Suchý je tu znovu výborný kabaretiér a zároveň hraje konkrétní typ kabaretiéra. V jeho podání je to člověk s chlapecky bezelstným, plachým a vnímavým srdcem, něžný, bez sentimentality, jemně ironický a vzácně sebeironický. Je výmluvnější stručným vtipem, písničkou nebo slovní hříčkou než rozlehlejší hamletovskou a faustovskou parodií, která působí zdlouhavěji. Uprostřed velkého světa jako by si vytvořil svůj malý svět skromných, prostých věcí a vztahů, věrných lásek a kamarádů, hravý svět humoru, v němž je spolu s optimismem vždycky přítomna také kapka tuláckého stesku.
Šlitrův humor je jakoby nechtěný! Jako by bezděčně plynul z omezených hereckých schopností. Právě na tomto »neherectví« založil ovšem Šlitr svoji pozoruhodnou komiku a vypracoval ji k dokonalosti svého druhu. V podání písniček i jako pianista ovládá znamenitě groteskní hudební komiku. Umí si klaunsky zahrát s rekvizitou. V Ďáblovi z Vinohrad (režie J. Menzela, orchestr M. Dvořáka) rozvíjí svůj typ prkenného človíčka se strnulou, nehybně vážnou i smutnou bezbrannou tváří. Je neskonale nešikovný, ale také pedanticky vytrvalý. Skutečnost - věci i lidé - se mu stále znovu vymyká z rukou, na každém kroku narazí nečekaně na překážku, nevychází z rozpaků a obtíží. Čeho se dotkne, to se kácí. Do čeho chce vnést systém a pořádek, to změní v katastrofální zmatek. Zápasí se stojanem i šňůrou od mikrofonu, se slovy i s tóny. S neúmornou houževnatosti vede svůj marný, klaunsky komický zápas. Všechno dopadne vždycky úplně jinak, než zamýšlel. J. Šlitr vystihl tímto jevištním kabaretiérským typem něco z absurdity životních situací a životního amatérství, které se nevyzná ve složitém světě.
Byly to příjemné dva večery s umělci, kteří mají co říci a dovedou to udělat způsobem, jaký je vlastní jenom jim. Je možné, že omezením, přísnějším výběrem by obě představení získala, že by byla vyrovnanější a celistvější. Uvědomili jsme si však znovu právě na těchto recitálových pořadech, co Semafor našemu divadlu přinesl a co v něm spolu s některými jinými divadly obnovil a rozvinul. Jsou to hodnoty, které už dnes také na ostatních jevištích pokládáme za něco samozřejmého. Možná že právě takovými inscenacemi, jako Je Benefice a Ďábel z Vinohrad a jako byl před prázdninami brilantní Recitál Hegerová-Horníček, si Semafor lépe uvědomuje sám sebe, svou nejvlastnější možnost a energii, která je schopna dalšího vývoje.
Autor: Jar. Opavský, Rudé právo, 5. X. 1966
DVĚ PREMIÉRY V SEMAFORU
V Semaforu vystoupili Jiří Suchý a Jiří Šlitr ve dvou samostatných premiérách nových recitálů - Benefice a Ďábel z Vinohrad. Jako herci každý sám, jako autoři vždycky spolu. Jako herci oba stále výborní amatéři, jako autoři dokonalí profesionálové. Oba večery měly úspěch, protože se v nich Suchý i Šlitr přiblížili formě zatím nejúspěšnější své inscenace, Jonášovu tingltanglu.
Rozdíly tu ovšem jsou. Suchého Benefice je jako celek divadelnější, jednotlivá čísla do sebe zapadají organičtěji. Havlíkův orchestr reaguje přesně a pohotově, F. Havlík dokonce překvapuje komediálním talentem. V Ďáblovi z Vinohrad však Suchého překonává Šlitr zase jako interpret. Je to především komická naivita se zdánlivě rozpačitou nonšalancí předstíraná tak věrohodně, že vtipům a špilcům servírovaným s tak nehybnou a nevinnou tváří nelze odolat. Šlitr také správně stupňuje tempo svého projevu - ke konci je skutečně téměř "dábelské".
V obou recitálech, jak je to v Semaforu již tradicí, vystoupily i nové tváře, z nichž lze o hereckých předpokladech mluvit zatím jenom u Zuzany Burianové. Vcelku však lze říci, že Semafor nepřišel ani tentokrát s něčím průbojně novým, s něčím, co bychom měli právo po létech existence Semaforu čekat. Sekta uvedená loni byla i přes všechny výhrady přece jen nějakým činem, který by byl mohl v dalším vývoji divadla něco znamenat, kdyby se zůstalo aspoň u té snahy o "Divadlo". Takhle se po divadelní stránce příliš nestalo. Snad jen to, že do písňové inflace doby přibylo naráz něco kolem čtyřiceti nových písni, z nichž zase ne všechny jistě vzhledem k té mnohosti mají hodnoty osvědčené značky Šlitr-Suchý.
Autor. Václav Hepner, Práce, 5. X. 1966
BENEFICE A ĎÁBEL
Semafor přežívá ve zdraví proroctví i teorie, vrtkavost módy i přelétavost vkusu. Zatímco by měl podle nich tu ztrácet popularitu a mládež, tu podléhat časnosti a televizi, tu postupovat místo novějším hvězdám a čerstvějším výkřikům doby, nic takového nedělá. Poslední dvě premiéry, Benefice a Ďábel z Vinohrad, to dosvědčují skoro demonstrativně: reprízy jsou nabité po strop, Suchý a Šlitr znovu táhnou, strhují a baví. Čím dál zřetelněji se ukazuje, že jsou už dávno víc než populární šansoniéři, jejichž sláva šumí a odšumí na povrchu doby. Stávají se spíš jejím znakem, a to znakem zvláštním a vzácným: doba a společnost jako by ze sebe vydala jejich umění trochu natruc sobě samé, jako znamení, že přece jen neztratila schopnost brát samu sebe nejen smrtelně vážně, ale také se shovívavým úsměvem, drsným humorem a nevážností. Což bylo odjakživa a je dodnes příznakem normálnosti a zdraví.
Oba nové pořady, prodlužující v Semaforu tradici započatou šťastně Jonášem, mají dva spolehlivé rysy autorského rukopisu Suchého a Šlitra, které jsou zřejmě hlavním tajemstvím jejich trvalého úspěchu.
První je hravá básnivost a duchaplná originalita velké většiny textů i melodií, jimiž zatím stále ještě na hlavu porážejí mnoho výrobců populárních šansonů a šlágrů sezóny. Písně jako například Toulaví zpěváci, Sedmdesát hrobaříků, Znal jsem jednu pampelišku z Benefice nebo Slečna Mici, Akvárium, Co jsem měl dnes k obědu z Ďábla spoluvytvářejí naši poezii těchto let a snesou každé srovnání ve světových souvislostech svého žánru.
Druhým příznačným rysem obou večerů je věrnost vlastní poetice, tvrdohlavá důslednost ve vytváření a rozvíjení stále téhož světa poezie, představ a názoru. Z hravých písniček, vtipných groteskních metafor, satirických a humorných situací jako by se za ta léta začalo vylupovat něco velmi svého, osobitě českého a zároveň obecně platného a moderního. Něco nebo spíš někdo veselý a bystrý, kdo vidí, chápe a rozumí, kdo má křehký cit pro spravedlnost a pravdu, kdo si nedá nic namluvit, kdo chápe tragické i v nejvšednějších věcech života, a kdo má při tom všem nezdolnou vůli žít a být šťasten.
Ten někdo se v Benefici a v Ďáblovi už materializoval v typ, v bytost dvojí tváře. V Benefici je to pan Suchý. Tulák, bezelstný a důvěřivý romantik ve slamáčku, který nemá rád, když se mu poroučí, půjčí pampelišce knížku na čtení a stojí ve velkém zármutku nad krtkem, kterého pohřbívá sedmdesát hrobaříků a slavně mu vyzvánějí všechny zvony. A druhá tvář té dvojjediné bytosti je pan Šlitr v buřince, na první pohled mladý muž s delším vedením, trochu cynik, trochu právnický puntičkář, ale už na druhý pohled někdo nemilosrdně chytrý, neustále smutně demonstrující absurdnost a zlou tupost světa fungování, úřadování a ne-myšlení.
Texty i hudba obou večerů jsou šité na tyto dva typy a teprve dohromady skládají básnickou a myšlenkovou výpověď autorů o světě. Výborné výkony Suchého a Šlitra, kteří si pro svůj slamáček a buřinku našli celou soustavu stylotvorných znaků, doplňují dobře další účinkující. V Benefici malá talentovaná Lenka Hartlová, Zuzana Burianová a v hereckém poloamatérismu neodolatelně komičtí muzikanti F. Havlík a E. Jegorov - v Ďáblovi sympatické zpívající amatérky V. Hellerová, O. Nosková, K. Hanušova a J. Rajtorová. Vystupují v druhé, zřetelně slabší polovině Ďábla z Vinohrad a jsou trochu krutě režírovány do slečen schopných všeho, aby se dostaly k divadlu.
Oba režiséři (Benefice Ivo Paukert, Ďábel Jiří Menzel) mají invenci a oběma, zejména J. Menzelovi, chyběla při zkoušení škrtací tužka, která by škrtala jednak neúměrně dlouhé upovídané pasáže, jednak lacinosti, které se tu a tam vloudily do spojovacích textů.
Autor: sm, Literární noviny, 28. 10. 1966
DVAKRÁT Z JEDNÉ LÍHNĚ
I když se autorská dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr divadelně i herecky rozdělila, přece jen oba společně jsou autory obou pořadu: Benefice (kde v režii Ivo Paukerta vystupují J. Suchý, Zuzana Burianová a hostující malá Lenka Hartlová s orchestrem Ferdinanda Havlíka) i Ďábel z Vinohrad (v režii Jiřího Menzela hrají a zpívají Jiří Šlitr, Vratislava Hellerová, Olga Nosková, Květa Hanušova a Jaroslava Rajtorová s orchestrem M. Dvořáka). Není samozřejmě potom nic překvapivého, že atmosféra obou představení má leccos společného - v dobrém i horším slova smyslu. A nejen proto. Dalším důvodem je, že v obou případech se tvůrci Semaforu vracejí k samotným kořenům divadla malých forem z dob, kdy šlo o divadlo neprofesionální, spíš ještě o kabaret, půvabný i onou jevištní nezkušeností. Situace je už ovšem jiná - Semaforem prošit nejlepší zpěváci, dosáhl vysoké profesionální úrovně, předvedl barevná show...
Je nesporně sympatická odvaha, s níž každý z autorské dvojice vzal na svá bedra hlavni podíl na jednom představení - nedá se ale nic dělat, v takovém "neprofesionálním" projevu pochopitelně všechno nevyjde. Suchý a Šlitr nejsou ani zpěváky, ani herci - i když mnohému v hereckém projevu i v písničkách dokáží vtisknout kouzlo své osobitosti a dosáhnout tak účinu kterého by se v podobné situaci těžko podařilo dosáhnout zkušenému "profesionálovi". Vyvolají upřímný smích a dobrou náladu - ale mnohé, co do pořadu vložili jako autoři jim zase naopak propadá. I tuto nevyrovnanost mají obě představení společnou, neboť mimo jiné je používáno i obdobných postupů. Divákovi, který zhlédne obe představení za sebou, neunikne, jak některé jednotlivé nápady v jednom korespondují s nápady v druhém - ona stejná líheň. I přes to, že v Benefici je pochopitelně silnější stránka humoru a lyrické poetičnosti J. Suchého a v Ďáblu z Vinohrad zřetelně vystupuje jakoby bezbřehá komika a hudební dravost J. Šlitra. V obou případech: jsou nejpůsobivější ta místa, která takto oběma odpovídají jako představitelům. A ta ovšem stojí za to.
Písniček je v obou pořadech habaděj; leckterá se důstojně řadí k těm nejlepším, které ze Semaforu vyšly. Nejednou by ovšem potřebovala interpretaci, kterou jí nemůže dát ani J. Suchý, ani Z. Burianová, ani J. Šlitr - který svým zřejmě slibným partnerkám zase mnoho příležitosti nedal. Pokud jde o Ďábla z Vinohrad, byl vůbec daleko víc pojat jako představení jednoho herce; posily nastupují až po přestávce. Proto také má druhá polovina větší a rušnější spád až k strhujícímu finále. V Benefici je tíže představení (zřejmě také dík větší herecky divadelní zkušenosti J. Suchého) od počátku daleko rovnoměrněji rozložena. Vedle v dětské úloze hostující L. Hartlové úspěšně přihrávají komici F. Havlík a E. Jegorov.
Toho, co obě představení spojuje i odlišuje, je pochopitelně daleko víc. Ale obě dohromady jsou svým způsobem prověrkou samotných základů divadla, které se stalo synonymem osobitých forem jevištního projevu, jejich nosnosti i ohledáním potřeb nezbytných k jeho dalšímu vývoji. Jednou z nich asi bude znovu stmelení takového souboru, který by nejen odpovídal úrovni autorské dvojice Suchý-Šlitr, ale sám jí dával též další a větší možnosti - i zahrát si.
Autor: Josef Schnabel, Mladá fronta, 1. X. 1966
JONÁŠ má bratra - Ředitel se proměnil v toulavého zpěváka
Jiří Suchý se z ředitele Semaforu změnil v toulavého zpěváka a jako takový si dovolil nejen trousit štiplavosti na účet ředitelství, ale uspořádat dokonce B e n e f i c i, což jest »divadelní představení na počest a ve prospěch některého z herců« a spolu se svými partnerkami - malou Lenkou Hartlovou a velkou Zuzanou Burianovou (obě blond a ve stejném kostýmu) zpívá písničky a hraje si na Hamleta a dr. Fausta. Prostě Benefice je představení, jaké se může líbit především tomu, kdo si z divadla chce odnést něco víc než jen pasivní zážitek z líbivých písniček. Celá představení zrežíroval televizní režisér Ivo P a u k e r t, jenž dovedl celkem šikovně a funkčně využít i komediantských vloh muzikantů F. Havlíka a E. Jegorova.
Je to pořad pro Suchého typický: má atmosféru, jakou dovede vytvářet právě on - jemně poetickou a ironickou, trochu naivní a přitom inteligentní. Páteří celého programu jsou písničky, k nimž složil texty a jejich hudebním tvůrcem je Jiří Šlitr. Je jich pěkná řádka a naznačily jeden zajímavý problém: většina z nich totiž patrně nemá aspirace na to, aby se z nich staly šlágry (byť jsem si vědom ošidnosti takovýchto prognóz). Z divadelního jeviště však znějí daleko přesvědčivěji - jsou to prostě písničky divadelní. Ovšem ani mezi nimi nechybějí vyslovené kandidátky na mimořádnou popularitu jako třeba Cop, Neotálej, Sádlo na chleba. Nejcennější patrně bude Suchého konfese v písni Kamarádi.
Autor: jap, Večerní Praha