2x o JIŘÍM ŠLITROVI

MEDAJLONEK TICHÉHO UMĚLCE

- převzato z knihy Sedmdesátka Jiřího Šlitra, vydalo VPK, 1994, původní text psán cca 1964 pro neznámý zdroj

Už několikrát jsem se pozastavil u osobností, které prošly Semaforem, na přetřesu byl Waldemar, Eva Pilarová, Jiří Jelínek s Janou, Karel Gott, Pavlína, jenom na jednoho muže jsem jakoby zapomněl, skutečnost je však jiná, dneska chci věnovat svou úvahu člověku, kterej navzdory svému malému talentu, abych tak řekl, dokázal, že velká píle překlene často i určitou nezpůsobilost a že ten, komu osud upřel schopnosti, může při vynaložení určitý energie přece jenom prorazit.

Jiří Šlitr je umělec, kterej apeluje svým uměním především na soucit publika, jaksi výraz jeho tváře je takovej, že mu člověk nemůže odepřít tu špetku potlesku, což mu pak dodává sebedůvěru, potřebnou k dalším akcím. Zkrátka, jednou se ocitl Jiří Šlitr na pódiu Semaforu jako herec. Hra se jmenovala Jonáš a tingltangl a Jiří Šlitr měl za úkol říct během večera několik vět. Společným úsilím celého kolektivu Semaforu se podařilo vycvičit ho tak, že věty řek, nakonec dokonce mnohdy i ve správnej okamžik. V premiérovém publiku při vyřčení každý tý věty vznikl pocit jakýsi úlevy, kterej se projevil ve formě potlesku a smíchu, publikum ukázněně ocenilo výkon cvičeného muže, bylo šťastno, že při vyřčení věty třeba neupad, nebo že se nerozplakal, a tak tleskalo. Jiří Šlitr dodneška vzpomíná na tu chvíli, která mu dala první špetku sebevědomí a která způsobila, že napsal dopis siru Lawrenci Olivierovi, kde oznámil, že je na světě o herce víc a že sir Olivier o něm, o Jiřím Šlitrovi, ještě uslyší. Přiložil k tomu dopisu svou podepsanou fotografii, aby prej bylo sirovi jasno, že je krásnej nejen duchem.

Jiří Šlitr na scéně brzy zdomácněl, ruměnec, kterej ho dřív při každý vyřčený větě polil, ten zmizel, koktání a blekotání přestalo, přehmatů na piáně ubylo, a tak se dneska Jiří Šlitr řadí k elitě našeho herectva, teda on sám se jako k ní řadí, ně že by ho někdo k ní řadil, on sám se jako řadí k elitě našeho herectva a nutí mě, abych napsal prej drama, ve kterým by v hlavních rolích vystupoval čtyřlístek: Štěpánek, Höger, Pešek a Šlitr a hlavní dámskou roli by prej hrála jedna slečna vod nich z ulice, kterej už to slíbil.

Měl bych se teď vrátit o něco nazpátek a vylíčit zde, co se mi podařilo z toho chlapce udělat. Když mě přišel ponejprv jaksi obdivovat do Reduty, tak si vobjednal pivo a celej večer ze mě nespustil oči, po každý písničce nadšeně tleskal a vydával chraplavé zvuky. Když potom vodešel, zůstalo na jeho místě několik stébel slámy a druhej den přišel zas. Lámanou češtinou, to byl jedinej jazyk, kterej tehdy ovládal, lámanou češtinou mně oznámil, že je hudební skladatel a že pro mě něco složí. Tak jsem ho požádal, aby mně nejdřív přines něco v notách, co už složil, že bych se na to podíval, ptal se, v čem že by to měl přinést, vysle- vysvětlil jsem mu, že v notách, a vysvětlil jsem mu, i co to jsou noty, a von mně zase vysvětlil, že noty nepotřebuje na nic, protože si všechny svý skladby pamatuje a že mně prej nějakou zahvízdá, a než jsem se zmoh na odpor, tak začal hvízdat, Ó, sole mio.

Když mně Jiří Šlitr nabídl autorskou spolupráci, přijal jsem jeho nabídku, na Brodwayi běžel tenkrát slavnej muzikál My fair lady a já jsem si řek, že po vzoru profesora Higginse z toho chlapce něco udělám. Uzavřel jsem tentokrát sázku s několika přáteli a pak nastaly Jiříkovi perný časy, ale byl chápávej, brzo se naučil jíst příborem, do tý doby jedl buď rukama, anebo - to měl nejradši, když mu někdo to jídlo házel a on ho chytal jaksi přímo do úst, to bylo jeho oblíbený, ale i to jsem ho odnaučil. Nebylo to ovšem snadný, vzpomínám si, že jsem ho jednou navštívil v jeho brlůžku a na podlaze vám tam ležela takhle sušenka. Tak jsem ji chtěl zvednout, aby ji někdo snad nerozšláp, ale jen jsem se jí dotk, tak přiskočil Jiří Šlitr a kousl mě do ruky, na jídlo se mu nesmělo sáhnout. Dneska, když člověk vidí toho elegantního muže, kterej se pohybuje poměrně suverénně i v takzvané lepší společnosti, tak nemůže nikdo pochopit, co práce mně to dalo, než se jaksi docílilo tohoto stadia. Ale Jiřík ke mně za tu dobu přilnul a dneska, běda, kdyby mně chtěl někdo ublížit.

Velikej komplex Jiřího Šlitra je jeho umístění v soutěži o Zlatého slavíka, kterou pořádá časopis Mladej svět, Jiří Šlitr je přesvědčenej, že celá porota je zkorumpovaná a že skutečným vítězem soutěže je on, Jiří Šlitr, jenž bohužel nevládne takovejma prostředkama, aby si moh zaplatit místo, které mu náleží, kde prej ten Gott s tím Matuškou na to berou? Jednou si ušetřil padesátikorunu a poslal ji do redakce, ale vrátili mu ji, je přesvědčenej, že je to tím, že padesát je málo, no ale pak se s tím stavem smířil a jeho argument je, že čtenáři Mladýho světa jsou vesměs mladí a nemají z toho ještě rozum, nerozeznávají skutečnou krásu, a tak chce vyprovokovat časopisy, jako je Impuls, Host do domu, Orientace, Literární listy a tak, aby uspořádaly tady podobnou soutěž a vsadil se se mnou vo tu padesátikorunu, že bude Zlatým slavíkem. To je ovšem jeho velikej omyl, protože v takovým případě bych mu to první místo urval já.

A teď už pozvolna zakončím ten medajlonek tichého umělce, kterej se svou gigantickou pílí dostal až na plátna našich kin, na obrazovky našich televizorů, na vlny našich rozhlasů a konečně, i, i po bok našeho předního umělce - teď mám na mysli sebe.

TU CESTU MUSÍM DORAZIT SÁM

- z publikace ŠLITR, vydané Supraphonem v roce 1970 po smrti Jiřího Šlitra

Člověk ať chce nebo nechce, mění se každou hodinu v pamětníka. Někdy se vám třeba i zastaví hodinky, ale v pamětníka se měníte dál. A nastane okamžik, kdy každý pamětník pocítí pojednou povinnost sdělit fakta, která z něj toho pamětníka udělala. To se stalo i mně. Znám řadu skutečností, které tu chci vyjevit, o kterých chci vydat svědectví, jak se říká. Svědectví o muži s černým tvrďákem na hlavě a s pohledem zaostřeným na nekonečno. (Míněno fotograficky, nikoli filosoficky.)

Nevím a zjistit nedokážu, kterého večera roku 1957 vstoupil do vinárny Reduta na pražské Národní třídě Miroslav Horníček. Vím jen, že tu byl už potřetí, tentokrát doprovázen člověkem kolem pětatřiceti, člověkem, který měl zvláštní dar nenápadnosti. Seděli oba u malého stolku přibližně uprostřed sálu a bavili se tím, jak poskakuju na pódiu a zpívám, jak Vlasta a Viktor Sodomovi prezentují své slaďáky, jak Vilda Rogl fouká svou harmoniku a pak, mžouraje přes brejličky, zpívá, že Je hloupý kdo váhá. Pak přišla série tzv. zemědělských songů a tleskalo se při JZD-boogie. Publikum bylo příjemně drážděno kombinací socialistické vesnice s buržoazním rytmem a cítilo úlevu, kterou přinášel nezávazný (a pro svou nezávaznost kritizovaný) humor. Byl to omyl tehdejší doby, že smích "jen tak" byl považován za nebezpečný.

O přestávce jsem si přisedl k Miroslavu Horníčkovi a byl jsem představen dr. Jiřímu Šlitrovi. Mým textům se dostalo od obou jmenovaných pochvaly a pak došlo k věcnému jednání. Jiří Šlitr mně stručně navrhl, abychom se spolu pokusili stvořit několik písniček. Souhlasil jsem s tím, že psát texty na cizí melodie, odposlouchané ze všech možných rozhlasových stanic, není program. A tak jsme se onoho večera rozešli s tím, že dám Jiřímu Šlitrovi několik textů ke zhudebnění.

Cestou domů z Reduty (chodil jsem zásadně pěšky) jsem uvažoval a napadlo mi, že jsem jméno Jiří Šlitr už kdesi četl. Bylo připsáno drobným písmem pod jménem Ljuby Hermanové s tím, že se jedná o klavírní doprovod. Uplynulo mnoho roků, než jsem se dověděl, že už koncem let čtyřicátých jsem obdivoval hudební vynalézavost tohoto pianisty na filmových seminářích, pořádaných Filmovým ústavem. Jiří Šlitr tam seděl pod plátnem a hrál k němým filmům. Hrál jednu melodii za druhou a velmi často hudebně dokresloval i různé dramatické akce na plátně. Publikum občas i zareagovalo na jeho vtipnou nebo nečekanou kombinaci hudebních motivů a byl jsem z těch, kteří si toho všímali nejpozorněji a kteří to dovedli ocenit. Nikdy jsem to však Jiřímu Šlitrovi neřekl, aby mu to snad nestouplo do hlavy.

Tehdy, roku 1957, začalo Jiřímu Šlitrovi zápolení o vlastní hudební výraz. Jeho ctižádostí bylo odlišit se od západní produkce pop-music, která mu byla vzorem, ale které nehodlal dělat imitátora. Volání po českosti taneční hudby se tenkrát nedalo přeslechnout, tak bylo hlasité. Zároveň se však nedalo přehlédnout, že toto volání dalo vzniknout vykonstruovaným písničkám čítankově optimistického charakteru a taková věc dovede odradit. Moc jsme se o tomhle problému napřemýšleli a nechyběly ani experimenty, počínaje folkloristicky pojednaným Škrholou a konče smetanovskými variacemi, které někdy Jiří hrával při doprovodu písně Jo, to jsem ještě žil. Ale v podstatě jsme došli k tomu, že o tu původnost a českost se zřejmě nesmí usilovat. Buď vznikne, nebo nevznikne. Věděli jsme, že čím víc písniček složíme, tím větší pravděpodobnost onoho vzniku tady bude. A tak jsme pracovali.

Melodie a rytmy Jiřího Šlitra vycházely z pocitů mladých lidí. Z pocitů nezveřejněných a mnohdy i popíraných. U počátku této práce stál nový rytmus - rock'n' roll, provázený hysterií jeho posluchačů a hysterií jeho odpůrců. Čím větší bylo brojení odpůrců, tím temperamentněji si zastánci počínali, a tak se tyto dvě hysterie navzájem popichovaly a rock'n'roll získával pověst hudebního doprovodu k demoličním akcím. To ovšem na západ od našich hranic.

My jsme znali rock'n'roll jen z umírněné rozhlasové podoby a tento rytmus nás vzrušil natolik, že jsme se odhodlali si s ním začít. To bylo v době, kdy éra naší amatérské skupiny Akord klub se chýlila ke konci, a s ní i éra českých textů na zahraniční šlágry. Nastupovala původní tvorba.

Naše cesta začínala u rock'n'rollu. Jiří Šlitr měl příležitost seznámit se s ním v zahraničí - půl roku pracoval v Bruselu se souborem Laterny magiky, zatímco já jsem spolu s Ivanem Vyskočilem usiloval doma o vlastní divadlo. (Na první inscenaci Divadla Na zábradlí se Jiří Šlitr podílel pouze jedinou písní. Ljuba Hermanová tu zpívala song Láska to jsou jen písmena.) Když se Jiří Šlitr vrátil, chýlila se moje krátká spolupráce s tímto divadlem ke konci a Jiří Šlitr pozvolna sestavoval vlastní orchestr. Byl složen převážně z amatérů a působil v Redutě jen pár měsíců. Jiří byl s jeho úrovní nespokojen a hledal východisko. Východisko se jednou objevilo. Mělo brýle bez obrouček, černé vlasy a říkalo si Ferdinand Havlík.

Ferdinanda Havlíka jsem měl možnost obdivovat už počátkem padesátých let, kdy na uzavřených jazzových jam sessions si se svým klarinetem získával pověst vytrvalce. Jeho desetiminutová sóla patřila k atmosféře těch krásných večerů. Sedával jsem při těchto obřadech v koutku a se zatajeným dechem.

Když pak tenhle hudebník přišel po létech za námi, byl jsem nadšen, jako jeho obdivovatel. Jiří Šlitr měl však k nadšení závažnější důvod. Ne všichni jazzoví hudebníci k nám měli dobrý vztah. Většinou se na nás dívali s určitým despektem. Jiří Šlitr byl jako skladatel vlastně amatér a ještě ke všemu koketoval s rock'n' rollem, tj. s žánrem mírně deklasovaným. A jestliže se s námi přišel dohodnout hudebník takového kalibru jako byl už tehdy Ferdinand Havlík, šlo to všechno velice rychle. V krátké době jsme měli sestavený repertoár a pak následovalo nedlouhé údobí hraní po kavárnách - hráli jsme opět v Redutě, ve Vltavě, ale tou dobou už jsme jasně věděli, že je to jen tak prozatím.

Jiří Šlitr se šel tenkrát 30. října 1959 při premiéře hry Člověk z půdy děkovat coby komponista. Samozřejmě že se zdráhal, ale nakonec šel. Byly ovace, květiny, všechno co má při premiéře být, ale byl i slavnostní pocit, že máme vlastní divadlo. Jiří Šlitr tenkrát ještě netušil, že bude také někdy hercem, radoval se tedy jenom jako skladatel. Neprojevoval se nijak bouřlivě, nebyl z těch, kteří dávají najevo radost tím, že se opijí a vykřikují, případně plácají kamarády do zad. Seděl stranou a vyzařoval ze sebe spokojenost. A pak přišel k piánu a hrál a my ostatní jsme se shromáždili kolem a zpívali jsme - tak to bylo téměř po každé premiéře a bylo to moc krásný.

Tenkrát po premiéře Člověka z půdy se přidali ještě hudebníci Havlíkova orchestru a vzniklo jam session a dobrá nálada. Neuvědomili jsme si, že divadlo se nalézá v budově Ženských domovů, a pojednou se na balkóně objevila jakási paní v županu a zapsala se do historie Semaforu prohlášením, které začínalo slovy: Jménem dvěstěpatnácti pracujících žen... - a končilo rozhodným protestem proti kraválu, který jsme v tuto pozdní na noc chvíli ztropili. Protesty probuzených žen byly koneckonců oprávněné a tak naše oslava musela skončit. Od té doby se táhlo dlouhé vyjednávání a lítání po úřadech ve věci kraválu v domě. Když konečně došlo k jakémusi narovnání, museli jsme naše první divadlo opustit a druhého se nám nedostalo. To ovšem už všechno patří spíš do historie Semaforu a ne do vzpomínek na Jiřího Šlitra. Zbývá snad jen dodat, že v původním Semaforu Ve smečkách si Jiří nikdy nezahrál. Hercem Semaforu se stal o něco později, když jsme po ročním putování po všech možných propůjčených sálech zakotvili v druhém Semaforu - Na slupi.

To už se nám dostalo hlavičky Státního divadelního studia a naše utkání s nepochopením úřadů skončilo. Tehdy Na slupi měl premiéru Jonáš a tingl-tangl.

Toho Jonáše jsem představoval já, ale jméno si vymyslel Jiřík. Původně jsem pro figuru svého komika a kabaretiéra zamejšlel nějaké italštější jméno. Fratellini, Lupino, Zigotto - to byla jména slavných komiků, která mi zněla v hlavě, ale pak jednou o krátké dovolené na horách vyslovil Jiří jméno Jonáš a mě napadlo, že ta událost s velrybou není k zahození a kdo ví, jestli by se nedala nějak využít - zkrátka přistoupil jsem na to.

Na hru Jonáš a tingl-tangl jsme se připravovali dlouho, snad dva roky. Ale jenom tak, že jsme o věci mluvili, že jsme si brnkali na klavír, jak by nejspíš mohly vypadat tingl-tanglové písničky a že jsme vzpomínali na sedmapadesátý rok, kdy uprostřed rock'n'rolloveho večera vystoupil pravidelně Jiří Šlitr a vymlátil na piáno několik starodávných ragtimů a bylo to ono. Na tu Vltavu jsme nějak chtěli navázat, ale nevědělo se zatím jak. Jen Jiřík mě překvapil rozhodnutím, že se chce na věci herecky podílet.

Přijal jsem to se smíšenými pocity. Je pravda, že už jsem léta toužil po partnerovi. Byl jsem obdivovatelem Laurela a Hardyho, odchovancem Voskovce a Wericha (aniž by to ti pánové tušili), a tak jsem od počátku hledal toho druhého, s kým by bylo možno vést dialog. Původně to byl skaut Vilibald Pancíř, se kterým jsem při táborácích zpíval a hovoříval, pak jsem se pokoušel vytvořit firmu s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě, také s Waldemarem Matuškou jsem ve hře Taková ztráta krve se snažil o vytvoření dvojice. Všechno to však krachlo a já byl pořád sólistou. Nabídka Jiřího byla tedy v tomto směru lákavá. Kromě toho firma S + Š už autorsky existovala. Měl jsem však obavy o schopnost tohoto renomovaného komponisty vyslovit byť jediné slovo na scéně nebo uskutečnit jediný pohyb. Měl jsem za to, že to nebylo v jeho možnostech, a téměř jsem se nemýlil. Říkám téměř, protože jsem netušil, že tato neschopnost se stane později jeho devízou a že na ní vybuduje celou svou postavu, pro kterou jsem na oplátku a mnohem později vymyslel jméno dr. Prokop Matrace. Sám jsem byl původně rovněž hereckým antitalentem a jakmile jsem opustil pódium nočního podniku, byl jsem v koncích. Ale s vynaložením nesmírné energie jsem po létech tu svou indispozici překlenul a dosáhl jsem jakés takés jevištní jistoty. Byl jsem ochoten věřit, že i Jiří Šlitr se za pár let najde, ale bál jsem se těch pár let, kdy bude diváky ničit ten rozdíl mezi mnou pokročilým a jím začátečníkem. Jiří však měl do věci takovou kuráž, že jsem mu to zkrátka nedokázal rozmluvit, a to je myslím má zásluha na českém divadle.

Při zkouškách jsme hleděli na vznikajícího herce s obavami. Nebylo mu téměř rozumět a seděl jako přikovaný na své pianové židličce, několikrát se pokusil povstat a udělat pár pohybů, ale sám cítil, že mu to jaksi nejde a tak pak už odmítal od židličky se odloučit. Podařilo se nám ho přesvědčit, že bude muset přidat na hlase, a to bylo všechno, co jsme pro něj mohli udělat. A pak nastala premiéra.

Snažil jsem se dát publiku co nejvíc, překonával jsem se v seberozdávání a pojednou jsem pochopil, že publikum se směje jednak mně, který rozvinul své dosavadní komické schopnosti kam až mohl, a jednak Jiřímu Šlitrovi, který sedí a nedělá nic, jen sem tam monotónním hlasem utrousí poznámku. Pochopil jsem, že se nám oběma smějou rovným dílem a že právě tahle polarita musí být základem naší komiky.

Dalo to ještě mnoho práce. Po každém představení Jonáše a tingl-tanglu, po každém našem Recitálu 64, po každé Dobře placené procházce, Poslední štaci, po každém Jonášovi a doktorovi Matraci jsme si sdělovali objevy, které jsme učinili během hraní. Někdy šlo jen o to, abychom vynechali slovo, urychlili akci, zvýraznili gag... Zdálo se nám, že je před námi ještě moc pilování, než se dopilujeme k čistému tvaru komiky, o jakém jsme nikdy nepřestávali snít. Ale viděli jsme, že se píď po pídi k naplnění našich představ blížíme.

A pak přišel den, kdy mě dostihla nepochopitelná zpráva, že tu cestu za klaunstvím a legrací musím dorazit sám. Nevím, kam až se mi podaří dojít, vím jen, že na křižovatku, kterou mám za sebou, nikdy nezapomenu.

Úvahy