AUTOPORTRÉT
(Divadelní a filmové noviny, 2/1964)
Chcete, abych řekl pár slov o sobě, ale věřte mi, je to těžký úkol. Jsem totiž neobyčejně skromný a zároveň mám tolik dobrých vlastností a... Nevím, nevím ... Pokusím se tedy několika prostými a nehledanými slovy vyjádřit svůj profil jakožto umělce.
Jaro co jaro se ve mně zjitří pocit hlubokého lidství. Něco jako radost z toho, že nejsem vůl. Nebo ovád. Ze mám jen dvě nohy, rozum a občanskou legitimaci. (Zvláště ta mě blaží - dodává mi pocitu totožnosti.)
Každé jaro se ve mně vzedme touha literárně vyjádřit, že jsem člověkem. Je to ve mně takový typicky dobový komplex: Vím, že jsem Člověkem, ale chci to mít písemně.
A tak píšu. Slovo Člověk píšu zásadně s velkým písmenem na začátku. Do díla se tím dostane jistý ... nikdy si nemohu vzpomenout co. Jeden ze tří mušketýrů se jmenoval podobně ... - patos! Patos. Píšu zkrátka s patosem a Člověk mi vychází jako gigant. A protože i já jsem člověk, vycházím i já jako gigant, ačkoliv ve skutečnosti měřím 168 cm. (Doufám, že jsem neprozradil vojenské tajemství.) Zkrátka - ne. Jsem čahoun. Ale když si sám po sobě přečtu svou jarní poezii, hádal bych se s vojenskou správou, že mi naměřila o pětadvacet čísel míň. Tak na mě působí slovo básníka!
Na jaře se stávám ... řekl bych skoro že sám sobě Rimbaudem. Ani nevíte, jak je krásné, když si člověk vystačí! Popíšu za pár dní tolik sešitů, že se cítím trochu zodpovědným za přechodný nedostatek papíru.
Protože mí nestačí jedno přečtení a stále cítím nutkání vracet se znovu a znovu ke svým veršům, vracím se k nim tedy znovu a znovu. A čím víc své básně čtu, tím víc mně v nich vadí ten... ten mušketýr. A pak je třeba znovu rozdělat oheň a sešit po sešitu jaksi nemilosrdně... - nerad o tom mluvím.
A když se mě pak léto zeptá, co jsem dělal na jaře, vykroutím se, že jsem třeba studoval nový pravopis. (Píšu sice mnohdy po staru, ale to se mi nedá dokázat, protože obojí je obvykle správné.)
A pak se zase pokorně vrátím k obyčejným písničkám bez paramise. Chci říci bez patosa. Bez patosu!!! Třeba vám tady dám jako přívažek tu docela nejnovější:
Slunce zhaslo dojetím
A vítr přestal vát
Je tu tma a to je tím
Ze už mě nemáš rád
Komu jednou naletím
Tomu chci lásku dát
Mezi mnou a prokletím
Rozdíl není snad
Kdo by se bál
A kdo by uvažoval
O tom co bude dál
Když jsi ml lhal
A při tom nemiloval
Je mi do breku
Z tvýho nevděku
Slunce zhaslo dojetím
A vítr přestal vát
Bílou láskou posvětím
I nejčernější pád
Zkrátka - taková obyčejná věc ze života. Zhudebnil to Šlitr.